Chtít vzít nebe útokem…

60
Jozef Karika: Zóny stínu (Vodnář, Praha 2005)

Jozef Karika: Zóny stínu

404 stran, nakladatelství Vodnář, Praha 2005, vydání první, vázané, cena neuvedena
ISBN 80-86226-57-3

*

Kniha Zóny stínu sumarizuje výsledky několikaleté magické praxe Josefa Kariky s odvrácenou stranou Stromu, zbavené staroaeonských dogmat, iluzí a morálních imperativů.

Fráter Eirixion dodává, že „názory zde prezentované jsou místy značně kontroverzní.“ Právě v tom ale spatřuji další velký přínos této knihy, neboť záměrné boří i ty nejobecněji přijímané konstrukty magického myšlení a ukazuje tak, že v Novém Aeonu musí myslet každý jen a jen sám za sebe.

A jak říká sám autor: Zóny stínu jsou černým diamantem s naprostým prázdnem uvnitř a zůstává na čtenáři, jak s jejich propastí naloží.

V kabalistické teurgii se promlouvá o jedné „ztracené“ rabínské představě: neznámý kabalista, který patřil k extatické škole, napsal toto: „Učenci vyložili tajemství jména Ehje ašer Ehje tak, že Svatý, budiž požehnán, Mojžíšovi řekl: ‚Mojžíši, buď se mnou a já budu s tebou.‘

K tomu uvedli důkaz z Písma ‚Hospodin je ti stínem po pravici.‘ Jedná se o duchovní mechanismus – který je demonstrován na verši ze Žalmů – a jehož rozborem se zaobíral také sv. Tomáš Akvinský, když se ptá, jakým způsobem bude možné ve stavu blaženosti Boha nahlížet. Tomáš ukazuje, že Boha nelze nahlížet jako jiné věci skrze jeho obraz. Při nahlížení jakékoliv věci totiž platí, že obraz (species), skrze nějž je věc nahlížena (quo), je podobou nahlížené věci samé (quod). Vidět Boha jako jiné věci skrze jeho bytnost by pak znamenalo mít jeho obraz, skrze který je Bůh nahlížen. Avšak Boží bytnost je jeho bytí. Mít jeho obraz by znamenalo mít ho i s existencí. Jestliže má intelekt nahlížet Boží bytnost, pak musí mít obojí, tedy quo a quod najednou. Musí tedy v poznání participovat na Boží bytnosti. Takové poznání je možné mít právě a pouze u Boha, u něhož je jeho pravda jeho bytím.

Toto je třeba mít po celou dobu čtení knihy Zóny stínu na paměti. Reakce Boha nezahrnuje nic osobního, poněvadž božský intelekt se s lidským intelektem sjednocuje v téže chvíli, kdy se člověk – po mentální stránce – spojuje s Bohem. Motiv stínu dává vyniknout opětovnému výskytu jména Ehje: ruka a stín odpovídají dvěma výskytům slova ehje, a zároveň lidské i božské dimenzi. Na logice tohoto textu je překvapující, že lidskou dimenzi symbolizuje ruka, na jejíž pohyb automaticky reaguje stín – božské.

Tento překvapivý závěr nám nabízí sjednocení zdánlivě mimo Strom života stojících temných klifotických světů, ačkoliv není nyní předmětem našeho zkoumání, nakolik jsou samy o sobě vyživovány Božím bytím nebo jsou toliko pouhým analogickým přehmatem, jenž u konce věku zkruší tyto světy a ony nebudou již více, arci, více nebudou.

Kapitola první, Klifot, je studií o metafysice a architektuře tzv. odvrácené strany Stromu života. Ještě před časem bych váhal nad celkovou interpretací tohoto problému, pokud se však dostatečně intenzivně a dlouho věnujete teologii (sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský, mistr Eckhart) a souběžným pramenům (Boëthius, sv. Dionýsios Aeropagita ad.), přijmete logicky nevyvratitelný vhled, v němž vše je buď v Bohu a u Boha, nebo se jedná o stvořeniny. Máme tedy jenom dvě pláně: nebeskou a pozemskou. Co vás napadne po přečtení výkladu Kennetha Granta k tomu, co vlastně pojem „klifot“ skrývá, je nutno číst v kontextu s první kapitolou Bible, Genesis. Mní se, že jest to „děvka“ či „podivná žena“ a jde o „termíny označující ‚odlišnost‘“. A je to Strom noci či smrti. Když stvořil Bůh člověka, aby byl jeho obrazem, „muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Z každého stromu mohl jíst, jenom ze stromu poznání dobrého a zlého nesměl jíst, aby nepropadl smrti. I pokud nebudeme příliš lpět na tom, že Genesisnelze vnímat chronologicky, přesto tu jsou patrné určité kroky, resp. události. Máme tu tedy ženu ještě předtím, než „vzal jedno z žeber a uzavřel to místo masem… a Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka (toho ještě nezval Adamem), ženu a přivedl ji k němu“ (Gn 2,22). Tato ontologie svědčí o tom, že žena byla z téhož těsta jako člověk. Jenže vzešla až v druhém plánu. Vězela tedy v Adamovi. Ale nevzešla z prvního díla Božího. Tak se stalo, že Adam jest chápán co duch, kdežto žena jako duše. A byla to tato žena, která dala svému muži pojíst ovoce ze stromu poznání, jenž se však proměnil v úděl smrti. Podobné popisy svědčí o tom, že „podivná žena“ může být písemně nedoložená Lilit. Tedy veškeré klifotické světy vznikly až po Pádu jako výsledek pojezení ovoce poznání dobrého a zlého, nově nabyté vševědoucnosti, tedy jako důsledek rozlišování. Venkoncem tedy už ale však musel být ve stvořitelském plánu obsažen v prapůvodní jednotě a jenom následkem prozření se „rozbalil“ a začal být vnímán a člověk se jím začal zaobírat. A tak tomu bude do doby, než se Adam navrátí do země, z níž byl vzat (Gn 3,19).

Mohl by z toho být nový magický manifest, aby se již mágové nezabývali stvořeninami a pracovali toliko na úrovni prvního stvořitelského plánu, tedy úplně opustili říši ženy, říši duše, a oddali se veskrze práci Adamově, nebeské říši, říši ducha, návratu do země, z níž byl Adam vzat. Takové úvahy by ale více slušely závěrečné studii o postmoderní magii, o níž pojednáme později.

Slušelo by se rovněž vymezit přesně pojmy „bytí“ a „ne-bytí“. Takto se můžeme jen dohadovat, v jakém kontextu je autor zamýšlel. Dále se ptám, co tak vede dotyčné k tomu, aby se zabývali Nicotou a ne-bytím?

Tvrzení, že „samotné bytí nemůže být bez vztahu k ne-bytí“ (P. Abano, K. Grant), poukazuje na to, že tito a podobní autoři nedosti jasně sami pro sebe definovali, co to vůbec bytí je. Nadto je pochybné uvažovat, že bytí má vůbec nějaký vztah.

Dobře je, že je alespoň v poznámce k tomu uvedena Heideggerova úvaha o Nicotě.

Jde totiž také o to, jakým způsobem má být tato Nicota uchopována (inteligibilně) a jak si představují její vyvedení z její říše k našim smyslům či duchu a co s děje s jejím vlastním ne-bytím v našem bytí? Je pro tento úkon převáděna na jinou podstatu? To bychom pak už ovšem nemohli mluvit o ne-bytí, stínu či Nicotě. Bylo by to naše vlastní bytí. Obávám se, že idea ne-bytí má svůj skrytý původ v nějaké limitě myšlení, jež není schopno akceptovat nekonečnost bytí.

Když čteme dále, přicházíme k pojmům: „Slunce je původcem lidského vědomí – Já“ a „na straně zadní je černé Slunce branou Nicoty ne-vědomí.“ A máme tu klasické psychologické schéma propracované C. G. Jungem. V pojímání dobra a zla je dobře si připomenout prolog Arthura Machena k novele Bílí lidé.

„Čarodějnictví a svatost,“ řekl Ambrosius, „to jsou jediné skutečnosti. Každá je extází, něčím, co převyšuje běžný život.“ Ke svatosti se nelze narodit, musí se k ní dojít přes velké obtíže sebepoznávání a lásku k duchovnímu myšlení. S čarodějnictvím je to jednodušší, neboť jeho nástroje nedlí ve sféře jednoty Boží, jako je tomu u svatosti, nýbrž ve vyžívání se v rozpolcenosti světa po Pádu. Jde přes smysly. „Magie se ospravedlňuje prostřednictvím svých dětí.“ Doufám, že si nikdo z přítomných nemyslí, že cílem magie jest plodit fyzické děti, aby se v nich dočkal ospravedlnění svého bytí a potažmo pak svatosti! „Myslím, že upadáte do obvyklého omylu omezovat duchovní svět na oblasti nejvyššího dobra. Ale bytosti vrcholně zvrhlé v něm mají nezbytně také svůj podíl. Obyčejný tělesný a smyslný člověk nebude nikdy velkým hříšníkem, stejně ani nebude velkým světcem. Jsme většinou jen stvoření plná protikladů a celkem opomenutelná. … Velcí lidé, velcí v dobru stejně jako ve zlu, jsou ti, kteří opouštějí nedokonalé kopie a míří k dokonalým originálům.“ Nelze tedy míti model – magický, náboženský, politický atd. – a následovat jej v důvěře, že se stanu velikánem. Napodobování jest analogií a pro ty není v království nebeském místečko ani velikosti špičky jehly. Na tomto místě může pomoci kontemplace o lichosti a sudosti. „Nepochybuji o tom, že mnozí z největších světců nikdy nevykonali dobrý skutek v běžném slova smyslu. A na druhé straně byli tací, kteří sestoupili do hlubin propastí zla a kteří za celý život nespáchali nic, čemu se říká špatný skutek.“

Máme tu i odkaz k jiné kapitole, Egregory odvrácené strany:

„Ve skutečnosti průměrný vrah naprosto není hříšníkem v pravém slova smyslu. Je to jednoduše nebezpečné zvíře, kterého se musíme zbavit, abychom si zachránili svou kůži. Zařadil bych ho spíše mezi dravé šelmy než mezi hříšníky. … Vrah nezabíjí z důvodů pozitivních, ale negativních. Chybí mu něco, co nevrahové mají. Zlo naopak je naprosto pozitivní, ale pouze je na špatné straně.“ „A co je tedy hřích?“ zeptal se Cotgrave. „Co si myslíte, že byste vážně pocítil, kdyby k vám vaše kočka nebo váš pes začali mluvit lidským hlasem? Byl byste ohromen hrůzou, tím jsem si jist. Kdyby růže ve vaší zahradě začaly zpívat podivné písně, zešílel byste. Nebo dejme tomu, že dlažební kostky by se začaly vrtět a růst před vašima očima, anebo kdyby oblázky, kterých jste si večer všiml, vykvetly do rána kamennými květy? Nuže, tyto příklady vám mohou dát nějakou představu o tom, co je opravdu hřích.“ „Překvapujete mě,“ řekl Cotgrave. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Je-li tomu tak doopravdy, pak musíme všechno obrátit naruby. Potom by podle vás podstatou hříchu bylo…“ „Chtít vzít nebe útokem,“ řekl Ambrosius. „Podle mne je to jednoduše pokus proniknout do jiné vyšší sféry zakázaným způsobem. Pak pochopíte, proč je tak vzácný. Ve skutečnosti je málo takových, kteří touží proniknout do jiných sfér, ať už vyšších nebo nižších, způsobem dovoleným nebo zakázaným. Lidé jsou v naprosté převaze dostatečně spokojeni s životem, který vedou. Proto je jen málo světců, a hříšníků (v pravém slova smyslu) je ještě méně. A geniální lidé, kteří v sobě leckdy spojují obojí, jsou také vzácní. Vcelku je možné, že je těžší stát se velkým hříšníkem než velkým světcem.“ „Máte na mysli to, že v hříchu je něco naprosto nepřirozeného?“ „Přesně. Svatost vyžaduje stejné nebo téměř stejné úsilí, ale je to úsilí, které probíhá cestami, které byly kdysi přirozené. Jde o to znovu nalézt extázi, kterou člověk poznal před pádem. Ale hřích je úsilím o dosažení znalostí a extáze, jež náleží pouze andělům, a kdo jde touto cestou, stává se démonem. Řekl jsem vám, že prostý vrah není nutně hříšník. To je pravda, ale hříšník je někdy vrah. Například Gilles de Raiz. Takže vidíte, že je-li dobro a zlo stejnou měrou nedosažitelné dnešnímu společenskému a civilizovanému člověku, pak je zlo nedosažitelné ještě v hlubší míře než dobro. Světec usiluje znovu nalézt dar, který ztratil; hříšník usiluje získat něco, co mu nikdy nepatřilo. Shrneme-li to, opakuje pád.“

Tolik ke krátkému zastavení nad problematikou dobra a zla, jejichž významy se nyní v našem vnímání poněkud posunuly. Vyplyne z toho rovněž, že vkročit do království nebeského není věcí snadnou a že ono rozhodně „nesnáší“ dříve vyzkoušené přístupy. Každé místo, kudy kdy kdo vystoupil, bylo znovu opatřenou závorou a vstup znemožněn. Hledající musí prolomit vlastní bránu, neb jsme poučeni, že „království nebeské trpí násilí“.

Kapitola Deset klif je další ukázkou fundovaného magického vhledu (např. Pagros, Naedis…). Současný duchovní stav lidstva je vskutku bědný a pohnul se k absolutizaci astrálních vjemů. Autor řeže do živého: „Naedis usiluje o tom aby se člověku z lásky hlava nejen ‚zatočila‘, ale aby v tomto stavu zůstal navždy.“

Nebo: „Potřeba ‚zábavy‘ a ‚uvolnění‘ není v rovnováze s jejím reálným volním výkonem.“ Je škoda, že tyto věty zůstaly na úrovni poznámek. Stálo by za to u některých klif, např. u Brugela, spojit již napsané s dalšími okultními proudy. Vzhledem k tomu, že se jedná o další, velmi cenné rozšíření vědomostí týkajících se Plútóna, mohl pisatel přehlédnout dílo Jacka Parsonse, zejména Liber Babalon, a doplnit pár poznámek, vět a předzvěstných vhledů týkajících se (post)atomového věku. Také dále zmiňované eseje sebrané Adamem Parfreym (Apocalypse Culture [Feral House, 1987] a Apocalypse Culture II [Feral House, 2001]) by alespoň ve spotech poskytly čtenářům rozšířený pohled na extremity západní civilizace, kterou ovšem neredukujeme pustě toliko na americký kontinent, ale naleznete ji dnes bující v národních hábitech i na kontinentu asijském a jinde.

Některé autorovy poznámky vydají za celou kapitolu. Samozřejmě  v případě, že je čtenář vzdělán filmem i literou a že si umí dále spřádat okulturní souvislosti. Narážím na poznámku č. 94 u protigénia Gawegudona (Dvanáct protigéniů – klifotický zodiak), kde se uvádí, že „S. King a D. Lynch ve své tvorbě naznačují, že ve spermiích sídlí jed a nemoc mužskosti.“

Když už jsme u toho, divím se, že se autor nepozastavil nad Černým vigvamem v díle Davida Lynche a nedal ho do spojitosti se Zónou stínu. Byl by tak blízko mnohých zajímavých vývodů a třeba úvahy nad Bobem by vydaly na delší pojednání o sériových vrazích, o tom, kde přebývá jejich duše při jejím zatmění a jak se brání vystavení solárnímu vlivu.

Setovy tunely (Kenneth Grant)

Kapitola Dvacet dva strážců Sétových tunelů pojednává o schématu, které obsahuje jak jména, tak i pečetě klifů korespondujících s každou z dvaadvaceti šupin Bestie, která putuje dvaadvaceti stezkami a jak jimi prochází, vyzařuje kaly a bindu a spojuje nektar ženy s jedem Hada. Dvaadvacet cest Stromu života přenáší vlivy jedenácti makrokosmických silových zón k odpovídajícím nervovým centrům v lidském organismu. Existuje tedy všehovšudy 33 kal, 32 z nich (Malkut, jelikož jest Země, je z nich vyloučen) jsou mimozemského původu. Sedm z nich představuje silové zóny a tři zbývající přenášejí vlivy mimo tento vesmír od tří forem Nic (ejn sof ór, ejn sof, ejn).

Citovanou Liber CCXXXI lze přehlédnout jako zajímavé magicko-umělecké dílko, pokud k němu nemáte náležité klíče. Autor Zón stínu ke každému Strážci připojil instruktivní, a jak sám přidává, inspirativní popis. V tomto ohledu má pouze málo předchůdců, v Knize tajemství velikého šémuod Františka Kabeláka jsme ukázali možnosti takového výkladu pro Magické charaktery zvířetníku. A snad právě tato předloha se mu mohla stát průvodcem k vlastní interpretační práci na výkladu samotných podobizen démonů, čímž by se jejich evokační síla a náboj nepoměrně zvýšily. Třeba se k tomu dostane při příštím vydání této knihy.

Klifot a psychologie. Trochu jsem se pozastavil nad tím, že postmoderní pojetí magie je možno u psychologického výkladu magie svázat s psychoanalýzou S. Freuda… Tato zpozdilost se lépe pochopí, když naznačíme, že bychom na některé dobové – a vlastně tehdy velmi pokročilé – poznámky A. Crowleyho o B. Russellovi a A. Einsteinovi aplikovali dnešní avantgardní teorie S. Hawkingse… Vnímám, že v zápětí přistupuje C. G. Jung, jemuž je dále věnováno mnoho místa. Nelze souhlasit ovšem s názorem, že „nevědomí sice existuje, ale jeho význam a determinující síla je u psychicky vyrovnaného a zdravého jedince mnohem nižší, než předpokládaly první psychoanalytické teorie.“ Museli bychom definovat nesmírně komplexní pojem, jak vlastně „psychicky vyrovnaný a zdravý jedinec“ vypadá. Obávám se, že „klidná mořská hladina“ svědčí pouze o klidné mořské hladině, nikoliv o hlubinách a tvorstvu pod ní. Při nejmenším stresu a rozklížení začnou znovu vystupovat ty nejzasutější komplexy, z nichž některé jsou tak „vtisknuté“, že nositel nerozlišuje mezi sebou a těmito vočkovanými schématy – splývá s nimi a často je upřednostňuje jako „své“ nejtypičtější projevy!

Další soustavy pro poznávání klifotu. Směrem k vydavateli bych poznamenal, že by se mi jako čtenáři líbilo, kdyby i jednotlivé podkapitoly bývaly byly v obsahu pojednány, neboť obsahují natolik atraktivní magické systémy, že v průběhu času budu některé navštěvovat častěji než jiné a časem mne to donutí vepsat si je tam tužkou sám.

Jenom stručně jejich přehled:

  • Runy
  • Henochiánský systém
  • Grimoár Guedé
  • Necronomicon
  • I-ťing
  • Geomantie
  • Tolkienovská mytologie

Necronomicon. Jako úvod k této problematice je jistě vhodný esej Kulty Cthulhu – H. P. Lovecraft a okultní tradice, jejímž autorem jest fráter Tenebrous, kterého zmiňuje Jozef Karika na str. 223. Protože bude součástí sbírky našich okulturních esejů i jiných autorů pod názvem Okultura, uvádíme z již přeloženého textu krátkou ukázku.

*

Lovecraft byl náchylný na živé a jasnozřivé sny, trpěl nočními můrami doslova každou noc svého života. Během dětství byl ve snu navštěvován stvořeními, jež nazýval „noční vyzáblouni“. Tato zjevení bez tváře s netopýřími křídly ho dokázala odnášet do bizarních scenérií věžovitých špičatých vrcholků hor – archetypální krajina, která našla výraz v jeho fikci jako „zlopověstná plošina Leng“. A byly to právě takové noční zážitky, které uvolnily jeho nejpůsobivější obrazy – často přenesené na papír způsobem doslova identickým s „automatickým psaním“, jako tomu bylo v případě básně v próze Nyarlathotep. V dopise Reinhardtu Kleinerovi, datovanému 4. prosince 1921, píše:

Nyarlathotep je noční můra – můj současný přízrak, první odstavec jsem napsal, než jsem se zcela probudil. Cítil jsem se dlouho hrozně – celé týdny míjely bez toho, že by přišla úleva a přestaly bolesti hlavy a závratě, po dlouhou dobu jsem byl schopen pracovat souvisle sotva tři hodiny denně… Ke stálým potížím se přidaly ještě problémy se zrakem, jež mi nedovolovaly číst obtahy – šlo o zvláštní škubání nervů a svalů, jež mne při tom překvapovaly, a pak týdny přetrvávaly. Uprostřed této deprese mne zastihla noční můra všech nočních můr – ta nejrealističtější a nejstrašlivější, jakou jsem kdy zažil – působila svojí příšerností a strašidelnou ponurostí smrtelnou ztuhlost a já ukázal jen pouhý chabý odraz ve fantazii, kterou jsem napsal…

Strom života a Staří

Jak jsem byl vtažen do propasti, vydal jsem pronikavý výkřik… a ten obraz se ztratil. Měl jsem strašlivé bolesti – v hlavě mi bušily palice a v uších zvonilo – já však měl jenom jediný automatický impuls – psát a uchovat onu atmosféru bezpříkladného úděsu; a aniž jsem to věděl, rozsvítil jsem si a začal zoufale psát. O tom, co jsem tam naškrabal, jsem nevěděl zhola nic a po jisté době jsem od toho upustil a šel si zchladit hlavu v umývadle. Když už jsem byl úplně vzhůru, pamatoval jsem si všechny události, jenomže jsem neměl to intenzivní chvění ze strachu – skutečný zážitek přítomnosti příšerného neznáma. Když jsem nahlédnul to, co jsem napsal, byl jsem ohromen spojitostí toho všeho. Zahrnuje to první odstavec přiloženého rukopisu, změnil jsem jenom tři slova.“

Lovecraft je zvláště zajímavý případ přenosu „okultního poznání“ prostřednictvím snu, a v tom byl jedním z mála autorů, kteří dokázali psát účinně o nadpřirozenu bez vědomé víry v materiál, který zprostředkovával. Naopak, zuby nehty se bránil možnosti existence okultního fenoménu, ačkoliv byl ochoten používat jeho projevy jakožto součást fikce. Nicméně toto intelektuální popření, vyjádřené v jeho dopisech a rozpravách s přáteli, je v kontrastu se subjektivní jistotou, s níž psal o takových věcech, jak dokládá jeho tvorba – naznačuje dynamickou dichotomii mezi racionálními a intuitivními aspekty jeho psychologie.

V následujících povídkách v Lovecraftově tvorbě se začal objevovat základní motiv, kolem nějž se všechno točilo. V ústředním tématu Volání Cthulhu, napsaném roku 1926, se tento záměr už jasně projevil. Obsahem povídky je náznak, že v jistých dobách, kdy má konjunkce hvězd ten správný aspekt, mohou jisté temné síly ovlivňovat citlivé jedince a předávat jim vize „Velkých Starých“, cizinců mimozemského původu podobných bohům. Tyto entity existují v jiné dimenzi, nebo na jiné vibrační úrovni, a do tohoto universa mohou vstoupit jenom určitými zvláštními „oblastmi s okny“ nebo psychickými branami – což jest základní koncept mnohých okultních tradic. Cthulhu je veleknězem Starých, spočívá v hrobce v potopeném městě R’lyeh, kde hledí vstříc době jejich návratu. Bývá popisován jako okřídlená, tykadlovitá příšera antropoidního tvaru úžasné velikosti, sestávající z poloviskózní substance, který se dokáže znovu rekombinovat po svém domnělém zániku v závěru povídky. Vypravěč rovněž předkládá důkaz, posbíraný z různých archeologických a mytologických zdrojů, o souvislé existenci kultu oddaného návratu těchto Starých, jehož exponenti se vyskytují od jihomořských ostrovů až po grónské angekoky a vyznavače vúdú na jihu Spojených států.

Lovecraft poskytuje i stručný popis světa poté, co se Velcí Staří opět ujmou svého dědictví:

„Bude snadné poznat, kdy nastane ten čas, protože lidstvo si bude počínat stejně jako Velcí Starci; svobodní a divocí, mimo dobro a zlo, zákony a mravnost budou zavrženy, lidé budou křičet a zabíjet se a radostně hýřit. Tehdy je osvobození Velcí Starci naučí novým způsobům, jak křičet a zabíjet a radovat se, a celá země vzplane zkázou opojení a svobody.“1

Existuje podivuhodná shoda mezi touto pasáží a učením mnohých činných tajných společností, včetně asasinů, gnostiků a templářů, ale zejména „zákonem Thelémy“, jak ho podrobně vyložil Lovecraftův současník Aleister Crowley. Hlavní rozdíl tkví toliko v morálním výkladu – zatímco Lovecraft považoval svá prastará božstva za v podstatě zlá, Crowley viděl návrat takových atavistických božstev zcela v souladu s „posloupností aeonů.“

Bude snadné poznat, kdy nastane ten čas, protože lidstvo si bude počínat stejně jako Velcí Starci; svobodní a divocí, mimo dobro a zlo, zákony a mravnost budou zavrženy, lidé budou křičet a zabíjet se a radostně hýřit. Tehdy je osvobození Velcí Starci naučí novým způsobům, jak křičet a zabíjet a radovat se, a celá země vzplane zkázou opojení a svobody.

Po Volání Cthulhu Lovecraft napsal tucet či více povídek, jež obsahují ústřední jádro vzájemně propojené mytologie, jež později vešla ve známost jako „mýtus Cthulhu“. V těchto povídkách popisuje rozličné rituály – přetrvávají na zemi od prvotního panování Starých a uchovaly se do současnosti v esoterických grimoárech, jako je třeba Necronomicon – s jejichž pomocí se může podařit účinná evokace cizích božstev. V povídce Případ Charlese Dextera Warda naznačuje, že samotné kořeny magických umění spočívají v rituálním uctívání těchto transdimenzionálních bytostí, čímž připisuje obecný a sjednocující zdroj mnohým a velmi odlišným pramenům okultních věrouk. Po staletí byly tyto ceremoniály sledovány a špatně vykládány jako černá magie uctívání ďábla.“

Kromě toho pátračům v této temné oblasti lze doporučit další rozšíření jejich vědomostí knihou The Necronomicon Files – The Truth Behind The Legend autorů Daniela Harmse a Johna Wisdoma Gonce III, v níž se kromě jiného kritickým rozborem posuzuje vliv Necronomiconu na okultismus (The Necronomicon and Occultism), přesněji vývoj čarodějnictví (The Evolution of Sorcery: A Brief History of Modern Magick) a kvantové (meta)fysiky, ustavení věku chaosu (Austin Osman Spare) až po lovecraftovskou magii – rešerše jejích pramenů až po její dnešní dědice (mj. Tisíc a jedna noc, grimoár Ghayat al-Hakim anebo magické pojednání Slunce světel od Ibn al-Hajja, v němž se uvádí zaklínání, které mužům umožní, aby měli pohlavní styk s dcerou Bílého krále džinů). Lovecraft byl fascinován Arabskými nocemi a to jej pohánělo k dalšímu studiu islámské historie a folklóru, na což poukazují i tyto knihy z jeho knihovny: Kalif Harun Alrašid a saracénská civilizace od Edwarda Henry Palmera a Povídky o géniích Sira Williama Charlese Morrella. Z těchto studií se Lovecraft dozvěděl o fascinující menažérii islámských géniů a monster: poddruh džina známý jako ghúl (ghoul), který přebývá na hřbitovech a opuštěných místech a pojídá lidské maso, arabský vlkodlak (nebo spíše hyenodlak) nazývaný qutrub, což jest muž nebo žena proměňující se v noci v bestii, která žere mrtvoly, dal podobu bytosti z Lovecraftova Pickmanova modelu atd. Nelze opomenout ani Kennetha Granta, který zdůrazňoval osu Lovecraft/Crowley, neboť některé paralely jsou tak blízké, že lze sotva věřit, že jsou náhodné. Lovecraft píše o „Kadathu ve studené poušti“, zatímco Crowley užívá jména „Hadith“, jehož prostřednictvím sám sebe popisuje coby „Bloudícího v poušti.“ Lovecraftův Yog-Sothoth zní jako Crowleyho (vlastně Grantův) Set-Thoth. Grantova víra v Necronomicon je osvobozena ze závislosti na fyzické podobě knihy tištěné tiskařskou barvou na papíře. Necronomicon neexistuje jako kniha v mundánním světě, avšak existuje ve snovém stavu a je dostupný těm, kdož jsou schopni proniknout přes Závoj Abysu a zlomit pečetě klifotu, které ji stráží. Grant vnímá Necronomicon jako „astrální knihu“ existující toliko v akašické kronice (akašická kronika je původně hinduisticko-buddhisticko-tantrický koncept o ukládání vzpomínek na minulé životy na astrálních pláních), a proto je dostupná jenom prostřednictvím snů, astrálního cestování a kabalistickou prací se stezkami (Stromu života).

*

Kapitola Magické zrcadlo jako nástroj komunikace s démonickými entitami připomene další důležitý teologický závěr podle Filosofa (rozuměj: Aristotela): „Všechno, co (význam) přenáší, přenáší na základě nějaké podobnosti.“ Magické zrcadlo přenáší to, co je vetknuto do bytosti mágovy. Campbell jasnozřivě varuje: „Přicházející události vrhají před sebou stíny.“

Karel Budinský sepsal půvabnou okulturní prózu Zrcadla Michaela Kérmaye.2 V ní informuje o neznámém díle Theophrasta Paracelsa Speculum Solare, Lunare et Saturnale, jež se zabývá praktickou evokací v magických zrcadlech podle principů obřadné magie. Lidská pověra zahalila ho do rudého pláště pomocníka satanova. Pročež operatér má se obávati všech odrazů, jež zrcadlo zlovolně vysílá podle své přirozenosti, neb mohou mu uřknouti a povaliti tajemnou nemocí, jež slove „repercussio mentalis“ – zpětný odraz vyslaných sil. Pro vliv planet na život člověka u paměti míti třeba jest tajuplné sbratření kovů s hvězdami, přípravu magických zrcadel z těchto kovů (jež podržují duši operatéra, ať už dobrovolně či zlovolně), zachycujících siderální světlo, vyzařované z člověka do vesmíru. Někteří z bláhových mučili obrazy vykouzlené v zrcadlech, aby přivodili nemoc a smrt fyzickému tělu svých obětí.

Jednotící duchovní princip může ukázat některé z předešlých tzv. černých operací jako sebeprznění, a pokud jsme poznali to rodu nebeského, těžko nám bude se zabývati přechodnými, tedy časnými věcmi a jevy. Není potom něco „v mágovi“ a „něco mimo mága,“ což už i moderní fyzikální teorie bourají jako staré paradigma, neboť by pak bylo zatěžko vůbec operovat s „démonem,“ kdyby takové úkony nebyly chápány v jednotě.

Vystoupení z magické operace ovšem mnohdy nebývá tak prosté a jednoduché, aby na to stačilo tlesknutí nebo centralizační mandala. Čím komplexnější je magický úkon, tím nesnadnější bývá pro operatéra vstoupit znovu do „známého obydlí“. Uvážíme-li, že dnes už jen opozdilci se těší pohledem na démony tak, jak jsou, vytane nám mysli jediný bohabojný a ctiplný výkon, totiž zápas s démonem obývajícím tělo našeho bližního, což ovšem je řečeno silně eufemisticky a metaforicky, neb se neděsíme ni netěšíme démonického morfování probíhajícího v astrálu, ale pracujeme v terapeutickém vztahu s jedincem nám nějakým způsobem blízkým ve snaze pomoci mu urovnat tzv. „karmické výmoly,“ což budiž chápáno opět obrazně jako vedlejší produkty jeho výchovy, převzatých mánií nebo vlastních, sobě vybudovaných, traumat atd., pro chválu jeho duchovního obrození.

Bývá začasté ve spojitosti s Abramelinovou magií citována její nebezpečnost, ale vcelku těžko dohledáváte, jaké konkrétní nástrahy operatéra čekají, protože nebylo srozumitelně vysloveno, čeho se toto odvětví vlastně dotýká a s čím pracuje, pak samozřejmě je i zatěžko zformulovat klíče k opuštění těchto „úzkých prostorů“, v nichž nezkušený nebo domýšlivý a naivní „tentononc“ snadno uvízne. A jako by tu nebylo varování v podobě Mefistofelova postesknutí, když mu Faust dychtivě uzme „blýskající se a rostoucí klíč,“ třikrát dupne a šup, je u Matek, jaksi se ale nezajímal o podmínky návratu zpět, což šelmovsky škodolibě poznamenává Mefistofeles již v jeho nepřítomnosti. Čtenáře zklameme, nevidíme tu prostor pro takovéto pojednání, takže třeba doufati, že se naskytne záhy jiná možnost se nad tímto hlavolamem zamysleti dříve, než tam hezká řádka dychtivců navěky ztratí hlavu.

Kniha nabízí několik témat, jež si člověk s potěšením přečte a pomyslí si cosi na ten způsob, že konečně se našel našinec, který vycouvává z minulosti a obrací svoji pozornost stále více do současnosti. Tento nešvar sídlící v českých luzích sice skýtá snadný výdělek omíláním starých pravd, otiskováním krásných starých rytin, jenže vědychtivost se tím nenasytí.

Mezi takové subjekty třeba zařadit jistě kapitolu Egregory odvrácené strany. Defilující historické postavy vzbuzují (s malými výjimkami) sdostatek konkrétních představ k tomu, aby si člověk uvědomil, do jakých rozměrných říší prací s těmito egregory zavítá. Možno polemizovat při znalosti některých Hitlerových projevů s názorem, zda opravdu je nutno jej řadit pod sluneční deformovaný princip, když jeho exoterní projevy svědčí zřejmě o lunárním principu, tedy cyklických magických „oslunění“ a „zatemnění,“ vzpomeneme-li jeho náhlých vzplanutí k téměř až kwisatz-haderachovským iluminacím, načež se pak propadal do nesnesitelně maloměšťáckých podlostí a ustrašenosti (podrobněji viz Bergiér/Pauwels: Jitro kouzelníků).

Rovněž se nám zdálo jako škoda, když se autor nepustil do bádání, aby doplnil neobsazené principy lunární (viz výše) a zemský.

Nelze z neprojevené a neoznámené činnosti magických lóží či jednotlivců usuzovat na moc a působení mágů. Tolik snad k poznámce č. 285. Obáváme se, že nedosti se domýšlel základní modus vivendi magie a bez dalšího přešlapování kolem tohoto tématu nelze než doporučit studium některých esejů Adama Parfreyho v dílech Apocalypse Culture a Apocalypse Culture II o cíleném působení na masy z nedávné historie USA, jež tamní underground označuje jako sociologickou alchymii nebo používá jiné půvabné termíny. Zaujme i historik Michael A. Hoffman II. Jedna z nejranějších Hoffmanových studií o kryptokracii, Masonic Assassination (1978), překládá pronikavou analýzu vražd tří slavných lidí zabitých svobodnými zednáři – zakladatele mormonské církve Josepha Smithe, velikého literáta Edgara Allana Poe a spisovatele Williama Morgana. Obsahuje kromě toho ještě tři kratší příspěvky: Alchymie v Dallasu, Zednářské právo a Devátý stupeň skotského rítu. Mezi zvlášť zajímavé knihy, které napsal, patří Secret Societies and Psychological Warfare. Toto klasické dílo osvětluje mj. zločiny zednářské kryptokracie a ideologii ovládání, bestiální tyglík rituálního vraha, lidskou alchymii a démonickou invazi, zajímá se ovšem také o orwellovský typ manipulace s řečí.

Strom smrti

Vpravdě okulturní a skvělá je za tím následující sekce věnovaná egregorům známých sériových vrahů. Možná mělo zaznít zcela zpříma a pro osvícení některých osvícenějších českých kriminalistů, kteří možná zatím nečelí případům kultovních a okultních vražd jako jejich méně šťastní kolegové ze západní Evropy či ze zámoří, že totiž sériový vrah prožívá oblažení přivtělováním duší ze zavražděných. Tím se zakládá egregor. Očkování tohoto „černého moru“ do psychické sféry sériového vraha proběhne žhavým drátem – rozuměj „zkratem vraždy“ – vcelku rychle za předpokladu, že má všechny dispozice „být“ sériovým vrahem. Kultura ovšem potřebuje kultivaci, to znamená přidávání živného roztoku, jímž jest zde tekutina nadmíru drahá – krev. Agar nesmí vyschnout, sféra musí žít, kultura rychle tráví a je třeba ji sytit. Egregor je Otesánek, jehož třeba zavalit krmí, a jeho duchovní tělo gargantuovsky olbřímí začne bobtnat do prostoru úděsnou rychlostí úměrně ke stráveným (zavražděným) „údům.“ Některé Lovecraftovy entity mají povahu egregora. Evokace těchto egregorů předpokládá důvěrnou znalost libůstek našich „kultivátorů.“ Za zásadní v takovém případě považuji třeba četbu případu Randyho Krafta (viz rovněž článek Zlo je nadprodukce dobra), jež vyšel knižně i česky.

Co tyto bytosti rajcuje, může slabě osvětlit třeba i přehlídnutí některých jejich „uměleckých“ a uměleckých děl – viz Stín monstra aneb Umění za katrem. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že vrah „ručí“ za své oběti, neboť převzal jejich úděl. To vyvolává konvulze, podle nichž je možno sériového vraha odhalovat. Thomas de Quincey předestřel svoji teorii „vraždy jako krásného umění,“ takže je třeba mít na paměti i fakt, že vrah jedná, aby byl viděn. Sérioví vrazi prý jsou metafory, modely, součást plánu přírody, estetičtí teroristé. S ohledem na otázku smrti studuj kap. De Morte a De Adeptis R.C. Eschatologia z Liber Alef. A v duchu některých vtipných poznámek dr. Hanibala je třeba vážně přemýšlet o nejmenších detailech, neboť ty mají výpovědní hodnotu podobnou, jako nám ji např. krok za krokem odhaluje G. K. Chesterton ve svém románu Kamarád Čtvrtek. Takže: to, co vrah závidí, vidí každý den před svýma očima. Myslet jednoduše znamená vidět pravdivě. Leč, opusťme nyní tuto školu kriminalistiky a věnujme se dále našemu tématu. Dodal bych, že i tato kapitola čeká jako zárodek na své další rozvinutí v rujné světy, neb skýtá přehršle materiálu, jehož je náš autor rozhodně hoden.

Bytost člověka se tedy v Novém Aeonu nachází ve stavu opuštěnosti.

Kapitole Magie v postmoderním světě nadepsána jako „Doslov“ by spíše slušel název „Studie,“ která nám tu už delší dobu chyběla. Lehce thelémský nádech nijak nepřekáží filosofické logice, o kterou se autor opírá.

Správně se poukazuje na to (pozn. 353), že „Bytost člověka se tedy v Novém Aeonu nachází ve stavu opuštěnosti.“ A dále: „Člověk není nic jiného než to, co ze sebe udělá.“

Odpovídá to požadavku na permanentní stav Posledního soudu, který je teď – teď – teď– teď atd. Jsme souzeni sami sebou v každém okamžiku, není uhnutí, než absolutní odpovědnosti. Jsem to já, který se právě teď nevěnuji duchovní činnosti a místo toho zírám na obrazovku počítače při hraní hry, která mi nic „nového a vzácného“ nepřidá, apod.

V poznámce 358 mi schází pokračující vývod (či snad vysvětlení), v duchu citace „existuje faktor nekonečný & neznámý“ (AL, II:32), jíž se v magické literatuře poprvé zavedl faktor chaosu (vycházející z principu Nuit jakožto „nekonečna možností“), k postulátům rozdílných hermetických zákonů. K prvnímu je třeba připomenout Crowleyho zavedení pojmu relativity do magie v knize Vize a Hlas, kde se do citace hermetických zákonů o analogii přimísí otázka: „A co je nahoře a co je dole?“

Tím se definitivně jednou provždy rozbil ubíjející zákon analogického uvažování, který nespěje k ničemu jinému než k systému modelů, idolů, napodobování a módy, namísto toho je třeba ustavit vládu inteligibilního Rozumu (ve smyslu: Logos), který transcenduje a uskutečňuje syntetickou jednotu apercepce coby univocitní akt. Ruší tedy všechny tři uvedené zákony.

„Každého dne sebe sama stále nově chtít.“

Jozef Karika dále správně poukázal (str. 317) na sourodost memů a démonologie (v širším slova smyslu), čímž téma dostalo zcela nový rozměr a umožní čtenářům vyvíjet v tomto směru svá vlastní další bádání.

K poznámce č. 376 je třeba dodat upřesnění, že V.V.V.V.V. rozkládá zásadně a jenom „starého“ člověka v nás, to jest proměňuje stejně jako působení Ducha svatého.

Poukázání na kultovní praktiky je na místě k podpoření svobodného ducha a hledání (str. 329-334).

Jisté výhrady je třeba mít vůči (možná nešťastné) formulaci v poznámce č. 390, kde se zaměňují významy. V invokaci Hora „Ó Pane, nechť je moje vůle učiněná tvou!“ jde o preferování vlastní vůle, již má Hor přijmout za svou, kdežto v křesťanském „Ne má, nýbrž tvá vůle staniž se!“ se (trpně) přijímá vůle Otce jakožto nejvyšší zákon.

Každého dne sebe sama stále nově chtít.

Jisté zamyšlení vyžaduje i poznámka č. 413. Lynchův Černý vigvam rovněž jako Parsifalovo vstoupení do „místa“, kde nalezl grál, samozřejmě nejsou „místa“ v doslovném významu tohoto slova. Tradované přechody staro- i novozákonních světců do nebe či království nebeského zrovna tak neprezentují tato „místa“ jako fyzická místa, přesněji asi jako „něco“ v našem časoprostorovém kontinuu. Zakoušíme však potíž, jak jinak toto „ne-místo“ označovat. Z popisů cítíme, že se někam vstupuje nebo nás někdo někam odnáší. Shodneme-li se na tom, že jde o „místo“ metafysické, pak přídavné jméno spolehlivě odstraňuje námitky, neboť jej označuje jako „za fysis,“ čili jako „meta-místo“. Na téže straně, jako je umístěna tato poznámka, bych uvítal konkrétní citaci ze (správně psáno) sv. Augustina.

Na str. 347 si nejsem jist správností zápisu a výkladu latinského citátu „tertium non datur“, správně má být zřejmě „tertium non data“, což ovšem znamená „třetí, však žádné z obou“, čímž se naznačoval univocitní akt, alchymická operace, jíž vznikala nová matérie ze dvou rodičů, s nimiž neměla nic společného (srv. lassen mistra Eckharta).

Za další pozoruhodnou úvahu považuji zastavení u „ekonomické magie,“ neboť se týká oblasti veneziasnimu, jemuž dlouhodobě věnujeme svoji pozornost. Např. poznámka č. 454 je precisním odhalením: „Finanční tok (cashflow) jednotlivce je přímou a věrnou reflexí jeho energetického toku. (V řeči ekonomické magie znamená např. sklouznutí do debetu kontokorentního účtu uchopení vampýrskou entitou.)“ Čili jinak řečeno, jde o nastraženou past, za níž číhá lichva s upírskými choutkami.

Trochu mám ovšem pochybnosti o tom, zda opravdu lze označovat finančníky za moderní alchymisty, protože občas někteří z nich dokážou měnit aktiva na nic. Ti by pak spíše snesli označení „finanční nihilisté.“

Osobně ctím přesvědčení, že nelze sloužit dvěma pánům, Mamonu a Bohu, zároveň. „Co je božího Bohu a co je císařovo císaři“ jasně odděluje nebeské a světské. Opravdu jest mi milejší chudoba, v níž budu multiplikovat nebeské „statky“, než rozmnožování statků pozemských. Nedokonalé pochopení této neslučitelnosti vyvolává hlad a žravost domněle ospravedlňovaných takovouto logikou. Slyšme:

„Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo než oděv. Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci! Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní? Všimněte si lilií, jak rostou: nepředou ani netkají – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. … A neshánějte se, co budete jíst a co pít, netrapte se tím. Po tom všem se shánějí lidé tohoto světa. Váš Otec přece ví, že to potřebujete. Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno. … Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřte si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a kde mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce“ (L 12,22n).

O psaní slova „abyss“ (angl. propast). Jakákoliv argumentace, že je třeba se vyhnout záměně za slovo „abys,“ je zavádějící, protože pomíjí přirozenou lidskou schopnost pochopit význam slova z kontextu, a nadto vede k nepříliš vhodné činnosti do detailu myslet za lidi. Stačilo nahlédnout do Slovníku jazyka českého, protože v češtině existuje přídavné jméno „abysální“ (z oblasti speleologie), a tudíž už z principu nelze psát „abys“ se dvěmi „s“, když nejsou přítomny v přídavném jméně. A i když se v angličtině píše „stress“, v češtině se přesto užívá transkripce „stres“ a existují další obdobné příklady u anglických slov, kde se na konci zdvojené „s“ v češtině stáhlo na jedno.

V textu zůstala občas podivná slovenská residua z překladu, jako např. na str. 314 v poznámce v druhém odstavci seshora, druhá věta, čteme: „Nejest žádné vyšší instance…“ Má být zřejmě „Není…“

Rovněž korektorovi uniklo na pár místech dělení slov. Všechny tyto drobnosti by mohly být v příštím vydání odstraněny.

Řada připomínek, která byla vznesena, je konstruktivního rázu a jsou myšleny poctivě k dalšímu zastavení a přemýšlení. Kniha je to přelomová, protože od nynějška už by neměl mít nikdo další odvahu psát „pod“ zde nasazenou úroveň, s čímž mohou mít autoři – aktivní i budoucí – docela  problém.

Páně Karikova erudovanost do značné míry zaplňuje hiát, který zůstával nepovšimnut jinými současnými faktografy píšícími o magii. Zóny stínu jsou přes některé nedostatky velkolepou knihou a nakladateli nelze než gratulovat, že vsadil na mladou krev a postavil ji odvážně do protikladu s autory píšícími o stejném tématu. Nezbývá než se těšit na další magické dobrodružství s ním.

*

Poznámky:
1 H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Zlatý Kůň, Praha 1990.
2 Karel Budinský: Hlasy stínů. Hejda & Tuček, Praha 1920.

*

© San
© okultura, MMV

Uložit

Uložit