Serapis, jak jsme viděli v jedné z jeho nedávno zmíněných podob, byl obzvláště vzýván, aby ochránil své věrné před uřknutím, tzv. „zlým okem“, pod abstraktním názvem φθόνος. Podle Beekese φθόνος pochází z předindoevropského slova *dʰgʷʰen-. De Vaan navrhoval, že jde o spojení se slovesem φθάνω, phthánō, tj. „předvídat, být napřed“, což může také naznačovat souvislost s avestským aγžōnuuamnəm, tj. „něco, co nelze minout“. Pohled na tuto nejstarší pověru (která stále vzkvétá v plné síle ve stejných zemích, kde vznikla) bude vhodným úvodem k následující části, která se zabývá talismany a amulety všeho druhu.

Víra v moc zlého pohledu závistivé nebo zlovolné osoby (jejímž potlačením byl hlavní účel mnoha amuletů, které se dochovaly až do dnešních dnů) byla univerzální u všech starověkých národů. Není třeba uvádět klasické autory na podporu tohoto tvrzení, jako je Apollónios z Rhodu, který tuto myšlenku dovedně využívá a nechává Medeu pouhým pohledem svého baziliška zabít Talase, bronzového muže, strážce krétských břehů. dokonce i svatý Pavel uvádí tento čin duše působící skrze oči v seznamu nejzávažnějších hříchů.[1]

Skutečný způsob působení na oběť jsem však nikde nenašel vysvětlený, kromě následující pasáže z milostného dobrodružného románu Aithiopské příběhy Theagena a Charikelie,[2] jehož autorem jest Héliodóros, která si proto zaslouží být uvedena v plném znění v tomto úvodu k tématu.

„Pověz mi, můj dobrý Calasirisi, jaká nemoc postihla tvou dceru?“
„Neměl by ses divit,“ odpověděl jsem, „že v době, kdy vedla průvod před zraky tak početného shromáždění lidí, na sebe upoutala závistivé pohledy.“
Na to se ironicky usmál a zeptal se: „Vy tedy, stejně jako obecná lůza, věříte v realitu takové fascinace?“[3]
„Stejně jako věřím v jakoukoli jinou skutečnost,“ odpověděl jsem, „a věc se má takto: vzduch, který nás obklopuje, prochází očima, jako by procházel sítkem, a také ústy, zuby a dalšími průchody do vnitřních částí, zatímco jeho vnější vlastnosti se dostávají dovnitř spolu s ním – ať už je jeho kvalita při vniknutí jakákoli, stejné povahy je i účinek, který šíří v příjemci, takže když někdo závistivě hledí na krásu, naplní okolní vzduch zhoubnou vlastností a šíří na svého souseda dech vycházející z něj samotného, který je prosycen hořkostí, a ta, jelikož je velmi jemné povahy, proniká až do morku kostí. Závist se tak často proměnila v běžnou nemoc a získala charakteristický název fascinace, βασκανία.[4] Zamyslete se také, mí milí, nad tím, kolik lidí se nakazilo zánětem očí, kolik jiných nakažlivých nemocí, a to nikoliv kontaktem s nakaženými, ani společným spaním nebo stolováním, ale pouhým dýcháním stejného vzduchu. Nechť je také (a především) původ lásky oporou mého tvrzení, neboť ta vděčí za svůj původ zraku, který jako šípy vystřeluje vášeň do duše. A pro to existuje velmi dobrý důvod, protože ze všech smyslů a orgánů těla je zrak nejlépe vzrušitelný a nejvíce vznětlivý, a tudíž nejcitlivější vůči vnějším vlivům, v důsledku své vlastní přirozené ohnivé podstaty, která přitahuje návštěvy lásky. A pokud si přejete důkaz čerpaný z přírodopisu, zaznamenaný rovněž v posvátných knihách, pták žluva léčí žloutenku, a pokud se na něj podívá člověk postižený touto nemocí, pták se okamžitě pokusí uniknout a zavře oči; ne proto, jak si někteří myslí, že by záviděl nemocnému jeho uzdravení, ale proto, že pokud se na něj člověk podívá, je svou přirozeností nucen přitáhnout jeho nemoc do svého těla, jako výpar, a proto se pohledu vyhýbá stejně jako ráně. A mezi hady, bazilišek, jak jste možná slyšeli, nezabíjí a neničí vše, co mu stojí v cestě, pouze svýma očima a dechem? A pokud někteří vrhne zlý pohled i na ty, které milují a mají v oblibě, nesmíte se divit, protože lidé závistivé povahy nejednají podle své vůle, ale podle toho, k čemu je nutí jejich přirozenost.“[5]

[1] Ř 1,29.

[2] Héliodóros: Aithiopika, iii. 8, starověký řecký spisovatel (cca 3. století n.l.), pocházel z rodiny kněžích boha Hélia z Emesy ve Foiníkii. Srv. Antická próza I. – Láska a dobrodružství. Odeon, Praha 1971.

[3] Z lat. fascinare, „okouzlit“, to ze starořec. Βασκαίνιεν, baskaínien, „pomlouvat, proklínat“.

[4] Ze starořeckého βάσκᾰνος, báskănos, tj. „uřknutí, uhranutí, zlý pohled“, verb. βασκαίνω, „pohlédnout, upřít zrak (na)“.

[5] Charles William King: The Gnostics and Their Remains. David Nutt, London 1887.