Čerpadla ďáblova

14

„Sunt daemones in tempora aeterna.“
– Sv. Augustin

Jel jsem už asi dost dlouho, maje ruce zabořeny do měkkého volantu. Monotónní jízda mě ukolébala natolik, že jsem teprve po určité době zaregistroval, že se venku téměř setmělo. Rozsvítil jsem reflektory.

Silnice se za pokračujícího stmívání téměř vyprázdnila. Krajina postupně nabývala charakteru jakési náhorní plošiny a můj mozek otupělý znaveností vnímal celou scenérii za sklem auta jako ve snu. Nechtěl jsem však zastavovat jen kvůli odpočinku, neboť můj cíl byl ještě daleko ve třetí zemi. A já tam musím, prostě musím dojet!

Hnán kupředu vědomím cíle, padla na mě z této osamělé jízdy a snad i z liduprázdného prostředí kolem zároveň jakási tíseň. Ach, být tak sám a v cizí zemi! Ani nemyslet na to, kdyby se mi teď něco stalo třeba s autem…

V naději na rozptýlení jsem zapnul autorádio. Z reproduktorů se ozvala jedna z Beethovenových skladeb. Ďábelská hudba! Přináší smůlu! Poněkud otřesen jsem rychle sáhnul po vypínači.

Venku teď navíc padla mlha a i přes karoserii auta bylo cítit, že se ochladilo. Nebylo se čemu divit, nacházel jsem se už v poněkud vyšší nadmořské výšce. Kdesi v dáli za touto rozlehlou náhorní plošinou mne však čeká můj cíl u teplého moře.

Červená kontrolka na palubní desce mě upozornila na zbytek benzínu v nádrži. Přece jen dojde k malému zdržení. Budu muset zastavit a natankovat. Když nic horšího…

Přes řídkou mlhu jsem už zahlédl barevný světelný bod a byl jsem si téměř jist, že jde o benzinové čerpadlo. V téhle zemi jsou čerpadla, na rozdíl od nás, téměř na každém kilometru. Natankuji a bude po starosti. Světelný bod se postupně zvětšoval a nabýval konkrétnější podoby. Nevím, proč jsem si toho nikdy dříve nevšiml, ale teď jsem si jakýmsi krátkým spojením uvědomil, že benzinová čerpadla působí zde za tmy velmi, velmi zvláštně. Jaksi automaticky jsem si je pro sebe přirovnal ke kaplím, které září jakoby zevnitř sebe sama a přitahují tak kolemjedoucí.

Dojel jsem až k tomuto objektu. Rafinované spodní osvětlení krycí střechy působilo vskutku nebývalé a moje rozjitřené vědomí, dané otupělostí mozku a celkovou dnešní situací, začalo zcela spontánně vnímat okolitou skutečnost zcela jinak než obvykle.

Vystrčil jsem toporné tělo z auta ven a kromě relativního chladu na mne spontánně dolehl i pocit něčeho nepatřičného. Hledal jsem očima marně nějakou živou duši, ale stály tu jen zvláštně osvětlené kulisy čerpacích stojanů a já se přistihl, že mi podvědomí vnucuje myšlenku, která mi říká, že tento objekt není rozhodně dílem lidských rukou.

Otevřel jsem víko nádrže a začal čerpat benzín. Zezadu se do mě opřel jemný vítr. Na osvětleném displeji běhaly číslice, které jsem vnímal jako podivné znaky. Nyní se mi jakoby v hlavě rozjasnilo! Ale ano, vždyť je to tak jasné! Ropa, to tekuté, černé zlato, okolo něhož se dnes vše točí! Dočerpal jsem nádrž a šel zaplatit k automatu. Na displeji stálo číslo 666. Znamení toho, jenž mi umožnil další cestu…

(září 1990)