Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Historický nástin vzniku Hermetického řádu Zlatý úsvit – a dalších tajných společností s ním spojených – byl poprvé uveřejněn v Revue HORUS v roce 1995 e. v.
Přítomná podoba vícedílného článku pro portál
OKULTURA doznala rozšíření o některé další návaznosti: činnost předchůdce O.T.O. v USA v podobě společnosti Eulis P. B. Randolpha, ariosofismus v Německu na počátku XX. století a dědictví Zlatého úsvitu a O.T.O. v týfónském hnutí kolem lóže Nu-Isis Kennetha Granta.

*

»Quasi stella matutina in medio nebulae et quasi luna plena in diebus suis lucet et quasi sol refulgens, sic iste refulsit in templo dei«.
(Sir 50,6-7)

„Jako jitřenka zářil uprostřed mlhy a jako plný měsíc ve svých dnech a jako zářící slunce, tak svítil i on v chrámu Božím.“

V době francouzského obrození, v roce 1850, se začalo v Anglii, ale i ve Francii a v Německu, šířit esoterické hnutí prostřednictvím několika společností. Jejich zájem se soustředil na starověká náboženství, zasvěcenecké tradice a thaumaturgii. Byly založeny či obnoveny učené společnosti, některé tajné nebo polotajné, v nichž se seskupovaly mocné osobnosti.

Hermetický řád Zlatého úsvitu, společnosti znovuzřízené dr. Wynn-Westcottem a jeho kolegy, vzešel z anglické společnosti rosikruciánů, ke které mezi jinými patřil Hargrave Jennings, autor knihy Rosikruciáni: Rituály a mystéria, v níž se (1870) pokusil vyložit rosikruciánskou a zednářskou symboliku sexuální a magicko-mystickou interpretací.
Kolem roku 1857 ji vytvořil Robert Wentworth Little, který byl ve spojení s německými rosikruciány, a své členy si tato společnost vybírala mezi mistry zednáři. Mezi adepty patřil např. i autor slavné Encyklopedie svobodných zednářů Kenneth R. H. Mackenzie (zemřel 1886), zasvěcený grófem Apponyim v Rakousku. Dále to byli Frederick Hockley, spisovatelé Algernon Blackwood (od roku 1900) a Bram Stoker, autor slavného okultního románu Drákula, francouzský okultista J. B. Ragon (zemřel 1862) a další. Členstvo ve Zlatém úsvitu se rekrutovalo ze všech kruhů a bylo reprezentováno důstojnými povoláními stejně, jako tam patřili i obyčejní muži a ženy, skromní a neznámí.

Karl Kellner

John Yarker, britský zednářský velmistr, měl řadu dokumentů, která jej opravňovala zakládat lóže hermetického, zednářského a templářského typu a kolem roku 1887 udělil Karlu Kellnerovi právo založit Templářský řád. Okultní historik Francis King má za to, že takové listiny se dostaly Yarkerovi do rukou z Francie přes Spojené státy. Spojení USA – Anglie lze vysvětlit poměrně jednoduše skutečností, že americký magik P. B. Randolph velmi často cestoval mezi Spojenými státy, francií a Anglií. V roce 1870 založil Hermetické bratrstvo Luxoru, také Bratrstvo Eulis, jak v Anglii, tak i v Evropě, vedle úzkého kroužku francouzských zasvěcenců, kteří praktikovali téměř výlučně ve svém magickém životě socio-sexuální diktát, jak to PBR naznačil ve svém díle Eulis a dalších instrukčních románech, mj. Ravalette, který vyšel za první republiky také česky v překladu Antonína Bayera z němčiny – když z anglického rukopisu překládal slavný Gustav Meyrink (sic!) a připojil k němu zajímavou biografickou črtu P. B. Randolpha, – a to pod názvem Dhoula Bel: Román bratra Růže a Kříže (B. Kočí, Praha 1925). Mezi prominentní členy patřili François Dumas (syn Alexandra Dumase), Eliphas Lévi, Kenneth Mackenzie a Hargrave Jennings. Předpokládá se, že dokument o praktické podobě sexuálních rituálů koloval v německých kruzích už kolem roku 1868, a to prostřednictvím Karla Kellnera.

Quatuor Coronati – Lóže svobodného zednářství, skupina, jež společnost Zlatého úsvitu obnovila o dvacet let později, se skládala ze tří mužů – byli jimi dr. William Wynn-Westcott (jeho motto znělo Sapere Aude a Non Omnis Moriar), starožitník, učenec a londýnský ohledávač mrtvol; dále reverend dr. A. F. A. Woodford, v té době již starší člověk, dobře známý v zednářských kruzích – členem Rosikruciánské společnosti však nebyl; a dr. William Robert Woodman, který patřil na britských ostrovech mezi slavné zednáře (jeho motto bylo M.E.V.), a v té době byl již lékařem na penzi. Někdo z nich za podivných okolností zakoupil v Londýně na Farrington Road starou knihu. Stalo se to kolem roku 1884 nebo 1885. Našli v ní asi šedesát volných listů psaných šifrou, nebo přesněji – nově pro tento účel vytvořenou abecedou. Rukopis byl napsán na starém papíře s vodoznakem roku 1809. Vybledlý hnědý inkoust měl vzbudit dojem stáří. Obsahoval instrukce pro založení tajné společnosti, která měla prostřednictvím rituálů zprostředkovat zasvěcení. Šifrovaný rukopis však byl sotva napsán před rokem 1870; na jedné straně je poznámka, která – jak se zdá – je psána rukou Elifase Léviho. Je velice pravděpodobné, že k tomuto rukopisu měl přístup v době, kdy byl v Anglii na návštěvě u Bulwer-Lyttona, který se podílel na činnosti již zmíněné první formace Zlatého úsvitu.

V rukopisech byly popsány jisté pečlivě skrývané rituály, jimiž bylo možno dosáhnout tajemství zasvěcení; dále jméno (včetně německé adresy) Anny Sprengelové, žijící v Norimberku, o níž se zmiňoval jako o původní autoritě a rosikruciánské adeptce. Sprengelová si pro sebe zvolila motto S.D.A., které bylo zkratkou motta Sapiens Dominabitur Astris. Někdo, a byl to spíše dr. Wynn-Westcott než Samuel Liddell Mathers, vložil do rukopisu ještě jednu stránku starého papíru a použil Tritheimovu abecedu, kterou napsal: „Sapiens dom[inabitur] ast[ris] je hlavní představitelkou Goldene Dämmerung“ (Zlatého úsvitu). Dr. Wynn-Westcott jí napsal, a s jejím dovolením založil v roce 1886 (některé zdroje uvádějí až rok 1888) řád Zlatého úsvitu podle stejnojmenného německého řádu.

→ Ellic Howe: Mágové Zlatého úsvitu

Howe ve své knize ovšem hluboce pochybuje o celé tradici německého původu této organizace. Tvrdí, že dr. Wynn-Westcott zfalšoval listiny vztahující se k této tradici. Zajímavou otázkou ovšem zůstává, proč si vybral právě Německo jako zemi původu své imaginární lóže. Povrchním vysvětlením může být, že Německo bylo výhodně vzdálené, ale přesto ještě přijatelné – mnohem přijatelnější než odlehlé Himaláje – a tím i rozumně vyhlížející. Specifická volba Německa, a nikoliv Francie, Itálie nebo Ruska, měla možná původ v daleko tajemnější reputaci, již Německo mělo ve srovnání s jinými zeměmi, a to zvláště mezi Angličany.

Dopisy určené dr. Wynn-Westcottovi byly podepsány jménem Sprengelové, značkou S. D. A., a to jejím sekretářem, fráterem In Utroque Fidelis. Lze z toho odvodit, jakým způsobem korespondence vznikla. Dr. Wynn-Westcott dopisy napsal a dal je neznámé osobě přeložit do němčiny. Ať už je překládal kdokoliv, uměl německy pramálo a němčina jeví četné anglikanismy, musel to tedy být Angličan. Někdo jiný napsal dopis, o němž se mělo zato, že přišel od frátera Ex Uno Disce Omnes a ten byl rovněž sepsán v hrozném žargonu. Jakmile měl dr. Wynn-Westcott tyto „německé“ dopisy v ruce, předal je jistému Albertu Essingerovi, který neměl se Zlatým úsvitem nikdy co do činění, aby je přeložil zase do angličtiny. V následujících letech někteří staří členové řádu připomínali, že dr. Wynn-Westcott měl tyto dopisy na svědomí, ale vždy tak učinili jen okrajově. Nikdo nikdy neměl příležitost podrobit je nějakému důkladnému šetření.
V březnu 1888 napsal dr. Wynn-Westcott svoji takzvanou Historickou lekci pro Neofyty; podivný dokument, který byl předkládán novým členům řádu. Zde se znovu vynořovala zmínka o tom, že Zlatý úsvit v Anglii se přímo odvozuje od prastarého řádu s dlouhou tradicí, který existoval jak v Německu, tak i ve Francii. Jmenoval v něm pak jeho členy, z nich někteří zemřeli jen velmi nedávno a nemohli proto své členství již potvrdit.

 

→ Incogniti Superiori

Génius, který dokázal uskutečnit spojení s Tajnými vůdci, se jmenoval Samuel Liddell Mathers (náležela mu motta S.R.M.D., Deo Duce Comite Ferro nebo S. Rhiogail Ma Dhream). Mathers, dr. Woodman a dr. Wynn-Westcott patřili k vrcholným kruhům Societas Rosicruciana a ostatních zednářských společností.

7. března roku 1890 byl v chrámu Isis-Urania zasvěcen William Butler Yeats, kterému bylo tehdy 25 let. Podobně jako Algernon Blackwood, byl v té době neznámým spisovatelem, přestože pak napsal mnohé iniciované texty, mj. půvabnou okultně-alchymickou knihu Tajemná růže.

Po Woodmanově náhlé smrti v roce 1891 se ve skutečnosti stal Nejvyšším mágem dr. Wynn-Westcott, Mathersovi byl přidělen úřad Mladšího mága. Mathers později přeložil Velký klíč krále Šalamouna, Knihu posvátné magie mága Abramelina, a v knize Odhalená magie, k níž napsal významný úvod, poprvé do angličtiny přeložil hebrejskou esoterickou knihu Zohar.

Po čase Anna Sprengelová zemřela; v dopise, který jí byl adresován, se dr. Wynn-Westcott dožadoval dalšího vyššího poznání; odpověď však dostal od jednoho z jejích kolegů. V tomto dopise ho informoval o její smrti, a byl v něm dodatek, že pisatel tohoto dopisu a jeho společníci nikdy nesouhlasili s činností Sprengelové, spočívající ve schvalování jakékoliv podoby skupinové práce, ale s ohledem na hlubokou úctu a vážnost, kterou požívala, se zdržovali otevřeného odporu. A pokračoval, aby nakonec řekl, že „tato korespondence musí nyní přestat“, jestliže však chtějí dosáhnout vyššího poznání, mohou k němu dospět tak, že budou správným způsobem používat to vědění, které již mají. Jinými slovy, musí použít své magické síly k tomu, aby navázali kontakt s Tajnými vůdci řádu.

(Ellic Howe spekuluje o tom, že dr. Wynn-Westcott takto o Tajných vůdcích vůbec nepřemýšlel, jakože byl spíše tajným mahátmou Blavatské Teosofické společnosti. Snad tomu tak bylo, rozhodně však existovaly hluboké a síti podobné svazky mezi německými a anglickými zednáři a quasi-zednářskými skupinami, a ti rozhodli o této ideji takovým způsobem, že Tajní vůdci budou považováni za příbuzné těm, kteří patří k oněm zednářským Superiores Incogniti v německém zednářském řádu Striktních observancí, kteří je vydávají.)

20. ledna 1893 byl Yeats zasvěcen do Druhého řádu.

Nejvýznamnější období řádu nastalo od jara roku 1892 do konce roku 1896. Začaly se však již objevovat první příznaky úpadku. Schylovalo se k nevyhnutelnému střetu temperamentů. Nebyla to však chyba dr. Wynn-Westcotta, i když se ukázalo, že jeho postupy nebyly v letech 1887-8 zcela v pořádku a že je schopen všelijakých činů, přesto to byl laskavý člověk, který měl rád rozruch a požíval úcty všech londýnských členů. Příčinou všech potíží, které dopadly na hlavu řádu, byl prazvláštní vztah mezi Annie Hornimanovou a Mathersem na sklonku roku 1896.

Mathers byl panovačný excentrik, vždy trochu mimo, ale s mimořádnými vlohami, i když se se svými přednostmi sotva mohl uplatnit někde jako vládní úředník. Bylo naprosto vyloučené, aby si našel nějaké zaměstnání – byl ideální osobou určenou k tomu, aby byl hlavou magického řádu. Prohlásil, že bude Řádu ‚vládnout‘, a také tomu tak bylo, neboť vyžadoval absolutní poslušnost. Jednou stála Annie Hornimanová na straně těch, co se vzepřeli, znevážila jeho autoritu a hned byl oheň na střeše, neboť byla jeho finančním dobrodincem. Bez její ušlechtilé podpory by byl na mizině. Annie Hornimanová (nar. 1860) byla dcerou bohatého dovozce čaje. Spřátelila se s Minou Bergsonovou na studiích malířství ve Slade School a po jistém váhání se v lednu 1890 stala členkou Zlatého úsvitu. Yeats, který se s Mathersem seznámil v čítárně Britského muzea, se na scénu dostavil o dva měsíce později (zasvěcen v březnu 1890). A byl to nepochybně Yeats, který uvedl herečku Florence Farrovou do Zlatého úsvitu. Tehdy hrála ve West End přední role v Ibsenových hrách. Jednu chvíli ji velice obdivoval G. B. Shaw a začátkem devadesátých let byla také jeho milenkou, a to právě v době, kdy se silně angažovala v záležitostech Zlatého úsvitu. Není příliš pravděpodobné, že by se Shaw něco dověděl o jejím zájmu o rituální magii. Ve srovnání ať už s Annie Hornimanovou nebo Florence Farrovou nebyl W. B. Yeats nijak mimořádně aktivním členem Řádu.

V letech 1892-6 byla Annie Hornimanová a Florence Farrová předními ženskými představitelkami řádu. Mina Mathersová odjela do Paříže už na jaře 1892. Annie Hornimanová byla částečně odpovědná za odchod vůdce a jeho ženy. V roce 1891 přispěla k jejich záchraně, když byli bez haléře a začátkem roku 1892 dala Mině peníze na cestu do Benátek, kterou následovalo blíže neurčené údobí v Paříži, kdy tam mohla studovat malířství. Existuje přinejmenším domněnka, že obě ženy měly podvědomé lesbické tendence, a také že Annie měla vágní plán oddělit Matherse od jeho ženy. Nemohla však překonat respekt, který měla k Mathersovi jako k učiteli ‚zapovězeného vědění‘. Její plány, ať už byly jakékoliv, přišly vniveč, neboť Mathers se odmítl vzdát Miny a v květnu 1892 ji doprovodil do Paříže. Kromě krátkých příležitostných návštěv se Mathers od roku 1892 až do své smrti v roce 1918, o šestadvacet let později, nikdy do Anglie nevrátil.

V roce 1892 představovaly peníze, jež od Annie Hornimanové dostával, jediný zdroj jeho příjmů. Mezi 5. březnem 1891 a červencem roku 1896 mu poslala ne méně než 1334 liber, což představovalo roční příjem 266 liber. Tato podpora umožňovala Mathersovi a jeho ženě žít v docela slušném komfortu, ačkoliv jeho extravagance a žádosti o více peněz šlechetnou Hornimanovou trápily. V prvních čtyřech letech jeho dobrovolného exilu v Paříži mu vše tolerovala. Řád R.R. et A.C. v Londýně tiše rozkvétal, a pravidelně do něj vstupovali nově příchozí z Vnějšího řádu. V roce 1894 udělal Mathers Annie Hornimanové kompliment, když ji pozval, aby mu v Paříži posvětila jeho nový chrám Ahathoor na 1 Avenue Duquesne. Ahathoor byl ve srovnání s Isis-Urania v Londýně malý, většina z jeho členů byli Američané, kteří se do Evropy přestěhovali.

Zlatý úsvit

Vztahy mezi Annie Hornimanovou a Mathersem se začaly zhoršovat v roce 1895. Očekávala od něj, že veškeré své síly věnuje Řádu, on se však nechával unášet jakobínskými fantaziemi na restauraci dynastie Stuartovců a šílenými válečnickými ambicemi. Mathers byl neúspěšným vojenským velitelem, stále snil o velikých vojenských hrdinských činech a o tom, jak vede do bitvy svá vojska. Rozdílné názory se naplno projevily na jaře roku 1896, kdy mu vytkla, že opomíjí řádovou práci a maří čas politikařením. Musely z toho vzejít nějaké klepy, neboť ji obvinil z toho, že podkopává jeho autoritu. Nato se vzdala svého úřadu Sub Praemonstratrix (Učitel rituálu) v londýnském chrámu Vnějšího řádu. Konečně po dalších jeho výstřednostech a sekýrujících dopisech ho v červnu 1896 informovala, že červencová zásilka peněz od ní bude poslední. Od té chvíle začali být starší členové Druhého řádu neukáznění. 29. října 1896 zaslal Mathers každému z nich kopii mimořádného manifestu s požadavkem, aby mu poslali „podepsanou dobrovolnou poslušnost ve všech bodech týkajících se G ... D ... a R.R. et A.C.“ Slovo ‚dobrovolné‘ bylo nevhodné, poněvadž element dobrovolnosti neexistuje. V tomto megalomanickém dokumentu zjevil, že je ve styku s „Tajnými vůdci Řádu“, od nichž přijímá instrukce. Napsal: „Neznám dokonce ani jejich pozemská jména. Znám pouze jejich jisté tajné přezdívky… Co se týče mne, věřím, že jsou to lidé a že žijí na této zemi, mají však v moci nadlidské síly“.

Zdá se, že všichni, kdo tento manifest obdrželi, mu zachovali poslušnost, kromě Annie Hornimanové. Její odpověď náročného vůdce neuspokojila a v návalu zraněné pýchy ji z řádu 3. prosince 1896 vypudil, přičemž soukromě prohlašoval, že tak učinil podle instrukce, kterou přijal od Tajných vůdců. Zpráva o jejím vypuzení způsobila v řádových kruzích senzaci. Prozatím zůstávala diskrétně v pozadí, byla však ve styku s mnoha starými přáteli z Řádu.
V březnu 1897 odešel z řádu dr. Wynn-Westcott, ať už kvůli neshodám s Mathersem, nebo po problémech se ztrátou řádových dokumentů, na nichž byly jeho iniciálky a byly mu vráceny úřady, které naznaly, že úředník by neměl být ve spojení s tím, co zavání okultismem. Existuje zde možnost, že Mathers, který patologicky žárlil na Westcotta, způsobil únik informací na veřejnost. Tehdy se Mathers obratným manévrem zmocnil faktického vedení řádu, stal se jeho velmistrem a vyhlásil, že dokázal navázat spojení s Tajnými vůdci. Prý ho pověřili, aby pokračoval v díle řádu jako jeho jediný vůdce. Neexistoval však jediný důkaz o tom, že je to pravdivé svědectví, neboť do řádu nevnesl žádné nové poznání nějakého obzvláštního významu; takové poznání, jež by se jevilo být něčím více, než co by Mathers mohl získat normálními prostředky z běžně dostupných zdrojů, jakým je například Britské muzeum. Výše zmíněné okolnosti, a velkým dílem i malicherné intriky, vedly k vážným neshodám mezi členy řádu. Mathers přislíbil některým pokročilejším členům uvedení do dalších stupňů, a rovněž i esoteričtější nauku. Adepti vyjadřovali nesouhlas s odkládáním slibů svého vůdce, a postupně došli k názoru, že na udělování neměl ani znalosti ani stupně. Další nepříjemné hádky vyprovokoval Mathers odseknutím, že určitě nebude plýtvat svými stupni nebo vědomostmi na takové beznadějné hlupáky, jakými oni rozhodně jsou.

*

Okultura e-© 2001

Část II.
Část III.
Část IV.
Část V.

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz

Twitter

    Fotografie

    A Disquiet Follows My SoulAll In Good TimeThe Sky Says Otherwisethe Restoration Gamethe Truth About Sundaythe Last Bastionthe Temple of Low Menthe Sky BridgeUp The Long LadderHeavy Cloud No Rainthe Reaper (the flower of fire)A Senseless Death In ArgentinaFather SkyAn Angel Stepped Downthe Icarus Paradoxthe Sower (the demon seed)Storm PsychologyWho Is John Galt?the Soul Cages (revisited)the Desert Born