Ledový démon

246

Povídku Ledový démon (The Ice-Demon), zasazenou do hyperborejského cyklu, dokončil Clark Ashton Smith v červenci roku 1932. Poprvé se objevila v následujícím roce v dubnovém čísle časopisu Weird Tales. Fanoušci Roberta E. Howarda si povšimnou podobnosti s raným příběhem Conana v povídce The Frost-Giant’s Daughter. Obě popisují úprk polární krajinou, která se proměnila v neskutečný svět. Autoři je napsali zhruba ve stejnou dobu, takže přímé spojení se zdá být nepravděpodobné, nicméně podobnost naznačuje vliv, jaký měl Smithův styl na ostatní spisovatele z okruhu časopisu Weird Tales.

Clark Ashton Smith

Lovec Quanga, společně s Hoomem Feethosem a Eiburem Tsanthem, dvěma nejpodnikavějšími klenotníky z Iqquy, překročili hranice oblasti, do níž lidé vstupovali jen zřídkakdy – a z níž se vracívali ještě méně často. Cestou na sever z Iqquy přišli do opuštěného Mhu Thulan, kde se velký ledovec Polarion převaloval jako zamrzlé moře nad bohatými a proslulými městy a pokrýval širokou pevninskou úžinu od jednoho pobřeží ke druhému pod celými mílemi věčného ledu.

Říkalo se, že hluboko v ledu lze stále ještě zahlédnout lasturovité dómy Cerngothu; a jsou v něm uloženy a zachovány i vysoké, ostré věžičky Oggon-Zhai, spolu s kapraďovitými palmami a mamuty a čtvercovitými chrámy boha Tsathogguy. Všechno se to stalo již před mnoha staletími, a přece led jako mocná, jiskřivá hradba postupoval stále dál na jih do opuštěných zemí.

A teď vedl Quanga své společníky na odvážnou výpravu po ledovci připraveném k dalšímu dobývání. Jejich cílem nebylo nic menšího než získání rubínů krále Haalora, který, společně s čarodějem Ommum-Vogem a mnoha plně vyzbrojenými vojáky, odešel před pěti desetiletími bojovat s polárním ledem. Z této fantastické expedice se nevrátil ani Haalor, ani Ommum-Vog. A ubohé, odrané zbytky jejich ozbrojenců, které se vrátily do Iqquy po dvou měsících, vyprávěly divoké historky.

Armáda, podle vyprávění, se utábořila na jakémsi kopečku, pečlivě vybraném Ommum-Vogem, na dohled postupujícímu ledu. Potom mocný čaroděj, stojící s Haalorem uprostřed kruhu z kadidelnic vydávajících neustále zlatý kouř, pomocí předříkání run starších než samotný svět vyvolal ohnivou kouli, větší a červenější, než k jihu putující slunce na nebi. A koule, z níž prudce a jasně vycházely planoucí paprsky, zastínila samo slunce, takže vypadalo jako měsíc za jasného dne, a vojáci málem omdlévali horkem ve své těžké zbroji. Pod paprsky se však začal rozpouštět také okraj ledovce, z nějž začaly stékat rychlé praménky a potoky vody, takže Haloor na okamžik zadoufal v možnost znovudobytí říše Mhu Thulan, jíž vládli jeho předkové ve věcích dávno minulých.

Loïc Muzy: Tsathoggua

Tekoucí voda stále stoupala, protékala kolem vršku, na kterém čekala armáda. Pak, jako by působením jakéhosi nepřátelského kouzla, začala z řek vycházet bledá a dusivá mlha, a ta zastínila slunce vyvolané Ommum-Vogem, takže jeho žhavé paprsky zeslábly a ochladly a neměly již žádnou moc nad ledem.

Marně se čaroděj pokoušel sesílat další kouzla, marně se snažil rozehnat hlubokou a hustou mlhu. Opar se začal snášet dolů, vlhce lepkavý a plný zla, svíjel se a kroutil jako klubka přízračných hadů a mrazil muže až do morku kostí. Zakryl celý tábor, stále chladnější a hustší, ochromoval údy těch, kdo slepě tápali a neviděli do tváře ani svým druhům, které měli na dosah ruky. Několika obyčejným vojínům se podařilo nějak vypotácet z mlhy a se strachem se odplížit pod slabým sluncem. Čarodějná koule vyvolaná Ommum-Vogem už na obloze nebyla vidět. Když se nakonec ohlédli, s hrůzou spatřili, že tam, kde byla ta děsivá mlha, se nyní nachází ledový povlak zakrývající kopec sloužící králi a jeho čaroději jako tábořiště. Ledová pokrývka byla vyšší než hlava nejvyššího z vojáků a v jejích hlubinách spatřili prchající vojáci uvězněné postavy svých vůdců i druhů.

Domnívali se, že nejde o žádný přirozený jev, ale o černou magii ovládanou velkým ledovcem, který sám je nějakou živoucí, zlovolnou bytostí s neznámými schopnostmi, a proto neváhali s dalším útěkem. A led je nechal odejít, aby poskytli varování těm, kdo by se jej chtěli znovu pokusit pokořit.

Někteří tomuto vyprávění věřili, jiní ne. Ale králové vládnoucí v Iqquě po Haalorovi se nepokoušeli s ledem bojovat; a žádný čaroděj už se nesnažil rozpustit led vyčarovaným sluncem. Lidé prchali před stále postupujícím zaledněním; a vyprávěli si legendy o tom, jak byli lidé přemoženi či odříznuti v osamělých údolích náhlými, ďábelskými posuny ledu, jako by jím hýbala jakási neviditelná ruka. A vyprávěly se pověsti o strašlivých puklinách, které se z ničeho nic objevovaly a zase se zavíraly jako obrovské tlamy nad těmi, kdo se odvážili do mrazivé pustiny; o větrech podobných dechu polárních démonů, které dokáží v okamžiku zmrazit tělo člověka a proměnit je v chladné sochy tvrdé jako žula. Po nějaké době se celý kraj na mnoho mil před ledovcem proměnil v opuštěnou a nenavštěvovanou zemi nikoho; pouze nejodvážnější lovci se vydávali za zvěří do zimou sužované země.

A přihodilo se, že nebojácný lovec Iluac, starší bratr Quangův, se vypravil do Mhu Thulan a pronásledoval obrovskou černou lišku, jež ho zavedla daleko na ledovou planinu. Mnoho mil šel po její stopě, nikdy se však ke zvířeti nedostal na dostřel. Nakonec dorazil k velké vyvýšenině vystupující z planiny, která zřejmě pohřbívala nějaký kopec. Iluac si pomyslel, že liška vběhla do jeskyně v té vyvýšenině, a tak pozvedl luk a založil na tětivu šíp a vydal se do jeskyně.

Uvnitř to vypadalo jako síň severních polárních králů či bohů. Všude kolem něj stály v rozestupech obrovské třpytivé sloupy ozařované matným nazelenalým světlem. Ze stropu visely jako obří stalaktity ledové rampouchy. Podlaha se svažovala a Iluac dospěl až na konec jeskyně, aniž by zahlédl hledanou lišku. Ale v průzračné hlubině stěny jeskyně spatřil pod sebou stojící postavy mnoha mužů, zmrzlé a zavřené v ledu jako v hrobce, jejich těla nepodléhala rozkladu a v obličeji měli stále stejný výraz. Muži byli vyzbrojeni dlouhými kopími a většina z nich měla vojenskou zbroj. Mezi nimi však stála pyšná postava oděná do královské modři barvy mořských vod a vedle něj se skláněl stařec v čarodějnickém rouchu barvy noční černi. Oděv královské postavy byl pošitý drahokamy, které skrz led svítily jako barevné hvězdy; a na prsou vytvářely rubíny rudé jako srážející se kapky krve trojúhelník se znamením králů z Iqquy. Podle toho Iluac poznal, že našel hrobku Haalor a Ommum-Voga a vojáků, kteří se kdysi vypravili do boje s ledem.

Přemožen úžasem a podivuhodností toho všeho a vzpomínaje na staré legendy, ztratil Iluac poprvé odvahu a bez meškání opustil ono místo. Černou lišku nikde nenašel. Zanechal tedy pronásledování a vrátil se na jih. Došel do zemí pod ledovcem bez jakýchkoli dalších zvláštních příhod. Později však přísahal, že se led podivným způsobem proměňoval, když stopoval lišku, takže když odešel z jeskyně, nebyl si nějakou dobu jist, jakým směrem se vydat. Tam, kde předtím nic nebylo, se objevily strmé hřebeny a kopce, takže návrat byl poměrně namáhavý. Zdálo se také, že se ledovec posunul o několik mil vpřed na místa, kde předtím led nebyl. A kvůli těmto jevům, které nedokázal vysvětlit a pochopit, se v Iluacově srdci zrodil záhadný a tajuplný strach.

Už nikdy se nevrátil k ledovci. Pověděl však svému bratrovi Quangovi o tom, co objevil a popsal mu polohu jeskyně, v níž byli pohřbeni král Haalor, Ommum-Vog a jejich ozbrojenci. Brzy poté Iluaca zabil bílý medvěd, na nějž lovec marně vystřílel všechny své šípy.

Quanga byl neméně odvážný než Iluac. Nebál se ledovce, protože se na jeho povrchu pohyboval poměrně často a nevšiml si nikdy ničeho nepatřičného. Jeho srdce toužilo po zisku a často myslel na Haalorovy rubíny uzavřené společně s králem ve věčném ledu. Myslel na to, že odvážný člověk by mohl rubíny získat.

Když tedy jednoho léta obchodoval v Iqquě s kožešinami, navštívil klenotníky Eibura Tsantha a Hooma Feethose s několika granáty, které nalezl v údolí na severu. Když klenotníci hodnotili granáty, prohodil lovec mimochodem pár slov o Haalorových rubínech a vyptával se nenápadně na jejich hodnotu. Když se dozvěděl, jak velkou mají tyto klenoty cenu a povšiml si chtivého zájmu Hooma Feethose i Eibura Tsantha, pověděl jim příběh svého bratra Iluaca a nabídl se, za cenu poloviny hodnoty rubínů, jako průvodce ke skryté jeskyni.

Klenotníci přikývli na jeho nabídku, navzdory obtížnosti navrhované výpravy a potížím, které by mohly být spojeny s následným zpeněžením drahokamů, které patřily královskému rodu z Iqquy a které by si zcela jistě přisvojil současný král, Ralour, kdyby se o jejich objevu dozvěděl. Báječná cena rubínů však zažehla jejich chamtivost. Quanga zase potřeboval jejich spojenectví a pomoc, protože mu bylo jasné, že bez jejich pomoci drahokamy nikdy neprodá. Nedůvěřoval Hoomovi Feethosovi ani Eiburovi Tsanthovi, a proto po nich požadoval, aby šli do jeskyně spolu s ním a vyplatili mu dohodnutou sumu peněz ihned poté, co se zmocní pokladu.

Neobvyklá trojice se vydala na cestu vprostřed léta. Nyní, po dvou týdnech putování divokou subarktickou krajinou se blížili k hranicím věčného ledu. Putovali pěšky a jejich zásoby nesli tři koníci sotva vyšší než pižmoni. Quanga, neomylný střelec, každý den ulovil zajíce nebo nějakého ptáka, a tak jim obstarával potravu.

Za jejich zády planulo nízko nad obzorem na bezmračné tyrkysově modré obloze slunce, které prý dřív opisovalo mnohem vyšší dráhu. Ve stínech vyšších kopců se držely návěje sněhu a ve strmých údolích narazili na předvoj ledovce v podobě ledového povlaku. Stromy a keře byly se objevovaly už jen zřídka a byly zakrslé, v zemi, která byla za mírnějšího klimatu pokryta bohatými lesy. Ale máky hořely svými plamínky na loukách a úbočích a rozprostíraly se jako šarlatový koberec pod nohama věčné zimy. A klidná jezírka a pomalu tekoucí potoky byly lemovány bílými liliemi.

Kus dál na východě zahlédli kouřící sopečné vrcholky, které stále odolávaly postupu ledu. Na západě se tyčily vysoké, štíhlé hory, jejichž závratné vrcholky a úbočí byly pokryty sněhem, a kolem jejichž úpatí se led plazil jako neklidné moře. Před nimi se prostírala zubatá zeď ledovce pokrývajícího nezměrnou plochu, tlačícího se kupředu po rovině i přes kopce, tlačící před sebou zemi v obrovských brázdách a hřebenech. Postup ledovce se maličko zmírnil díky severskému létu. Quanga a klenotníci na své cestě narazili na divoké bystřiny vzniklé dočasným rozpouštěním ledu, které vyrážely zpod třpytivých modrozelených hradeb.

Nákladní koníky nechali v travnatém údolí přivázané elfími řemeny k trpasličím vrbám. Naložili si tolik zásob a dalšího vybavení, kolik potřebovali na dvoudenní cestu, vyšplhali po ledovém úbočí na místě, které Quanga vybral jako nejschůdnější a vydali se směrem k jeskyni, kterou objevil Iluac. Quanga se na cestě řídil podle sopečného pohoří a dvou osamělých vrcholků, které stoupaly ze zasněžené roviny jako poprsí obryně skryté zářivou a lesklou zbrojí.

Trojice byla na hledání pokladu dobře vybavena. Quanga nesl zvláštní cepín z dobře kaleného bronzu, který chtěl použít na osvobození krále Haalora z ledového hrobu. Byl ozbrojen krátkým mečem s listovou čepelí a lukem, k němuž nechyběl toulec plný šípů. Oděv měl z kůže obrovského medvěda tmavě hnědé barvy.

Hoom Feethos a Eibur Tsanth, v oděvech hustě vycpaných kajčím peřím, jej následovali s neustálými výčitkami a stížnostmi a s lakotnou a chamtivou dychtivostí zároveň. Nelíbily se jim pranic dlouhé pochody opuštěnou, neúrodnou zemí, ani drsná jízda a drsný vliv severského podnebí. Navíc se jim ani trochu nelíbil Quanga, kterého považovali za hrubého a neomaleného. Jejich zlost se ještě znásobila, když jim nyní nakázal, aby nesli většinu zásob navíc ke dvěma těžkým pytlům zlata, které měli vyměnit za drahokamy. Nic jiného než drahocenné Haalorovy rubíny by je nepřimělo vydat se tak daleko, ani jen vkročit na hrozivý ledový příkrov.

John Coulthart: Lovecraftovský cyklus

Krajina kolem nich připomínala nějaký zamrzlý svět z hlubin kosmické propasti. Nekonečná, neporušená, krom několika roztroušených kopečků a hřebenů, táhla se planina až k bílému obzoru s jeho zasněženými vrcholy. Široko daleko na té děsivé, blyštivé pláni, kterou větry zbavily na mnoha místech sněhové pokrývky, nebylo vidět nic živého či pohyblivého. Zdálo se, že slunce bledne a chladne a ustupuje za záda dobrodruhů. A od ledu k nim vál vítr jako dech z míst za pólem. Kromě polární opuštěnosti a pochmurnosti však Quangu a jeho druhy nic neděsilo. Ani jeden z nich nebyl pověrčivý, považovali staré příběhy za jalové povídačky, nic než ze strachu zrozené zmatenosti. Quanga se soucitně pousmál při vzpomínce na svého bratra Iluaca, který byl tak podivně vyděšený a vymýšlel si ty kromobyčejné věci poté, co našel Haalora. Byla to jediná Iluacova slabina, tak neobvyklá v povaze ukvapeného, téměř až ztřeštěného lovce, který se nebál žádného člověka, ani zvířete. Co se týče uvěznění Haalora a Ommum-Voga a jejich armády v ledovci, bylo jasné, že se nechali překvapit zimní bouří. A těch několik přeživších, mentálně vykolejených hroznými útrapami, vyprávělo prostě jen divokou smyšlenou historku. Led – přestože dokázal pohltit polovinu světadílu – byl pouhým ledem, a jeho působení se podřizuje bez výjimek určitým přírodním zákonům. Iluac tvrdil, že ledová pokrývka je ve skutečnosti obrovským démonem, krutým a chtivým a neochotným vzdát se čehokoli, čeho se už jednou zmocnil. To ovšem byly pouze hrubé a primitivní pověry, které neměly místo v osvícené mysli člověka pleistocenního věku.

Po svahu vystoupali v časných ranních hodinách. Quanga ujistil klenotníky, že k jeskyni dojdou nanejvýš v poledne, i kdyby měli nějaké potíže s jejím hledáním.

Rovina před nimi byla pozoruhodně čistá, bez puklin, a jejich pochod tak nic nebrzdilo. Drželi se směru, který jim ukazovaly dvě prsům podobné hory, a tak po třech hodinách dorazili ke kopcovité vyvýšenině odpovídající Iluacově popisu. Bez větších obtíží našli vchod do hluboké jeskyně.

Zdálo se, že od doby Iluacovy návštěvy se toho změnilo jen velmi málo, neboť vnitřek jeskyně, se sloupy a visícími rampouchy, odpovídal přesně jeho popisu. Vchod vypadal jako nějaká zubatá tlama šelmy. Uvnitř se podlaha svažovala dolů v nepříjemném úhlu asi sto stop. Síň tonula v chladném a zakaleném příšeří pronikajícím dovnitř klenutou kupolovitou střechou. Na vzdálenější a níže položené straně spatřili Quanga a klenotníci uvězněné postavy mužů, mezi nimiž snadno rozpoznali vysoké, modře oděné tělo krále Haalora a tmavou, skloněnou mumii Ommum-Voga. Za nimi zvedali k nebi ve věčnosti zachycení vojáci stojící v řadách sahajících tak hluboko do ledu, že už je bylo vidět jen jako pouhé stíny.

Haalor stál vznešeně a vzpřímeně, s široce otevřenýma očima, které se povýšeně leskly jako živé. Na hrudi mu v přítmí ledovce planul neuhasitelný trojúhelník žhavých, krvavě rudých rubínů, a spolu s nimi z azurového roucha pomrkávaly a blýskaly chladnější oči topazů, berylů, diamantů a chryzolitů. Zdálo se, že chtivé prsty lovce a jeho společníků od bájného pokladu dělí pouhá stopa či dvě ledu.

Beze slov hleděli jako u vytržení na ten pohádkový poklad. Klenotníci se nedívali jen na velké rubíny, ale hodnotili také cenu menších Haalorových kamenů. I samy o sobě by stály za přetrpěné obtíže, dlouhou cestu a Quangovu hrubost, přemítali spokojeně.

Lovec zase myslel na to, že si měl říct mnohem víc za své vedení. Ale i ty dva pytle zlata z něj udělají boháče. Bude se moci po libosti napájet drahými víny, rudějšími než rubíny, která pocházejí z Uzuldaroumu na jihu. Snědé, šikmooké dívky z Iqquy budou tančit na jeho přání a bude moct hrát o vysoké sázky.

Ani jeden z těch tří si neuvědomoval děsuplnou tajemnost jejich situace, samotu a opuštěnost spojenou s mrazivou smrtí. Stejně tak si nedbali na to, že krádež, kterou se chystali spáchat, se podobala ghúlskému vykrádání hrobu. Bez váhání a čekání na pokyny svých společníků, pozvedl Quanga ostrý a dobře kalený cepín a začal se dobývat do průsvitné stěny mocnými údery.

Led pronikavě zvonil po údery cepínu a odpadával v křišťálových odštěpcích a diamantových kusech. Za několik minut vytvořil lovec velikou dutinu a od Haalorova těla už jej dělila jen tenká slupka, popraskaná a rozdrcená. Tuto slupku Quanga odstraňoval s velkou péčí a brzy mu pod rukama odhalil trojúhelník obrovských rubínů, více či méně pokrytých ledem. Haalorovy hrdé, ponuré oči hleděly nepohnutě zpoza ledové masky přímo na lovce, který odložil cepín a vytáhl svůj nůž s listovou čepelí z pochvy a začal přeřezávat stříbrné drátky, jimiž byly rubíny umně připevněny ke královu rouchu. Ve spěchu utrhl několik kusů mořsky modré látky a odhalil tak zmrzlé a smrtelně bílé tělo ukryté pod oděvem. Jak rubíny odstraňoval, jeden po druhém, podával je Hoomovi Feethosovi, který stál těsně za ním. A překupník, s očima planoucíma lakotou, trošku slintající blahem, je pečlivě ukládal do velkého váčku ze skvrnité plazí kůže, který přinesl za tímto účelem.

Poslední rubíny byl uložen do bezpečí a Quanga se chystal obrátit svou pozornost k menším drahokamům zdobícím královské roucho v podivných vzorech a znameních astrologického či posvátného významu. V tom lovce a Hooma Feethose vyrušilo hlasitý a tříštivý zvuk doprovázený spoustou zvonění, jako by se rozbila nějaká sklenice. Obrátili se a spatřili, že ze stropu jeskyně odpadl obrovský rampouch. A jeho hrot, jako by byl pečlivě a neomylně namířen, proťal lebku Eibura Tsantha, který ležel v suti roztříštěného ledu s ostrým koncem úlomku zabořeným hluboko do vytékajícího mozku. Zemřel okamžitě, aniž by poznal příčinu své záhuby.

Tato nehoda, zdálo se, byla naprosto přirozená, nyní uprostřed léta, kdy led mírně obřího visícího rampouchu nepochybně roztával. Ani Quanga, ani Hoom Feethos si ovšem nemohli nepovšimnout jistých okolností, které zdaleka nebyly normální či očekávatelné. Během odstraňování rubínů, na něž se plně soustředila veškerá jejich pozornost, se síň zúžila na polovinu své původní délky, a také se poněkud snížila, takže měli rampouchy velmi nízko nad hlavami, jako by to byly zuby jakési nesmírné tlamy, nedočkavě se chystající je zakousnout. Celé to místo potemnělo, zdálo se jako by se ocitli hluboko pod arktickým mořem pokrytým silnými ledovými krami. Sklon jeskyně byl strmější, jako by chtěl vše smést do bezedné hlubiny. Daleko nahoře – neskutečně daleko – viděli oba muži malinký vchod, který se zdál být sotva širší než vchod do liščího doupěte.

Na okamžik byli naprosto ohromeni. Změny v jeskyni se nedaly vysvětlit žádným přirozeným způsobem. Hyperborejci pocítili mrazivý příval všech pověrečných hrůz, které předtím zavrhovali. Nedokázali již nadále popírat vědomou, živoucí zlovůli, ďábelské síly připisované ledu ve starých pověstech.

Vědomi si plně hrozícího nebezpečí, poháněni zběsilou panikou, začali šplhat ke vchodu. Hoom Feethos držel naditý váček s rubíny a u pasu se mu houpal těžký měch zlatých mincí a Quanga si zachoval dost rozumu na to, aby nepouštěl svůj meč a cepín. V děsuplném úprku oba zapomněli na druhý vak se zlatem, který ležel vedle Eibura Tsantha pod úlomky roztříštěného rampouchu.

Nepřirozené zúžení jeskyně i děsivý a ponurý pokles jejího stropu zřejmě ustaly. Tak jako tak, Hyperborejci neviděli žádné pokračování tohoto procesu během svého zběsilého a klouzavého výstupu ke vchodu. Na mnoha místech se museli sklánět, aby se vyhnuli silným zubům, které jim hrozily možným pádem; a přestože měli na nohou boty z drsné tygří kůže, bylo pro ně velmi nesnadné udržet na tom děsivém svahu rovnováhu. Občas se přitahovali o sloupům podobné ledové útvary a Quanga, který byl vepředu, musel svým cepínem tu a tam vytesávat do ledu schůdky.

Hoom Feethos byl příliš vyděšený na to, aby si všímal něčeho kolem sebe. Ale Quanga si při výstupu všímal příšerných proměn jeskyně, které naprosto popíraly všechny jeho zkušenosti s přírodními jevy. Snažil se přesvědčit sám sebe o tom, že zkrátka udělal chybu při odhadu rozměrů jeskyně a sklonu podlahy. Byla to marná snaha: stál proti čemusi, co naprosto popíralo zdravý rozum. Proti čemusi, co pokřivovalo známou tvář světa nezemským, ohavným šílenstvím a mísilo zlovolný chaos s řádem věcí.

Po strašlivě dlouhém výstupu, který se ze všeho nejvíc podobal pokusu o útěk z nějaké deliriózní, úmorné noční můry, se dostali k ústí jeskyně. Pod jeho ostrými a nebezpečně protaženými zuby bylo sotva místo na to, aby se pod nimi člověk proplazil po břiše. Quanga cítil, že by se nad ním mohly zuby scvaknout, jako by patřily nějaké obrovské příšeře, a proto se vrhl vpřed a začal se plazit průlezem s naprosto nehrdinskou rychlostí. Něco jej zadrželo, a lovec na okamžik čiré hrůzy uvěřil, že se jeho obava naplnila. Pak zjistil, že se mu o jeden ledový výčnělek zadrhl luk s toulcem, které si zapomněl sundat ze zad. Zatímco Hoom Feethos cosi drmolil ve svém záchvatu strachu a netrpělivosti, vrátil se zpátky a sundal si příliš dlouho zbraň ze zad, aby ji společně s cepínem držel před sebou při druhém pokusu o prolezení zúženým otvorem.

Když se zvedal na nohy na otevřeném ledovci, uslyšel divoký výkřik Hooma Feethose, který se snažil následovat Quangu, ale zasekl se ve vchodu kvůli svému širokému pasu. Pravá ruka svírající váček s rubíny byla venku za prahem jeskyně. Klenotník neustále kvílel zpola srozumitelné nářky o tom, jak jej drtí a zabíjejí kruté ledové zuby.

Navzdory hrůzám, jež jej zbavovaly mužnosti, zachoval si lovec tolik odvahy, aby se obrátil a pokusil se pomoct Hoomovi Feethosovi. Chystal se rozbít velké rampouchy cepínem, když tu uslyšel klenotníkovo zmučené zaječení následované nepopsatelným, krutým skřípěním. Ledové zuby se nijak viditelně nepohnuly, a přeci Quanga spatřil, že nyní sahají až k zemi! Z těla Hooma Feethose, probodané skrz naskrz rampouchy a rozdrcené tupějšími ledovými výstupky, vytékala na ledovec krev, jako rudá šťáva z vinařského lisu.

Quanga nedokázal uvěřit vlastním smyslům. To, co se mu odehrálo před očima, bylo naprosto nemožné – nad vchodem nebyla vidět žádná puklina, která by vysvětlila pokles těch strašlivých zubů. Před jeho očima, ale příliš rychle na to, aby něco obyčejné smysly zachytily, se odehrála nemyslitelná ohavnost.

Nic na světě už nemohlo pomoct Hoomovi Feethosovi a Quanga, nyní zcela ovládnutý neskutečnou panikou, by sotva byl schopen vydržet na onom místě ještě chvíli, aby se o to snažil. Zahlédl však váček, který vypadl z klenotníkovy ruky a v záchvatu lakoty smíšené s děsem po něm chňapl a rozběhl se po ledovci ke slunci skloněnému nízko nad obzor.

Nějakou chvíli na svém úprku Quanga nevnímal zlověstnou a nic dobrého nevěštící proměny, podobné těm v jeskyni, jimiž prošla samotná ledem pokrytá pláň. S děsivým šokem, který se proměnil v závrať, spatřil, že stoupá po dlouhém, šíleně nakloněném svahu, nad jehož vzdáleným koncem podivně ustupovalo do dáli slunce, malé a chladné, jakoby pozorované z nějaké jiné planety. Samotné nebe se změnilo: přestože na něm stále nebylo ani mráčku, získalo jakýsi podivně smrtelně bledý nádech. Vzduchem prostupoval jakýsi lezavý pocit nepřátelské vůle, nesmírné a mrazivé zlovůle, který doléhal na Quangu jako nějaký inkubus. Ovšem nejhroznějším z toho všeho byl onen důkaz vědomého a zlověstného porušení přírodních zákonů, onen sklon dříve rovné plochy směrem k pólu.

Quanga cítil, jak se celý svět zbláznil a ponechal jej na milost a nemilost démonickým silám z bezbožných vesmírných propastí. Pokoušel se udržet rovnováhu na nebezpečném povrchu, klopýtal a proplétal se kupředu ve strachu, že by mohl uklouznout a upadnout a klouzat navěky do nezměrných arktických hlubin. Přesto se nakonec odvážil zastavit a celý roztřesený se obrátil, aby pohlédl dolů ze svahu, na který stoupal. Za sebou však spatřil svah ve všech ohledech stejný jako ten, po němž stoupal: šílenou, šikmou stěnu z ledu nekonečně stoupající ke druhému vzdálenému slunci.

V tom podivném zmatku jako by ztratil poslední zbytky rovnováhy; a ledovec kolem něj tančil a motal se jako šíleně rozkolísaný a úplně převrácený svět, když se snažil znovu získat orientační smysl, který jej nikdy předtím neopustil. Všude kolem sebe viděl malá a chladná falešná slunce, která se mu vysmívala z nebe nad nekonečnými ledovcovými srázy. Pokračoval v beznadějném výstupu převráceným světem iluzí. Nevěděl, zda jde na sever, na jih, na východ či na západ.

Z ledovce zadul náhlý poryv větru; ječel Quangovi do uší jako myriáda hlasů posměšných ďáblů. Kňoural a smál se a naříkal ostrými krátkými tóny praskajícího ledu. Zdálo se, že Quangu sevřel živými zlovolnými prsty, aby z něj vysál dech, po němž lovec těžce lapal. Navzdory svému těžkému hřejivému oděvu a rychlosti, s níž namáhavě stoupal vzhůru, pocítil kousavé, sžíravé zuby, zahryzávající se mu až do morku kostí.

Při svém výstupu si, mimochodem, povšiml, že led už není hladký. Stoupaly z něj sloupy a pyramidy nebo byl obscénně omletý do divokých tvarů. Obrovské, zlovolné tváře na něj zíraly modrozelenýma křišťálovýma očima; znetvořené hlavy bestiálních ďáblů se na něj mračily; draci se nehybně obtáčeli kolem hřebenů a zamrzli v sestupu do hlubokých puklin.

Krom těchto imaginárních tvarů, které na sebe bral led, Quanga viděl, nebo si to alespoň myslel, lidská těla a obličeje zamrzlé v ledu. Bledé ruce se po něm mdle a prosebně vztahovaly z hlubin; cítil na sobě zamrzlé oči lidí, kteří se ztratili v ledu v minulých letech; viděl jejich ponořené údy ztuhlé v podivných zmučených pózách.

Quanga už nedokázal myslet. Hluché, slepé, prastaré hrůzy, starší než rozum, naplnili jeho mysl svou atavistickou temnotou. Nutily jej pokračovat, jako zvíře, a nedovolily mu zastavit nebo padnout na ten posměšný svah z noční můry. Rozum by mu pouze řekl, že jeho únik je naprosto nemožný; že led, ta živá a vědomá a zlovolná bytost, s ním pouze hraje nějakou krutou a fantastickou hru, kterou si při svém neuvěřitelném oživení vymyslel. Bylo tedy možná lépe, že na tu chvíli ztratil rozum.

Když už ztratil všechny naděje, dorazil náhle a bez varování na konec zalednění. Bylo to, jako když se najednou změní sen, aniž si toho snící člověk povšimne. Quanga nechápavě hleděl několik okamžiků na známá hyperborejská údolí pod ledovou hradbou, směrem k jihu a k vulkánům, které temně kouřily za jihovýchodními pahorky.

Jeho úprk trval téměř celé dlouhé, subpolární odpoledne, a slunce se nyní klonilo opravdu nízko nad obzor. Falešná slunce zmizela a ledový povlak, jako by nějakým zázračným eskamotérským trikem, se opět vyrovnal do vodorovné polohy.  Kdyby si Quanga dokázal srovnat všechny dojmy v hlavě, uvědomil by si, že ledovec náhle přestal vytvářet ty znepokojivé nadpřirozené změny.

Nejistě si prohlížel krajinu pod hradbou ledu, jako by to byla fata morgána, která by mohla každou chvíli zmizet. Podle všeho se vrátil přesně na to samé místo, z něhož se vydali, společně s klenotníky, na tu katastrofální výpravu na led. K travnaté louce se před ním svažovala živly omletý a ošlehaný mírný svah. Quanga rychle seskákal a seběhl ze svahu, ve strachu že by to vše mohl být jen další neskutečný klam – krásná, lákavá past, nová zrada živlu, který začal považovat za krutého a všemocného démona. Dokonce i v okamžiku, kdy stanul po kolena ve velkých plavuních, mezi olistěnými vrbami a ostřicovitými travinami, nevěřil, že opravdu unikl.

Bezmyšlenkovité popudy panického strachu jej popoháněly stále dál, a stejně bezmyšlenkovité prvotní instinkty jej táhly směrem k vulkanickým vrcholkům. Instinkt mu říkal, že právě tam by mohl najít ochranu před krutou severskou zimou, a nikde jinde nebude tolik v bezpečí před ďábelskými úklady ledovce. Z úpatí těch hor prý tryskají věčné horké prameny, velké gejzíry, řvoucí a syčící jako pekelné kotle, naplňují vyšší rokle vařícími katarakty. Sněhy sužující Hyperboreu se v blízkosti sopek proměňují v mírné deště a bohatá a barevná květena, kdysi rozšířená po celém kraji, nyní však exotická, tam bujela ve všech ročních dobách.

Quanga nemohl najít malé huňaté koníky, které se svými druhy přivázali k zakrslým vrbám v údolí. Snad to nakonec ani nebylo stejné údolí. Tak jako tak se nezastavoval, aby po nich pátral. Bez otálení a váhání, po jediném ohlédnutí na zlověstnou masu zalednění, vyrazil přímo k dalekým horám korunovaným kouřem.

Slunce kleslo ještě níž, bez ustání se převalovalo po jihozápadním obzoru a zaplavovalo hradu ledu a okolní krajinu bledě ametystovým světlem. Quanga se železnými svaly, uvyklými na dlouhé pochody, pokračoval stále dál díky neustupující hrůze a postupně byl pohlcen dlouhým, nadpozemsky zbarveným soumrakem severského léta.

Nějak se mu podařilo celu dobu udržet v ruce cepín a neztratil ani luk a šípy. Už před dávnými hodinami si uložil do bezpečí záňadří těžký váček s rubíny. Zapomněl na ně a nevnímal ani vlhkost rozpouštějící se ledové skořápky kolem drahokamů, která mu prosakovala na holou kůži z váčku z plazí kůže.

Když překračoval jedno z nesčetných údolí, zakopl o vyčnívající vrbový kořen a cepín mu přitom vyletěl z ruky. Vyškrábal se zase na nohy a nezastavil se, ani aby jej zvedl.

Proti tmavnoucímu nebi byla nyní viditelná rudá záře vulkánů. Jak Quanga postupoval kupředu, byla stále jasnější a jasnější. Lovec cítil, že se blíží k vytouženému, neporušitelnému útočišti. Ačkoli byl stále otřesený a demoralizovaný svými naprosto nelidskými zážitky, začal si myslet, že se mu nakonec přeci jen podařilo uniknout ledovému démonu.

Náhle si uvědomil svíravou žízeň, na kterou do té chvíle ani nepomyslel. Odvážil se zastavit v jednom z mělkých údolí a napít se z potůčku lemovaného kvítím. Potom, pod tíhou nevědomě nahromaděné únavy, si lehl, aby si trochu odpočinul mezi krvavě rudými máky, které soumrakem zfialověly.

Spánek mu dolehl na víčka jako měkký a vše zasypávající sníh, byl však brzy narušen zlými sny, v nichž stále prchal před tím výsměšným a neúprosným ledovcem. Probudila se chladnou hrůzou, zpocený a rozechvělý, a přistihl se, jak zírá na severní nebe, na němž pomalu odumíral jemný ruměnec. Zdálo se mu, že na obzoru se pohybuje nějaký velký stín, zlověstný a obrovský a jaksi pevný, a blíží se přes nízké kopečky směrem k údolí, v němž ležel. Blížil se s neskutečnou rychlostí a poslední zbytky světla na nebi jako by v něm odrážely odlesky na ledu.

Vyskočil na nohy a pocítil v celém těle ztuhlost způsobenou dlouhým vyčerpáním a otupělost dřímoty promíchané s polobdělými strachy. V tomto stavu, s šíleným chvilkovým vzdorem, sundal ze zad luk a vystřílel šíp za šípem na velký, pochmurný a beztvarý stín, který před ním visel na obloze. Pak opět pokračoval ve svém útěku.

Dokonce i při běhu se nekontrolovatelně třásl náhlým intenzivním chladem, který naplňoval celé údolí. Nejasně, v dalším záchvatu strachu, vnímal v tom chladu cosi ohavného a nepřirozeného – cosi, co nepatřilo k tomuto místu a ročnímu období. Žhnoucí sopky už byly docela blízko a on už brzy doběhne k prvním jejich vrchům. Vzduch kolem by měl být teplý, ne-li horký.

Z ničeho nic vzduch před ním ztmavl a v jeho hlubinách se objevil modrozelený třpyt. Na chvíli spatřil beztvarý Stín tyčící se jako obr mu v cestě a zakrývající hvězdy i zář z vulkánů. Pak se, jako bouří rozvířená mlha, Stín nad Quangou uzavřel, neúprosně a pevně. Bylo to jako přízračný led – oslepovalo to jeho oči a dusilo dech v hrdle, jako by byl pohřbíván v ledovém hrobě. Mrazilo jej to transarktickým chladem, jaký dosud nikdy nepoznal, bolelo jej z toho celé tělo, jímž se následně začala rozlévat otupělost.

Slyšel vzdálený zvuk cinkajících rampouchů, skřípění těžkých ker a kolem něj houstl a sílil zelený přísvit. Jako by jej na útěku dostihla samotná duše ledovce, zlovolná a neúprosná. Chvílemi se snažil otupěle bojovat, napůl mrtvý hrůzou. Z nějakého záhadného popudu, jako by si chtěl usmířit pomstychtivé božstvo, vytáhl s bolestivým a nekonečně dlouhým úsilím ze záňadří váček s rubíny a pokusil se jej odhodit. Šňůrka svazující váček při pádu povolila a Quanga slyšel slabý cinkot rubínů kutálejících se a poskakujících po nějakém tvrdém povrchu, jakoby přicházející z ohromné dálky. Pak jej obestřelo zapomnění, a aniž by o tom věděl, padl lovec obličejem na zem.

Ráno jej zastihlo u potůčku zamrzlého na kámen, ležícího v kruhu máků zčernalých jako by je zašlápla obří noha démona mrazu. Nedaleká tůň vytvořená mírným proudem potůčku, byla pokryta slabou vrstvou ledu. A na ledu, jako zmrzlé kapky krve, ležely Haalorovy rubíny. Až přijde čas, velký ledovec, pohybující se pomalu a nezadržitelně směrem na jih, se jich opět zmocní.


Translation © Martin Král, 2012
© okultura, MMXIX