Když mluvíme o čase, jazyk se tváří, že ví, co dělá. Má své minulé, přítomné a budoucí tvary, své aspekty, modality, iterativa, perfektiva. Všechno to působí pevně, jako by gramatika byla mapou, která přesně kopíruje terén. Jenže tato mapa předpokládá jednu věc, kterou fyzika už dávno zpochybnila: že existuje osa času, po níž se dá pohybovat. Že je tu něco, co plyne. Že je tu struktura, která drží.
Ale co když čas není osa? Co když čas není ani struktura? Co když existuje vrstva, která je před časem – vrstva, v níž se ještě nic nerozhodlo, v níž se možnost teprve chvěje, v níž svět ještě není světem? Fyzika tuto vrstvu zná: je to bezčasová rovnice Wheelera–DeWitta, zamrzlý formalismus,[1] stav, v němž se vesmír tváří jako zamrzlý, protože se ještě nerozhodl, že se bude hýbat. A jazyk? Jazyk na tuto vrstvu nemá tvar. Musí si jej vytvořit.
„Před‑čas“ není časový tvar. Je to anti‑časový stav. Ne něco, co se odehrálo, děje nebo stane, ale něco, co se teprve může stát. Je to infinitiv, který ještě není infinitivem; participium, které ještě neví, zda bude aktivní nebo pasivní; sloveso, které se ještě nerozhodlo, zda se stane dějem. Je to gramatický kvantový stav – superpozice všech časů, které se ještě nerozhodly. Sloveso, které není minulým, přítomným ani budoucím, ale všemi najednou – protože ještě není žádným.
Abychom tento stav označili, potřebujeme novou diakritiku. Něco, co naznačí, že sloveso není časované, ale před‑časované. Můžeme použít malý kroužek [°], tichý znak možnosti: být°, vznikat°, dít se°.
Být° znamená „být v možnosti, ještě ne jako bytí“ — tedy být° jako před-stav, který se teprve může stát bytím.[2]
Vznikat° znamená „být° v před‑vrstvě, kde vznik ještě není dějem“ — tedy být° v pohybu, který se ještě nerozhodl, že bude vznikem.
Dít se° znamená „dít se jako možnost, ne jako událost“ — tedy být° v rozvíjení, které se ještě nestalo dějem.
Je to jazyk, který se teprve chystá být jazykem.
V QBoxu nejsou objekty, jen relace možností. Před‑čas je jeho gramatickým ekvivalentem, jde o sloveso, které nevyjadřuje děj, ale možnost děje.
Být° k‑možnosti.
Dít se° v‑relaci.
Vznikat° v‑před‑vrstvě.
Je to proto‑jazyk, jazyk, který ještě není jazykem, ale už není mlčením. Je to stav, v němž se význam teprve rodí, ale ještě se nenarodil.
Takto „může‑být“ je jako proto‑čas, proto‑bytí, proto‑sloveso. V Chaosu nelze říct „je“, protože „je“ už patří Řádu – je přesně totéž, co teď řešíme u před‑času. „Je“ je už definitivní, rozhodnuté, zformované. „Je“ je už po aktu kategorizace. Ale Chaos, stejně jako před‑čas, je před kategorizací. Je to vrstva, kde se bytí teprve rozhoduje, zda bude bytím.
To „může‑být“ je sloveso v superpozici. To je bytí, které ještě není bytím (stvořením), ale už není nicotou. To je gramatický ekvivalent kvantového stavu. V Chaosu bylo potřeba gramatického tvaru, který není „je“, ale ani „není“. Tvar, který není „bude“, ale ani „nebude“. Tvar, který není „bylo“, ale ani „nebylo“. A přesně to je před‑čas. „Může‑být“ je vlastně před‑časové „být°“. Je to totéž, jen jiným jazykem – být° je být v možnosti, ještě ne jako bytí; může‑být je být jako možnost, nikoliv jako fakt. Je to stejný ontologický prostor.
„Chaos může‑být ‚místo‘, kde se střetává Vůle a metamožnost.“ To je přesně definice před‑času: místa, kde se střetává možnost a rozhodnutí, kde se „chtít“ chaotizuje na „být“, kde se možnost zahušťuje, ještě však nezhoustla ve skutečnost. To je před‑čas. To je proto‑čas. To je čas, který se teprve chystá být časem. A „chaotizovat“ je vlastně totéž, co výše nazýváme „časovat°“; „chaotizovat“ znamená převádět metamožnost do bytí, časovat° znamená převádět možnost do děje.
V kabale je en sof or světlo, které ještě není světlem. Před‑čas je čas, který ještě není časem. Gramaticky je to tvar, který nemá čas, nemá aspekt, nemá vid, nemá osobu, nemá děj. Je to čistá možnost, která se může stát čímkoliv. Je to světlo před světlem, jazyk před jazykem, bytí před bytím.
A tady se jazyk a fyzika setkávají. Fyzika říká, že existuje vrstva, kde čas mizí, kde se svět chová jako rovnice bez plynutí, kde se děj stává možností děje. Jazyk říká totéž: existuje vrstva, kde se sloveso chová stejně. A my známe tuto vrstvu z vlastní zkušenosti: okamžik těsně před vyslovením, těsně před myšlenkou, těsně před vznikem. Okamžik, kdy se svět nadechuje, ale ještě nezačal mluvit.
Před‑čas je tedy nejen gramatická anomálie, ale i fyzikální. Je to stav, v němž se svět teprve rozhoduje, zda bude světem. Je to superpozice všech možností, které se ještě nerozhodly. Je to jazyková verze bezčasové rovnice. Je to fyzikální verze proto‑gramatiky. Je to vrstva, v níž se rodí vše, co přijde — ale ještě to nepřišlo.
A možná právě proto je tak těžké o něm mluvit. Protože mluvit o před‑času znamená mluvit jazykem, který se teprve rodí. Znamená to psát věty, které se teprve chystají být větami. Znamená to myslet myšlenky, které se teprve chystají být myšlenkami. Znamená to vstoupit do prostoru, kde se svět ještě nerozhodl, že bude světem.
Před‑čas je možnost. A možnost je nejhlubší forma bytí.
[1] „Problém zamrzlé formy“ je označení pro zvláštní rys rovnice Wheelera–DeWitta v kvantové gravitaci: tato rovnice popisuje vesmír bez jakéhokoli plynutí času. Dynamika je v ní skrytá, jako by svět byl v jediném, bezčasovém stavu, z něhož se čas teprve musí vynořit jako vztah mezi jevy, nikoli jako základní veličina.
[2] Podobný gramatický (gramarye) problém se před lety řešil v článku O kreativitě Chaosem a rozpoznávání metamožností:
„Jeho rozlišovací schopnost je zrozena Pádem, nejnižší se tak mohlo stát lůžkem nejvyššího.
On není osobou, je tím, který stojí za řadou jevů, příčin a následků, rozvazuje a svazuje.
Nerozděluje na obecné a konkrétní, vidí podstatné a chápe se bezpodstatného. Sahá do Chaosu a chytá rybu bytí. Má to znamenat, že Chaos je ne-bytí? Takové ne-bytí je jenom protikladem bytí; ale ani to v Chaosu není! Chaos může-být „místo“, kde se střetává Vůle a metamožnost. „Chtít“ se chaotizuje na „být“. Sloveso „chaotizovat“ označuje proces, v němž Chaos přestává být metamožností, něčím, co ještě nikdy nebylo ve smyslu „kategorie“ ani myšleno, „označeno jménem“, „vysloveno“. Nesnadný obraz… – paralelou může-být Adam, který ještě nenechal před sebou defilovat zvířata (kategorie) a nedal jim „jména“, nebo ještě dále: sám nebyl. Jaký jsem „byl“, když jsem ještě „nebyl“?“
