Psychohistorie

118
Foundation

Mýtickým zakladatelem psychohistorie se stal Hari Seldon, geniální matematik, psycholog a statistik stvořený Isaacem Asimovem pro epickou science fiction ságu nazvanou Nadace.

Psychohistorie (řec. psýché, “duše”; historia, “zvídání”) je věda, která se zabývá psychologickými motivacemi historických událostí. Využívá poznatků z psychoterapie a metodologii sociologie, aby pomohla porozumět důvodům sociálního a politického jednání skupin a národů v minulosti i současnosti. Zatímco běžná historiografie se věnuje sledu politických událostí, psychohistorie se snaží dobrat příčin stavu dané kultury v delším časovém období, psychohistorie se snaží porozumět jak motivacím jednání velkých skupin a národů v politických dějinách, tak i jednotlivců v každodenním životě.

Hari Seldon postuloval dva axiomy:

  • že populace, jejíž chování slouží jako model, by měla být dostatečně velká
  • že populace by neměla nic vědět o výsledcích aplikace psychohistorických analýz, protože jinak by se chování této skupiny změnilo.

Daniel Zeng napsal o prvním axiomu v edičním sloupku IEEE Intelligent Systems, že ve světě velkých dat začíná být “irelevantní”. Druhý axiom je rovněž platný pro specifické prediktivní analytické aplikace. Například při odhalování podvodu, jestliže podvodník zná model použitý k tomu, aby byl odhalen, změní podle toho své chování.

Ebling Mis přidal další axiomy:

  • ve společnosti by nemělo dojít k žádné fundamentální změně
  • reakce lidí na podněty by měly zůstat konstantní.

Golan Trevize přidal tento axiom:

  • že lidé jsou jedinými inteligentními tvory v galaxii, a tím i jedinými organismy, jejichž činnost je rozhodující pro vývoj společnosti a historie.

Hlavní radiant, někdy také označovaný jako Prvotní Zářič, je nastaven na vědomí jedince a všechny úpravy a dodatky do něj mohou být zaneseny působením jeho myšlenek.

Lloyd deMause

Významným představitelem psychohistorie je americký novinář, psychoanalytik a zakladatel Institutu psychohistorie Lloyd deMause. Napsal řadu studií o psychologických motivech předcházejících některým historickým událostem. Snaží se pozorumět emocionálním příčinám sociálního a politického chování skupin a národů v minulosti i současnosti. Jejich předmětem je dětství1Dvořáčková-Malá Dana, Sterneck Tomáš, Zelenka Jan, kol.: Děti a dětství. Od středověku na práh osvícenství. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2019. a rodina (zejména zneužívání dětí), a dále psychologické studie na poli antropologie a etnologie.

Podle teorie psychohistorie existují současně v dnešním světě níže uvedené psychotřídy.

Výchova dětí Osobnost Historické projevy
Vraždy dětí Schizoidní2Lloyd deMause nechápe pojem SPD (Schizoid Personality Disorder), přitom termín “schizoid” (a také Tiefenpsychologie) byl vytvořen v roce 1908 Eugenem Bleulerem, aby označil lidskou tendenci směřovat pozornost k vnitřnímu životu a pryč z vnějšího světa, což je koncept podobný introverzi v tom, že nebyl vnímán psychopatologicky. Bleuler označil přehánění této tendence za „schizoidní osobnost“. Popsal tyto osobnosti jako „pohodlně nudné a zároveň citlivé lidi, kteří vyhraněně, zúženě sledují nejasné úmysly“. Dnes, jako za časů Bleulera, může být úvodním symptomatickým vodítkem indiference a odstup (detachment) – Pozn. Jinthra. Dětské oběti a vraždy dětí u kmenových společenství, Střední Amerika, Inkové; v asyrském a kananejské náboženství. Féničané, Kartáginci a obyvatelé dalších raných státních útvarů rovněž přinášeli dětské oběti svým bohům. Na druhé straně i méně hrubí Řekové a Římani odkládali děti nebo nějak přivodili jejich smrt.
Narcisistní
Odkládání dětí Masochistická V raném středověku se po delší dobu zacházelo s dětmi jako s miminem, péče o cizí děti, institut kojných, zavazování dětí k životu v klášterech a učňovství.
Ambivalentnost Hraniční V pozdním středověku už skončilo odkládání dětí do klášterů, „ambivalentní“ rodiče toleratovali extrémní podoby lásky i nenávisti k dětem, aniž by jeden cit vylučoval ten druhý. Klystýry, bití již od útlého věku, kratší období zavíjení do plenek, truchlení za zemřelými dětmi, předzvěst empatie.
Dotěrnost Depresivní Obtěžování ze strany rodičů počínalo s tím, jak se přestalo se zavíjením dítek do plenek. Poněvadž nemluvňatům nebylo dovolováno se plazit, a už se s nimi nezacházelo jako s miminy, bývala až pedantsky „trestána“, hrozilo se jim peklem; využívalo se pocitu viny. Drezúra k ranní očistě, potlačování dětské sexuality, konec zavíjení do plenek a kojných, narůst empatie, počátky pediatrie.
Sociální styky Neurotická Zavádění „duševního káznění“; výuka dětí, aby vycházely vstříc záměrům rodičů, jejich socializace. Oheň pekelný a tělesné tresty zmizely. Nástup povinné školní docházky. Socializační trend je na Západě stále ještě hlavním výchovným režimem.
Pomáhání Individuovaná Absolutní konec ponižování dětí jako způsobu jejich ovládání. Nápomocní rodiče se snaží dítěti pomáhat dosáhnout svých vlastních cílů, než že by se prostřednictvím výchovy podřizovaly cílům dospělých. Hnutí za dětská práva, omezování výchovy.

Může být s podivem, že i v nejvyspělejších zemích světa podle historických i současných záznamů se procento výskytu vražd, ale zejména odkládání dětí nijak nezmenšuje, ve druhém případě je tomu spíše naopak.

DeMause přispěl ke vzniku hysterie kolem zneužívání dětí v satanistických rituálech počátkem devadesátých let, částečně prostřednictvím článku Why Cults Terrorize and Kill Children, kde skeptiky označil za „sexuální obtěžovatele dětí“ a „obhájce pedofilů“. Článek využívali jako spolehlivý zdroj především zastánci rituálního zneužívání.