Architekti hrůzy

25

 

J. K. Potter: Pan Lovecraft (1979)

→ I

Rok 1920: spisovatel spočívá ve svém křesle, je noc, venku za okny spí staré město, na prázdnou stránku se line měsíční světlo. Sedí a čeká na příval slov. Jakmile se dostaví, zapíše je, často cítí beznaděj a marné snažení, jemuž se odevzdaně poddává. S neočekávaným návalem navracející se choroby popohání nedostatek uznání jeho ambice. Když ho předčasně sklátí nemoc a smrt vítězí, umírá s přesvědčením, že vyhynul, s jistotou, že jeho slova se ztratí spolu s posledním vydechnutím.

Jenže slova přežívají. Zachycena z éteru nového století, jeho citlivá inteligence z nich pro tuto chvíli stvořila mytologii, ztvárnila síly, které jeho současníci jenom matně – jestli vůbec – tušili. Mytologie těchto nezměrných, neosobních, a přesto ovladatelných sil visela ve vzduchu přicházejícího věku, mytologie konspirace pozdvižené na úroveň metafysiky, mytologie tyranie a změn, paranoie a holokaustu.

→ II

Tímto spisovatelem je Franz Kafka. Když v roce 1924 zemřel, H. P. Lovecraft nebyl znám mimo stránky časopisu Weird Tales, v nichž už byla otištěna hrstka jeho příběhů, třebaže nikoliv těch, jež ho později proslavily. (Volání Cthulhu přišlo až v roce 1926.) Je nepravděpodobné, že by Lovecraft znal Kafkovo dílo, bez ohledu na první překlady z 30. let XX. století, přesto je tu však jistá podobnost, nejen v působivém líčení hrůzy a odcizení, jež jeden líčil sporým a neafektovaným stylem, zatímco druhý barokním argotem šestákových plátků, nýbrž i proto, jak oba zachytili ducha své doby a tohoto světa, který pak čtenáři začali považovat za vizionářství.

Jorge Luis Borges (který svoji povídku There Are More Things věnoval Lovecraftovi) identifikuje ve svém eseji Kafka a jeho předchůdci fenomén společný všem spisovatelům, kteří mají tento druh jedinečné vize. Spisovatel, který razí nový druh vidění, praví Borges, si vytváří své vlastní předchůdce a vytváří zároveň spojení mezi nesourodými tématy, jež ostatní spisovatelé i další ponechávali do té doby bez povšimnutí. Je-li vize dostatečně silná a její vliv přizpůsobivý stejně úspěšně jako virus, hledáme slova, která by popisovala tento vliv a přiblížení se této vizi. “‘Kafkovský’ je jediné slovo v běžné angličtině, jež se odvozuje z německé literatury”, píše J. P. Stern. “Jeho význam se odvozuje od slov jako ‘podivný’, ‘mysteriózní’, ‘mučivě byrokratický’ až po ‘noční můra’ a ‘hrůzný’, přesto je ale nespojujeme s hororovými mechanismy typu science fiction nebo Edgara Allana Poea.” Právě tak nyní máme slovo ‘lovecraftovský’, jež může znamenat stejné věci, přičemž ‘chobotnicovitý a nečistý’ (abychom si vypůjčili tuto frázi od Johna Balance) pravděpodobně nahradí slova ‘mučivě byrokratický’. V případě Lovecrafta samozřejmě můžeme částečně dohledat jakousi asociaci těchto slov s těmi, jež používal Poe, pokud chápeme, odkud se toto označení bere, a všímáme si základů, na nichž Poe staví, aby vylíčil jedinečné hrůzy nového století.

III

Weird Tales (srpen 1931)

Když se Lovecraft začal dostávat na konci 20. let XX. století na výsluní, mladý William Burroughs si užíval života v nenávisti k autoritám během svého pobytu v Ranch School v Los Alamos v Novém Mexiku. V srpnu 1931 se teenager Bill rozhodl přistoupit k novinovému stánku v Los Alamos town a koupil si poslední číslo Weird Tales, kde se dočetl o “monstrózním jaderném chaosu vládnoucím mimo zakřivený vesmír, který Necronomicon milosrdně označil jménem Azathoth” z Lovecraftovy povídky Šepot v temnotách. Povídce Tam, Son of the Tiger od Otise Adelberta Klinea se dostalo toho měsíce ilustrace na obálce v průměrné malůvce C. C. Senfa. Lovecraftův nedostatek víry v trvalou popularitu jeho prací lze možná snadněji přijmout, uvědomíte-li si, že žádná z jeho povídek se během jeho života nedočkala ilustrace na obálce. Přesto Kline a jeho současníci — mnozí se jmény tak barokními, jakými se honosí i jejich příběhy: Nictzin Dyalhis, Pearl Norton Swet, Ronal Kayser, do nebe volající Seabury Quinn — byli pohřbeni spolu se svými rozpadajícími se časopisy, zatímco Lovecraftův vliv se rozrůstá prostřednictvím dalších knih a filmů a digitálních médií.

Ovšem deset let po otištění Šepotu v temnotách byl Lovecraft mrtev a — jak on sám věřil — jeho díla zapomenuta. V roce 1941, což William Burroughs lidem nikdy neopomenul zdůraznit, přišel Robert Oppenheimer a vědci z projektu Manhattan do Los Alamos Ranch School, aby ji zavřeli, zbourali buldozery a na jejím místě vystavěli výzkumné zařízení, kde měli stvořit svůj vlastní monstrózní jaderný chaos. Po explozi Trinity v poušti Alamogordo v roce 1945 si Oppenheimer pohotově vzpomněl na slova z prastarého textu, na výrok boha Višnu v Bhagavadgítě: “Jsem Smrt, ničitel světů.”

IV

“(Necronomicon) sepsal Abdul Alhazred, šílený básník z jemenského města Sanaa, které prý kvetlo za chalífátu Umajjovců kolem roku 700 n. l. Navštívil rozvaliny Babylonu a tajemné podzemní prostory v Memfisu a strávil sám deset let ve veliké jižní poušti (v Arábii) — Roba el Khaliyeh aneb “prázdné místo” starých — a “Dahna” nebo “Karmínová” poušť moderních Arabů, která se podle arabského učení hemží zlými strážnými duchy a záhrobními zrůdami. O této poušti se vypráví mnoho podivuhodných a neuvěřitelných skazek, hlavně pak těmi, kdož předstírají, že jí prošli. Na sklonku života Alhazred pobýval v Damašku, kde napsal Necronomicon (Al Azif) a o jeho smrti či zmizení (738 n. l.) se traduje přemnoho úděsných a rozporuplných historek. Ibn Chalikan (životopisec z 12. stol.) vypráví, že byl za denního světla uchvácen neviditelnou příšerou a před řadou očitých a k smrti vyděšených svědků strašlivým způsobem sežrán. O jeho šílenství se povídá spousta věcí. Prohlašoval, že spatřil bájný Iram, neboli Město sloupů, a pod troskami jistého bezejmenného pouštního města měl nalézt otřesné kroniky a tajemství rasy starší než samo lidstvo. Byl jenom vlažným muslimem uctívajícím neznámé entity, jež nazýval Yog-Sothoth a Cthulhu.”

H. P. Lovecraft, ‘Historie Necronomiconu’.

“Měst rudé noci bylo šest: Tamaghis, Ba’dan, Yass-Waddah, Waghdas, Naufana a Ghadis. Tato města se před stovkami tisíců let nacházela někde v oblasti odpovídající zhruba poušti Gobi. V té době byla tato poušť poseta velkými oázami a protínána řekou, jež ústila do Kaspického moře.”

William Burroughs, Města rudé noci.

Burroughsova města jsou bratry Lovecraftova Bezejmenného města, a také Iramu, neboli Města sloupů, popisovaného v povídce Volání Cthulhu coby pověstného domova kultu Cthulhu. Města rudé noci jsou vzývána v litanii barbarských jmen, pajánem na “bezejmenné bohy rozptýlení a prázdnot”, jež zahrnují sumerská božstva, která si Burroughs našel v katalogu ‘Textu Urilia’ (Kniha červa) vydaného s Necronomiconem péčí Avon Books, a v něm se objevuje věta (jakpak by ne?) “Kutulu, Spící had, jenž nesmí být vyvoláván.” V Burroughsově díle je Lovecraft transmutován, ono nevyslovitelné je vysloveno a bezejmenné nakonec i pojmenováno, za nelítostného pohledu Burroughsova vlastního “šíleného Araba”, Hassana-i Sabbaha, požívače hašiše a mistra Asasínů. “Nic není pravdivé, všechno je dovoleno.”

V

J. K. Potter: Innsmouthský vzhled

2005: Nic není pravdivé, všechno je dovoleno, leč jen v prostoru zbudovaném nejnovějšími architekty hrůzy, demagogy 21. století, samotnými našimi agenty Řídícího viru. Nyní už víme, že o Iramu, Městu sloupů, se zmiňuje Súra 89 Koránu (“Neviděls, co učinil Pán tvůj Ádovcům? Iramu, jenž proslul sloupy svými? Jimž nic podobného nebylo stvořeno v žádné zemi?”) a že samotný Korán je nám těmito architekty hrůzy představován jako nový Al Azif, Necronomicon pro Věk teroru. V Hrůze v Dunwichi se Whateleyho děcko, podobno směsici ras zaostalých Unabomberů, ponořilo do studia starověkých textů v naději, že vyvolané titánské síly budou schopny “očistit zemi”. Ve Volání Cthulhu čekají vyznavači kultu trpělivě na návrat svého boha, až celá země vzplane “zkázou opojení a svobody”. Cthulhu tak ukazuje druhou tvář jakožto Satan, “Starý drak” a “Pán abysu”, nazývaný v Koránu v Súře 25:29 jako “ten, který člověka jen na holičkách nechal” a svedl člověka z cesty spravedlnosti: “Lidé, Satan je al khadhulu.”

Na úsvitu nového století se “šílení Arabové” v horských úkrytech noří do studia těchto starověkých slov předtím, než rozpoutají nový projekt Manhattan proti Americe a jeho Městu sloupů, a nad městem začnou stoupat sloupy dýmu a lidského popele, jak se o tom píše v povídkách OnDěs redhookské čtvrti. Nenávidění se kradou městskými ulicemi jako rasističtí bulvární redaktoři plácající nesmysly a vedoucí jalové řeči k příšeře hemživých přistěhovaleckých hord, zatímco afričtí šamani masakrují hochy a vrhají jejich těla do řeky Temže. Jaderný chaos je za rohem, ujišťují nás architekti hrůzy, je to jenom otázka času. “Jsem Smrt, ničitel světů.” Pro oddych se vraťme k jiné povídce z roku 1931, Stín nad Innsmouthem, a tam se dočteme toto:

“Bystřejší čtenáři zpráv byli nicméně překvapeni obrovským množstvím zatčení, mimořádně velkým počtem nasazených mužů a mlčenlivostí. obklopující osud vězňů. Neproběhla žádná veřejná soudní líčení ani nebyla vynesena jasná obvinění a ani potom nebyl kdokoli ze zatčených spatřen v obyčejném státním vězení. Vyskytly se zmatené zprávy o nemoci a koncentračních táborech a později o rozdělení do různých námořních a vojenských věznic, ale nic z toho nebylo potvrzeno. Innsmouth se téměř vylidnil a teprve nyní se začínají objevovat známky pomalu se obnovujícího života.”

Na úsvitu nového století zjistili ti s “innsmouthským vzhledem”, že se nacházejí v trestanecké kolonii a čekají na soudní proces, která nikdy nepřijde. Cítíte to horko sálající zevnitř? Vítejte v čarodějnickém domě; toto jsou vaše sny.

*

© John Coulthart
Manchester, letní slunovrat 2005

Uložit