Sny jako řeč duše

13
Hans Dieckmann: Sny jako řeč duše. Hlubinně-psychologický výklad snů

Hans Dieckmann: Sny jako řeč duše. Hlubinně-psychologický výklad snů

240 stran, Portál, Praha 2004, vydání první, brožované, cena 265 Kč
ISBN 80-7178-858-9

*

Hans Dieckmann, docent na Institutu pro psychoterapii v Berlíně, je autorem řady publikací – mj. Archetypische Symbolik in der modernen Kunst: Aufsätze (1981), Märchen und Träume als Helfer des Menschen (Bonz, Fellbach-Offing 1982), Twice-Told Tales: The Psychological Use of Fairy Tales (Chiron Publications 1986), Complexes: Diagnosis and Therapy in Analytical Psychology (Chiron Publications 1998), Der Zauber aus 1001 Nacht (Königsfurt 2000) – přednášel v USA, Velké Británii, Řecku, Izraeli. Žije v Berlíně.

Sny jako řeč duše (v orig. Träume als Sprache der Seele) vyšlo v Německu v Königsfurtu v únoru 2001.

V obrazové řeči snů získává naše vědomé já přístup k oblasti nevědomí. Sny jsou proto nejen fascinujícím objektem zkoumání hlubinné psychologie, ale mohou zároveň významným způsobem provázet a podporovat terapeutické a sebeléčebné procesy.

Hans Dickmann, klasik na poli hlubinné psychologie, ve své knize předkládá úvod do hlubinně psychologického výkladu snů, který je přístupný jak odborníkům, tak i čtenářům usilujícím o vlastní sebepoznání.

→ Sen: rozprava s nevědomím

Děj, jejž přináší sen, je vytříbeným poselstvím nitra. Již úvodní scéna v mnohém napoví, zda-li jde o sen zásadní nebo jen zmatený kaleidoskop útržkovitých obrazových rýmů (svědčících o zahlcení nevědomí a jednosměrné komunikaci – rozuměj: bez nápomoci subjektu), jejichž tříšť lze jen těžko dešifrovat a vyložit. Odívání snových symbolů do srozumitelných konstrukcí vyžaduje takovou míru sebepoznání, že je možná jenom zkušenému terapeutovi nebo stejně založenému zakoušejícímu, který se sebou pracuje delší dobu (nejenom formou výkladu snů, ale sebezpytováním).

Hans Dieckmann

Přesvědčit nevědomí o tom, že je s ním seriózně komunikováno, se pokládá za základ jakéhokoliv rozumného díla. Předpokládá to pečlivé, detailní a pravidelné záznamy snů, přičemž není nezbytně nutné trvat na každodenním rozluštění jejich významu. Některé vyplují samy od sebe nečekaně rychle, jiné čekají na své odhalení i roky. Právě však soustavnost rozvazuje ústa nevědomí a uzly jinak hladkých paměťových vláken. Přichází k odpovědím na otázky, vysloveným byť mlčky, a práce se rozvíjí, někdy až překotně, jakoby nevědomí v obavě, že tato zdárná spolupráce kdykoliv přestane, chrlilo rozuzlení předem bez ohledu na časovou souvislost. Rozvíjí se časoborectví a předzvěstný smysl. Jinak řečeno: zasuté obrazy, děje a vzpomínky vystupují znenadání z klidných vod, jež nenasvědčovaly žádnému podvodnímu životu, leč tato mámivá zdání jen usvědčují z opaku. Předzvěstný smysl zase pomáhá vnímat skryté děje, jejichž náznaky svědčí o přicházejících událostech a jen cvičená mysl je dokáže za znameními vytušit. Odhalení jsou pak pro ostatní překvapivá a nepochopitelná, neboť jim scházejí nástroje a obdobou takového popisu situace budiž snaha neandrtálce pazourkem připravit integrovaný obvod – každé takové srovnání pokulhává, neboť on nemá v sobě ani kategorii integrovaného obvodu, neví, jakou má funkci, čeho je součástí, co uvádí v činnost. A naopak: svěřte designérům integrovaných obvodů úkol naštípat pazourky: selžou, protože takový úkon dosud nevykonávali – zeje tu kulturní propast nevídaných rozměrů.

Překročení této propasti je toužebným cílem všech vážných duchovních lidí.

 

→ Postoj k nevědomí

Sen je řečí nevědomí, je to jazyk obrazů, kterým nevědomí hovoří k našemu vědomému já. Od chvíle, kdy se začala tradovat naše kultura, se člověk snažil, aby této řeči porozuměl a dovedl ji přeložit.

Henry Fuseli: Noční babizna na čarodějném reji

Od vydání Freudova výkladu před sedmdesáti lety našly sny své místo také ve vědeckém bádání. Svědčí o tom rozsáhlá literatura z oblasti hlubinné psychologie, která usiluje o přeložení jazyka snových obrazů do řeči, které by naše vědomí rozumělo. Měli bychom však mít neustále na mysli, že toto vědecké úsilí není jen ryze akademickým tématem – jedná se o poznávací proces se zcela praktickými důsledky. Dnešní výzkum snů v hlubinné psychologii začal empiricky u pacientů, tj. u duševně nemocných lidí, a v této oblasti má své úkoly i oprávnění dodnes. Jedná se tedy nejen o oblast vědeckého bádání, ale i o důležitou součást terapeutického procesu, který je s to léčit nebo alespoň mírnit i těžší a dříve neléčitelná onemocnění. Minimální základní kritérium správného pochopení a „překladu“ obsahů, které se nám snaží sdělit nevědomí, spočívá v tom, že výklad vyvolává usměrňující, léčivý nebo pomocný účinek, anebo se srozumitelně a významně zapojuje do celku individuálního duševního procesu.

Těžiště výkladu snu se tedy přesouvá od mantické (jasnovidecké) stránky, příznačné pro minulá staletí, k poznání individuálních duševních dějů a k terapeutické hodnotě. Nebo jednodušeji řečeno, lékař a pacient dnes od snu nečekají ani tak prognózu budoucího průběhu vnějších dějů, nýbrž především terapeutický efekt související s probíhajícím onemocněním. Základní princip však zůstal stejný. Už antický výklad pojímal sen jako nepřímou a zašifrovanou výpověď, která potřebuje výklad, aby se zašifrovaný obsah opět proměnil v přímou výpověď.

Mezi současným individuálním výkladem snu a kolektivním výkladem symbolu antického vykladače snů však existuje zásadní rozdíl. Naši předchůdci sestavovali celé snové lexikony – první, který známe, pochází z 5. století a sestavil ho Antifon z Athén. Při individuálním výkladu snů, jak se provádí dnes, je však tento přístup nemyslitelný. Každý snový motiv nebo symbol, který se vynoří, je totiž třeba nezávisle na svých kolektivních aspektech vztáhnout ke vzpomínkovému materiálu, k životní a rodinné historii a k vědomé situaci snícího. To znamená, že stejný snový motiv může mít pro jednoho pacienta zcela jiný význam než pro druhého. A variabilita, jejímž zdrojem jsou nejrozmanitější osobní prožitky, je příliš široká, aby ji mohl jakýkoli snový lexikon obsáhnout.

Zaprvé bychom rádi upozornili čtenáře této knihy, který už zná jiné přístupy k výkladu snu, že protiklady nebo zdánlivá neslučitelnost mezi postoji různých hlubinně-psychologických směrů ještě nemusí znamenat, že jeden má pravdu a ti ostatní se mýlí. Přístupy jednotlivých směrů se mohou doplňovat a teprve jejich úhrn může představovat úplný celek. To nám může připomenout korpuskulární a vlnové teorie světla, které se také na první pohled vzájemně vylučují, protože částice není totéž co vlna a naopak. Světlo je nicméně obojím a obě pojetí se do určité míry sjednocují v něčem třetím, co stojí za oběma protiklady. Druhým důvodem mého výkladu je snaha objasnit čtenáři, proč mu chci vyložit hledisko a postoj analytické psychologie k nevědomí. Než se pustíme do výkladu jednotlivých snů, chci jasně vyjádřit svůj názor a říci, čím se liší od stanovisek jiných směrů.

Henry Fuseli: Noční můra (1781)

Podle analytické psychologie C. G. Junga je nevědomí člověku a priori dané, což znamená, že se ne všechny jeho obsahy přesunuly do nevědomí v průběhu osobního života. Nevědomí je daleko spíše mateřská země, ze které na počátku vyvstalo vědomí. Z toho plyne, že nevědomí zahrnuje v zásadě dvě oblasti, které se samozřejmě v praxi překrývají, ale lze je od sebe odlišit. První obsahuje především obsahy, které jsme přijali kdysi v průběhu našeho osobního života a které byly později zapomenuty, potlačeny, vytěsněny, nebo jsme je vnímali jen podprahově. Jung tuto oblast označuje jako osobní nevědomí. Proti němu staví druhou oblast – kolektivní nevědomí, které plní především již zmíněnou funkci mateřské země vědomí. Obsahy kolektivního nevědomí podle Junga nepocházejí z osobních akvizic, ale ze zděděných možností duševního vývoje a zejména ze zděděných mozkových struktur. Pohled na nejrůznější jedince v nejrůznějších dobách a rozmanitých kulturách ukázal, že projevy nevědomí, jako jsou sny, fantazie, vznik mytologií apod., vykazují stejnou základní strukturu. Určité psychické funkční komplexy, označené Jungem jako archetypy, se navíc projevují nezávisle na rase, kultuře nebo době analogickými motivy a sledem obrazů. Tyto obrazy sice spoluurčuje kultura, ve které se vynořily – čínský hrdina má čínský oděv a vykazuje určité zvláštnosti (vlastnosti, které evropský hrdina nemá) –, ale základní struktura hrdinského mýtu jako boje s mocnými přírodními silami nebo bohy je všude stejná. Hlubinná psychologie ji interpretuje jako boj já o vědomí. Takové analogie najdeme nejen mezi mýty a pohádkami různých kultur a dob, na stejné obrazy narazíme také ve snech a fantazijních představách moderního člověka. Mohli bychom použít výrazu, který zavedli při výzkumu pohádek Taylor a Lang.

Ti hovoří o polygenezi jedné a téže lidské psýché, která se v určitých situacích, jež mají pro člověka stejný, tj. kolektivně platný, význam (jako je např. narození, nebezpečí, stupně zrání, postoj k rodičovským obrazům, k dobru a zlu, k nenávisti a lásce), vyjadřuje ve strukturálně stejných sledech obrazů. Tyto obrazy mají mytologický charakter, kterému se budeme podrobněji věnovat v souvislosti s archetypními sny. Kombinatorní fantazie tedy nepracuje v nevědomí svévolně, ale opakovaně sestavuje zcela určité obrazy. Když je člověk správně pochopí, mohou rozšířit jeho vědomí, které mu prostředkuje zážitky a poznání, a pomoci mu v základních lidských situacích, o kterých jsem se zmínil.

Symbol probouzí tušení.

→ Symbol

Ve snu nacházíme řadu rysů, které podle analytické psychologie patří k podstatě symbolu. Obraz je zjevná forma, skrze kterou nevědomí vyjadřuje dosud nesrozumitelný, racionálně neuchopitelný obsah. Symbol má také velkou citovou hodnotu a fascinuje vědomí, které silně přitahuje – v zasaženém vědomí sílí předtuchy a dohady, jaký smysl se může za tímto dějem skrývat. Goethe se ve svých maximech a reflexích vyjádřil, že symbolika proměňuje jevy v ideje „…a ideu v obraz tak, že idea zůstane v obrazu vždy nekonečně účinná a neuchopitelná, a i kdybychom ji svou řečí plně vyjádřili, zůstane i pak nevyslovitelná!“ Podobný názor má Bachofen, když říká: „Symbol probouzí tušení, řeč může jen objasňovat… Symbol vypouští kořeny až do nejtajnějších hlubin duše, řeč jen čeří povrch pochopení jako tichý závan větru. Jen symbolu se podaří spojit největší rozmanitost do jednotného společného výrazu… Slova udělají z nekonečného konečné, (zatímco) symboly provázejí ducha přes hranice konečného a bytí do říše nekonečně jsoucího světa. Probouzejí tušení, jsou znamením nevyslovitelného a jako takové jsou nevyčerpatelné…“

Stein poukázal na lingvistické a historické kořeny slova symbol, který ve svém původním významu sjednocuje protiklad uchopení a odhození, a v poněkud volnějším znamená „vrhnout na jedno místo věci, které mají něco společného.“ Tento význam je odvozen od řeckého slova symballein, přičemž ballein znamená „hodit, zasáhnout, někam se pohnout, obrátit, unášet“ a v přeneseném slova smyslu „vštípit, probudit, vtisknout“ a předpona sym znamená „spolu.“ Když začali staří Řekové toto slovo používat, spojovali je se dvěma polovinami jedné mince, prstenu, kosti nebo jakéhokoli jiného objektu, které měly prokázat totožnost lidí vzájemně neznámých – dokonalé spojení obou polovin dokázalo, že jde opravdu o člověka, o něhož nám jde. Symbol tedy tvořil most mezi známým a neznámým a byl prostředníkem mezi dvěma cizinci, které vázalo něco společného.

→ Archetypní sen

Archetypní sen určitě nelze vždy jasně odlišit od obvyklého snu, který pochází z osobního nevědomí. K archetypnímu snu se zpravidla více či méně pojí obsahy osobního nevědomí a lze pozorovat plynulé přechody mezi čistým, impozantním archetypním obrazem a obrazy, jejichž význam patří do zcela osobní sféry. Pochopíme to, až si objasníme strukturální stavbu lidské psýché, jak ji pojímá analytická psychologie.

Henry Fuseli: Noční můra II (Inkubus)

Lidská psýché sestává ze skupin citově zabarvených představ, které vybere a seskupí afekt. Takové svazky nazýváme komplexy. Komplexem je v tomto smyslu i vědomé já, které se může více či méně asociovat s jinými nevědomými komplexy. Jádrovým prvkem nebo nositelem významu, kolem něhož se v komplexu seskupují asociace, je však s výjimkou komplexů, které pochází čistě a pouze z osobního nevědomí, archetyp. Tento archetyp dodává všem asociacím, které se kolem něho shromažďují, určitý důraz, respektive více nebo méně zřetelné smyslové nebo pocitové zabarvení, které odpovídá jeho vlastnímu smyslu. Také snový obraz nebo motiv je smyslové, většinou optické znázornění asociačních skupin, které patří k nějakému komplexu. Podle toho můžeme z každého snového obrazu usuzovat, jaký archetyp je za ním, a v daném případě na něj také poukázat při výkladu. Osobní a kolektivní nevědomí nejsou v praxi nikdy přísně odděleny, ale projevují se současně. Stále sice hovoříme o dvou rozdílných vrstvách nevědomí, ale nikdy nesmíme zapomenout, že při snaze vědomě porozumět snu sice provádíme toto rozlišení, ve snovém obraze je však v praxi vždy obsažen celek.

Frekvence, s níž sny vstupují do vědomí, je u každého člověka různá. Na jedné straně jsou lidé, kteří tvrdí, že se jim nikdy nic nezdá, a že tudíž nemohou mluvit o žádných snech, a opačný extrém představují lidé, kteří si sny téměř pravidelně pamatují a často se jimi intenzivně zabývají. Dnes už víme, že tato rozdílná propustnost vědomého prahu pro sny není identická s frekvencí snové činnosti jako takové.

Člověku se v průběhu jediné noci zdají průměrně čtyři sny. Potvrdil se tak dávný Jungův předpoklad, že nevědomí vede nepřetržitý „monolog“ s vědomím, ale vědomí se z něj doví jen malé části.

Rozdílná propustnost vědomého prahu pro snové zážitky platí i pro archetypní sny. Ve snech některých pacientů se ani při delší analýze neobjeví buď žádný archetypní materiál, nebo jen velmi chudý. Setkáme se však i s lidmi, kteří často uvádějí archetypní sny i mimo analýzu. Zvláště to platí pro řadu umělců a jiných tvůrčích lidí, kteří jsou, jak se zdá, velmi vnímaví pro materiál z kolektivního nevědomí. Ten pak zpracují a materiál se tak či onak objeví v jejich díle a díky své kolektivní platnosti může oslovit širší okruh lidí.

Slova udělají z nekonečného konečné, zatímco symboly provázejí ducha přes hranice konečného a bytí do říše nekonečně jsoucího světa.

Další příklad vztahu mezi archetypním snem, uměleckým dílem a krizovou životní fází nalezneme u malíře Marka Chagalla. Umělec, který se narodil v židovském ghettu v ruském Vitebsku, si navzdory odporu své rodiny ve dvaceti letech prosadil, že bude malířem, a odešel s několika rubly v kapse do Petrohradu. V Rusku tenkrát platil předpis, že Židé musí bydlet na přesně určeném místě, které nesměli bez zvláštního povolení opustit. Chagall hrál s petrohradskou policií nepřetržitou hru na schovávanou, až ho nakonec chytili a na krátký čas i zavřeli. Musíme ještě dodat, že se po příjezdu do Petrohradu pokoušel o přijetí do prvotřídní malířské školy a při zkoušce propadl. Přijetí do takové školy by mu dalo současně právo žít v Petrohradě. Druhořadá malířská škola, kterou pak musel navštěvovat, s takovým povolením pobytu nesouvisela. Chagallova petrohradská léta byla tvrdou dobou plnou odříkání. Vlastní pokoj byl pro něj nepředstavitelný luxus. Mohl si přinejlepším pronajmout nějaký kout pokoje a peníze mu dlouho nestačily ani na vlastní postel – o tu se musel dělit s nějakým dělníkem.

Do této doby spadá zážitek, který měl velký význam pro jeho pocit jistoty ohledně vlastního poslání. Zdálo se mu toto:

„Nacházím se ve velkém pokoji, v rohu stojí jediná postel a já na ní ležím. Stmívá se. Najednou se otevře strop a dolů sestupuje s hlukem a rachotem okřídlená bytost. Slyším šustění křídel, která táhne za sebou. Myslím si: Anděl! Nemohu otevřít oči. Je příliš jasné světlo. Když všechno prošmejdil, zvedá se, opouští pokoj dírou ve stropě a bere s sebou všechno zářivé, nebeské. Jo opět tma a já se probouzím.“

Chagall tento zážitek z roku 1922 znázornil i na obraze s názvem Zjevení (L’apparition) a motiv anděla se pak na jeho obrazech často vrací. Jednalo se tedy určitě o téměř čistý archetypní sen, o poměrně řídký zážitek s velkým vnitřním významem, na který Chagall v dalším životě nikdy nezapomněl. Takový obraz představuje numinózní zážitek z oblasti mimo já, se kterou je já konfrontováno. Allenby se domnívá, že archetyp anděla má dvě funkce, které se vzájemně doplňují: přenáší energii božstva, což psychologicky znamená, že energie proudí od self k člověku (tedy k já), ale i naopak. Třetí funkci představuje skutečnost, že andělé jsou symboly svazku mezi člověkem a bohem, který nesmí být porušen. Andělé symbolizují proud nevědomých obsahů, které se chtějí dostat do vědomí, proud energie mezi člověkem a transcendentnem a také okolnosti, za nichž tento děj probíhá.

Za andělem jako okřídlenou bytostí z vyšší duchovní sféry mohou být na jedné straně inspirující síly animy, v níž jsou zahrnuty části proměnlivého imaga velké matky. Na druhé straně však může být anděl i mužská bytost, ztělesnění otcovského archetypu a hierarchického uspořádání Bůh-Otec-Duch.

Lilith

Podle rabínské tradice Chagallovy víry jsou andělé (stejně jako v islámu) mužské bytosti. „Včetně Satana byli stvořeni druhého dne a vůči stvoření člověka měli ihned rozdílné postoje. Bůh proto stvořil Adama tajně, aby předešel nelibosti andělů.“

„Podle židovské tradice měl být Adam před Evou posedlý démonickou ženou jménem Lilith, s níž bojoval o vládu. Tato žena se vznesla do vzduchu s pomocí kouzla s božím jménem a ukryla se v moři. Adam ji však spolu se třemi anděly přinutil, aby se vrátila. Z Lilith se pak stala Mar nebo Lamia, která ohrožuje těhotné ženy nebo krade novorozence. Zde můžeme rozpoznat motiv ptačí pomoci. Andělé jsou vlastně ptáci.“ Zastupují prchavý element, pneuma, a v této funkci se používají také v alchymické symbolice. Psychologickým významem takových ptáků je zpravidla fantazie nebo intuitivní ideje, duchovní (okřídlené!) možnosti, které můžeme jen tušit.

Chagallův anděl, kterého potkáváme v jeho obrazech, nám příliš nepřipomíná líbivé andílky, které se od Giottových časů objevují v umění jižních národů. Chagalla určitě více ovlivnily ruské ikony, na kterých se stejně jako v romantismu nebo na byzantských mozaikách setkáváme s přísným a vznešeným andělem Starého zákona, který musí při svém zjevení před pastýři volat: „Nebojte se!“ Chagallův anděl si uchovává vznešený a nadpozemský zjev a je to vždycky postava, kterou malíř prožívá s hlubokou vážností a zbožností.

→ Dramatická stavba snu

C. G. Jung dramatickou strukturu snu rozpoznal a popsal relativně brzy a analytická psychologie ve svém výkladu snu na celkové pochopení tohoto jevu klade velký důraz. Ve snovém dramatu má každá fáze smysluplný vztah k předchozímu i následujícímu ději, ale srozumitelný je až celek. A tak musíme mít neustále na mysli celé snové vyprávění, jehož jednotlivé části odvozují svůj smysl z celku.

Takové zkoumání objektu vychází podle Jasperse spíše z „přirozeně historického“ než „přirozeně mechanistického“ pojetí světa. Budeme-li vycházet z přirozeně mechanistického obrazu světa, objekt rozložíme na své části, abychom postřehli určité zákonitosti, které se objevují ve všech jeho projevech.

Tento postup je nejvíce patrný v přírodních vědách, jako je fyzika, matematika nebo chemie. Zkoumaný objekt nikdy nevnímáme přímo, ale jen prostřednictvím analýzy nebo abstrakce. Čím dále zacházíme po této cestě dělení objektu, tím více klesá počet možných základních jednotek, až skončíme u ryze kvantitativních pojmů, jako je energie, síla, elementární částice a podobně.

Získáme tak základní pojmy, které mají vlastní účinek, protože představují část skutečnosti. Během tohoto procesu se však ze zkoumaného předmětu něco vytratí. Formule už není objekt jako takový a navíc mu pak chybí jakékoli živé vlastnosti. Platí to jak pro chemické vzorce, tak pro pudové nebo strukturální vzorce snu. Z objektu se stále více ztrácí duše, podstata a vlastní hodnota.

Při spíše přirozeně historické metodě zkoumání je sen útvarem, který je poznatelný sám o sobě, a k jeho pochopení se snažíme dojít prohloubeným zkoumáním podstaty, přičemž jsou části chápány z celku, a nikoli naopak – celek není poznáván podle svých částí. Takový způsob nahlížení přirozeného objektu je zcela oprávněný. Objekt zakoušíme jako kvalitu a formu smyslově vnímaného jevu. Jeho studium je zvídavým ponorem do jednotlivých jevů a jejich vzájemná souvislost se nehledá v souladu s mechanistickou teorií ve formě zákonitostí, ale jako poznatelný typus nebo tvar.

Jaspers podrobně popsal, jak konflikt mezi oběma vědeckými obrazy světa prolíná celou lidskou duchovní historií. Nacházíme ho v protikladu Platona a Aristotela, ve sporu o obraz v byzantském císařství, v konfliktu mezi Goethem a Newtonem, v rozdílných myšlenkových systémech u Keplera a Galilea a můžeme pokračovat až do moderní doby. Zatímco Freud rozkládal sen na jednotlivé části, Jung se spíše soustředil na souvislost smyslu v rámci celého snu, ale i na souvislosti jednotlivých snů v rámci snové série, což je aspekt, k němuž se ještě vrátím. Mám za to, že oba přístupy se v žádném případě vzájemně nevylučují, ale spíše užitečně kompenzují.

Mýtus o boji člověka s hadí obludou je starý jako historie lidstva. V nekonečném množství mýtů a pohádek, zvláště v těch západních, představuje hrozivá hadí nebo dračí obluda démonické nebezpečí, a hrdina ji musí přemoci a zvítězit nad ní. V našem kulturním okruhu je nejznámějším mytologématem boj Herakla s Hydrou. Jižně od Mykén musel Herakles zvítězit nad vodním hadem z Lerny – byla to Kerberova sestra, která spolu s ním hlídala podsvětí. Tento had se spoustou hlav vyrostl v bažině, jeho dech byl jedovatý a mohl zničit celá stáda i celou zemi. Herakles ho přemohl s pomocí svého mladého synovce Ioláa. Jed Hydry měl obrovskou moc a Heraklovi pak pomohl ve vítězném boji s dalším protivníkem. Pro Herakla je vítězství nad hadem jen částí řetězce jeho skutků – všechny však představují snahu porazit prastarého nepřítele, mateřskou bohyni, která ho nechce pustit na svobodu.

Had tedy představuje i v nevědomí naší pacientky větší symbol, který nelze redukovat na jediný afekt, a musíme ho přiřadit k totalitě vrozeného nevědomí jako chtonického světa pudů, který patří do oblasti archetypu matky. Její porážka a usmrcení byla odpovědí západního hrdiny na tísnivou a pohlcující moc vnější a vnitřní přírody a je tomu tak dodnes. Je to však současně odštěpení, izolace nebo vytěsnění této živoucí, činné síly, která se dříve nebo později pomstí. Herakles zahyne v Néssově košili, Oidipus upadne po porážce sfingy do incestu s vlastní osobní matkou a my, dnešní lidé, trpíme nejen přibývajícími neurózami a rostoucí izolací v našem světě, ale i poruchami přírody, která nás obklopuje. Možná to někoho naladí k zamyšlení, proč se psychoanalýza, která se tak rozšířila, pokouší vysvětlit psychický vývoj a procesy lidského zrání jediným základním mytologickým vzorcem, oidipovským komplexem.

Oidipus je hrdina, který zůstává z větší části nevědomý, ztroskotá na matce a kvůli incestu a matkovraždě na sebe uvalí věčný útěk.

Hans Dieckmann je znám coby nadšený propagátor úlohy pohádek při odhalování nevědomých obsahů. Lze si jen přát, abychom se dočkali některých jeho dalších prací, jako třeba Kouzelníka z tisíce a jedné noci nebo Dvakráte vyprávěných příběhů – Psychologického využití pohádek.

Knize nechť se věnují čtenáři se zájmem o hlubinnou psychologii a o práci se sny.

*

© San
© okultura, MMIV & MMX

Uložit