Na hraně propasti

Louis-Ferdinand Céline: Dva balety

60 stran, Délský potápěč, Praha 2025, brožovaná

Přestože Délský potápěč má za sebou již pěknou řádku nevšedních titulů, nynějším počinem Dva balety (č. 21) se nakladatelství uvedlo do společenství krásných tisků. Obálka vytištěná na 320 g grafickém kartónu Rives Tradition Bright White s neotřelými fonty Quador D. Flombert, použitém i pro hlavní text na 150 g papíře Munken Print Cream, a groteskním Sincopa-Billie, doplněná dole slepotiskem s nápaditým řešením iniciálek „DP“, to vše ve velkorysém formátu, v němž má text možnost svobodně dýchat. Vyšlo v silně limitované edici pouhých 44 výtisků, k prvním dvěma byly přiloženy pohlednice s reprodukcemi prací F. Mathesona, P.-Y. Trémoise a C. Beatona, dále pak ve výtiscích 3 až 9 s reprodukcemi prací C. Beatona a A. Brekera. Frontispis zdobí na štítku vlepená reprodukce Célinova portrétu od P.-Y. Trémoise.

℘

Rodina Célinova otce, původem z Bretaně a Normandie, patřila k utlačované nižší střední třídě a činila si nárok na šlechtický titul. Autor se hlásil k příbuzenskému vztahu s rytířem Jacquesem Destouchesem, který inspiroval Julese Barbey d’Aurevilly k napsání románu Rytíř des Touches. Rodina z matčiny strany pocházela z řemeslníků a drobných obchodníků, rovněž z Bretaně, kteří se usadili v pařížském regionu.

Dvacet let před Célinem se narodil pozapomenutý francouzský spisovatel Charles-Louis Philippe, jehož Čtyři příběhy o ubohé lásce vydalo Aventinum v roce 1921 – tedy už po jeho smrti; zemřel roku 1909 na břišní tyfus ve věku pouhých 35 let –založené Otakarem Štorchem-Marienem. František Xaver Šalda o něm napsal ve svém nekrologu:

„Philippe byl básník světa vyděděnců a ubožáků, básník prostý vší sentimentality, velmi autentický, a proto ve svých chvílích i veliký a monumentální… byl, chcete-li, naturalista, poněvadž psal o prostitutkách a tulácích velkoměstských, ale naturalista ne observance Zolovy, nýbrž Dickensovy, a ještě více Dostojevského. Poznal vroucně horečným planoucím okem svět bídy a utrpení a vyvolával jej bez frází, bez obžalob, bez ospravedlňování, bez plaidoyerů jako děsivý svět nutnosti a osudnosti: v tomto zorném úhlu byla jeho umělecká síla…“

Připomínáme ho kvůli syrovosti a naturalismu jeho příběhů odehrávajících se v prostředí pařížských chudých vrstev, sám pocházel z chudé rodiny, otec byl výrobcem dřeváků.

Povšimněte si však i konotací na „prokleté básníky“, ať už by šlo o „vzpurného ducha“ Tristana Corbièra a jeho průkopnické používání ironie, slangu a rytmu běžné řeči, nebo Gérarda de Nervala, milovníka Françoise Rabelaise i s jeho argotem a gargantuovskou bohatostí jazyka, horujícího za „přelití snu do života skutečného“, či groteskní výjevy Wolandovy partičky s kocourem Behemotem, Kravinkinem a démonem Azazelem zasazené do Mistra a Markétky Michaila Bulgakova, až po literární počiny současného duchcovského barda Patrika Linharta vládnoucího podobným rozkošatělým „jazykem ve lví tlamě“.

Už motto vepsané do úvodu prozrazuje nutkání jeho duše k ponorům do šerých končin, kde strašlivě plane „černé slunce“[1]:

Text by měl tančit vždy na hraně propasti, avšak nespadnout do ní.

Toto „tančení po kostlivcích“ představují i Dva balety, ta „stará… sama za bouře… zlověstně tancuje, »uřkává«… belhavě tančí tanec »čarodějnic«. Zlá staroba… všude kol jeviště… prostoupené blesky a lomozem hromu…“

To je „ono“ – Céline jako Blázen v tarotu třímá planoucí borovicovou šišku, z níž srší blesky a za dunění hromu „básník… běží… za »Hvězdou«“, jedinou hvězdou před očima, a „Karalika, stará čarodějka, běsnění podněcuje…“ a Evelína, původně „radost a světlo“, „je zdrcená… zarmoucená… nikoho neproklíná… jde se zabít… nemůže dál! … Připojují se Andělé smrti… Tanec smrti… připojuje se Smrt… také tančí…“

Jsme svědky přijetí protikladu – to když skřítci Evelíně sdělují, že „vezmeme s sebou i zlou Karaliku… zná všechny cesty nectnosti a nepravosti… všecky cesty Ďábla… může nám být užitečná…“!

Básník bude navždy zpívat o svých ideálních, poetických láskách… nemožných… provždy a navždy, protože „ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem“.

Sen jest přebohatou fontánou, z níž tryská slovo i hudba. Modest Petrovič Musorgskij napsal roku 1865 klavírní dílo Дума, Claude Debussy složil v roce 1895 skladbu pro klavír Rêverie, o tři roky později jej následoval Alexandr Nikolajevič Skrjabin se stejnojmenným orchestrálním dílem (Reverie pro orchestr, op. 24), aby pak roku 1905 udělal transkripci pro klavír (op. 49/3).

℘

Název Voyage au bout de l’enfer, francouzský překlad filmu Michaela Cimina Lovec jelenů (1978), je přímým odkazem na román Cesta na konec noci.

Jack Kerouac v knize Na cestě zmiňuje Cestu na konec noci, když jede s Nealem Cassadym detroitskou tramvají.

Zpěvák skupiny The Doors Jim Morrison se na román Cesta na konec noci odvolává ve své písni End of the Night:

Take the highway to the end of the night
End of the night, end of the night
Take a journey to the bright midnight
End of the night, end of the night
Realms of bliss, realms of light
Some are born to sweet delight
Some are born to sweet delight
Some are born to the endless night
End of the night, end of the night
End of the night, end of the night

Pod vlivem četby Célinových pasáží z knihy Guignol’s band nechává režisér Jean-Luc Godard ve filmu Bláznivý Petříček (1965) Ferdinanda Griffona (Jean-Paul Belmondo) předčítat úryvky své přítelkyni Marianne Renoir (Anna Karina), a kromě toho pak medituje o svém vnímání reality:

„Možná se mi to jen zdá. Přemýšlím o hudbě. Její tvář. Došli jsme do věku člověka a jeho dvojníka. Už nepotřebujeme zrcadla, abychom mluvili sami se sebou. Když Marianne říká: »Je krásný den,« na co myslí? Jediné, co mám, je ten obraz, jak říká: »Je krásný den.« Nic jiného. K čemu je dobré tohle všechno vymýšlet? Jsme stvořeni ze snů a sny jsou stvořeny z nás. Je krásný den, lásko, ve snech, ve slovech i ve smrti. Je krásný den, lásko. Je to krásný den v životě.“

Ovšem Marianne to vidí jasně a svým zemitým způsobem mu oponuje:

„Alo no tak. Na Julese Verna jsme si hráli už dost dlouho. Vraťme se k detektivce s rychlými auty, bouchačkami a nočními kluby.“

Charles Bukowski se na Célina odkazuje ve svém posledním dokončeném díle Škvár (Argo, Praha 2015), vydaném krátce po jeho smrti roku 1994, když postava Smrtky žádá hlavního hrdinu a detektiva Nicka Belanea, aby ji našel a konečně chytil – což je, koneckonců, i hlavní smysl onoho převratného a „nesmírného demoličního podniku“, jak to pojmenoval Richard Weiner, na jehož konci jsou kulisy rozmetány, jáství rozpuštěno a nic povýšeno na věčnost. Jak poznamenává jeho životopisec Howard Sounes, Bukowski byl velkým obdivovatelem autora Cesty na konec noci a považoval ho za největšího francouzského spisovatele všech dob.

Závěrem Jean-Luc Godard o stavbě svého filmu, který může být moderní předlohou našich životů:

„Příběh by měl mít začátek, prostředek a konec, ale ne nutně v tomto pořadí.“

Bláznivý Petříček se zamyslí a nadnese:

„Slavná smrt. Je opět naše. Co je to? Věčnost. To je jen moře, které zmizelo. Se sluncem.“

Hudební skupina Orgue Nouveau vydala roku 2019 album se skladbou o Louisi-Ferdinandu Célinovi s názvem Siegmaringen a obsahuje Célinův citát, jímž příhodně naše zastavení uzavíráme:

„Čas nestírá, nýbrž gravíruje.“

℘

[1] Srv. Alexandr Dugin: O radikálním subjektu. Edice Fascikly 5 | 2019, Délský potápěč, Fascikly 5/2019.