Archetyp je podle C. G. Junga mentální obraz zakořeněný v kolektivním nevědomí, které všichni sdílíme. Intenzivní emoce, jež archetypy s sebou nesou, jsou pozůstatky ztracených vzpomínek na kolektivní radost a utrpení.
„Před více než třiceti lety nahrála zpěvačka Monique Morelli písně s texty od Pierra MacOrlana. Jednou z nich je La Ville Morte, mrtvé město, s podmanivou melodií laděnou k hlubokému kontraltu Morelli, s akordeonem hrajícím kontrapunkt k hlasu a s verbálními obrazy mimořádné intenzity. V tištěné podobě nevypadají slova nijak zvláštně:
„En pénétrant dans la ville morte, „Když jsme vstoupili do mrtvého města,
Je tenait Margot par le main…
Nous marchions de la nécropole,
Les pieds brisés et sans parole,
Devant ces portes sans cadole,
Devant ces trous indéfinis,
Devant ces portes sans parole
Et ces poubelles pleines de cris.“
držel jsem Margot za ruku…
Šli jsme z hřbitova
na našich poraněných nohou,
beze slova, kolem těchto dveří bez zámků,
těchto nejasně zahlédnutých děr,
těchto dveří bez slov,
těchto popelnic plných výkřiků.“
„Tu píseň nedokážete poslouchat bez mimořádné intenzity pocitů. Ptáte se sami sebe, proč se zdá, jako by jednoduchá slova písně rezonovala s nějakou hlubokou úrovní nevědomé paměti, jako by duše zesnulých promlouvaly hudbou v podání Monique Morelli.“
Odpověď na svou otázku Freeman Dyson nečekaně nachází v knize Jurije Ivanoviče Manina Matematika jako metafora, v kapitole Archetyp prázdného města, kde popisuje, jak se archetyp mrtvého města opakovaně objevuje v architektuře, literatuře, umění a filmu, od starověku po moderní dobu, od chvíle, kdy se lidé začali shromažďovat ve městech, od chvíle, kdy se jiní lidé začali shromažďovat v armádách, aby je pustošili a ničili.
„Kniha se zabývá především matematikou. Pro západní čtenáře může být překvapením, že autor píše stejně výmluvně i o jiných tématech, jako je kolektivní nevědomí, původ lidského jazyka, psychologie autismu a role trickstera v mytologii mnoha kultur.[1] Pro jeho krajany v Rusku by takové mnohostranné zájmy a odborné znalosti nebyly žádným překvapením. Ruští intelektuálové udržují hrdou tradici staré ruské inteligence, kdy vědci, básníci, umělci a hudebníci patřili do jedné komunity. Dodnes jsou, jak je vidíme v Čechovových hrách, skupinou idealistů spojených odcizením od pověrčivé společnosti a vrtošivé vlády. V Rusku spolu matematici, skladatelé a filmoví producenti diskutují, procházejí se společně ve sněhu zimní nocí, sedávají spolu nad lahví vína a sdílejí své myšlenky.“
Čtenáře zaujme skutečnost, že Manin je prototypem postavy Vecherovského z fantastického příběhu Miliardu let před koncem světa od bratrů Strugackých.[2]
Postavou, která k nám promlouvá v MacOrlanově písni, je starý voják, který kdysi dávno patřil k okupační armádě. Poté, co se svou ženou prošel prachem a popelem mrtvého města, znovu slyší:
„Chansons de charme d’un clairon „Magické volání polnice,
Qui fleurissait une heure lointaine
Dans un rêve de garnison.“
které na hodinu ožilo
ve snu starého vojáka.“
„Slova MacOrlana a hlas Monique Morelli jako by oživovaly sen z našeho kolektivního nevědomí, sen o starém vojákovi bloudícím mrtvým městem. Pojem kolektivního nevědomí může být stejně mýtický jako pojem mrtvého města. Maninova kapitola popisuje jemné světlo, které tyto dva mýtické pojmy vrhají jeden na druhého. Kolektivní nevědomí popisuje jako iracionální sílu, která nás mocně táhne ke smrti a zničení.
Symbol města je svědectvím vývoje lidské civilizace, která vznikla jako osady v okolí důležitých zdrojů nebo obchodních cest. V průběhu času se města rozrostla do kulturních a ekonomických center, která formovala historii a společnost. V literatuře města často slouží jako komplexní kulisy, což dokládá Dickensův román Příběh dvou měst, který zobrazuje ostrý kontrast mezi chaosem a řádem, nadějí a zoufalstvím.[3]
„Archetyp mrtvého města je destilátem utrpení stovek skutečných měst, která byla zničena od doby, kdy vznikla města a loupeživé armády. Naším jediným způsobem, jak uniknout šílenství kolektivního nevědomí, je kolektivní vědomí rozumu, založené na naději a rozumu. Velkým úkolem, před kterým stojí naše současná civilizace, je vytvoření takového kolektivního vědomí“, píše Freeman Dyson v proslovu Ptáci a žáby.[4]
Obraz liduprázdného nebo vyprázdněného města jímal v průběhu času řadu dalších hudebníků. Album Empty City Tora Lundvalla z roku 2006 evokuje sychravý podzim se studeným větrem profukujícím ulicemi vylidněnými již od časných odpoledních hodin, zklidnělý tep a šedivé kontury města přidávají výrazně melancholický až depresivní podtón.
Odkud všechna tato melancholie, deprese, putrefakce a nostalgie povstává? Etymologický slovník nás poučí, že toto slovo jest složeno z řeckých slov nostos, „návrat domů“, a algos, „bolest, hoře, smutek“. Odtud pak přenesený smysl „melancholická touha po minulosti“, přičemž „minulost“ je zde synonymem pro „domov“, bájnou Hyperboreu. Komplex vzdělání je v zásadě architektonickým modelem – připomeňme si jen ideu „paměťového paláce“ renesančních myslitelů.[5] Oblasti, na něž si nedokážeme vzpomenout, zůstávají zapečetěnými prázdnými prostorami. Jaké výsledky taková „stavba“ poskytuje? Jsou právě tak důvěryhodné, jako i nemožné: symbolický prostor se dožaduje toho, aby jeho statutem byla aktuálnost. To, co se jeví, pak v teorii mantiky není a priorní, nýbrž až a posteriorní záležitost. Přesto se však většina lidí zabývá jevovostí a uctívá ji, aniž by přešla k hlubšímu zkoumání jevů a dobrala se a priorních kořenů. Venkoncem tedy právě symboly jsou živoucí přítomností. Neškolení pozorovatelé nemají mnoho příležitostí podchytit pravou podstatu světa, který se do nich přichází zabydlet. Většinou však nemá kde a tady se nacházejí základy „prázdného města“. Vnitřní prostory (vesmíry) jsou nahrazeny jevovým implantátem a stavba se proměňuje ve vzdušný zámek.[6] Imaginární zmírá a nastupuje magické. Obsah je nahrazen formou. De-formace. Kolos má zlatou hlavu, železné tělo a ovšem hliněné nohy. Jednota ustupuje rozlišování. Vzpomínky selhávají – a Velký Architekt začíná od znovu.
Krypton[7] je oním domovem, kam se už nikdy nevrátíme. Neuvidíme ani ztracený ráj potopené Atlantidy a zůstanou jenom matné vzpomínky na zlaté létající stroje neslyšně plující vzduchem nad babylónskými věžemi a kamennými paláci postavenými podle neslýchaných architektonických návrhů.[8] Takové vize nahlížíme zvukovou alchymií skladby Empty City 2021 projektu Cymphonic holandského umělce Stanleyho Swinkelse z alba Phonema Sacrata.
To, co se zdá, má jisté bytí, avšak prchavost snu představuje nejobtížnější magický úkon – fixaci volatilního.
∴
[1] Srv. Paul Radin, Carl Gustav Jung, Karl Kerényi: Trickster: Mýtus o Šibalovi. Indiánský mýtus v kontextu světových mytologií. Dobra, Praha 2005.
[2] Srv. Arkadij Strugackij, Boris Strugackij: Nezapomenutelné experimenty. Triton, Praha 2025.
[3] Srv. Charles Dickens: Román dvou měst. Gutenberg, Ota Lebenhart, Praha 1928.
[4] Tento článek je písemnou verzí jeho projevu v Americké matematické společnosti na počest Alberta Einsteina, který měl být přednesen v říjnu 2008, ale bohužel musel být zrušen. Viz https://www.ams.org/notices/200902/rtx090200212p.pdf.
[5] Srv. Frances Yatesová: Umění paměti. Malvern, Praha 2015.
[6] Srv. Mike Kelley: Architectural Non-Memory Replaced with Psychic Reality. Minor Histories: Statements, Conversations, Proposals, Writing Art, ed. John C. Welchman MIT Press, Cambridge, Mass., 2004, str. 322.
[8] Srv. San: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou.
