Athammausova závěť

Podle knihy Emperor of Dreams: A Clark Ashton Smith Bibliography (1978) od Donalda Sidney-Fryera byla povídka Athammausova závěť (The Testament of Athammaus) amerického spisovatele Clarka Ashtona Smithe, která je součástí jeho hyperborejského cyklu, dopsána 22. února 1931 a poprvé publikována v říjnovém čísle časopisu Weird Tales z roku 1932.

Byla zařazena do sbírek Out of Space and Time (1942), Swords and Sorcery (1963), Hyperborea (1971) a do dubnového čísla časopisu The Magazine of Horror z roku 1971.

Robert Weinberg chválí tento příběh jako „dokonalý příklad Smithova bizarního humoru“. V recenzi knihy Out of Space and Time v knize The Guide to Supernatural Fiction z roku 1983 E. F. Bleiler k němu poznamenal: „Stejný jako některé jiné hyperborejské příběhy, s nádechem morbidního humoru.“

Stalo se, že já, který nejsem žádným mistrem bronzového rydla či puškvorcového pera, a jehož nástrojem obživy je dlouhý obouručný meč, musím sepsat tento popis prapodivných a smutných událostí předcházejících opuštění Commoriomu jeho králem a lidem. Bylo mi tak souzeno, protože jsem při těchto událostech hrál významnou úlohu a sám jsem město opustil až poté, co všichni ostatní odešli.

Commoriom, jak každý ví, bylo svého času skvostné hlavní město s vysokými budovami, mramorová a žulová koruna Hyperboreje. O příčinách jeho opuštění se však vypráví tolik rozporuplných legend, falešných a vybájených příběhů, že jsem se já sám, starý věkem a třikrát tolik zestárlý hrůzou, znavený ne méně než jedenácti lustrumy[1] veřejné služby, rozhodl sestavit tento pravdivý záznam dřív, než pravda zcela vyprchá z jazyka a vzpomínek lidí. A takto činím, přestože toto vyprávění bude také popisem mé jediné porážky, mého jediného selhání ve vykonávání mně svěřeného úkolu.

Těm, kdo budou číst toto vyprávění v budoucích dobách a snad v budoucích zemích, se musím představit. Jsem Athammaus, hlavní kat Uzuldaroum, který vykonával tutéž funkci v Commoriomu. Můj otec, Manghai Thal, byl katem přede mnou; a otcové mého otce, až do dob mýtických generací prvních králů, snášeli velký měděný meč spravedlnosti na špalek ze dřeva eighon.

Odpusťte starci, který setrvává, jak je zvykem stáří, v mladistvých vzpomínkách které se oděly do královského purpuru vzdálených horizontů a zvláštní glorioly obklopující vše nevratné. Hle! Jsem opět mladý, když vzpomínám na Commoriom, když ve vzpomínkách znovu spatřuji šedé město zmarněných let, které kdysi shlíželo jako hora na džungli a jeho alabastrovou záplavu k nebi se zvedajících věžiček. Nejbohatším z měst, nejvyšším a vládnoucím a prvním mezi nimi bylo Commoriom, jemuž platili tribut od pobřeží Atlantského moře až k moři v němž se nachází nezměrný kontinent Mu; kupci do něj přicházeli až z nejzazšího Thulanu opevněného na severu neznámem ledu, stejně jako z jižní říše Tscho Vulpanomi končící jezerem vroucího asfaltu. Ach! Hrdé a panovačné bylo Commoriom, a jeho nejubožejší domky byly jako paláce ostatních měst. A nebylo to kvůli onomu nejasnému proroctví pronesenému kdysi Bílou Sibylou z ostrova sněhu známého dnes jako Polarion, že byla jeho sláva a krása ponechána kropenatým popínavým rostlinám džungle a skvrnitým hadům. Nikoli, bylo to kvůli mnohem strašlivější hrozbě a hmatatelnější hrůze, proti níž bylo bezmocné královské právo, stejně jako moudrost velekněží a ostří mečů. Ach! Ne snadno se nechalo přemoci, ne snadno se nechali zahnat jeho obránci. A přestože ostatní zapomínají, nebo je považují za pouhý marnivý a pochybný přelud, já nikdy nepřestanu naříkat nad Commoriomem.

Mé svaly jsou nyní žalostně ochablé; a Čas pokradmu upíjel z mých žil; a ozdobil můj vlas popelem vyhaslých sluncí. Avšak v dobách, o nichž vyprávím, nebylo statnějšího a odvážnějšího kata než mne v celé Hyperboreji. Mé jméno bylo rudým postrachem, hlasitým varováním všem zloduchům lesa i měst a divokým lapkům z hrubých a neotesaných kmenů z ciziny. Oděn do krvavého purpuru svého úřadu, stál jsem každé ráno na veřejném náměstí, kam mohli přijít každý, aby se pokochal pohledem, a pro poučení všem jsem vykonával svou práci. A každý den tmavl velký a těžký, rudozlatě měděný zakřivený meč bohatou a vínu podobnou krví nikoli jednoho, ale mnoha lidí. A díky neomylné paži, spolehlivému oku a čistým úderům, které nebylo nikdy třeba opakovat, jsem si vysloužil úctu krále Loquamethrose i obyvatel Commoriomu.

Dobře si vzpomínám na první zvěsti, které se ke mně dostaly ve službě, o psanci Knygathinovi Zhaumovi, protože bestialita jím vykonaných zvěrstev byla bezpříkladná. Tato osoba patřila k tajemnému a velmi nepřátelskému lidu zvanému Voormiové, který obýval černé Eiglophianské hory plný den cesty vzdálené od Commoriomu. Voormiové žili podle kmenového zvyku v jeskyních divé zvěře, která byla mnohem méně krutá než tito lidé, a kterou zabíjeli nebo se jí zbavovali nějakým jiným způsobem. Obecně vypadali spíše jako zvířata než jako lidé díky svému nadměrnému ochlupení a odporným, bezbožným rituálům, jimiž byli naprosto posedlí. Mezi těmito bytostmi nechvalně proslulý Knygathin Zhaum verboval členy své hrozné bandy, která terorizovala kopce pod Eiglophianskými horami každodenními zločiny a bezbožným pleněním a drancováním. Loupeže ve velkém byly tím nejmenším z jejich zločinů; a pouhé lidožroutství nebylo zdaleka tím nejhorším z jejich skutků.

Z toho lze jasně vidět, že Voormiové byli jakousi domorodou rasou s etnickým dědictvím toho nejtemnějšího a nejodpornějšího druhu. A obecně se říkalo, že Knygathin Zhaum sám pochází z ještě tajemnějších a záhadnějších předků než ostatní, z matčiny strany prý pocházel z onoho zvláštního, neantropomorfního boha Tsathogguy, jehož uctívání bylo tak rozšířené během předlidských cyklů. Někteří šeptali o ještě podivnější krvi (dá-li se to vůbec nazývat krví) a monstrózního spojení s temnými měňavými Zplozenci, kteří přišli společně s Tsathogguou ze starších světů a vnějších dimenzí, v nichž se fyziologie a geometrie ubíraly naprosto opačným směrem. A díky tomuto mísení mimokosmických proudů bylo prý tělo Knygathina Zhauma, na rozdíl od jeho chlupatých a snědých soukmenovců, úplně holé od hlavy až k patě a poseté černými a žlutými skvrnami. Navíc prý vynikal nad všemi ostatními svou krutostí a prohnaností.

Dlouhou dobu nebyl pro mne tento bídný vyvrhel ničím jiným než děsivým jménem; nevyhnutelně jsem však o něm začal přemýšlet také s jistým profesionálním zájmem. Mnozí věřili, že je nezranitelný jakoukoli zbraní a vyprávěli o jeho únicích z nejedné kobky, jejíž zdi by neslezl ani neprovrtal žádný smrtelník. Bral jsem, samozřejmě, takové povídačky na lehkou váhu, protože ve své profesi jsem se nesetkal s nikým, kdo by oplýval podobnými schopnostmi. A dobře jsem znal pověrčivost prostého lidu.

Den za dnem se ke mně dostávaly nové zprávy. Odporný nájezdník se nespokojoval s poměrně rozsáhlou sférou vlivu, kterou mu poskytovaly hory a okolní předhorská oblast s úrodnými údolími a lidnatými městy. Jeho výpady byly stále odvážnější a rozsáhlejší; až jedné noci napadl vesnici tak blízko Commoriomu, že bývá obvykle označována jako předměstí. Tady se svou odpornou družinou napáchal nesčetné zločiny nevýslovné obludnosti; a když z méně jasných důvodů odvlekl mnoho vesničanů, vrátil se do svých jeskyní na sklovitých úbočích Eiglophianských vrcholků dřív, než jej mohla dopadnout ruka zákona.

Byla to odvážná a smělá urážka, která přiměla zákon vynaložit plnou sílu a bdělost proti Knygathinovi Zhaumovi. Do té doby byli nájezdníci ponecháváni místním venkovským důstojníkům; nyní však byly jeho zločiny natolik vážné, že probudily pozornost policie v Commoriomu. Od této chvíle byly všechny zloduchovy pohyby sledovány co možná nejlépe; města na která by mohl zaútočit byla přísně střežena a všude byly nastraženy pasti.

Přesto přese všechno Knygathin Zhaum měsíc co měsíc unikal svým pronásledovatelům; a přitom ještě opakoval své výpady do dálek se zahanbující častostí. Pouze náhodou, nebo kvůli jeho vlastní nerozvážnosti, byl nakonec dopaden za plného denního světla na silnici poblíž okraje města. Navzdory veškerému očekávání spojenému s jeho pověstnou divokostí, nekladl žádný odpor. Jakmile zjistil, že je obklíčen lukostřelci v kroužkové zbroji a kopiníky, vzdal se se záhadným postranním úsměvem – úsměvem který potom ještě mnoho nocí ve snech trápil mnohé z těch, kteří u toho byli.

Z nikdy neozřejměných důvodů byl zločinec sám, když byl zadržen; žádný z jeho společníků nebyl zadržen ani tehdy, ani nikdy potom. V Commoriomu ovšem zavládlo velké vzrušení a jásot a každý byl zvědavý a snažil se zahlédnout obávaného psance. Snad více než jiní jsem já sám cítil zájem a vzrušení; na mně totiž bude ve správný čas setnout hlavu Knygathina Zhauma.

Z hrůzostrašných zvěstí a legend, které jsem již naznačil, jsem čekal nezvyklého kriminálníka. Ale už na první pohled předčil Knygathin Zhaum, vedený do věznice skrz vřící dav, veškerá má nepříjemná a ponurá očekávání. Do pasu byl nahý, kolem pasu měl omotanou žlutohnědou kůži jakéhosi zvířete s dlouhými chlupy visící ve špinavých cárech až k jeho kolenům. Tyto drobnosti ovšem v žádném případě nepatřily k těm prvkům v jeho vzhledu, které mne znechucovaly a šokovaly. Jeho údy, jeho tělo, jeho rysy navenek vypadaly jako by patřily obyčejnému divochovi; díky naprostému nedostatku ochlupení na jeho těle mohl být třeba považován za jakousi karikaturu vyholeného kněze; dokonce i ty široké beztvaré skvrny na jeho pokožce, které mu dodávaly vzezření obrovského hroznýše, by mohly být při dobré vůli považovány za jakousi extravagantní zvláštnost pigmentace. Bylo to cosi jiného, jakási klouzavá, plíživá nenucenost, vlnivá lehkost a pružnost a tekutost každého jeho pohybu – dalo by se snad dokonce říct jakási hadovitá nepřítomnost pevné kostry – co činilo pohled na zajatce a pomyšlení na mou úřední povinnost tak nechutným a nepříjemným. Zdálo se, že se spíš plazí než kráčí. Samotné rozmístění jeho kloubů, postavení kolen, boků, loktů a ramen vypadalo jaksi nahodile a nepřirozeně. Člověk doslova cítil, že jeho vnější lidská podobnost je pouze ústupkem anatomické konvenci; a že by jeho tělesná podoba mohla snadno – dokonce v jediném okamžiku – přijmout neslýchaný tvar a všechny představy překračující rozměry běžné v nějakých transgalaktických světech. Nyní jsem vskutku mohl uvěřit těm neuvěřitelným historkám o zločincově původu. A se stejnou hrůzou i zvědavostí jsem přemítal o tom, jaký odporný mefitický ichor vytryskne při výkonu spravedlnosti pod popravčím mečem místo poctivé krve.

Není třeba dopodrobna líčit soud, při němž byl Knygathin Zhaum obviněn a odsouzen za své mnohonásobné ohavné zločiny. Proces byl neúprosně krátký a jednoznačný, a rozsudek nedovoloval žádný odklad či otálení. Odsouzenec byl uvržen do hladomorny pod hlavními kobkami – do cely vytesané do archaické ruly v hlubinách země. Nevedl do ní žádný jiný vstup než díra, jíž byl spuštěn pomocí dlouhého lana a rumpálu. Otvor byl zakryt obrovskou kamennou deskou a střežen ve dne v noci tuctem ozbrojenců. Knygathin Zhaum se ovšem vůbec nepokoušel uniknout. Zdálo se, že až nepřirozeně rezignoval tváří v tvář svému osudu. Já sám jsem byl vždy obdařen špetkou jakési prorocké intuice a tušil jsem cosi nekalého v té nečekané rezignaci. Nelíbilo se mi ani zloduchovo chování během procesu. Mlčenlivost, kterou zachovával po celou dobu od svého zatčení a uvěznění, přetrvávala i před jeho soudci. Přestože u soudu byli přítomni tlumočníci ovládající hrubé, sykavé eiglophianské nářečí, Knygathin Zhaum neodpověděl ani na jednu otázku a nijak se neobhajoval. Ze všeho nejméně se mi zamlouvalo jak klidně a vyrovnaně přijal konečný rozsudek smrti vyslovený u vrchního soudu Commoriomu postupně všemi osmi soudci a nakonec posvátně schválený králem Loquamethrosem. Nakonec jsem si pečlivě nabrousil meč a přísahal jsem sám sobě, že do nadcházející popravy vložím veškerou sílu a zručnost svých paží.

Můj úkol na sebe nenechal dlouho čekat, protože obvyklé období čtrnácti dnů mezi rozsudkem a popravou bylo zkráceno na tři dny vzhledem k podezřelým zvláštnostem Knygathina Zhauma a ohavné míře jeho zločinů.

Určeného rána, po noci přerušované bezútěšně dlouhou řadou ošklivých snů, jsem se svou obvyklou dochvilností přišel ke špalku ze dřeva eighon umístěnému s geometrickou přesností ve středu hlavního náměstí, na němž se už shromáždil slušný dav. Jasné jantarové slunce královsky ozařovalo stříbro a honosná roucha dvorních hodnostářů, vlněný šat kupců a řemeslníků i hrubé kožešiny prostých venkovanů.

Se stejnou dochvilností dorazil i Knygathin Zhaum v doprovodu strážných, kteří jej obklopovali jako živý plot naježený kopími, halapartnami a trojzubci. Všechny vnější ulice města a vstupy na náměstí byly střeženy posílenými hlídkami z obavy před nepolapenými členy psanců, kteří by se mohli na poslední chvíli pokusit osvobodit svého neblaze proslulého náčelníka.

Za nepolevujícího dozoru svých strážců Knygathin Zhaum předstoupil, upíraje na mne intenzivní, avšak bezvýrazný pohled svých okrově žlutých očí bez víček, v nichž nebylo možno nalézt žádné zřítelnice. Poklekl před popravčím špalkem a bez jediného zachvění mi nastavil krk. Jak jsem si jej tak měřil pohledem a chystal se na smrtelný sek, pocítil jsem mnohem silnější a nepříjemnější dojem jakési ohavné, všeprostupující plasticity, bezobratlé struktury, nechutné a nezemské, v té ďábelské, posměšné napodobenině lidského těla. Nemohl jsem také nevnímat ovzduší nepřirozeného klidu, abstraktního a neproniknutelného cynismu, který byl vlastní všem jeho údům a částem těla. Budil dojem jakéhosi apatického hada, obrovské liány z džungle naprosto nevnímající ostří, které ji má přetnout. Dobře jsem si uvědomoval, že stojím proti něčemu, co se naprosto vymyká běžným starostem veřejného popravčího. Přesto jsem pozvedl velký meč v čistém a symetricky pobleskujícím oblouku a spustil jsem jej s obvyklou silou na obvyklé místo.

Každý krk je pod rukou popravčího snášející smrtelné ostří cítit jinak. V tomto případě jsem necítil nic podobného stínání jakékoli animální substance. S úlevou jsem však pozoroval, že seknutí bylo úspěšné: hlava Knygathina Zhauma ležela uťatá na porézním špalku a jeho tělo leželo na dlažbě bez jediného zachvění odcházejícího života. Jak jsem očekával, netekla žádná krev – pouze jakýsi černý, térovitý, páchnoucí výpotek, jehož zdaleka nebylo mnoho a který přestal po několika minutách vytékat a úplně zmizel z mého meče i ze dřeva eighon. Meč neodhalil žádnou páteř v tom podivném těle. Podle všech známek ovšem Knygathin Zhaum vzdal svůj obscénní život a rozsudek krále Loquamethrose a osmi soudců Commoriomu byl tedy naplněn zcela podle práva.

Hrdě, avšak skromně, jsem přijal aplaus čekajícího davu, který byl ochotným svědkem výkonu mých úředních povinností a hlasitě se rozveselil nad smrtí mrtvého padoucha. Když jsem viděl, že byly ostatky Knygathina Zhauma svěřeny do péče veřejného hrobníka, který se vždy zbavoval mršin tohoto druhu, odešel jsem z náměstí a vrátil se k sobě domů, neboť toho dne nebyla plánována žádná další poprava. Mé svědomí bylo čisté a cítil jsem, že jsem se dobře zhostil povinnosti, která zdaleka nebyla příjemná.

Knygathin Zhaum, jak bylo zvykem s těly nejohavnějších zločinců, byl pohřben s potupnou ledabylostí na úhoru za městem, kam lidé vyváželi zbytky a odpadky. Byl ponechán v neoznačeném hrobě mezi dvěma hnojišti. Právu bylo nyní ve všem učiněno za dost a všichni byli spokojení, od samotného Loquamethrose až po vesničany, kteří trpívali nájezdy popraveného psance.

Té noci jsem se odebral k odpočinku po vydatné večeři sestávající z ovoce suvana a fazolí djongua, zapitých štědře vínem foum. Z morálního hlediska nebylo žádného důvodu, proč bych neměl spát spánkem spravedlivých; ale stejně jako předešlé noci jsem se stával obětí jednoho kakodémonického snu za druhým. Z těch snů si vybavuji pouze všeprostupující, jednotné vědomí nesnesitelného napětí, monotónně kulminující hrůzy bez tvaru či jména; a neustávající mučivý dojem marného opakování jakési temné a beznadějné práce střídané s frustrací. Také mám jakousi polovičatou vzpomínku na cosi, co odmítá přijmout jakoukoli viditelnou formu, na věci které nebyly určeny lidskému vnímání a přemýšlení. A výše uvedené dojmy a všechna ta hrůza byla neoddělitelně spojena s touto vzpomínkou. Probudil jsem se neobčerstven a znaven jako po celých věcích nevděčné námahy, frustrující roboty. Přikládal jsem své noční utrpení fazolím djongua a říkal jsem si, že jsem asi jedl přespříliš této výživné stravy. Bohudíky, nepodezíral jsem ani v nejmenším, že by mohly být mé sny předzvěstí a temnými symboly toho, co mělo brzy nastat.

Nyní musím začít psát věci budící hrůzu na Zemi a mezi jejími obyvateli. Věci přesahující vše lidské a pozemské, které podrývají rozum a vysmívají se rozměrům a popírají biologii. Strašlivý je tento příběh; a ještě po sedmi lustrumech rozechvívá starý děs ruku, kterou píši.

O ničem z toho jsem však zatím neměl ani potuchy, když jsem onoho rána vyrazil na popraviště, kde měli potkat svůj zasloužený osud a ostří mého meče tři zločinci naprosto průměrného druhu, na tvar jejichž hlav jsem už zapomněl stejně jako na jejich zločiny. Nedošel jsem ovšem daleko, když jsem zaslechl nehorázný povyk šířící se rychle z jedné ulice do druhé, od domu k domu po celém Commoriomu. Rozpoznával jsem nespočet výkřiků hněvu, hrůzy, strachu a nářku, které jako by zachytil a začal opakovat každý, kdo byl v tuto chvíli venku. Potkal jsem nějaké měšťany, kteří byli na nejvyšší míru rozrušeni a stále pokračovali v povyku, a otázal jsem se jich na důvod toho rozruchu. A dozvěděl jsem se od nich, že Knygathin Zhaum, jehož nezákonná kariéra měla být u konce, se znovu objevil a nesvatost svého zázračného návratu stvrdil tím nejohavnějším zločinem na hlavní třídě přímo před očima časných ranních chodců! Zmocnil se ctihodného prodavače fazolí djongua a okamžitě začal svou oběť zaživa pojídat a vůbec přitom nedbal ran, cihel, šípů, kopí, dlaždic a kleteb, které se na něj snášely od shromažďujícího se davu a policistů. Až když utišil svůj ohavný apetit, nechal se policisty odvést. Na místě odporného činu zanechal za sebou jen hromádku kostí a šatstva ubohého prodavače fazolí djongua. Jelikož neměl tento případ doposud žádný podobný precedens, byl Knygathin Zhaum okamžitě znovu uvržen do hladomorny pod městskými kobkami, aby vyčkal vůle Loquamethrose a osmi soudců.

Snadno si lze představit nesmírný pocit rozčarování a rozpaky, které jsem cítil já sám, ale i lidé a soud Commoriomu. Všichni byli svědky toho, jak byl Knygathin Zhaum popraven pohřben podle obyčeje. Jeho zmrtvýchvstání bylo nejen porušením přírodních zákonů, ale také nejpotupnějším a nejpodivuhodnějším porušením zákonů lidských. Legální aspekty tohoto případu vyžadovaly okamžité vydání zvláštního zákona dovolujícího opakování rozsudku a umožňujícího opětovnou popravu zloduchů, kteří by se podobně mohli vrátit ze svých zákonných hrobů. Krom toho vládlo všude všeobecné zděšení, a dokonce už tehdy někteří nevzdělanci a nábožensky více založení občané tvrdil, že je to předzvěst nějaké blížící se městské pohromy.

Moje vědecky založená mysl odmítající nadpřirozeno mne vedla k závěrům vysvětlujícím celý problém částečně mimozemským původem Knygathina Zhauma. Cítil jsem s naprostou jistotou síly cizí biologie, vlastnosti mimohvězdné substance, které byly do případu nějak zapojeny.

V duchu skutečného badatele jsem povolal hrobníka, který pohřbil Knygathina Zhauma a přiměl jsem jej, aby mne doprovodil na místo jeho pohřbu na smetišti. Zde se nám naskytla naprosto nezvyklá podívaná. Země nebyla narušena, krom hluboké díry na jedné straně hrobu, jakou by mohl vyhrabat nějaký velký hlodavec. Žádné tělo lidských rozměrů, nebo spíše lidského tvaru, by se takovou dírou nedokázalo protáhnout. Na můj pokyn kopáči odstranili kyprou hlínu smísenou se střepy nádob a dalším smetím, která byla navršena na popraveného psance. Když se dostali až na dno hrobu, nenašli nic než slabou vrstvu čehosi lepkavého tam, kde předtím leželo tělo; a spolu s ní se objevil nevýslovně odporný zápach, který se ovšem brzy rozptýlil v čerstvém vzduchu.

Zmatený a ještě udivenější než kdy dříve, ale pořád naprosto jist přirozeným vysvětlením této záhady, očekával jsem nový soud. Tentokrát zákon postupoval ještě mnohem rychleji a bez jakýchkoli průtahů. Vězeň byl opět odsouzen a poprava byla stanovena už na následující ráno. K rozsudku byl připojen dodatek, podle nějž měly být ostatky zapečetěny v silném dřevěném sarkofágu, sarkofág měl být položen do hluboké jámy v pevné skále a zatížen velkými balvany. Taková opatření měla zabránit nezvyklé a nepatřičné úchylce toho odporného bídáka.

Když ke mně opět přivedli Knygathina Zhauma ve zdvojnásobeném doprovodu stráží a davu, který doslova zaplavoval náměstí i všechny přilehlé ulice, prohlédl jsem si jej velmi pozorně a odporem předčívajícím ten, který jsem cítil předtím. Jelikož mám skvělou paměť na anatomické podrobnosti, všiml jsem si podivných změn ve stavbě zloduchova těla. Velké skvrny tmavě šedé a nezdravě žluté barvy pokrývající jeho tělo od hlavy až k patě byly rozmístěny trochu jinak. Změna skvrn v obličeji kolem očí a úst mu dávala nesnesitelný výraz, ponurý i sardonický zároveň. Jeho krk se znatelně zkrátil, ačkoli na místě kde byl přetnut a kde opět srostl, přesně v půli mezi rameny a hlavou, nebyla žádná jizva či jiná stopa. Když jsem si prohlédl jeho údy, objevil jsem další a subtilnější změny. Navzdory svému ostrovtipu v lékařských záležitostech jsem jen neochotně spekuloval o procesech, které mohly způsobit takové změny. A ještě neochotněji jsem domýšlel problematické výsledky jejich případného pokračování, kdyby nějaké mělo nastat. Vroucně jsem doufal, že Knygathin Zhaum a nečisté, bídné vlastnosti jeho nesvaté mršiny dojdou konečného zániku. S tím jsem pozvedl meč spravedlnosti vysoko do vzduchu a s hrdinskou silou jsem ťal.

Pokud mohlo smrtelné oko posoudit, byly účinky mého seku opět tak účinné, jak se dalo očekávat. Hlava se zakutálela na špalku ze dřeva eighon a tělo s údy kleslo a zůstalo nehybně ležet na poskvrněných dlaždicích. Z pohledu zákona byl tento dvojnásob ohavný zločinec podruhé mrtev.

Tentokrát jsem ovšem osobně dohlížel na uložení ostatků a přesvědčil jsem se o jejich pevné uzavření ve vynikajícím sarkofágu ze dřeva apha, i o naplnění deset stop hluboké jámy, do níž byl sarkofág vložen, velkými balvany. Tři muži zvedali nejmenší z těch balvanů. Všichni jsme se domnívali, že nezkrotný Knygathin Zhaum už nám dá navěky pokoj.

Běda marnosti pozemských nadějí a snah! Ráno přišlo s nevýslovným, neuvěřitelným příběhem opětovné ukrutnosti: opět byl ten prazvláštní, pololidský delikvent na ulicích a znovu si jeho kanibalské chutě vybíraly daň mezi počestnými obyvateli Commoriomu. Nesežral nikoho menšího, než jednoho z osmi soudců; a když jej neukojilo ani obrání kostí tohoto poměrně obézního jedince, posloužil si jako zákuskem ukousnutím vystupujících částí obličeje jednoho z policistů, kteří se jej pokoušeli zadržet. To vše probíhalo za zběsilých protestů shromážděného davu. Když konečně dožvýkal ubohé zbytky levého ucha nešťastného konstábla, byl Knygathin Zhaum zřejmě dostatečně nakrmen a nechal se poddajně opět odvést do vězení.

Stejně jako všichni ostatní účastníci namáhavého včerejšího pohřbu, byl jsem i já nesmírně udiven těmito novinkami. Na veřejnost měla tato událost politováníhodný dopad. Pověrčivější a bázlivější lidé začali okamžitě opouštět město. Opět se vzpomínala zapomenutá proroctví. Mezi různými kněžími se začalo hovořit o potřebě štědrých obětí nejrůznějším jejich záhadně rozhněvaným bohům a idolům. Takové nesmysly jsem dokázal zapudit z hlavy. Za těchto okolností byl ovšem návrat Knygathina Zhauma znepokojivý nejen z hlediska náboženského, ale i vědeckého.

Prozkoumali jsme hrob, ačkoli to byla pouze formální záležitost. Zjistili jsme, že balvany ve svrchní vrstvě byly přeskupeny tak, že se mezi nimi mohlo protáhnout tělo šířky velkého hada či ondatry. Sarkofág se železným kováním byl na jedné straně rozervaný. Zachvěli jsme se při pomyšlení na nezměrnou sílu, která musela být použita na jeho proražení.
Kvůli způsobu, jakým tento případ přesahoval veškeré známé biologické zákony, ustoupilo se nyní od formalit občanského zákona; a já, Athammaus, jsem byl povolán ještě toho dne, dříve než slunce dosáhlo nadhlavníku, a vážně mi bylo přikázáno, abych Knygathina Zhauma okamžitě popravil. Pohřbení či jiné zbavení se ostatků bylo svěřeno do mé péče. Místní vojsko i policie mi měli být plně k dispozici, pokud bych potřeboval jejich pomoc.
Byl jsem si plně vědom pocty, která mi tím byla udělena, a rozpačitě avšak neohroženě jsem vstoupil na scénu, abych vykonal svou práci. Když se zločinec opět přede mne postavil, bylo jasné úplně každému, jak velkou a nápadnou proměnou prošla jeho fyzická podoba při jeho opětovném zmrtvýchvstání. Jeho skvrny se přeskupily do náznaku jakéhosi překvapivého a odporného vzoru; a jeho lidské vzezření začalo ustupovat jakémusi nepozemskému překroucení. Hlava byla napojena na tělo téměř bez krku; oči byly umístěny diagonálně v obličeji pokřiveném vybouleninami a zploštělinami; nos a ústa jako by si u něj chtěly vyměnit místo; takové a ještě další změny, jejichž podrobnosti zde nebudu uvádět, protože se týkají děsivě potupné přeměny nejušlechtilejších a nejvýraznějších lidských údů. Zmíním se ovšem o podivných přívěskovitých útvarech podobných kroužkovaným lalokům či výrůstkům, ve které se proměnily zločincovy čéšky. Přesto to byl skutečně samotný Knygathin Zhaum, kdo stál (dá-li se tímto slovem označit způsob jeho držení těla) před špalkem spravedlnosti.

Poněvadž zločinci tentokrát téměř úplně chyběl krk, vyžadovala poprava přesnost oka a ruky, která by se vší pravděpodobností chyběla každému jinému popravčímu než mně. S radostí mohu říci, že mé schopnosti byly adekvátní a pachatel byl opět o hlavu kratší. Kdyby ostří jen o kousek minul svůj cíl, nebylo by technicky možné nazvat popravu stětím.

Důkladná péče, již jsem spolu se svými asistenty věnoval třetímu pohřbu, nemohla být neúspěšná. Uložili jsme tělo do silného sarkofágu z bronzu a hlavu do druhého, menšího sarkofágu ze stejného materiálu. Víka byla sletována roztaveným kovem; a každý sarkofág byl uložen v opačné části Commoriomu. Ten, který obsahoval tělo, byl pohřben ve veliké hloubce pod monumentálními vrstvami kamení; ten v němž byla uzavřena hlava jsem však nepohřbil a rozhodl jsme se jej hlídat celou noc ve společnosti ozbrojených mužů. Určil jsem také dostatečný počet strážných na místo pohřbu těla.

Přišla noc; a já jsem se sedmi spolehlivými muži vyzbrojenými trojzubci přišel na místo, kde jsem zanechal menší ze dvou sarkofágů. Bylo to na dvoře jednoho opuštěného sídla na předměstí, daleko od obydlených čtvrtí. Jako zbraň jsem si zvolil krátký falchion a halapartnu. Vybavili jsme se dostatečnou zásobou pochodní, abychom při naší pochmurné vigilií měli dostatek světla. Několik z nich jsme hned zastrčili do škvír mezi dlaždicemi na dvoře tak, aby tvořily kruh jasného světla kolem sarkofágu.

Přinesli jsme si s sebou také dostatek karmínového vína foum v kožených láhvích a kostky ze slonoviny mamuta, abychom se zabavili v temných nočních hodinách. Tu a tam jsme bdělým okem pohlédli na to, co jsme střežili, a diskrétně jsme si začali přihýbat vína a hrát o drobné sázky, které nepřesahovali pět pazoorů, jak je dobrým zvykem u hráčů, kteří ještě neodhadli svého soupeře.

Temnota se prohloubila a na safírové obloze nad hlavou, které dodávalo světlo našich pochodní tmavší nádech, jsme viděli Polaris a rudé planety, které naposledy shlížely na Commoriom v celé jeho slávě. Nám se však o blížící se pohromě ani nesnilo, odvážně jsme vtipkovali a připíjeli posměšně na zdraví monstrózní hlavě bezpečně uložené a tolik vzdálené od svého odporného a nechutného těla. Víno mezi námi kolovalo a náš duch pookřál a povznesl se. Hra se rozproudila a hráli jsme o čím dál odvážnější sázky.

Nevím, kolik hvězd nad námi přešlo po zakouřeném nebi, ani kolikrát mezi námi obešla láhev s vínem. Vzpomínám si však, že jsem vyhrál ne méně než devadesát pazoorů od strážných s trojzubci, kteří šťavnatě a hlasitě kleli, když se marně snažili přerušit mou vítěznou hru. Všichni jsme zapomněli na to, co jsme měli hlídat.

Sarkofág v němž byla uzavřena hlava byl původně určen jako dětská rakev. Dalo by se říct, že jeho současné využití bylo rouháním a hříšným mrháním dobrým bronzem. Nic jiného vhodné velikosti a pevnosti se ovšem v danou dobu nepodařilo sehnat. Ve vrcholném vzrušení ze hry, jak jsem již poznamenal, jsme sarkofág úplně přestali sledovat. Chvěji se při pomyšlení na to, jak dlouho už mohlo být vidět či slyšet co se v něm děje, než si neblahé a děsivé chování bronzové rakve vynutilo naši pozornost. Bylo to náhlé hlasité, kovové zvonění, jakoby někdo bušil do štítu či gongu, co nás upozornilo na skutečnost, že něco není v pořádku. Jako jeden muž jsme se obrátili směrem k tomuto zvuku a spatřili jsme, jak se uprostřed kruhu planoucích pochodní zvedá a poskakuje bronzový sarkofág. Nejprve na jedné hraně, pak na druhé, tančil a poskakoval v piruetách a hlasitě zvonil na žulových dlaždicích.

V našich myslích se sotva rozprostřela hrůza z celé té situace, když tu se náhle stalo cosi ještě příšernějšího. Viděli jsme, jak schrána hrůzostrašně vydouvá, na víku stejně jako na stranách a dně, a rychle ztrácí svou původní podobu. Hranaté tvary se nadouvaly a zaoblovaly a jako v noční můře se ztráceli, až ze sarkofágu vznikla jakási nepravidelná koule. Potom začaly s ohavným zvukem povolovat sletované okraje víka a rozletěly se. Dlouhou, zubatou trhlinou začala vytékat bublající temná, vzdouvající se neznámá masa, pokrytá jedovatou pěnou milionů hadů, syčící jako kvasící víno a svíjející se ve velkých jako saze černých bublinách, větších než prasečí měchýře. Převrhla několik pochodní a pak se ve vlně rozlila po dlaždicích a my jsme všichni uskočili v ohromujícím děsu, abychom se jí vyhnuli.

Schouleni u zadní zdi, za divokého mihotání čmoudících převržených pochodní jsme sledovali podivuhodný pohyb hmoty, která se zastavila, jako by se sbírala a klesala jako nějaké pekelné těsto. Smršťovala se, hroutila a po chvíli nabyla rozměrů přibližujícím se uťaté hlavě, přestože neměla přesně její tvar. Z té věci se stala načernalá koule, na jejímž rozechvělém povrchu se začaly rýsovat rodící se náhodně seskupené rysy, ploché jako by je někdo maloval. Objevilo se jedno oko bez víčka, žlutohnědé, fosforečnaté a bez zornice, které na nás zíralo ze středu koule, zatímco se to zřejmě rozmýšlelo. Víc než minutu ležela ta věc v klidu; potom jako by ji něco vymrštilo katapultem, proskočila otevřeným vchodem na dvůr a zmizela nám z dohledu na půlnoční ulici.

I přes náš údiv a znepokojení jsme si všimli směru, kterým se vydala. K ještě větší naší hrůze a ohromení jsme poznali směr k té části Commoriomu, v níž bylo pohřbeno tělo Knygathina Zhauma. Neodvažovali jsme se ani hádat, co to má všechno znamenat, a jaké by to mohlo mít následky. Přestože námi zmítal milion děsů a úzkostí, chopili jsme se svých zbraní a následovali jsme okamžitě tu proklatou hlavu tak rychle, jak nám to dovolovalo víno foum, jímž jsme byli napojeni.

Na ulici krom nás v tuto hodinu, kdy i ti největší hýřilové bývají doma nebo spí zmoženi pod stoly hostinců, nikdo nebyl. Ulice byly temné a jaksi ponuré a bezútěšné. Hvězdy nad námi byly napůl pohaslé, jako by je zakrýval opar morového miazmatu. Šli jsme po hlavní ulici a chodníky zněly ozvěnou našich kroků znějících dutě ve všeobecném tichu, jako by pod dlaždicemi byla celá síť kobek, která se objevila během naší zvláštní hlídky.

Celou cestu jsme nespatřili ani stopy po té naprosto ohavné a zatraceníhodné věci, která se vynořila z roztrženého sarkofágu. K velké úlevě a navzdory našemu strachu jsme nepotkali nic podobného té věci, co by se podle našich představ, byly-li by správné, mohlo potulovat po ulicích. Poblíž hlavního náměstí Commoriomu jsme se však setkali se skupinkou mužů vyzbrojených halapartnami, trojzubci a pochodněmi, kteří, jak se ukázalo, byli strážnými, jež jsem určil jako hlídače hrobu, v němž bylo tělo Knygathina Zhauma. Tito muži byli nadmíru rozrušení a vyprávěli nám děsivý příběh o tom, jak byl vyhlouben hluboký hrob vyplněný monumentálními kamennými kvádry; ty obří kvádry se nadzvedly jako by jimi otřáslo zemětřesení a z mezery mezi nimi začala vytékat bublající a syčící masa v podobě obrovského hada, která zmizela na cestě ke středu Commoriomu. Na oplátku jsme jim pověděli, co se přihodilo během naší hlídky na nádvoří; a všichni jsme se shodli na tom, že na svobodu se dostalo velké zlo, cosi mnohem horšího než zvíře či had, které se nyní toulá nočním městem. Hovořili jsme pouze vyděšeným šepotem o tom, co asi přinese nadcházející ráno.

Spojenými silami jsme se jali prohledávat město, pečlivě jsme pročesávali všechny uličky a průjezdy a děsili jsme se hrůzou odvážných mužů temného, proklatého zplozence, na nějž by mohlo dopadnout světlo našich pochodní za každým rohem a průchodem. Naše hledání však bylo marné a hvězdy nad námi bledly na sinalém nebi; úsvit mezi mramorové věže přišel s přízračně stříbrným třpytem a na zamlžené zdi a chodníky padlo jemné nepozemské jantarové světlo.

Brzy se městem rozezněly i jiné kroky, než ty naše. Jeden za druhým se probudily běžné zvuky a ruchy městského života. Objevili se první ranní chodci, prodavači ovoce a mléka a luštěnin přicházeli z venkova. Ale po tom, po čem jsme pátrali, ani stopy.

Pokračovali jsme v pátrání, zatímco kolem nás probíhaly běžné denní činnosti. Pak jsme náhle, bez varování, a způsobem, jenž by vyděsil i toho nejudatnějšího a nejbojovnějšího hrdinu, narazili na svou kořist. Vcházeli jsme právě na náměstí, na němž stál špalek ze dřeva eighon, na kterém přišly o hlavu už tisíce zločinců, když jsme zaslechli výkřik smrtelné hrůzy a agónie, jejž mohla způsobit jediná věc na světě. Pospíšili jsme si a spatřili jsme dva pocestné, kteří přecházeli náměstí poblíž špalku spravedlnosti, jak se svíjejí a zápasí o život v sevření příšery, jako nepoznala ani příroda, ani žádná báje.

Navzdory matoucím a záhadným změnám, jimiž ta věc prošla, poznali jsme v ní Knygathina Zhauma, jakmile jsme se k ní přiblížili na dosah. Hlava se při třetím spojení s odporným tělem připevnila zpola zploštělá do oblasti mezi hrudníkem a břichem; a jedno oko přitom uklouzlo z blízkosti toho druhého a skvělo se nyní v pupku, pod výstupkem tvořícím bradu. Ještě další a ještě více šokující proměny podstoupilo tělo zloducha; ruce se protáhly v chapadla, prsty vypadaly jako zmítající se klubka zmijí; tam, kde by normálně byla hlava, byl kuželovitý výstupek končící pohárovitou tlamou. Ještě podivnější a naprosto neskutečná však byla proměna spodních končetin: každá kyčel a koleno se vidličnatě dělily v dlouhý, tenký chobot či sosák pokrytý zubatými přísavkami. Za pomoci svých mnohých ústa a údů ta abnormálnost pohlcovala dva bezbranné lidi, jichž se zmocnila.

Výkřiky přivábený dav se shromáždil za našimi zády a my jsme se přiblížili k té ohavné hostině. Celé město jako by se okamžitě naplnilo rámusem a ruchem, v němž převládala naprostá a všepohlcující hrůza.

Nebudu hovořit o tom, co jsme cítili jako muži zákona i jako lidé. Bylo nám jasné, že nepozemské dědictví Knygathina Zhauma se po jeho třetím zmrtvýchvstání začalo projevovat mnohem víc než dříve. Ale i přesto a navzdory obřím rozměrům toho, co stálo před námi, jsme byli stále připraveni plnit svou povinnost a bránit co možná nejlépe bezbranné obyvatelstvo města. Nechci se tak chlubit svým hrdinstvím: byli jsme prostí muži, a měli jsme prostě plnit úkol, jenž nám byl svěřen.

Obklíčili jsme nestvůru a okamžitě jsme na ni zaútočili halapartnami a trojzubci. Tu se objevila politováníhodná obtíž: netvor před námi se omotal kolem svých obětí, které se divoce svíjely a zmítaly, že jsme nemohli použít svých zbraní, aniž bychom neohrozili své dva spoluobčany probodením či jiným zraněním. Po nějaké době však jejich boj a odpor ustal, protože oba muži ztratili spoustu krve. Odporná masa propleteného požírače a požíraných se zklidnila.

Právě to byla naše příležitost; všichni jsme se nachystali k útoku, přestože jsme tušili, že bude marný. Monstrum se však zřejmě unavilo takovými malichernostmi a nechtělo se již více podrobovat bezvýznamnému otravování ze strany lidí. Když jsme pozvedli zbraně a chystali se udeřit, stáhla se ta bytost, stále svíraje vykrvené, ochablé oběti a vyšplhala na špalek ze dřeva eighon. Tam, před očima všech shromážděných, se začala zvětšovat, jako by se nafukovala nadlidskou zlobou a záští. Rychlost, s jakou se ta zrůda zvětšovala a rozměry, jichž dosahovala, když zakryla celý stupínek a začala z něj splývat svými vlnivými přetékajícími záhyby, by zastrašila hrdiny i těch nejpodivnějších mýtů. Tělo zrůdy se nafukovalo spíše do stran než do výšky. Když ta monstrozita začala nabývat rozměrů větších, než jakých dosahuje jakékoli stvoření na tomto světě a natahovat směrem k nám nekonečně pomalu své hadovité ruce, moji odvážní a udatní společníci utekli, což jim nemohu mít nijak za zlé. Tím spíš nemám důvod hanět obyčejné obyvatele, kteří začali v divokých proudech opouštět Commoriom s nářkem a výkřiky hrůzy. Jejich úprk bezpochyby urychlily zvuky, které poprvé za celou tu dobu začala vydávat příšera. Více než čemukoli jinému se podobaly tyto zvuky syčení. Jejich síla však byla neskutečná, jejich tón mučil uši a způsoboval nevolnost; a co víc, nevycházel pouze úst v úrovni bránice, ale ze všech ústních otvorů či přísavek, jimiž byla nestvůra pokryta. Dokonce i já, Athammaus, jsem se stáhl před tím syčením a postavil jsem se mimo dosah svíjejících se hadovitých prstů.

Jsem ovšem hrdý na to, že mohu říci, že jsem ještě nějakou dobu setrval na okraji prázdného náměstí, a ještě poté jsem se nejednou obracel za sebe s pocitem lítosti. To, co bývalo Knygathinem Zhaumem, bylo zjevně spokojeno se svým triumfem. Jako hora se monstrum tyčilo nad špalkem ze dřeva eighon. Myriády syčivých zvuků šeptaly jako obrovské klubko ospalých hadů. Příšera se nijak nepokoušela mne napadnout nebo se ke mně přiblížit. Nakonec jsem však uznal, že profesní problém, jemuž jsem takto čelil, nedokáži vyřešit. Seznal jsem také, že Commoriom je nyní úplně bez krále, soudního systému, policie a obyvatel, a tak jsem nakonec také opustil město a následoval jsem ostatní.

℘

Translation © 2011 Martin Sarkyr Král

---

[1] Lustrum bylo pětileté období ve starém Římě. – Pozn. překl.