O černi černé jako noc

Analogon 107 | 2025
Pesimismus & zklamání

124 stran, Sdružení Analogonu, Praha 2025, vydání první, brožované

V nejtemnější čas před výstupem Slunce z podsvětí přepadl Analogon pesimismus & zklamání.

Na str. 1 vás ve společnosti Emila M. Ciorana, z jehož díla vybíráme tuto citaci, napadnou sebevražedné chmury:

„Kdyby existovala běžná, dokonce oficiální forma sebevraždy, byla by sebevražda mnohem snazší a častější. Ale protože k tomu, abychom se vším skoncovali, musíme hledat vlastní cestu, ztrácíme tolik času přemýšlením o maličkostech, že zapomínáme na to podstatné.“

V neděli 10. srpna 2025 diskutoval Bertrand Schmitt (Několik fragmentů černé, str. 2) s Františkem Dryjem o textech a autorech, které by bylo zajímavé přeložit a publikovat v příštím čísle časopisu Analogon věnovaném „pesimismu“, napadla prvního Antologie černého humoru. Chléb silných Alphonse Rabbeho (str. 8), u něhož silně patrné náboženské cítění, lítost, vina, špatné svědomí, sebelítost, přijetí smrti jako „dar bohů“, a Kousek mrtvých Anatola Crabbeho (str. 9), jenž byl na konci devadesátých let publikován v jednom z malých postpunkových fanzinů, „které můj přítel Thierry vydával v Marseille (píše B.S.)“, prozrazují blízkost textů, zpočátku vnímaných toliko intuitivně, se navíc stala zřejmější, když se zamyslíme nad etymologií a zvukomalebností francouzských názvů obou sbírek. Rabbe nazval svou sbírku Le Pain des forts (Chléb silných). V nové parafrázi, poznamenané břitkým černým humorem, nazval Crabbe svou sbírku Lopin des morts (Kousek mrtvých), zřejmě posilněn četbou Günthera Anderse, Michela Bounana a Theodora Kaczynskiho. Některé obraty a formulace obsažené (nebo převzaté a „překroucené“) v těchto textech se mohou blížit myšlenkám a argumentům rozvíjeným „anarcho-primitivistickými“ nebo post-thoreauovskými autory, jako jsou Američané John Zerzan nebo Kirkpatrick Sale, avšak bez jejich politických ambicí a neo-rousseauovských ideálů [Kaczynski i Zerzan viz dále v článku Apokalyptická kultura I & II].

Samozřejmě si zde hraje s téměř dokonalou homofonií obou názvů: z „Le pain“ (chléb) se stává „Lopin“ (kousek, který se ve francouzštině vyslovuje téměř stejně), z „des forts“ (silných) se stává „des morts“ (mrtvých). Význam tohoto vychýlení je tu opět zřejmý. U Rabbeho Chléb silných odpovídá intelektuální a duchovní „potravě“, která člověka činí „silným“ tváří v tvář smrti, nebo „myšlenkám, kterými se živí ti, kdo jsou silní tváří v tvář myšlence na smrt“. Crabbe svým Kouskem mrtvých přímo, stroze a prozaicky vyjadřuje „nepatrnost“ našeho osudu a života, který se dá shrnout slovem „hřbitov“. Ve francouzštině je „lopin“ i „malý kousek země“. Provádí détournement, tj. „vychylování“ spisů André Bretona a Alphonse Rabbeho, je to sejití z cesty, zkouší vás přivést na scestí. Ale nejen to. Rovněž oba autory „kolážuje“, vzájemně je doplňuje, čímž oba dovádí k jejich dialektické krajnosti, když posouvá Bretonovo myšlení směrem k pesimismu, jímž nasákl u Rabbeho a odtud směrem k radikalismu (Breton). Crabbe nedovádí pesimismus na individuální rovinu – v podobě ideje sebevraždy, pomíjivosti existence, přijetí nevyhnutelné smrti –, nýbrž jej klade na rovinu kolektivní – vnímané v podobě systematického, narůstajícího a nenapravitelného ničení životního prostředí, vyčerpávání zdrojů za účelem uspokojení nejšílenějších ekonomických choutek, destruktivních, sebedestruktivních, smrtících a sebevražedných tendencí společnosti, moderních mocenských struktur a obyvatelstva, nezřízeného závodu v dosahování pokroku jakožto příčiny cynického ničení přírody, jako zhoršování nerovností, jako další zdroj odcizení, imperialistických choutek, jaderné hrozby coby pudového a nutkavého volání po konečné sebedestrukci lidstva…

Paul Éluard se „večer, když uvolněná náhoda prohloubí dlaně dívek, když oheň sesbírá všechny liány Starého kontinentu a kameny z měst zaplňují sklepení, se díky lhostejnosti mrzáků, kteří trpělivě vypilovávají reliéf lidského těla, objevují tanečnice z vosku a kovu“, zaobírá Neštěstím nesmrtelných (str. 12) v několika básních v próze a soumračné ilustrace náleží Maxu Ernstovi.

Požitek z toho, co nemáme (str. 16) má Tod McGowan a hned v úvodu střílí ostrými:

„Velkou výzvou, kterou psychoanalýza představuje pro emancipační politiku – a pro politiku jako takovou –, je její naprosté odmítnutí dobra nebo dobré společnosti. Aristotelés v úvodní pasáži Politiky popisuje dobro jako základní cíl politické činnosti a tento cíl zůstal neměnný po celých pětadvacet tisíc let.“

Tento údaj mi ovšem přijde fantastický, zřejmě je o řád jinde, jinak bychom měli přístup k moudrosti předků z Göbekli Tepe a Atlantidy…

A co je vlastně požitek? Enjoyment / enjoy překládáme jako „požitek / požívat“. McGowan pojem enjoyment výslovně odlišuje od pleasure, „slast“ a vztahuje jej k Lacanovu jouissance. Také Jiří Pechar navrhoval překládat jouissance jako „požitek“, s vědomím, že tento překlad plně nevystihuje francouzský výraz. Jacques Lacan v jednom ze svých nejdůležitějších vyjádření upozorňuje:

„Krok, který Freud učinil na úrovni principu slasti, spočívá v tom ukázat, že neexistuje žádné Svrchované dobro – že Svrchované dobro, které je das Ding (Věc), které je matkou, je také předmětem incestu, je zakázaným dobrem a že žádné jiné dobro neexistuje.“

Problém Zla ovšem řešilo v průběhu věků mnoho zdatných filosofů, vizme např. Proklos a Stanislas de Guaïta, ačkoliv Le problème du mal byl vydán až dlouho po jeho smrti Oswaldem Wirthem.

Vratislav Effenberger nabil Revolver Majakovského (str. 26) a hlavou běhají myšlenky:

„Konečně tedy mohu mluvit o svých názorech na umění s někým kompetentním. Žádný uctivý souhlas, žádné mrkání na srozuměnou o teroru v kultuře, žádné opatrné poznámky na adresu „tamtěch nahoře“, kteří „zase už přitahují šroub“, či nakladatelských nebo redakčních činitelů.“

Vyvstávají tu opět duchové pronásledující naše „vychovatele“ propadlé iluzi, že jejich „svěřence“, totiž nás, děsí přízraky krásných rozesněných nocí, které vládcům připadají tak úděsné, totiž touha po uskutečnění dětských fantazií, a především právo na vlastní volbu toho, jací budeme a co cítíme, že musíme být, jak o tom psal Henry James v novele Utažení šroubu (1898)?

Americký autor Eugene Thacker je profesorem mediálních studií na Parsons School of Design v New Yorku. Jeho dílo je spojováno s filosofií nihilismu a pesimismu, zejména knihami V prachu této planety (In the Dust of This Planet) a Nekonečná rezignace (Infinite Resignation). Z té druhé pro Analogon přeložil Václav Markvart ukázky pod názvem O pesimismu (str. 30). Mnohé citáty jsou mimořádné vtipné:

„Jste pesimista?“ „V lepších dnech…“
Pessoův paradox: že všechno je nic a že to samo o sobě je něco.
Thomas Ligotti poskytuje stručnou parafrázi Mainländerova postoje: „Vědomí, že život je bezcenný jakožto hodnota veškeré lidské moudrosti.“

Ve své eseji The Undelivered Cioran napsal:

„Čím více přemýšlíme o Buddhově posledním napomenutí, ‚Smrt je vlastní všem stvořeným věcem; neúnavně pracujte na svém spasení‘, tím více nás trápí nemožnost vnímat sami sebe jako souhrn, pomíjivou, ne-li náhodnou konvergenci prvků.“

Cioran nemohl mít větší pravdu, pokud jde o nemožnost vnímat sebe sama jako souhrn částí, jako bytost stvořenou tak, jak je stvořena. Přemisťujeme se sem a tam po zemi a chodíme po ní nahoru a dolů, jsme neúprosně uvěřitelné postavy, i když nemůžeme dokázat, že jsme něco víc než to. Přesto se zdá, že jsme víc než to, a zdání nám stačí, abychom se protloukali, jako jsme to dělali všechny ty roky.“ Cioran, který se sám prohlašoval za „skeptika ve službě ve světě v úpadku“, psal převážně o svých posedlostech: zoufalství, osamění, sebevraždě, rozkladu, smrti, historii, utopii, Bohu, hudbě, úpadku západního světa, literatuře, nudě, svobodě, exilu, odcizení, luciditě a absurditě…

Nakonec Thacker má povědomí i o české filosofii, když píše:

V roce 1904 vydal český spisovatel a tulák Ladislav Klíma jedno ze svých mála filosofických děl, útlou, ale působivou knihu s názvem Svět jako vědomí a nic. Autor se inspiroval Schopenhauerem, ale Klímův pesimismus odmítal i útěchu, kterou německý filosof nacházel v hudbě a mysticismu. Pro Klímu existovala pouze nelidská, slepá „vůle“, která poháněla vše, co existuje, živé i neživé, k neexistenci. Klíma byl touto myšlenkou tak přemožen, že ji po vydání knihy opustil a málokdy o ní s někým mluvil. Později píše: „Dodnes nevím, zda na ni vůbec někdo zareagoval.“

Andrew Lass (*1947) je americký profesor kulturní a sociální antropologie, věnuje se fotografii, kresbě a poezii. Narodil se v New Yorku, ale vyrostl v Praze, kde se jeho rodiče (oba novináři) usadili. Studoval na FAMU a na Filozofické fakultě UK, doprovázel Allena Ginsberga při jeho pobytu v Praze, a žije v South Hadley (stát Massachusetts). Na podzim roku 1968 se stal členem pražské surrealistické skupiny. V roce 1973 byl se svými rodiči normalizačním režimem z Československa vyhoštěn. Od roku 1990 se opět účastní surrealistické skupinové aktivity, kolektivních výstav a přispívá do časopisu Analogon, Vesmír a Host. Jeho Dvojhlas zklamání (str. 39) poeticko-erotického rázu může sečtělejším čtenářům vyzrálejších ročníků připomenout Věk slasti Petra Skarlanta, když nastane „večer v rozkroku střech“, „dorážel jsem neúnosně, ve spáncích mi tlouklo srdce, ječeli jsme oba štěstím do zakrváceného polštáře“.

Výpisky z četby s titulkem Zanechte všech nadějí! Anebo ne? (str. 42), které sestavil František Dryje – a mj. také Pavel Barša vč. citací z rozhovoru Čestmíra Strakatého a Václava Bělohradského –, připomínají neklidný tep doby a již poněkolikáté přinášejí reflexi věcí vezdejších, z nichž vykukuje „Král v oranžovém“, zvěčnělém v nástěnném kalendáři Trump 2025. Tento kalendář prvotřídní kvality obsahuje úchvatné fotografie, které zachycují charisma, vůdčí schopnosti a trvalé dědictví 45. prezidenta Spojených států.

„Marnost starozákonního Kazatele otáčí směrem dolů všechny palce na rukou a nohou veškerého lidstva a všech známých lidoopů. Tohle již není kýč, nad nímž lze koneckonců ohrnovat nos. Erínye [Ερινύες] nové vyrazily na divoký lov: ekologická, sociální, migrační, energetická, válečná, ekonomická, (geo)politická a kdovíjaká nová pandemická krize se drží za ruce a svorně kráčejí vstříc radostné apokalypse lidského rodu…“

Zanechte některých nadějí I s podtitulem Antologie zneklidňující poezie zpřítomňuje verše Leona-Paula Fargue, Yvese Elléoüeta, Jeana-Claude Silbermanna, Jacquese Rigauta (str. 46):

„všichni mrtví si přišli zatancovat kolem nás všude kolem nás kolem nás většina byla nenávratně shnilá a ostatní co z nich zůstal jen popel…“

David Benatar, profesor filosofie na universitě v Kapském městě, je skutečná celebrita současného pesimismu. Už volba úvodního citátu z článku Postavení člověka je tragické (str. 51) mluví za vše:

„Lidé neunesou mnoho skutečnosti.“
—T. S. Eliot, „Burnt Norton“, Čtyři kvartety

Mají naše životy smysl? Má cenu žít? Jak reagovat na fakt, že zemřeme? Bylo by lepší, kdybychom mohli žít navěky? Smíme nebo měli bychom ukončit život sebevraždou dřív, než by jinak skončil?

Pozoruhodná je malba (kombinovaná technika na plátně) Juliane Hundertmarkové, jejíž celé dílo by před sto lety spolehlivě naplňovalo nacistický popis Entartete Kunst, takže bez váhání zde uvádíme i další její surrealistické kompozice.

„Optimista tvrdí, že žijeme v nejlepším z možných světů, a pesimista se obává, že je to pravda.“
„Na epikúrejský argument lze odpovědět i jinak, způsobem dostupným i pro ty, kdo jinak přijímají epikúrejský hédonismus. Podle této odpovědi je smrt (pro zemřelého tvora) špatná, protože příslušnou bytost obírá o dobro, které by jinak měla. V tom spočívá deprivační výklad důvodu, proč je smrt špatná – slučitelný s různými názory na to, co má vnitřní hodnotu. Pro zastánce hédonistického pojetí na smrti (samozřejmě) není špatné to, že by v sobě obnášela nějaké z podstaty špatné po city, nýbrž to, že zemřelou osobu obírá o budoucí dobré pocity, které by jinak měla, kdyby nezemřela v tu chvíli, kdy zemřela. Pro zastánce expanzivnějšího názoru na to, co má či nemá vnitřní hodnotu, může smrt člověka obrat o některá další bytostná dobra.“

Úryvky z knihy Davida Benatara The Human Predicament. A Candid Guide to Life’s Biggest Questions přeložil pro Analogon Martin Pokorný.

V Rozhovorech o smyslu života se Jason Werbeloff a Mark Oppenheimer ptali Davida Benatara a Thadeuse Metze (str. 56) například na to, zda přivádět na svět nový život není nemorální, jelikož příslušné bytosti budou schopné zažívat smysluplnost a ta může jejich utrpení překonat?

Uhrančivé kresby Rolanda Topora zdobí 100 dobrých důvodů, proč se hned teď zabít (str. 58), avšak jest nesnadné vybrati toliko jeden, tedy dopřejme si alespoň tré:

Příští svátek Všech svatých bude můj svátek.
Už nemůžu žít v obavách, že přestane fungovat můj deodorant.
Smrt je prý lehká žena. Budu si užívat.

Do značně kalných spodních okulturních proudů se odhodlal San v rešerši prvního svazku Adama Parfreyho Apokalyptická kultura [(I, str. 61 a v kuléru II, od str. I)], jehož studie je antologií okrajových a transgresivních témat, kterou vydal v roce 1987. J. G. Ballard poznamenal, že „Apocalypse Culture je povinnou četbou pro všechny, kteří se zajímají o krizi naší doby. Jedná se o mimořádnou sbírku, jakou jsem dosud nikde jinde neviděl – pozoruhodný výběr silně znepokojivých výroků. Jsou to zásadní dokumenty dvacátého století.“ Už samotná předmluva ke knize Apocalypse Culture bude pro mnohé výzvou:

„Apokalyptická kultura se na první pohled může jevit jako pikareskní. Co má například nekrofilie společné ho s kvantovou teorií? Sex s mrtvolou může být způsobem, jak uplatnit osobní kontrolu nad ontologickým zmatkem kvantového vesmíru, v němž je pojem Boha redukován na jakousi kosmickou hru v kostky. Mnoho křehkých, apokalyptických eg má potíže takovou teorii přijmout. Nedávný průzkum National Opinions Research Council zjistil, že 42 % Američanů věří, že byli v ‚kontaktu‘ s mrtvými.“

Trochu uvolnění poskytne druhá Antologie zneklidňující poezie – Zanechte některých nadějí II, do níž přispěli Vratislav Effenberger [VE], Karel Šebek [KŠ], Josef Janda [JJ] a František Dryje [FD] (od str. 68).
Sol niger zakoušel ve svém nitru [VE]:

Čerň černá jako noc
na srdce jejichž kulaté mozky
prudký oheň myšlení o přesných tvarech
přimět malomocné ke vzteku zuřivě mlátit šavlí do
otomanu při zmínce o poesii
černé jitro hrozí nás znovu zaplácnout svým zmrtvujícím
vemenem chtít křičet jako ve snu a nemoci ze sebe
vypravit jediné slovo ani jedinou loďku ani oheň ani nestvůry […]

[KŠ] přišel, aby ti vyrval vnitřnosti:

několik mých tváří já je neznal jako bych plul dosud v uspávající mlze slov
tys to věděla vidělas mé oči plné zla
měním se rychle v příšery v tvém spánku v té hluboké studni v níž tě utopím
zbudou po tobě mé oči vydrásané vlastními nehty a nekonečno zoufalství
protože nemohu žít s tebou ani bez tebe

Pro [JJ] je „hřbitov (slovensky cintorín) rozmazanou množinou lidí“ a už:

jsem ze všeho unaven a otráven
nebaví mi už ani pít

Zato [FD] „viděl VŠECHNY ostatní svorně v jediné, jedné, společné, věčné, sopečné, klenuté, kynuté, jásající, dýmající, duchovní, hmotné i radostné, žalostné, scvrklé, přehoustlé… PRDELI…“

Druhý negativní román Jana Švankmajera, uvozený větou „Všechno mě sere, asi budu opět negovat“, nese lehce absurdní název Prostor rozkoše aneb Pesimistická integrita (str. 72) a vyznačuje kromě toho zlovolnou ironií:

„Lidská samota, ať už jde o Opuštěného nebo Zapomenutého, vede vždy k dechberoucí sprostotě. Budoucnost ukáže na něho prstem a vymaže mu z mysli vše, čím se dosud pyšnil a dával na besedách k lepšímu. Starý muž pozná, co je pravý život, teprve když se stane vdovcem, teprve pak si může okusovat nehty bez omezení. Teprve pak si může minulost shrnout v jakousi mytologii, ve které se dětství mění v kbelík kysaného zelí a školní docházka v podmáslí. Tak se rodí legendy, božstva, hrdinové.“

Čínský básník Meng Jiao (751–814), druhým jménem Dongye, se narodil v dnešním Če-ťiangu. Byl nejstarším z autorů v kruhu fu gu, tj. „návrat ke starému“ (stylu). Z jeho díla se dochovalo asi pět set básní a je znám i tím, že se ve svém díle nevyhýbal tematice životních tragédií, aniž z nich nutně vyvozoval nějaké poučení nebo vznešenou pravdu. Absence této katarze zarážela pozdější autory za dynastie Song, a proto byla touto dynastií počínaje tvorba Meng Jiaa, Poezie marnosti (str. 76), vnímána jako poměrně nezvyklá, a někdy byla i ostře kritizována. Pozoruhodné jsou v jeho díle především básnické skladby, které mají formu souboru devíti až dvanácti oddělených básní, které se vyznačují pesimismem, originalitou a drsnými, až šokujícími obrazy. Pocit marnosti se odráží v krajině, která je zde nezřídka popisována jako ošklivá či hrozivá. Z čínských originálů vybral, pro Analogon přeložil a úvodní poznámku napsal Dominik Eben.

Před lampou tančí pár můr,
proč tak moc nenávidí život?
Myslím na vás, přilétáte do mého srdce,
hnusí se vám světlo, nehnusí se vám zánik.
Kdyby bylo nebe vysoké jen sto čch’,
asi byste letěly sejmout zářící měsíc.

Z nedatovaných černoslunečních zápisků Václava Ryčla, s názvem Konec všemu udělá až průtrž mračen, které připravila Kateřina Bartlová, udělal pro Analogon výběr Jaromír Typlt (str. 80).

PROČ SE TMA
Proč bláto, bláto, bláto, bláta hrůza, bláto, plná torna, bláto, zlo a znovu bláto, kaluže; tma, znovu se tma, tam, tanec bez ohledu, tma, ohleduplný tanec zvířete, už lépe v tanci, konec, slova a shluk slov.
VĚK A OSEL
Věčné, co je věčné, trvá věčně, co netrvá věčně, trvá chvíli, věčně trvá jen oslí. Trvá chvíli, co trvá věčně, co trvá chvíli, co trvá věčně.

Bertrand Schmitt říká Zemřu naruby (str. 82) a jeho dikce by se jistě líbila J. K. Huysmansovi:

umírající touž láskou
jež vyvolává uvadání
i znovu-zelenání věcí
dýchající nicotný, udušený
oživující vzduch
nočního nekonečna
hýčkající hřbet všudypřítomné nicoty
jež drtí vesmíry
a mění je ve sny
a vydechuje sny
do nichž halí věci

Dílo Josefa K. Šlejhara je charakteristické hlubokým pesimismem, čtenáře se snaží šokovat děsivými detaily. Postavy v jeho dílech jsou lidskou zlobou nebo vnějšími okolnostmi tlačeny do tragických konfliktů, kde je smrt často jediným východiskem. Nejčastěji píše o životě na vesnici, která je v jeho díle líčena v těch nejhorších barvách. Ukázky z jeho povídek vybral Jaromír Typlt a sjednotil pod názvem Celou trýzeň, celé neštěstí (str. 84).

„Nikdy mu nebyla tak zřejmá marnost snah a života. Možnost každého přimknutí se k životu nadále mizela. Rozplynulo se vše, zaniklo. Neb pod tím rubášem dlelo, na čem tak nevývratně budoval. A ostatní v životě nemělo smyslu. Žádná jeho přednost, žádná vybudovanost poměrů. V celé té ostatní kariéře života jako by sveřepě hlušil nekonečný výsměch. Nic není mimo toho jediného. A to jediné je tam, pod tím rubáškem. Vlastně není, nebo co je, není. V dítěti, v dítěti je vše, jím život začíná a končí. V něm je útěcha, přenášející se podstata – a toho dítěte není. Není ničeho. Zbývá jedině zapadnouti v tu lhostejnou mrtvou spoušť země a mlhy a života. V nehybném zapomnění a ustrnutí věčnou účast vzíti.“ (Z povídky Skvrna, 1896)

Mimo hlavní téma #107 napsal Tomáš Kroupa k výstavě D. Lynche Up in Flames [slovo Flames je tu v podtitulku uvedeno bez mezery hned dvakrát, patrně pro ni „zahořel“] v Centru současného umění DOX ohlédnutí Očkování Lynchem (str. 86):

„… autor skrze tyto zdánlivě jednoduché, břitce černohumorné, kruté i bizarně infantilní obrazy vytváří komplexní, jasně artikulovaný a strhující svět. V tomto specifickém mikrokosmu se zpustlými pozemky rurálních maloměst potulují hromotlukové s tupými výrazy v obličeji a neklidnými prsty na spouštích brokovnic. Zvrhlíci pod rouškou noci tahají do svých domovů uloupená torza žen. Obsedanti zapalují ohně. Hoří auta, domy, to várny. Na obloze hřmí zbloudilá zapomenutá válečná letadla. Děti si hrají s elektřinou legračně bzučící uvnitř roztodivných za řízení. Znepokojivě velký hmyz se zákeřně lísá k člověku. Mrtvá těla obětí násilných trestných činů jsou zde součástí každodenní reality. Je to temné, plné osobních tragédií a hysterií bičovaných dramat, ale Lynch to celé vypráví jako velmi živou, spíše komickou než tragickou frašku, ze které není třeba (a snad ani není možné) chytat nějaký splín.
… Teprve teď si všímám, kolik je tady vlastně všude dětí… všech možných tvarů, barev, věků a velikostí. A je do očí bijící, jak je ten Lynchův svět baví, jak se zvídavě ptají a bezprostředně prsty ukazují na ty groteskní příběhy lidských tužeb a selhání. Možná to ještě neumí uchopit intelektem, ale ta obraznost je jim blízká a zatraceně povědomá. Většina z nich si za deset let nevzpomene, že tuhle procházku hravě vykloubenou krajinou Lynchovy mysli absolvovali, ale dám pracku do ohně za to, že to semínko zde do jejich podvědomí vložené se časem rozroste do čehosi košatého, co bude plodit bobule sladší než kdejaké stavební spoření a odolnost posilující více než kdejaké očkování. Výstava končí 8. 2. 2026, tak to neprošvihněte… a vezměte s sebou dítě.“

„Ohni, se mnou pojď.“

Nekrolog ZDENĚK JUSTOŇ 5. 12. 1942 – 21. 7. 2025 [trochu jsem zaváhal nad krásnou fotografií Zdeňka Justoně od Jana Chalupy, datovanou na 7. 8. 2025…?] od str. 89 spojený s úryvky z jeho deníku (Z deníku, str. 90).

„Mám rád prázdný, nepopsaný papír. Bílý papír je pro mě znamení volnosti. Právě napadaný sníh. Čtverečkovaný papír mě navíc nutí k řádu, k přesnosti.“

Mám to také tak. Mám rád prázdný, nepopsaný čtverečkovaný papír. A inkoustové pero.

Další vzpomínky doluje z paměti Michal Novotný se smutným povzdechem, a … už budu o něm jenom číst (str. 98):

„Po revoluci opět vychází Analogon, do něhož Zdeněk přispívá svými zasvěcenými texty. K surrealismu neměl vlastně nikdy daleko, vzpomínám, že začátkem sedmdesátých let se stýkal se surrealistickými příznivci Mirkem Drozdem, Fankem Vodákem a Petrem Tesařem a se surrealisty samými, zejména s Martinem Stejskalem, Pavlem Turnovským a Karlem Šebkem. Nemůžu však nezmínit ani jméno mimořádné osobnosti Pavla Řezníčka a jeho „stínu“ Jana Gabriela.“

Podobně Ivo Purš připojil svoji Vzpomínku na Zdeňka Justoně (str. 99) stejně jako František Dryje v ohlédnutí Nápodobně, Zdeňku! (str. 100):

„Pevný bod, osa a dobrý duch spřízněného společenství… To upřímné zaujetí smyslem kamarádství a vzájemnosti bylo cosi, co mě dojímalo a co mi imponovalo.“

Martin Stejskal se zamyslel nad tím, Kde se vzala hlavička „Časovostí“? (str. 103):

„Hlavička rubriky Časovosti patří v Analogonu spolu s hlavním titulem revue k posledním grafickým mohykánům, kteří se dožili přítomnosti. Zatímco návrh řezu písma titulu byl dílem malíře a grafika Jaroslava Hrstky, který jej po dal už v původní maketě z roku 1968, o hlavičce Časovostí se začalo mluvit až při přípravě prvních čísel časopisu zkraje roku 1969.“

Na téže straně se ocitl Josef Janda v objetí Ars poetica (Helena Marie Hendrych):

Ten náš hřbitov
Ten je tak krásně položenej v krajině
A ani dneska tam není moc velkej bordel
Jde z toho až trochu smutno
když si člověk uvědomí
že si tu pohodu bude moct užít
akorát až bude mrtvej

Ivan Horáček usoudil, že je lepší Vrabec v hrsti (str. 104):

„Hledání odpovědí výtvarnou tvorbou dvou profesionálních zoologů je vlast ním předmětem výstavy. Její asi nejnápadnější bizarností je očividný fakt, že výtvarná vyjádření obou autorů jsou diametrálně odlišná, jejich uchopování fenoménů živého světa a související výtvarné tematizace jsou na první pohled protichůdná a neslučitelná.“

František Dryje ve sloupku Příčetná nepříčetnost (str. 107) reflektuje výstavu surrealistických obrazů Václava Švankmajera, která byla v galerii Prahy 3 zahájena 1. 10. 2025.

„… Malíř, a to i když ve svých obrazech pracuje s alchymickou symbolikou, nikdy neopouští sféru skutečna, onu slavnou Effenbergerovu syrovou realitu. Stručněji řečeno má stále na paměti „absolutní debilitu světa“, jak skutečnost raných padesátých let charakterizoval malíř Mikuláš Medek. … Pracuje ironizující, bravurně zvládnutou technikou hyper realistické malby, a i v tom aspektu bezesporu stojí nejblíže imaginativně reálnému vizionářství obrazů Martina Stejskala. Dokonce vlastním způsobem sleduje i některé příbuzné motivy z oblasti alchymie, esoterismu, stejně jako mýtů či pohádek. Obdobně ho fascinuje kovový lesk strojů a nástrojů apod. Ale v pojetí zmíněných ikonografických prvků science-fiction či hororových techno-biologických monster, erotických fantasy výjevů, do nichž přetváří nalezené fotografie, přece jen vnímáme formální, ale i významovou odlišnost.“

Recenze Jakuba Řeháka s názvem Dva úvody (str. 109) se týká nové sbírky Jana Gabriela, která pod názvem Protažené stíny s podtitulem Básně z let 2021–2023 vyšla v Edici Analogonu, je dosud autorovým nej komplexnějším a nejrozsáhlejším počinem, ve kterém se potkávají a násobí všechny osobité rysy jeho poetiky. Druhý úvod patří sbírce Proflákaný čas Františka Dryjeho, jehož poezie v sobě obsahuje výraznou zvukovou stránku, jež na nás působí i ve chvíli, kdy báseň čteme „jen“ očima. Jakmile začneme číst, jsme chyceni do tenat básníkovy řeči, chtě nechtě se účastníme víření slov, veršů i vět, které nás až svůdně obkličují – je citlivý na slovní hříčky, vtípky, slovní mesaliance, šprýmy, zparchantělé idiomy – básně tvoří omamnou „melanž“ vysokého a nízkého: nepřeložitelné jazykové hříčky, zaslechnuté populární songy, výrazná rytmická organizace verše, satirický tón. … Čas nelze jen tak jednoduše zachytit. Možná že „proflákaný“ čas nemá rozměr, takový čas se prostě děje a nic po něm nezůstává. Zůstane po něm jen zdánlivě indiferentní, ale zároveň děsivá bílá barva: „tak plyne proflákaný čas, z kanystrů bílých vytéká bílá tma“, uzavírá své zastavení v čase Jakub Řehák.

Neflákejte se a čtěte!

ψ

© okultura.cz, xiiMMxxv