U-234, U²³⁵ a podivný případ chybějícího uranu

164

„Tradiční historické záznamy ale vylučují možnost, že by uran na palubě ponorky U-234 byl obohacený, a tudíž i snadno použitelný v atomové bombě. Uznávaná historická verze přichází s ujištěním, že neexistují žádné důkazy o tom, že by byly zásoby uranu z ponorky U-234 převedeny do projektu Manhattan
A tradiční historické záznamy také tvrdí, že součásti bomby na palubě (U-234) dorazily příliš pozdě na to, aby jich mohlo být využito k výrobě atomových bomb, které byly svrženy na Japonsko.
Dokumenty svědčí ve všech ohledech o něčem zcela jiném.“[1]

Carter Plymton Hydrick: Critical Mass

V prosinci roku 1944 byla několika nespokojeným lidem předložena nepříznivá zpráva:

„Analýza dodávek (obohaceného uranu) za poslední tři měsíce říká následující…: Při současném tempu výroby budeme mít 10 kg kolem 7. února a 15 kg kolem 1. května.“[2]

To byla opravdu špatná zpráva, protože atomová bomba na bázi uranu vyžadovala podle prvních odhadů (cca 1942) 10-100 kg, a v době, kdy došlo k jejímu sepsání, se toto množství upřesnilo na asi 50 kg, což byl zpřesněný výpočet kritické hmotnosti potřebné k výrobě atomové bomby z uranu.

Lze si představit, jaké zděšení muselo toto sdělení na velitelství vyvolat. Zřejmě došlo k překřikování, hulákání, hledání viníků a dalším teatrálním scénám, prokládaným zoufalými rozkazy ke zdvojnásobení úsilí pod ohněm zbarvenou oblohou válečného Götterdämmerung v duchu Richarda Wagnera.

Problém však je v tom, že zpráva není vůbec německého původu. Pochází z 28. prosince 1944 od Erica Jetta z projektu Manhattan, hlavního metalurga v Los Alamos. Lze si však představit, jaké zoufalství musela vyvolat, protože projekt Manhattan spolkl dvě miliardy dolarů, vše při honbě za plutoniovou a uranovou atomovou bombou. V té době už bylo samozřejmě známo, že při konstrukci plutoniové bomby existují značné a zdánlivě nepřekonatelné problémy, protože roznětky, jež měli Spojenci k dispozici, byly prostě příliš pomalé na to, aby bylo dosaženo rovnoměrného stlačení plutoniového jádra ve velmi krátkém časovém úseku potřebném k zahájení nekontrolovaného jaderného štěpení.

Uranová bomba tak byla mnohem schůdnější alternativou – jak Němci zjistili už před lety – k získání funkční zbraně v předpokládaném časovém rámci trvání války. Přestože byly vynaloženy obrovské prostředky na tento cíl projektu Manhattan, ani zdaleka nebylo dosaženo potřebného kritického množství pro uranovou bombu. A protože se nevyhnutelně blížila invaze do Japonska, byl tlak na generála Leslieho Grovese, aby dosáhl hmatatelného výsledku, obrovský.

Prvním jaderným reaktorem na světě byl Chicago Pile-1 (Fermiho „milíř“)

Nedostatek potřebného množství po letech usilovného snažení šlo částečně vysvětlit, protože Fermimu se o dva roky dříve podařilo postavit první funkční atomový reaktor. Tento úspěch podnítil americký projekt, aby se vážněji věnoval snaze vyrobit plutoniovou bombu. Proto byla část vzácného a nedostatkového čistého a obohaceného uranu 235, který pocházel z Lawrencových beta kalutronů z Oak Ridge,[3] převedena jako surovina pro obohacování a transmutaci na plutonium v množivém reaktoru[4] postaveném za tímto účelem v Handfordu ve Washingtonu. Část zásob štěpného uranu tak byla záměrně přesměrována k výrobě plutonia.[5] Toto rozhodnutí bylo logické a rozhodujícím pracovníkům projektu Manhattan nelze vyčítat, že jej učinili.

Důvod byl prostý. Z kilogramu plutonia se vyrobí více bomb než z kilogramu uranu. Přeměna obohaceného uranu na plutonium tedy dávala ekonomický smysl, protože se stejným množstvím materiálu by bylo možné vyrobit více bomb.

Jenže v prosinci 1944, kdy generál Leslie Groves využil obou možností, stanul na pokraji porážky. A nezapomínejme, co se právě dělo v Evropě a ještě více to kalilo náladu „zasvěcených“ ve Spojených státech. Šest měsíců po vylodění Spojenců v Normandii a velmi rychlém tažení Francií se spojenecké armády zastavily na hranicích Říše. Analytici spojeneckých zpravodajských služeb přesvědčivě ujišťovali generály, že žádná další významná německá vojenská ofenziva není možná, a jejich optimismus se odrážel v celkové náladě občanů ve Francii, Británii a Spojených státech.

Po náladě bylo, když 16. prosince 1944 německá armáda a Luftwaffe podnikly poslední zoufalou ofenzívu s tajně drženými zálohami v Ardenském lese, v dějišti svého triumfu proti Francii v roce 1940. Během několika hodin ofenziva prolomila americké linie, obklíčila, zajala nebo jinak zdecimovala celou 116. americkou pěší divizi a o několik dní později obklíčila 101. výsadkovou divizi u Bastogne a zdálo se, že je na nejlepší cestě překročit řeku Mázu u Namuru. Dne 28. prosince 1944, kdy byla zpráva sepsána, byla německá ofenziva zpomalena, nikoliv však zastavena.

Pro spojenecké důstojníky informovaných o zprávách výzvědných služeb a „zasvěcené“ do projektu Manhattan byla tato ofenziva pravděpodobně potvrzením jejich nejhorších obav: Němci měli bombu nadosah a snažili se získat čas.

V hlavě spojeneckých vědců a inženýrů se musely honit strašné myšlenky, že po všech spojeneckých vojenských úspěších v předchozích letech by mohli závod o bombu vyhrát Němci. A pokud by se jim podařilo vyrobit jich tolik, aby vytvořili neúnosný tlak na některého ze západních spojenců, výsledek samotné války by tak byl v nedohlednu. Pokud by například Němci  provedli atomové bombardování britských a francouzských měst, je nepravděpodobné, že by pro Churchillovu koaliční vládu bylo pokračování války politicky schůdné. Se vší pravděpodobností by se rozpadla. K podobnému vývoji by zřejmě došlo i ve Francii. A bez britských a francouzských základen určených k zásobování a týlovému zabezpečení by se americká vojenská situace na kontinentě stala neudržitelnou, ne-li katastrofální.

Každopádně informace o potížích projektu Manhattan zřejmě pronikly do washingtonské politické komunity, protože se do toho vložil senátor Spojených států James F. Byrnes a napsal prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi memorandum, v němž potvrdil, že projekt Manhattan je – alespoň podle některých zasvěcených – ohrožen neúspěchem:

TAJNÉ
3. března 1945
MEMORANDUM PRO PREZIDENTA
OD: JAMES F. BYRNES

„Pokud vím, blíží se výdaje na projekt Manhattan dvěma miliardám dolarů, přičemž zatím není jisté, zda povede k nějakým hmatatelným výsledkům.
Dosud se nám na tajných schůzkách dařilo získávat kongresové výbory ke spolupráci. Snad to bude pokračovat i nadále, dokud bude trvat válka.
Pokud se však projekt ukáže jako neúspěšný, bude podroben zdrcující kritice.“[6]

Alfa kalutron

Memorandum senátora Byrnese poukazuje na faktický problém projektu Manhattan a na reálnou, i když jistě ne veřejně známou vojenskou situaci Spojenců na přelomu let 1944 a 1945; navzdory obrovským vojenským úspěchům ve válce proti Třetí říši by západní Spojenci a sovětské Rusko byli pravděpodobně přesto nuceni čelit „patové situaci“, pokud by Německo nasadilo a použilo atomovou bombu v takovém množství, aby to ovlivnilo politickou situaci západních Spojenců. Vzhledem k tomu, že jejich zásoby obohaceného uranu se kvůli rozhodnutí vyprodukovat další plutonium pro bombu (kterou, jak se ukázalo, stejně nebylo možné přivést k detonaci s využitím dosavadní britské a americké technologie roznětek) významně ztenčily a zdaleka nedosahovaly množství potřebného pro atomovou bombu na bázi uranu, „zdálo se, že celý podnik je odsouzen k nezdaru“.[7] Nejen k nezdaru, ale pro „zasvěcené“ by tato alternativa na konci roku 1944 a počátkem roku 1945 představovala potupnou porážku a strašlivé krveprolití.

Pokud na přelomu let 1944 a 1945 byly zásoby uranu pro výrobu atomové bomby zhruba poloviční, než bylo po dvou letech výzkumu a výroby přijatelné, a pokud to bylo příčinou obav senátora Byrnese, kde potom projekt Manhattan získal během několika měsíců – od března do svržení bomby Little Boy na Hirošimu v srpnu – zbývající velké množství uranu U235, které bylo zapotřebí, tedy za pouhých pět měsíců? Jak se jim to podařilo, když po zhruba třech letech výroby měli jen necelou polovinu potřebné zásoby kritického množství vysoce obohaceného uranu pro konstrukci jaderné zbraně? Odkud se vzal chybějící uran U235? A jakým způsobem se podařilo vyřešit akutní problém roznětek pro plutoniovou bombu?

Odpověď samozřejmě zní, že pokud nebylo v projektu Manhattan možné vyrobit dostatek obohaceného uranu v tak krátkém čase – spíše v řádu měsíců než let –, musela být jeho zásoba doplněna z vnějších zdrojů, a existovalo jen jediné vhodné místo mající potřebnou technologii pro obohacování uranu v takovém rozsahu. Tímto zdrojem bylo nacistické Německo. Projekt Manhattan však není jediným projektem atomové bomby, kde scházel uran.

Elektromagnetická továrna Y-12

Zdá se, že i v Německu se v posledních dnech před koncem války a bezprostředně po ní vyskytl „syndrom chybějícího uranu“. V případě Německa však problém spočívá v tom, že se nejedná o jen několik desítek kilogramů, ale o několik set tun uranu. Na tomto místě stojí za to obsáhle citovat z vynikajícího výzkumu Cartera Hydricka, aby vyšly najevo všechny důsledky tohoto problému:

Od června 1940 do konce války zabavilo Německo v Belgii 3 500 tun uranových sloučenin – téměř třikrát více, než kolik nakoupil Groves… – a uskladnilo je v solných dolech v německém Strassfurtu. Groves se chlubí, že 17. dubna 1945, když válka končila, získal Alsos ze Strassfurtu asi 1 100 tun uranové rudy a dalších 31 tun v Toulouse ve Francii… Tvrdí, že toto získané množství představovalo veškerou zásobu, kterou Německo kdy mělo, a říká tím také, že Německo nikdy nemělo dostatek suroviny na zpracování uranu ať už v jaderném reaktoru[8] pro výrobu plutonia, nebo metodou magnetické separace.

Je zřejmé, že pokud se ve Strassfurtu kdysi nacházelo 3 500 tun a [Groves] získal jen 1 130 tun, zůstává ve vzduchu přibližně 2 370 tun uranové rudy, což je stále dvojnásobek množství, které měl projekt Manhattan k dispozici a o němž se předpokládá, že bylo použito… Až do dnešního dne nebyl tento [chybějící] materiál zaevidován…

Podle historičky Margaret Gowingové přečistilo Německo již v létě 1941 na 600 tun uranu na oxid uraničitý (UO2), což je forma potřebná pro ionizaci materiálu do plynného stavu, v němž lze izotopy uranu následně magneticky nebo tepelně oddělit, nebo oxid redukovat na kov jako palivo pro jaderný reaktor. Ve skutečnosti profesor dr. Riehl,[9] který byl v průběhu války zodpovědný za veškerý uran v celém Německu, tvrdí, že toto číslo bylo ve skutečnosti mnohem vyšší…

Aby bylo možné vyrobit uranovou nebo plutoniovou bombu, musí být uran v určitém okamžiku redukován na kov. V případě plutonia se metalizuje U238; v případě uranové bomby se metalizuje U235. Vzhledem k obtížným vlastnostem uranu je však tento metalurgický proces složitý. Spojené státy se s tímto problémem potýkaly od samého počátku a až do konce roku 1942 se jim nepodařilo uvést redukci uranu do velkovýrobních podmínek. Němečtí technici však dokázali do konce roku 1940 zpracovat na kov už 280,6 kilogramů, tedy více než čtvrt tuny.[10]

Tyto údaje vyžadují další komentář.

Obsluha kalutronu v Y-12

Zaprvé je třeba poznamenat, že nacistickému Německu podle nejlepších dostupných důkazů chyběly do konce války přibližně dva tisíce tun nerafinované uranové rudy. Kam se tato ruda poděla? Zadruhé je zřejmé, že nacistické Německo obohacovalo uran v masovém měřítku a již v roce 1940 přečistilo přes 600 tun uranové rudy do formy oxidů pro potenciální metalizaci. To by vyžadovalo rozsáhlé a cílevědomé úsilí s tisíci techniky a přiměřeně velké zařízení nebo zařízení k obohacování. Jinými slovy, tato čísla spíše potvrzují hypotézu, že továrna I. G. Farben „Buna“ v Osvětimi vůbec nebyla továrnou na buničinu, ale obrovským zařízením na obohacování uranu.[11] Toto datum by však naznačovalo existenci dalšího takového závodu umístěného někde jinde, protože osvětimský závod ve skutečnosti nezačal vyrábět dříve než v roce 1942.

Konečně se zdá být také jasné, že Němci měli obrovské zásoby kovového uranu. O jaký izotop se však jednalo? Byl to U238 určený k dalšímu obohacování a separaci na U235, možná šlo o surovinu pro reaktor k přeměně na plutonium, nebo to byl již U235, materiál nezbytný pro výrobu uranové atomové bomby? Vzhledem k prohlášení japonského vojenského atašé ve Stockholmu – že Němci možná použili atomovou nebo jinou zbraň hromadného ničení na východní frontě někdy v letech 1942-43, a vzhledem k Zinsserovu místopřísežnému prohlášení[12] o testu atomové bomby v říjnu 1944 nelze jednoznačně popřít, že část těchto obrovských zásob mohl tvořit také U235, základní komponenta bomby.

Obrovský elektromagnet Alfa I sloužící k obohacování uranu v továrně Y-12 v Oak Ridge (1944-45), přičemž kalutrony, které Lawrence vyvinul, se nacházely po jeho obvodu.

V každém případě tato čísla jasně naznačují, že Němci byli v letech 1940-1942 před Spojenci výrazně napřed v jednom velmi důležitém aspektu výroby atomové bomby: v obohacování uranu, a proto to také naznačuje, že v tomto období byli prokazatelně napřed v závodě o skutečně funkční atomovou bombu. Čísla však vyvolávají i další znepokojivou otázku: kam se tento uran poděl?

Jedna z odpovědí se skrývá v záhadném případu ponorky U-234, která v roce 1945 padla do amerického zajetí.

*

Příjezd ponorky U-234 do přístavu v Portsmouthu

Případ ponorky U-234[13] je v literatuře o nacistické atomové bombě dobře znám a spojenecká legenda samozřejmě tvrdí, že se z její paluby žádný materiál do projektu americké atomové bomby nedostal. Nic z toho nemůže být pravdě více vzdáleno.

U-234 byla obrovská minonosná ponorka, která byla posléze upravena na podmořskou nákladní loď určenou pro přepravu velkých nákladů. Podívejme se tedy na následující „cargo manifest“[14] dokumentující velice zvláštní náklad ponorky U-234:

      1. Dva japonští důstojníci;[15]
      2. 80 válců se zlatou vložkou obsahujících 560 kilogramů oxidu uraničitého;[16]
      3. Několik dřevěných beden nebo sudů plných „vody“;
      4. Infračervené nekontaktní (bezdotykové) roznětky;
      5. Heinz Schlicke,[17] vynálezce těchto roznětek.

Když byla U-234 v Německu nakládána na cestu, její radista Wolfgang Hirschfeld si všiml, že dva japonští důstojníci napsali na papírový obal válců před jejich naložením do ponorky „U235“.[18]

Použití válců se zlatou vložkou lze vysvětlit tím, že u uranu, vysoce korozivního kovu, snadno dochází ke kontaminaci, pokud přijde do styku s jinými nestabilními prvky. Zlato, jehož radioaktivní stínicí vlastnosti jsou stejně dobré jako u olova, je také na rozdíl od olova vysoce čistý a stabilní prvek, a proto je vhodnou volbou pro skladování nebo přepravu vysoce obohaceného a čistého uranu po dlouhou dobu, například během plavby.[19] Oxid uraničitý na palubě U-234 byl tedy vysoce obohacený uran a s největší pravděpodobností vysoce obohacený U235, možná poslední stupeň před redukcí do čistoty vhodné pro výrobu jaderné zbraně nebo před metalizací pro jadernou nálož do bomby (pokud se již nacházel v čistotě pro výrobu jaderné zbraně). Jestliže štítky japonských důstojníků na válcích odpovídaly skutečnosti, je pravděpodobné, že se jednalo o poslední stupeň čistoty před metalizací.

Náklad ponorky U-234 byl ve skutečnosti tak citlivé povahy, že když americké námořnictvo připravilo 16. června 1945 pro německou ponorku vlastní cargo manifest, oxid uraničitý z něj zcela zmizel.[20] Je příznačné, že během jednoho týdne od zveřejnění verze seznamu nákladu ponorky U-234 americkým námořnictvem se produkce obohaceného uranu v Oak Ridge téměř zdvojnásobila.[21] To je samo o sobě velmi podezřelé, protože ještě v březnu 1945, jak jsme již zaznamenali, se americký senátor obával neúspěchu projektu Manhattan natolik, že prezidentu Rooseveltovi napsal na toto téma memorandum, a samozřejmě už také víme, že hlavní metalurg laboratoře v Los Alamos naznačil, že zásoby štěpného U235 ani zdaleka nedosahují potřebné kritické hmotnosti a bylo by tomu tak až v řádu měsíců.

Závěr je tedy prostý, leč děsivý: chybějící uran použitý v projektu Manhattan pocházel z Německa, což znamená, že projekt atomové bomby byl v nacistickém Německu mnohem dál, než by se podle poválečné spojenecké legendy mohlo zdát.

Dr. Heinz Max Schlicke

Ale co ty další dvě položky v podivném seznamu nákladu U-234, roznětky a jejich vynálezce, dr. Heinz Schlicke? Již jsme si všimli, že na přelomu let 1944 a 1945 narazil projekt americké plutoniové bomby na nepříjemné matematické chyby: kritické hmotnosti plutoniové bomby – fungující na bázi „imploze“ čili vystavené vysoké kompresi okolní konvenční výbušninou – by muselo být dosaženo během 1/3000 sekundy, jinak by bomba selhala a vytvořila by pouze jakousi „atomovou šumící petardu“, „radiologickou“ bombu produkující velmi malý výbuch, ale velké množství smrtící radiace.

To byla rychlost, která daleko přesahovala možnosti běžných drátových kabelů a roznětek, které měli spojenečtí inženýři k dispozici.

Je známo, že na konci časového harmonogramu událostí vedoucích k testu plutoniové bomby Trinity v Novém Mexiku byla do implozního zařízení zavedena konstrukční úprava, která zahrnovala „kanály pro odvádění radiace“, jež umožňovaly, aby radiace z plutoniového jádra odcházela a odrážela se od okolních odražečů při odpálení roznětky během miliardtin sekundy po začátku komprese. Tuto modifikaci nelze vysvětlit jinak než začleněním infračervených bezdotykových roznětek dr. Schlickeho do konečné konstrukce americké bomby, protože umožňovaly reakci roznětek a jejich odpálení rychlostí světla.[22]

Na podporu této historické rekonstrukce existuje sdělení z 25. května 1945 zaslané náčelníkem námořních operací do Portsmouthu, kam byla ponorka U-234 po kapitulaci dopravena, v němž se uvádí, že dr. Schlicke, nyní válečný zajatec, bude doprovázen třemi námořními důstojníky, aby zajistili roznětky a dopravili je do Washingtonu.[23] Tam měl dr. Schlicke zřejmě mít přednášku o roznětkách pod záštitou „pana Alvareze“,[24] což očividně nebyl nikdo jiný než známý vědec projektu Manhattan dr. Luis Alvarez, právě ten muž, který podle spojenecké legendy „vyřešil“ problém s roznětkami pro plutoniovou bombu![25]

Příď ponorky U-234 (vlevo ) v Portsmouthu

Mohlo by se tedy zdát, že kapitulace ponorky U-234 Američanům v roce 1945 vyřešila dva největší problémy projektu Manhattan: nedostatek potřebných zásob uranu pro výrobu jaderné zbraně a chybějící vhodnou technologii jaderné roznětky – tedy inicializační neutronový zářič – pro plutoniovou bombu. A to znamená, že v konečném důsledku je spojenecká legenda o tom, že Němci byli v závodě o atomovou bombu „daleko za Spojenci“, v lepším případě prostě nekorektní, v horším případě jde o záměrnou lež. Tato roznětka však vyvolává další děsivý přízrak: proč by Němci vyvíjeli tak sofistikované roznětky? Jednou z řady odpovědí by byly rakety vyhledávající infračervené tepelné záření, které také vyvinuli, a další odpovědí by samozřejmě bylo implozní zařízení ke kompresi kritického množství.

Ale co ten další chybějící německý uran, o kterém jsme se zmínili už dříve?

Mise ponorky U-234 a jeho vzácného nákladu tak vyvolává některé další otázky a upozorňuje v tomto ohledu na další možnosti. Je skutečností, že po celou dobu války Německo i Japonsko prováděly dálkovou výměnu důstojníků a technologií pomocí letadel a ponorek – výměna technologií byla většinou jednostrannou záležitostí, a to z Německa do Japonska. Lze předpokládat, že mnohé z těchto cest – stejně jako v případě U-234 – sloužily k podobným transferům zásob uranu a špičkových technologií do Japonska.

Část tohoto chybějícího uranu je proto jistě zapotřebí hledat na Dálném východě, v japonském programu atomové bomby.[26]

U-234: Hitlers Letztes U-Boot

Německo a Itálie podnikaly během války dálkové lety do Japonska, přičemž Němci používali pro polární lety své speciální těžké dopravní letouny s dlouhým doletem, jako byl Ju-290. Lze předpokládat, že ty, jakož i lety jejich italských protějšků, zahrnovaly také výměnu důstojníků a technologií, ne-li malého množství surovin. Část chybějícího uranu se pravděpodobně také dostala do rukou Sovětů, když ruské jednotky převálcovaly východní Evropu, aby nakonec dorazily do oblasti, která se měla stát sovětskou „východní“ okupační zónou v Německu.

Proč se však ponorka U-234, cestující z Německa a udržující po celou dobu rádiové ticho, nakonec vzdala svého vzácného uranu, roznětek a „vody“, když jejím zřejmým cílem bylo Japonsko? To je zajímavá otázka, na kterou zde bohužel nelze odpovědět jinak než stručně. Vynikající výzkum Cartera Hydricka rozpracovává jednu velmi pravděpodobnou hypotézu: ponorka U-234 byla předána americkým úřadům na příkaz nikoho jiného než Martina Bormanna, a to v rámci manévru, který měl jemu a dalším zajistit po válce svobodu, a jako součást promyšleného plánu na pokračování nacismu a jeho agendy a výzkumu v podzemí.[27] Podle tohoto názoru se tedy jedná o první viditelný a klíčový moment týkající se vzniku operace Paperclip, totiž transferu technologií a vědců z hroutící se Třetí říše do Spojených států. Tam němečtí vědci a inženýři mohli, chtěli a také pokračovali v duchu esoterického výzkumu a vývoje špičkových technologií a sofistikovaných zbraní, což mělo na celou kulturu podobný morální a ideologický dopad, jako tomu bylo v nacistickém Německu.

A konečně, jak jsme již viděli, část chybějícího uranu skončila v samotném německém programu atomové bomby, který byl obohacen, přečištěn a pravděpodobně dodán a testován – ne-li rovnou nasazen v boji – ve skutečných bombách.

*

E. O. Lawrence (vpravo) s R. Oppenheimerem u cyklotronu

Richard Rhodes ve své knize Výroba atomové bomby osvětlil, že „k separaci 100 gramů… U235 denně… je třeba 2 000 kalutronů metr dvacet vysokých…, které by mohly obohatit dostatek materiálu pro jednu nálož jaderné bomby každých 300 dní.“[28]

V dubnu 1942 v Německu baron Manfred von Ardenne dokončil ve své laboratoři v berlínském Lichterfelde konstrukci funkčního magnetického separátoru izotopů, přičemž jeho spolupracovník Fritz Houtermans již v předchozím roce správně vypočítal kritickou hmotnost U235. Také vědci z projektu Manhattan se pokoušeli vypočítat kritickou hmotnost obohaceného uranu, ale došli k překvapivému rozmezí hodnot, které se značně lišily. Výbor MAUD, britská skupina, která spolupracovala s projektem Manhattan a poskytovala technickou podporu a personál, vypočítal kritickou hmotnost U235 na cca 12 kilogramů.

Fyzikové Frisch a Peierls v různých dobách předpovídali, že toto číslo bude buď osm kilogramů, nebo pět kilogramů. Sám Robert Oppenheimer předtím, než se k projektu připojil, odhadoval kritickou hmotnost na přibližně 100 kilogramů. Jeho teoretická skupina v Berkeley tuto hodnotu rychle zvýšila třikrát na 300 kilogramů. Ještě v srpnu roku 1943, kdy teoretici v Los Alamos předložili odhad kritické hmotnosti na úrovni 40 kilogramů, nebylo ve Spojených státech konečné množství obohaceného uranu stále známo.

A zatímco Ardenne již prokazoval účinnost svého izotopového separátoru, ve Spojených státech se na konci dubna 1942 stále ještě snažili dokončit vývoj kalutronů. Navzdory tomuto a dalším neúspěchům se ve Spojených státech nerealisticky předpokládalo, že obohacování uranu pomocí elektromagnetické separace bude zahájeno do léta 1943. Program, který trpěl zádrhely, ve skutečnosti s pořádnou výrobou ani nezačal, a dokonce ani s výrobou v tak malých množstvích, že by byla cenná pouze pro experimenty; stalo se tak až o více než celý rok později, v létě 1944. Arthur Compton již v roce 1941 ve zprávě, kterou napsal pro Uranový výbor, uvedl, že „atomové bomby lze stěží očekávat před rokem 1945“. Nyní se zdálo, že bomby budou k dispozici až v listopadu nebo prosinci téhož roku (1945), nebo možná až v roce 1946.

V depeši náčelníka námořních operací do námořní loděnice v Portsmouthu z 25. května 1945 stojí:

„Poručík H. E. Morgan, poručík F. M. Abbott, praporčík F. L. Granger a válečný vězeň dr. Schlick opouštějí v pátek v poledne letadlem Anacostii. Tato skupina odborníků na zneškodňování bomb a bezkontaktních rozbušek je vyslána na pomoc při zajišťování některých infračervených bezkontaktních roznětek důležitých pro BUORD [Navy Bureau of Ordnance, námořní velení] a nákladu ponorky U-234. Roznětky, jakmile budou zajištěny, budou vráceny Washingtonu do úschovy výše uvedené skupiny.“

Walther Gerlach

Výčet technologického portfolia, které Schlicke do Japonska odvezl, byl rozsáhlý. Buď se na Schlickeho odvolávali ostatní vězni z U-234, nebo připouštěli, že má povědomí nebo je zodpovědný za vývoj opravdu špičkových radarových a rádiových systémů, dále za vývoj řízených střel a raket V2. Ještě v Německu se setkal s dlouhou řadou vědců. Při výslechu poznamenal, že záměrem mnoha těchto setkání bylo, aby od nich převzal technologie, na nichž pracovali, a později je propagoval v Japonsku, a aby tam sloužil jako styčná osoba a poradce zapojených vědců. Mezi vědce, s nimiž koordinoval své aktivity a které uvedl americkým vyšetřovatelům, byli profesor Esau a profesor Gerlach, kteří byli v té či oné době důležitými členy německých programů atomového výzkumu. Mnohé technologie, které Schlickeho doprovázely na cestě k cíli, byly produktem této skupiny padesáti čtyř zjevně špičkových vědců.

Skutečnost, že Schlicke byl téměř okamžitě letecky dopraven zpět k ponorce U-234, aby z celé technologie, za kterou byl zodpovědný, získal jen ty infračervené roznětky, se zdá být velmi objevná. Naznačuje to, že Spojené státy měly o infračervené roznětky bezprostřední zájem, a to nejen jako o válečnou kořist, jako tomu bylo u všech ostatních technologií na lodi, ale urychlení vyzvednutí rozbušek bylo zřejmě vedeno potřebou mít je okamžitě k dispozici pro nějaký účel. Ten začal být zřejmý o něco později. Dne 19. července 1945 přednesl Dr. Schlicke přednášku pro členy námořního oddělení.

V přepisu úvodu k přednášce dr. Heinze Schlickeho pro ministerstvo námořnictva byl zmíněn „pan Alvarez“:

„Poté, co Dr. Schlicke dokončí svou přednášku, bude k dispozici pro dotazy, které mu mohou lidé pokládat. Laskavě vás však požádáme, abyste v průběhu přednášky žádné dotazy nekladli, a po skončení přednášky si přisedne ke stolu pan Alvarez a toho, kdo chce položit otázku, požádáme, aby předstoupil, aby se mohl dostat k mikrofonu a byly tak zaznamenány všechny otázky a odpovědi.“

„Pan Alvarez“ byl zřejmě průvodce doktora Schlickeho. Fyzik projektu Manhattan Luis Alvarez se zasloužil o to, že na poslední chvíli vyřešil problémy s rozbuškou plutoniové bomby. Uran zřejmě nebyl jedinou složkou na palubě U-234, kterou bylo možno použít k výrobě atomové bomby. V depeších byly zmíněny ocelové sudy a dřevěné sudy plné tekutin, které pracovníci projektu Manhattan testovali, aby zřejmě zjistili, zda tyto materiály byly nebo mohou být součástí množivého reaktoru na plutonium. A byly tam tuny olova, pravděpodobně pro radiační ochranu, rtuti, pravděpodobně pro velmi rychlé rtuťové spínače, a infračervené bezkontaktní roznětky. Infračervené roznětky byly objeveny během pěti dnů po přistání U-234 v Portsmouthu, zřejmě jako výsledek výslechu dr. Heinze Schlickeho.

Ampule s těžkou vodou (oxid deuteria) z továrny Norsk Hydro

V memorandu Jacka H. Albertiho z 24. května 1945 se uvádí: „Dr. Schlicke je obeznámen s infračervenými bezkontaktními roznětkami, které jsou obsaženy v některých z těchto balíků… Dr. Schlicke ví, jak s nimi zacházet, a je ochoten to předvést.“ Podle následujícího hlášení byl Schlicke hned příštího dne v poledne posazen do letadla s tříčlenným doprovodem a odletěl zpět do Portsmouthu, a to pouze za účelem získání bezkontaktních roznětek.

Velitel ponorky U-234, kapitán nadporučík Johann Heinrich Fehler, v dopise napsaném desítky let po válce, rovněž identifikoval Alvareze, ale označil ho za nadporučíka. Rozdíl mezi tím, zda byl Alvarez plnohodnotným velitelem, nebo velitelem-poručíkem, by byl minimální, až na to, že to může být úplně sporné. Alvarez možná vůbec nebyl důstojníkem námořnictva. V závorce ve svém dopise Fehler po identifikaci Alvareze poznamenal, že Alvarez „pravděpodobně není jeho skutečné jméno“.

V době, kdy byla ponorka U-234 eskortována do přístavu Portsmouth, byli lidé z projektu Manhattan blízko zoufalství. Protože se Groves zřejmě rozhodl použít část z již obohaceného uranu jako palivo plutoniových reaktorů v Hanfordu, neměl dostatek obohaceného uranu pro uranovou bombu. Vědci z projektu Manhattan nepřišli na to, jak se dobrat účinné roznětky pro plutoniovou bombu. A termín stanovený na polovinu srpna, kdy měla být nějaká bomba k dispozici, se rychle blížil.

Problém byl skličující. Rok a půl se vědci z Los Alamos snažili simultánně vyvinout systém detonace. Pouhý měsíc před přistáním ponorky U-234 existovala „více než jen pouhá možnost, že roznětky budou neuspokojivé“, napsal Norris Bradbury, který vedl tým zodpovědný za aktivaci detonace. A skutečně, na přelomu června a července, pouhé dva týdny před prvním testem atomové bomby v Alamogordu v Novém Mexiku, nebyl problém s načasováním roznětky stále vyřešen.

Odborníci v Los Alamos se problémem načasování zabývali od podzimu 1943, nepodařilo se jim ho však vyřešit, proto v říjnu 1944 přišel Robert Oppenheimer s rozhodnutím vytvořit skupinu, která se měla problémem roznětek zabývat. Prvním jménem na seznamu tříčlenného týmu bylo Luis Alvarez.

Alvarez začal za války pracovat v radiační laboratoři na MIT, poté pracoval na pozemním radaru pro řízeného přiblížení,[29] který umožňoval dispečerům „hlasově navádět“ pilota za snížené viditelnosti. Poté pracoval na radaru s fázovaným paprskem, který umožňuje radarovému systému sledovat objekt elektromagneticky, místo aby se systém ovládal ručně. Po válce Alvarez získal v roce 1968 Nobelovu cenu za fyziku za práci na leteckých navigačních systémech. A spolu se svým synem Walterem a geologem Frankem Asarem jako první předložili teorii, že Zemi zasáhl meteorit, který způsobil vyhynutí dinosaurů. Svou teorii založili na nálezech vysokého obsahu iridia v určitých místech na Zemi. Zprvu opovrhovaná teorie se nakonec stala široce přijímanou.

Luis Alvarez se také stal jedním z velkých hrdinů v příběhu atomové bomby, když v posledních dnech před testem Trinity vyřešil problém s načasováním detonátoru plutoniové bomby. Ve své vlastní zprávě o práci na projektu Manhattan jednoduše napsal, že „vyřešil některé nedotažené záležitosti v konstrukci detonátorů“. Toto zjednodušení a nedostatek podrobností je výmluvné – zvláště pokud bylo míněno tak, že mělo zakrýt, jak tyto detaily „vyřešil“.

Z toho, že „ultrafialová metoda umožňuje přenos mnohem koncentrovanější energie než metoda infračervená“, se dá vyvodit závěr, že infračervené záření bylo pro podobné účely rovněž použitelné, ačkoli nižší koncentrace energie jej činila problematickým. Na druhou stranu se zdá, že ultrafialové světlo podle téže zprávy představovalo pro tento úkol zvláštní překážku, protože mělo „silnější míru absorpce“.

Skutečnost, že Schlicke se měl vrátit do U-234 jen proto, aby vyzvedl bezkontaktní roznětky, dále zřejmě dokládá, že velitel Alvarez, Schlickeho průvodce, a Luis Alvarez, který vyřešil problém s roznětkami plutoniových bomb, jsou jedna a tatáž osoba.

Fat Man na základně na Tinianu

Tuto domněnku silně podporují také dva faktory. Zaprvé, podle Harlowa Russe,[30] který v knize Projekt Alberta píše o své práci v týmu sestavujícího plutoniovou bombu, byly v návrhu bomby na poslední chvíli provedeny dvě významné změny. Jednou z nich byl vývoj a začlenění „detonačních komínů“ do plutoniové bomby, které byly vytvořeny v tak pozdní fázi, že nebyly zahrnuty do prvních čtyř dodávek zařízení do Tinianu, tichomořského letiště, odkud vzlétla letadla s bombami svrženými na Japonsko. Druhým konstrukčním doplňkem byla řada trubek z nerezové oceli o malém průměru, které podle Russova vysvětlení „odváděly“ z plutoniového jádra radiaci, aby technici mohli monitorovat aktivitu v jádře.

Druhým faktorem, který naznačuje, že roznětky použité k odpálení plutoniové bomby pocházely od dr. Schlickeho, je nápadný úspěch plutoniové bomby při testu Trinity. Generál Groves napsal, že Trinity byla „úspěšná nad rámec nejoptimističtějších očekávání všech zúčastněných“. „Téměř každý byl překvapen,“ zaznamenal Robert Serber. Richard Rhodes ve svém kvintesenciálním svazku na toto téma – Výroba atomové bomby – napsal,[31] že Trinity měla čtyřikrát vyšší výtěžnost, než se očekávalo.

Co mohlo způsobit tak pozoruhodný omyl odborníků? Ti, kteří věděli, jaké problémy má systém s odpalováním všech roznětek najednou mechanickými prostředky, však netušili, že byly použity bezkontaktní rozbušky k zahájení detonace rychlostí světla, a proto jistě neočekávali tak naprosto skvělé výsledky. Protože si vědci mysleli, že detonace je stále limitována omezeními pevných kabelů a fyzických spínačů, tak na základě testů těchto systémů očekávali mnohem méně dramatickou událost. Místo toho byli překvapeni silou a účinností výbuchu. To, že tolik lidí, kteří věděli, jaký měl být výsledek detonace, bylo tak překvapeno tím, jaká byla skutečná účinnost, spíše naznačuje, že byly použity Schlickeho infračervené bezkontaktní roznětky, které stlačily plutoniové jádro rychlostí světla.[32]

*

Star Trek: Město na pokraji věčnosti

Ve dvacáté deváté epizodě seriálu Star Trek nazvané Město na pokraji věčnosti[33] doktor McCoy, postižený přechodným stavem šílenství, projde časovým portálem. Výsadek vyslaný, aby ho vyzvedl, zjistí, že ztratil kontakt s hvězdnou lodí Enterprise na oběžné dráze. Strážce portálu jim nesmlouvavě vysvětluje: „Vaše loď, váš počátek – vše, co jste znali – je pryč.“ McCoy nějakým způsobem změnil historii Země, což mělo katastrofální následky.

Kirk a Spock se v zoufalství vrátí zpět v čase, aby McCoye našli a zjistili, jak změnil historii, a zastavili ho. Spock nakonec zjistí, že historie se odvíjí jinak od okamžiku, kdy McCoy zachránil pozoruhodnou ženu Edith Keelerovou před smrtelnou nehodou. Ta pak založila pacifistické hnutí, které bylo tak silné, že zdrželo vstup USA do druhé světové války. Zatímco se vyjednávání protahovalo, nacistické Německo mělo čas dokončit pokusy s těžkou vodou. A jako první vyvinulo atomovou bombu. „S atomovou bombami a raketami V-2, které je nesly,“ vysvětluje Spock, „si Němci podmanili svět.“

Tato alternativní skutečnost je jedním z nejpoutavějších momentů celého seriálu Star Trek – a podnítila představivost nejednoho milovníka historie. Odhodlaný kazisvět v ní však může nadělat řadu děr. Začněme tím, že nacisté o atomovou zbraň nikdy vážně neusilovali. I kdyby tak učinili, omezení vyplývající z rychlosti výroby štěpného materiálu by znamenala, že výroba jedné atomové bomby by v nejlepším případě trvala několik týdnů. Rozsáhlé nasazení atomových bomb, které se nachází ve scénáři Star Treku, proto nepřicházelo v úvahu. V každém případě by rakety V-2 nemohly nést první nesmírně těžké atomové bomby. Nacisté také neměli bombardér s dostatečným vztlakem, který by je unesl.

Pokud by se kromě toho nacisté nějakým způsobem dostali do měst v Anglii a Rusku, nemuselo by to nutně tyto protivníky donutit ke kapitulaci. K porážce Japonska stěží stačily dvě atomové bomby, a to až poté, co Japonci utrpěli nezvratné porážky na bojišti a většina jejich měst byla bombardována zápalnými pumami. Výmluvně s tím historicky kontrastuje Rudá armáda – třebaže ji stíhala jedna katastrofa za druhou – unikla strategické porážce, a nakonec převzala ofenzívu. Sovětský vzdor podtrhuje skutečnost, že utrpěli ztrátu 20 milionů mrtvých – ekvivalent obětí 200 Hirošim – a přesto pokračovali v boji.

Dalším sporným předpokladem je, že německá bomba by byla ekvivalentem bomby v Hirošimě. Mohla být klidně mnohem menší. Například první indický jaderný test v roce 1974 měl sílu pouhých čtyř kilotun (oproti 20 kilotunové bombě shozené na Hirošimu).

Je také téměř jisté, že šok, který by Spojené státy z německé bomby utrpěly, by je vytrhl z pacifistického snění a podnítil by zahájení projektu Manhattan. Amerika, chráněná před nacistickým útokem Atlantickým oceánem, by nakonec vyvinula vlastní bombu a použila ji buď k odvrácení dalších nacistických výbojů, nebo by ze základen v Británii či Sovětském svazu nechala na Německo pršet zkázu.

Proto si ani ve vesmíru seriálu Star Trek nelze představit věrohodný scénář, v němž by si nacistické Německo „podmanilo svět“.

Pravděpodobnost německého vítězství v důsledku nasazení atomových bomb se ještě více sníží, když vezmeme v úvahu události, které se skutečně odehrály v prosinci 1941 se vstupem Ameriky do války. I kdybychom připustili, že by nacisté získali bombu v červenci roku 1943 – tedy dva roky předtím, než se to podařilo Spojeným státům – a i kdybychom Němcům z libovůle poskytli bombardér s doletem a nosností srovnatelnou s britským těžkým bombardérem Lancaster, nečelila by Třetí říše jedinému protivníkovi srovnatelnému s Japonskem v roce 1945, ale spíše třem národům, které by byly tvrdě v ofenzivě a válku by prokazatelně vyhrály. Za takových okolností by hrstka atomových bomb sotva přiměla Spojence ke kapitulaci. Jak by Německo vzhledem k této skutečnosti nejlépe naložilo se svou nově získanou zbraní?

Nejvíce očekávaný přístup, totiž zničení měst po způsobu Hirošimy, by byl ve skutečnosti dosti problematický. Útok na americká města nepřipadal v úvahu. Fenomenální schopnost Sovětského svazu vstřebat ničivé následky by mluvila proti účinnosti prostého zničení ruských měst. (Z historického hlediska si obléhání Leningradu vyžádalo osmkrát více obětí než Nagasaki.) V každém případě by ani bombardér typu Lancaster nedosáhl sovětských průmyslových center za Uralem. Londýn a několik dalších britských měst by bývalo mohlo být srovnáno se zemí, ale přimělo by to britskou vládu uzavřít separátní mír? I kdyby k tomu došlo, stáhly by se Spojené státy z Británie? Nebo by zvolily postup, který v minulosti zvolilo Německo, když v roce 1943 kapitulovala Itálie: převzaly by faktickou kontrolu nad svým bývalým spojencem a využily by ho jako zázemí pro další válečné operace?

Vzhledem k vrtkavé štěstěně Němců na frontě by bylo lepší taktické použití bomby proti nepřátelským armádám. Z ideologických důvodů by nacisté byli v pokušení zaměřit se na sovětská vojska: nacisté od počátku považovali bolševismus za hrozbu, kterou je třeba zcela vymýtit. Ale skutečnost, že Sověti pokračovali v boji navzdory zničení celých vojsk, by měla naznačovat, že ani jaderné útoky by Rudou armádu nezastavily.

Západní spojenci by představovali lepší cíl, protože do Německa se mohli dostat pouze vyloděním na souš, jež muselo být nutně geograficky koncentrované, což z nich činilo ideální cíle. Pouhá možnost nasazení atomové bomby Německem by proto znemožnilo den D a otevření druhé fronty. Tváří v tvář této skutečnosti je docela možné, že by Sověti s Německem vyjednali separátní mír.

Je tedy velmi pravděpodobné, že by v Evropě zavládla dlouhotrvající patová situace, která by se definitivně vyřešila, až by Spojené státy v červenci 1945 získaly bombu a použily ji proti Německu. Druhá světová válka, nikoli hypotetická třetí světová válka, by se tak stala prvním jaderným konfliktem.[34]

*

Luigi Romersa: Le armi segrete di Hitler

Osmaosmdesátiletý autor Luigi Romersa byl posledním známým svědkem toho, co on a někteří historici považují za experimentální odpálení rudimentární zbraně na ostrově Rujána v Baltském moři v roce 1944.[35]

Hitlerův jaderný program se v posledních měsících roku 2005 stal předmětem intenzivních sporů, a to zejména v Německu. Nezávislý historik Rainer Karlsch čelil přívalu nepřátelského osočování, když zveřejnil studii obsahující důkazy, že nacisté se dostali mnohem dál, než se doposud věřilo.

Pan Romersa, příznivec Karlschovy práce, žil[36] v elegantním bytě v římské čtvrti Parioli. Stěny pracovny pokrývaly fotografie z dob jeho kariéry, během níž dělal rozhovory s mnoha významnými osobnostmi 20. století, od Čankajška po Lyndona Johnsona.

Deníku Guardian sdělil, jak si ho v září 1944 zavolal italský válečný diktátor Benito Mussolini do města Salo, aby ho pověřil zvláštním úkolem. Mussolini tehdy stál v čele nacisty dosazené vlády severní Itálie a pan Romersa byl sedmadvacetiletým válečným zpravodajem listu Corriere della Sera.

Pan Romersa uvedl, že když se Mussolini na začátku válečného konfliktu setkal s Hitlerem, nacistický diktátor mu naznačil, že Německo vyvíjí zbraně schopné zvrátit průběh války. „Mussolini mi řekl: ‚Chtěl jsem o těchto zbraních vědět víc. Ptal jsem se Hitlera, ale ten nejevil ochotu o tom dál mluvit.‘“

Atomový výbuch nad ostrovem Rujána z 12. října 1944 v 11.45. Fotografie byla pořízena v Stralsündu. Nebe vypadá ve srovnání s jasem výbuchu jako kontrastní.

Mussolini mu poskytl doporučující dopisy pro Josefa Goebbelse, šéfa nacistické propagandy, i samotného Hitlera. Poté, co se s oběma muži setkal v Německu, byl proveden po přísně tajné nacistické továrně na zbraně v Peenemünde a ráno 12. října 1944 odvezen na dnešní výletní ostrov Rujána nedaleko německého pobřeží, kde sledoval výbuch tzv. „desintegrační bomby“, jak jí hostitelé říkali.

„Odvedli mě do betonového bunkru s otvorem z mimořádně silného skla. V určitém okamžiku přišla zpráva, že se blíží detonace,“ řekl.
„V bunkru došlo k mírnému otřesu, náhlému oslepujícímu záblesku, a nato se objevil hustý oblak kouře. Měl tvar sloupu a pak velkého květu.
Tamní pracovníci mi řekli, že kvůli účinkům bomby máme zůstat v bunkru několik hodin. Když jsme nakonec odešli, donutili nás obléct si jakýsi kabát a kalhoty, které mi připadaly jako z azbestu, a vydali jsme se na místo výbuchu, které bylo vzdálené asi jeden a půl kilometru.
Následky byly tragické. Stromy v okolí se proměnily v uhlík. Žádné listy. Nic živého. V okolí byla nějaká zvířata – ovce – a i ta byla spálená na škvarek.“

Po návratu do Itálie informoval Romersa o své návštěvě Mussoliniho. V padesátých letech publikoval v časopise Oggi obsáhlejší zprávu o svých zážitcích. Sdělil však, že „mu všichni říkali, že se zbláznil“.

Werner Heisenberg

V té době již bylo všeobecně známo, že Hitlerovi vědci byli na roky vzdáleni nějakému testu jaderného zařízení. Spojenečtí vyšetřovatelé, kteří vyslýchali německé vědce, dospěli k závěru, že jejich znalosti jaderného štěpení mají obrovské mezery. V každém případě Spojené státy potřebovaly k vývoji atomových bomb svržených v roce 1945 na Hirošimu a Nagasaki asi 125 000 lidí, zatímco na německém programu se podílelo maximálně několik desítek fyziků v čele s nositelem Nobelovy ceny Wernerem Heisenbergem.

Jenže dokumenty, které nedávno zveřejnil Karlsch a americký vědec Mark Walker z Union College ve Schenectady, tento konsensus narušily. Ruské archivy ukázaly, že jeden z německých vědců podal patentovou žádost na plutoniovou bombu již v roce 1941, a v červnu oba historici publikovali v britském měsíčníku Physics World článek, který podle nich obsahoval první schéma jedné z bomb, kterou se Hitlerovi vědci pokoušeli sestrojit – zařízení využívající jak štěpení, tak i fúzi.

Skutečnou novinkou Karlschova výzkumu je však to, že obrátil pozornost od Heisenberga ke konkurenčnímu projektu Kurta Diebnera, který byl nacistou od roku 1939 a měl vlastní výzkumnou skupinu v Gottowu u Berlína. Karlsch našel důkazy, které ukazují, že tato skupina, sponzorovaná Waltherem Gerlachem z Říšské rady pro výzkum, upustila od vývoje atomové bomby a soustředila se na zbraň vyrobenou z konvenčních vysoce účinných výbušnin osazených kolem jaderné nálože. „Byla to taktická zbraň, kterou chtěli pravděpodobně použít proti blížícím se sovětským armádám,“ sdělil profesor Walker.

Mohl být Gigi Romersa svědkem detonace nějakého raného prototypu? Není jedinou osobou, která tvrdí, že byla svědkem podobných výbuchů. Bývalé východoněmecké archivy přinesly toto prohlášení Clare Wernerové: večer 3. března 1945 byla podle svého tvrzení poblíž města Ohrdruf, když spatřila, jak se do vzduchu vznesl „velký a úzký sloup“, a bylo „tak jasno, že by se daly číst noviny“.

Ohrdruf je přísně tajný komplex bunkrů v Durynsku, kde podle místní legendy nacisté v posledních dnech války testovali atomovou bombu. V Ohrdrufu se také nacházel koncentrační tábor, který byl součástí komplexu Buchenwald. Heinz Wachsmut, který pracoval pro místní výkopovou firmu, řekl úředníkům, že den poté, co paní Wernerová tvrdila, že viděla výbuch, dostal rozkaz pomáhat esesákům stavět dřevěné rampy pro kremaci těl vězňů. Vypověděl, že jejich těla byla pokryta strašlivými popáleninami.

Po válce byli vědci zapojení do nacistického projektu internováni. Gerlach, jehož výzkumy v jiných oborech si získaly uznání takových osobností, jako byl Albert Einstein, se vrátil k akademickému životu a zemřel jako uctívaná osobnost. Diebner nakonec získal práci na západoněmeckém ministerstvu obrany. Ani jeden z nich se nikdy nezmínil o své práci na první taktické jaderné zbrani na světě. „Diebner ani Gerlach o tom nikomu nic neřekli,“ uvedl profesor Walker. „Vzali si to s sebou do hrobu.“[37]

Spojené státy potřebovaly k vývoji atomových bomb, které v roce 1945 vybuchly nad Hirošimou a Nagasaki, 125 000 lidí, včetně šesti budoucích nositelů Nobelovy ceny. Jen samotné zařízení na obohacování uranu včetně jeho bezpečnostní zóny mělo rozlohu západoněmeckého Frankfurtu. Tento projekt, označovaný jako Manhattan, nakonec stál přibližně 30 miliard dolarů.

Little Boy

Berlínský historik Rainer Karlsch ve své knize Hitlerova bomba[38] tvrdí, že nacistické Německo téměř dosáhlo podobných výsledků s pouhou hrstkou fyziků a zlomkem rozpočtu. Autor píše, že němečtí fyzici a příslušníci armády provedli krátce před koncem druhé světové války tři testy jaderných zbraní, jeden na německém ostrově Rujána na podzim roku 1944 a dva ve východoněmecké spolkové zemi Durynsko v březnu 1945. Tyto testy si vyžádaly přes 700 obětí, píše Karlsch.

Pokud by byly tyto teorie správné, musela by se přepsat historie. Od chvíle, kdy Spojenci obsadili laboratoře Třetí říše a vyslýchali špičkové německé fyziky spolupracující se zázrakem fyziky Wernerem Heisenbergem a jeho kolegou Carlem Friedrichem von Weizsäckerem, se považovalo za jisté, že Hitlerovi vědci byli na hony vzdáleni dokončení jaderné zbraně.

Třetí říše, tvrdí nakladatelství Deutsche Verlags-Anstalt, „měla v závodě o získání první funkční jaderné zbraně vítězství nadosah“. Jenže jeho svědci jsou buď nedůvěryhodní, nebo události popsané v knize nemají z první ruky. To, na čem Karlsch trvá jako na klíčových dokumentech, lze ve skutečnosti interpretovat různými způsoby, z nichž některé jsou v rozporu s jeho teorií. A konečně, dosud provedené odečty vzorků půdy v místech detonace „nevykazují žádné indicie o výbuchu atomové bomby“, komentuje závěry knihy Gerald Kirchner z německého Spolkového úřadu pro radiační ochranu (Bundesamt für Strahlenschutz).

Karlsch strávil několik let v archivech a objevil mnoho neznámých dokumentů o dějinách vědy ve Třetí říši. Patří mezi ně i rukopis jednoho z Heisenbergových projevů, o němž se historici dosud domnívali, že se ztratil. Samotný rukopis by byl významným nálezem, ale nestačil k tomu, aby Karlsche uspokojil nebo plně podpořil jeho netradiční teorii.

Zaměřuje se například na Ericha Schumanna, který až do roku 1944 působil jako šéf výzkumu německé zbrojní divize. V Schumannově pozůstalosti Karlsch objevil záznamy z poválečného období. Schumann býval profesorem fyziky a napsal, že v roce 1944 objevil metodu, jak pomocí konvenčních výbušnin dosáhnout vysokých teplot (několik milionů stupňů Celsia) a extrémního tlaku, které jsou nezbytné pro spuštění jaderné fúze. Na tomto principu je založena vodíková bomba.

Během druhé světové války experimentovali odborníci na výbušniny s dutými náložemi – v podstatě dutými výbušnými zařízeními –, které mají extrémně vysokou průbojnost.[39] Na tomto efektu je založen úspěch bazuky a Schumann věřil, že by jej mohl použít i u jaderné zbraně. Předpokládal, že pokud na sebe namíříme dvě duté nálože, uvolní se dostatek energie pro jadernou fúzi.

Je to teorie, která si zaslouží vážné zamyšlení. Schumann ale nikdy netvrdil, že by svou teorii ověřil v praxi. Karlsch se však domnívá, že byla aplikována. Tvrdí, že Schumann své myšlenky prezentoval na konferenci na podzim roku 1944. Poté spekuluje, že na pokyn SS využil objev tým fyziků spolupracujících s Kurtem Diebnerem, Heisenbergovým rivalem.

Karlsch svou teorii částečně zakládá na výpovědích instalatéra Gerharda Rundnagela, které poskytl východoněmecké státní bezpečnosti Stasi. V šedesátých letech se Stasi dozvěděla o fámách, které kolovaly v bývalé východoněmecké spolkové zemi Durynsko, že tam v roce 1945 došlo k jadernému výbuchu. Rundnagel bezpečnostní službě sdělil, že byl v kontaktu s výzkumným týmem, který pracoval s Diebnerem. Uvedl, že jeden z fyziků v této skupině mu řekl, že v trezoru byly „dvě atomové bomby“. Rundnagel později uvedl, že tyto dvě bomby byly svrženy nad Hirošimou a Nagasaki. Navzdory této nesrovnalosti by podle Karlsche měl být tento muž brán vážně.

Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki

Největší díra v Karlschově argumentaci pramení z jeho neschopnosti dokázat, jak se Diebnerově skupině podařilo Schumannovy myšlenky realizovat. Podle Karlsche Diebner a jeho kolegové použili speciální zařízení, které kombinovalo jaderné štěpení a fúzi a iniciovalo řetězovou reakci. S pomocí fyziků přišel Karlsch s návrhem takové zbraně a představuje jej ve své knize. Joachim Schulze, odborník na jaderné zbraně z německého Fraunhoferova institutu, se na Karlschův model podíval a řekl, že by „nefungoval“.

Další teorie, kterou Karlsch ve své knize předkládá – že německé námořnictvo testovalo jadernou zbraň na ostrově Rujána v Baltském moři – není nic než fantazie. Jeho klíčovým svědkem je Luigi Romersa, bývalý válečný reportér milánských novin Corriere della Sera. Romersa léta vyprávěl, jak v říjnu 1944 navštívil Hitlera a poté byl letecky dopraven na ostrov v Baltském moři. Romersa říká, že byl odveden do zemljanky, kde byl svědkem výbuchu, s nímž bylo spojeno jasné světlo, a že ho poté muži v ochranných oblecích odvezli pryč z místa a řekli mu, že to, čeho byl svědkem, byla „štěpná bomba“.

Romersa si bohužel nevzpomínal na jméno ostrova, který údajně navštívil, ani na to, kdo měl tuto bizarní událost na starost. Karlsch se domnívá, že to byla Rujána. Skutečnost, že analýza půdy neprokázala žádné stopy jaderného výbuchu, odmítá poukazem na erozi.

Důvěryhodnějším svědkem je nedávno zesnulá obyvatelka Durynska Clare Wernerová,[40] která 4. března 1945 stála na nedalekém svahu a byla svědkem výbuchu ve vojenském výcvikovém prostoru u města Ohrdruf.

„Bylo asi půl desáté, když jsem najednou něco uviděla… bylo to jasné jako stovky blesků, uvnitř červené a zvenku žluté, tak jasné, že by se daly číst noviny. Všechno se to stalo tak rychle a pak už jsme neviděli vůbec nic. Jen jsme si všimli, že fouká silný vítr… Žena si stěžovala na „krvácení z nosu, bolesti hlavy a tlak v uších.“

Následujícího dne dostal Heinz Wachsmut, který pracoval pro místní výkopovou firmu, rozkaz, aby pomohl esesákům postavit dřevěné plošiny, na nichž se spalovaly mrtvoly vězňů. Těla byla podle Wachsmuta pokryta strašlivými popáleninami. Stejně jako Werner, i Wachsmut uvádí, že si místní obyvatelé stěžovali na bolesti hlavy, někteří dokonce plivali krev.

Podle Wachsmutova vyprávění vyšší důstojníci SS sdělili lidem, že bylo vyzkoušeno něco nového, o čem bude brzy mluvit celý svět. O jaderných zbraních samozřejmě nepadla ani zmínka.

Atomový hřib nad Nagasaki z 9. srpna 15 minut po explozi

A co těch 700 obětí, údajně vězňů z koncentračních táborů, kteří podle Karlsche při testech zemřeli? Toto impozantní číslo není ničím jiným než odhadem založeným na počtu kremačních míst, které Wachsmut připomíná. V den údajné detonace však koncentrační tábor Ohrdruf, součást většího komplexu Buchenwald, zaznamenal pouze 35 mrtvých.

Dalším důkazem, který Karlsch cituje, je zpráva sovětské vojenské špionáže z března 1945. Podle této zprávy, která se odvolává na „spolehlivý zdroj“, Němci „provedli v Durynsku dva velké výbuchy“. Bomby, jak píší sovětští špioni, pravděpodobně obsahovaly uran 235, materiál používaný v jaderných zbraních, a měly „silné radioaktivní účinky“. Váleční zajatci umístění v centru detonace byli zabiti a „ve většině případů byla jejich těla zcela zničena“.

Špioni Rudé armády si s obavami povšimli, že německá armáda by mohla „zpomalit naši ofenzívu“ pomocí své nové zbraně. Skutečnost, že diktátor Josef Stalin obdržel jednu ze čtyř kopií zprávy, ukazuje, jak vážně Kreml zprávu bral.

Dokument, který Karlsch předkládá, je bohužel tak nekvalitní, že nelze jednoznačně určit, zda zpráva popisující výbuchy vznikla před nebo po detonaci, jíž byla Clare Wernerová podle svých slov svědkem.

Ještě důležitější však je, že v případě toho, co Clare Wernerová tvrdí, že viděla, nemohlo jít o odpálení typu bomby, kterou německý informátor popsal pro Rudou armádu. Tento typ zařízení by vyžadoval několik kilogramů vysoce obohaceného uranu, který podle všech odborníků včetně Karlsche nacistické Německo nemělo.

Uwe Keyser, jaderný fyzik, který pracuje pro německý Spolkový ústav fyziky a technologie v Braunschweigu a nedávno testoval vzorky půdy z Ohrdrufu, se domnívá, že údaje o radioaktivních látkách, které dosud získal, jsou dostatečně abnormální, aby nevylučovaly výbuch jednoduchého jaderného zařízení. Za Keyserovými hodnotami ovšem mohou stát i přirozeně probíhající procesy, z materiálu, který zde zanechala sovětská vojska umístěná v Ohrdrufu do roku 1994, nebo spadem z černobylské havárie či zkouškami jaderných zbraní, které prováděly velmoci. Keyser tehdy tvrdil, že na přesnější analýzu potřebuje „asi rok“.[41]

Další střípek do skládačky historie německého jaderného výzkumu přinesla zpráva Allana Halla o nalezení jaderného odpadu ve starém solném dolu poblíž Hanoveru.[42]

Němečtí jaderní odborníci se domnívají, že v rozpadajícím se dole nedaleko Hannoveru našli jaderný odpad z Hitlerova tajného programu atomové bomby. Více než 126 000 barelů jaderného materiálu, který Hitler plánoval použít v programu atomové bomby, leží zrezivělých více než 600 metrů pod zemí ve starém solném dole.

Proslýchá se, že se zde nacházejí také ostatky jaderných vědců, kteří pracovali na tomto nacistickém programu a jejichž ozářená těla byla tajně spálena příslušníky SS, kteří se zavázali k mlčenlivosti.

Uranbombe Type II

Ve výpovědi šéfa skládky jaderného paliva Asse II,[43] která byla právě objevena v archivu, se uvádí, že v roce 1967 „naše organizace uložila radioaktivní odpad z poslední války, uranový odpad z přípravy německé atomové bomby“.

To vyvolalo šok u historiků, kteří se domnívali, že německý atomový program nebyl za 2. světové války ani zdaleka tak pokročilý, aby mohlo dojít k produkci jaderného odpadu v jakémkoli množství. Vyvolalo to také bouři nejistoty mezi místními obyvateli, zejména vzhledem k paranoie, která v Německu zavládla po Fukušimě.

Přesto se zpráva o nacistickém materiálu z atomové bomby uloženém v podzemí dostala na titulní stránky novin v celém Německu a hnutí Greenpeace podpořilo výzvu, aby byly parlamentu zpřístupněny tajné dokumenty týkající se úložiště ze zapečetěných archivů v Berlíně.

V lednu 1939, devět měsíců před vypuknutím druhé světové války, zveřejnili němečtí chemici Otto Hahn a Fritz Strassmann výsledky historického experimentu s jaderným štěpením.

Německý „uranový projekt“ byl zahájen krátce po zářijové invazi Německa do Polska. Armádní fyzik Kurt Diebner vedl tým, který měl za úkol prozkoumat vojenské využití štěpení. Do konce roku fyzik Werner Heisenberg vypočítal, že řetězová štěpná reakce je možná.

Přestože válka jejich práci ztížila, stihli nacističtí vědci do pádu Třetí říše v roce 1945 provést významné obohacení vzorků uranu. Mark Walker, americký odborník na nacistický program, řekl:

„Protože o těchto projektech, které zůstávají zahaleny tajemstvím druhé světové války, stále nic nevíme, nelze bezpečně říci, že nacisté nedokázali obohatit dostatek uranu pro bombu. Některé dokumenty zůstávají dodnes přísně tajné.“

„Tvrzení, že jaderná zbraň byla testována na Rujáně v říjnu 1944 a pak znovu v Ohrdrufu v březnu 1945, ponechávají otevřenou otázku.“

Článek Becky Brothmanové z roku 2017 informoval o případu německé policie,[44] jež vyšetřovala 64letého muže, který v německém Oranienburgu našel radioaktivní kovový předmět. Nález má potenciálně obrovské důsledky pro studium historie nacistické jaderné bomby.

Bernd Thälmann objevil předmět při hledání pokladu pomocí detektoru kovů. Podivná hrouda vypadala jako kov a detektor ji zachytil, ale po přiložení k magnetu nereagovala, což jejího objevitele zmátlo. Muž si předmět odnesl domů, ale po několika dnech od nálezu znejistěl a zavolal policii.

Policie předmět otestovala a zjistila, že je radioaktivní. Podle německých novin Berliner Kurier byl Thälmann vyšetřován kvůli držení „nepovolené radioaktivní látky“. Poté, co se radioaktivita předmětu potvrdila, policie evakuovala 15 obyvatel z okolí Thälmannova domu a specialisté prohledali prostory, zda v nich nejsou další radioaktivní látky.

Oranienburg, město v Braniborsku na severovýchodě Německa, bylo v době nacismu místem tajného výzkumného centra, jež bylo součástí Hitlerova projektu jaderných zbraní, přezdívaného neformálně Uranverein (jinak Uranprojekt, Uranový klub), který usiloval o získání jaderných prostředků pro Třetí říši.

Nikolaus Riehl

Zařízení vedli němečtí vědci Nikolaus Riehl a Günter Wirths, kteří později po pádu Hitlerova Německa pracovali pro sovětský projekt atomové bomby.

Účelem zařízení v Oranienburgu bylo obohacování oxidu uraničitého získaného z Jižní Ameriky a jeho přeměna na plutonium. Oranienburské zařízení bylo spojencům známo již v roce 1944.

V listopadu 1944 mise Alsos – tým amerických vojenských a vědeckých pracovníků, kteří měli za úkol odhalit vědecký vývoj v Německu – potvrdila uranový program centra v Oranienburgu.

Leslie Groves, velitel projektu Manhattan – spojeneckého jaderného programu, v jehož rámci byla nakonec vytvořena první jaderná bomba – doporučil, aby bylo zařízení v Oranienburgu zničeno leteckým útokem dříve, než se do oblasti dostane Rudá armáda a odveze si jeho vybavení.

V březnu 1945 bylo zařízení těžce bombardováno americkým letectvem. Kvůli uranovému středisku a několika dalším zbrojním a chemickým závodům v oblasti se v Oranienburgu nachází více nevybuchlých bomb než v kterémkoli jiném městě v Německu, jak uvádí Deutsche Welle.

Zatímco v rámci projektu Manhattan byly úspěšně vytvořeny jaderné zbraně, německý jaderný program skomíral. Velký podíl na tom měly čistky mezi židovskými vědci a dalšími politickými nepřáteli nacistů, když se Hitler dostal k moci.

Tisíce židovských vědců, včetně nositelů Nobelovy ceny a desítek teoretických fyziků, emigrovaly z Německa do USA a Velké Británie. Nejvýznamnějším židovským vědcem, který opustil Německo a ovlivnil projekt Manhattan, byl Albert Einstein. V roce 1939 napsal maďarsko-židovský fyzik Leo Szilard dopis americkému prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi, který Einstein podepsal, a vyzval v něm USA, aby zahájily program jaderných zbraní dříve, než Němci získají vlastní bombu.

Thälmannův nový objev by mohl vnést více světla do existence zařízení v Oranienburgu a jeho pozůstatků. Podle posledních zpráv německé policie se Thälmann chtěl vydat po svých stopách a najít další důkazy o onom místě z nacistické éry, s úřady však ani v nejmenším nespolupracoval a „odmítl poskytnout informace o přesné poloze nálezu“.


[1] Carter Plymton Hydrick: Critical Mass: How Nazi Germany Surrendered Enriched Uranium for the United States‘ Atomic Bomb. Trine Day, 2016, str. 6.

[2] Tamtéž, str. 11.

[3] Kalutron je hybrid standardního laboratorního hmotnostního spektrometru a cyklotronu. Operátoři na hmotnostním spektrometru (kalutronu) během druhé světové války v národním nukleárním bezpečnostním komplexu Y-12 postaveného v rámci projektu Manhattan v Oak Ridge. Spektrometry se používaly pro přípravu uranové rudy na štěpný materiál. Během projektu Manhattan na stavbu atomové zbraně lidé pracovali v naprostém utajení a neměli vůbec žádnou představu, k čemu jejich práce slouží. Gladys Owens, žena sedící v popředí, si uvědomila, co dělala, až když spatřila tuto fotografii na veřejné výstavě o padesát let později.

[4] Zvláštností rychlých reaktorů s plutoniovým palivem je jejich množivý charakter. Při jaderných reakcích se uvolňuje spousta neutronů, část z nich udržuje řetězový průběh štěpení, a tedy chod reaktoru, zbylá část může posloužit k transmutaci konkrétních radioizotopů. Při štěpení jádra 239Pu vzniká totiž více neutronů než v případě uranu (rozštěpením uranu vznikne průměrně přibližně 2,5 nových neutronů, při štěpení plutonia rychlými neutrony je to až 3,02). Průměrně dva neutrony se spotřebují na další štěpení a zbytek, což je více než jeden neutron, je zachycen jádry 238U, z nichž se stává 239U. Takové jádro je nestabilní, výsledným produktem následující jaderné přeměny je izotop plutonia 239Pu (následným pohlcením neutronu mohou vzniknout rovněž izotopy 240Pu a 242Pu). Proto při provozu těchto reaktorů vzniká významně více plutonia, než se spotřebuje k výrobě paliva pro samotný reaktor FBR. Pro získání plutonia je aktivní zóna obklopena tzv. plodivou zónou, která sestává z tzv. množivých článků (vyrobených např. z ochuzeného uranu, obsahujícího v maximální míře izotop 238U).

[5] Hydrick, op. cit., str. 12.

[6] Memorandum amerického senátora Jamese F. Byrnese prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi z 3. března 1945, citované v knize Harald Fath: Geheime Kommandosache-S III Jonastal und die Siegeswaffenproduktion: Weitere spurensuche nach Thuringens Manhattan Project. Amun Verlag, Schleusingen 2000, str. 41.

[7] Hydrick, op. cit., str. 13.

[8] Prvním jaderným reaktorem na světě byl Chicago Pile-1 (CP-1), který byl součástí projektu Manhattan a byl postaven pod dozorem fyzika Enrica Fermiho, jenž jej popsal jako „hrubý milíř z černých cihel a dřevěných trámů“. Experiment byl silně utajený a reaktor byl označen jako „milíř“ (reactor pile).

[9] Nikolaus Riehl (1901-1990), německý průmyslový fyzik, byl vedoucím vědeckého ústředí společnosti Auergesellschaft. Když Rusové ke konci druhé světové války vstoupili do Berlína, byl pozván do Sovětského svazu, kde zůstal deset let. Za svou práci na projektu sovětské atomové bomby získal Stalinovu cenu, Leninovu cenu a Řád rudého praporu práce. Když byl v roce 1955 repatriován do Německa, rozhodl se odejít do Západního Německa, kde se připojil k týmu Heinze Maier-Leibnitze vyvíjejícího jaderný reaktor na Technische Hochschule München.

[10] Hydrick, op. cit., str. 23.

[11] Viz Joseph P. Farrell: Reich of the Black Sun. Nazi Secret Weapons and the Cold War Allied Legend. Adventures Unlimited Press, 2005.

[12] Tamtéž.

[13] Podrobně o ponorce a nákladu viz též https://alchetron.com/German-submarine-U-234.

[14] Lodní manifest n. zdokumentovaný náklad.

[15] Těmi dvěma důstojníky byli plukovník letectva a inženýr Genzo Šosi a kapitán námořnictva Hideo Tomonaga, konstruktér lodí a ponorek. Když kapitán ponorky U-234, která byla v té době na cestě do Japonska, oznámil po německé kapitulaci svůj úmysl vzdát se, oba japonští důstojníci spáchali harakiri a Němci je pohřbili do moře se všemi vojenskými poctami. Jinde se uvádí, že oba spáchali sebevraždu tak, že se předávkovali Luminalem (barbiturát a antiepileptikum).

[16] Hydrickův komentář k seznamu nákladu U-234 vysvětluje, proč byla ponorka U-234 a její posádka poté, co se vzdala, nepřístupná americkému tisku: „Každý, kdo si nejprve přečetl zápis a následně pochopil děsivé vlastnosti a potenciální využití uranu, musel být tímto zápisem ohromen.“ Op. cit., str. 7.

[17] Heinz Schlicke (1912-2006), německý inženýr a vědec zařazený po válce do operace Paperclip, byl ke konci druhé světové války vyslán na speciální misi, aby na palubě ponorky U-234 dopravil do Japonska informace a vzorky špičkových technologií. Dne 8. května 1945 skončila válka s Německem a 14. května se U-234 vzdala Spojeným státům. Viz rovněž Joseph Mark Scalia: Germany’s Last Mission to Japan: The Failed Voyage of U-234. Naval Institute Press, 2000. Existují také filmové záznamy zachycující příjezd ponorky U-234 do amerického přístavu v Portsmouthu, např. Flanked by US escorts, surrendered German submarine U-234 arrives at dock in Portsmouth, New Hampshirehttps://www.youtube.com/watch?v=Lv_cm_ftemY; dále Crew members of German submarine U-234 are taken prisoner after arriving at a dock in Portsmouth, New Hampshirehttps://www.youtube.com/watch?v=3Eva0hwr4kg. Byl natočen i celovečerní film o ponorce U-234, viz https://alchetron.com/The-Last-U-Boat.

[18] Hydrick, op. cit., str. 5.

[19] Tamtéž, str. 8.

[20] Tamtéž, str. 9.

[21] Tamtéž, str. 11

[22] Hydrick, op. cit., str. 46-51, kde se podrobně zabývá touto otázkou i historickými problémy, které představuje pro spojeneckou legendu.

[23] Tamtéž, str. 46.

[24] Tamtéž.

[25] Joseph Farrell si všiml jeho osoby již ve své předchozí knize The Giza Death Star Deployed, neboť dr. Luis Alvarez měl na svém kontě i další podivná privilegia: byl jedním z vědců, kteří se údajně podíleli na likvidaci domnělé havárii „UFO“ v Roswellu, a na následném „Robertsonově panelu“ o UFO a vládní politice pod patronátem CIA v 50. letech 20. století a na následných experimentech s kosmickým zářením uvnitř druhé pyramidy v Gíze.

[26] Tamtéž, kap. 7.

[27] Tamtéž, viz část druhá. Tvrzení, že Bormannova akce byla součástí tohoto plánu, náleží Farrellovi, nikoli Hydrickovi, ačkoli ten rovněž jasně naznačuje jakousi souvislost. Tato „hypotéza ohledně Bormanna“ a týkající se událostí vedoucích ke kapitulaci ponorky U-234 je hlavním tématem Hydrickovy práce, která se rozkládá na několika stranách pečlivého výzkumu.

[28] Richard Rhodes: The Making of the Atomic Bomb. Simon & Schuster, 1986, str. 488.

[29] V letectví je pozemní řízené přiblížení druh služby poskytované řídícími letového provozu, kdy na základě primárních radarových snímků navádějí letadla k bezpečnému přistání, a to i za nepříznivých povětrnostních podmínek.

[30] Harlow W. Russ: Project Alberta: The Preparation of Atomic Bombs for Use in World War II. Exceptional Books Ltd., 1990.

[31] Richard Rhodes: The Making of the Atomic Bomb.

[32] Carter Plymton Hydrick: Critical Mass.

[33] The City on the Edge of Forever. Star Trek s01e29, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C4%9Bsto_na_pokraji_v%C4%9B%C4%8Dnosti.

[34] Srv. Mark Grimsley: What If Germany Had Developed the Atomic Bomb? HistoryNet, viz https://www.historynet.com/what-if-germany-had-developed-the-atomic-bomb.htm.

[35] Luigi Romersa: Le armi segrete di Hitler. Ugo Mursia Editore, 2019.

[36] Zemřel v roce 2007.

[37] John Hooper: Author fuels row over Hitler’s bomb. The Guardian, 30 Sep 2005, viz https://www.theguardian.com/world/2005/sep/30/books.italy.

[38] Rainer Karlsch: Hitlers Bombe: Die geheime Geschichte der deutschen Kernwaffenversuche. Deutsche Verlags-Anstalt, 2005.

[39] Kumulativní nálož je označení pro geometrickou úpravu brizantní výbušiny na probití, propálení nebo třeba jen svaření či vytvarování materiálu. Cílem této úpravy je koncentrovat energii produkovanou výbuchem v určitém směru. Toho se dosahuje vytvořením dutiny ve hmotě výbušiny.

[40] Viz rovněž zmínku o ní výše.

[41] Klaus Wiegrefe: How Close Was Hitler to the A-Bomb? Spiegel International, 14.03.2005, viz https://www.spiegel.de/international/spiegel/the-third-reich-how-close-was-hitler-to-the-a-bomb-a-346293.html.

[42] Allan Hall: Nazi nuclear waste from Hitler’s secret A-bomb programme found in mine. MailOnline 13 July 2011; viz https://www.dailymail.co.uk/news/article-2014146/Nazi-nuclear-waste-Hitlers-secret-A-bomb-programme-mine.html.

[43] Důl Asse II je bývalý solný důl používaný jako hlubinné úložiště radioaktivního odpadu v pohoří Asse ve Wolfenbüttelu v Dolním Sasku v Německu.

[44] Becky Brothman: Radioactive object found near Nazi-era nuclear research site. The Jerusalem Post, September 24, 2017, viz https://www.jpost.com/international/radioactive-object-found-near-nazi-era-nuclear-research-site-505804.