Breviář ohavnosti aneb O mutantech

31

*

„Jak jsem Ti už před dávnými časy pověděl, nikdá nevyvolávej to, co nebudeš moci zažehnati; a to jak z mrtvých solí, tak mimo sféry časové.“1

Ohavný (z)ohaviti, ohava, ohavec, [stč] hava zohavení (zranění, které zohyzdí) a [klad.] havizno špatně, ošklivo. [Sln.] ogaven i ogaben, (o)gábiti, ogaba, [sch.] gaviti se hnusiti se. – [Psl.] gaviti patrně souvisí s hovno, havěť.

*

→ Mimo sféry časové

Veleknězem ohavnosti a mutantů byl dnes opět zneuznávaný a pohrdaný H. P. Lovecraft. Zlo u něj bere tuto tvářnost a přehrává ji v nejrůznějších stupnicích, odstínech, plyne vskutku jako hudba – mollově, když je třeba teprve upozornit na blížící se okamžik setkání, a durově, když vchází teatrálně na scénu, většinou již zhruba načrtnuté, nebo alespoň tušené; občas se přehrává také pozpátku, a tam je nejtemnější. Pro západní svět představují líheň příšerností, zrůd a ohav vždy pohanské končiny, alespoň tedy, zahalené do temnot noci, ohavných kultů, takto především východ, třebas i Praha, Transylvánie (rozuměj: za (devatero) lesy), samozřejmě Persie se svými démony a bohy chrchlajícími hrdelní mumlání s dechem vtahovaným dovnitř, namísto – jako u slušných národů, že… – ven. Zkuste si takhle jenom předříkávat jméno kamaráda Nyarlathotepa, že…

Patrně ale i strůjce ohavostroje, spuštěného v běh v koloritu příběhu ubohého Charlese Dextera Warda, jakým byl Nephreu-Ka nai Hadoth, cítil nepřekonatelnou ohavnost & hrůzu, měl-li přicházeti do styku s těmi mimo sféry, neb drahému Curwenovi předobře radí: „Měj vždy po ruce zaklínání a nezapomínej se ujišťovati, máš-li jakoukoliv pochybnost, koho že jsi vlastně vyvolal.“ A dále už přímo & nepokrytě varuje:

„Cítím potěšení, že se už tolik nespolčuješ s těmi mimo sféry, neb povždy plynulo z toho smrtelné nebezpečí, a zajisté víš, co pošlo z toho, kdyžtě jsi prosil o ochranu někoho, kdo ji odmítl dáti.“

Lovecraft pak dále mluví ve svých dílech nejenom o hrozných tvorech v podzemí, které Ward vyvolal z nedokonalých solí a udržoval naživu ke služební a rituální potřebě (!), k čemuž se vyjadřuje jedna bezvýznamná věta ze starých Curwenových údajů a jíž použil Simon či Jedediáš Orne v onom zlověstném zadrženém dopisu mrtvému čaroději: „Zajisté, že nic než nejdivější ohavnost vzešla z toho, co H. vyvolal z věci, kteréž dokázal získati jen část“, ale především o Těch tam vocaď, Hlubinných, Velkých Starcích (o nichž mluvila již Helena Petrovna Blavatská, jejichž emisary byli Koot Humi a Morya; části jmén Koot nebo Khut Humi se objevují v Liber AL vel Legis 2, především III:35.

Jedná se zejména o „číslo“ 000, jak jej zmiňuje např. Liber XXVII: – „Nic ve svých třech podobách“ – kde 0 = Ajin [70]. Je to také číslo „Velkých“ [Velestarých], nebo „Padlých“, kteří spadli na zem [z cizí hvězdy]), Cthulhu a jiných pošetilostí, jež měly být ku štěstí lidstva raději zamlčeny.

„Jenom voni tam vocaď můžou přivíst a ovládnout další. Jenom voni, velestaří, protože se chtěj vrátit,“ rce starý Whateley.3

Touha po návratu, převzetí nadvlády nad lidstvem, sloužícího jako laciný zdroj obživy jako náš dnešní dobytek a otročícího silám mimo jeho představivost, pluje v myšlenkových polích těchto nepředstavitelných entit. A naše setkání s nimi? Jsou zde a jsou blízko: teď a odevždy.

→ Dveře

Mechanismy kontroly snění je mnoho a jsou si navzájem podobné: způsobují vědomé astrální projekce. Kenneth Grant, současný vůdce O.T.O. v Anglii, popisuje svoji techniku takto:

„Můj systém snové kontroly se odvozuje od dvou zdrojů: z formule erotokomatózní lucidity Idy Nellidoff a upravené Crowleym pro jeho sexuálně-magické techniky a Spareův systém vnímavých sigil. Spánek by měla předcházet nějaká forma karezzy, během níž speciálně zvolená sigila symbolizující vytoužený objekt podržována v živé představivosti. Tímto způsobem je libido rozeno sexuálními fantaziemi a hledá uplatnění ve snovém světě. Když už má dojít k orgasmu, sen začne být nesmírně intenzivní a ovládne ho succuba, neboli stínová žena, s níž spontánně proběhne pohlavní styk.“

→ Mutace

Naši čtenáři si pravděpodobně vzpomenou na článek v TAMTO 963 pod názvem UFO, kult Ku & projekt Galileo, v němž jsme informovali o magickém principu Ku. Podobné příběhy se ovšem vyskytují i na našem území. Například v okolí staré hasičské nádrže pod Petrovem v Brně, nyní terénními úpravami znepřístupněné, avšak ještě před dvaceti lety bylo možno vylézt po výstupcích na ochoz na okrouhlé cihlové zdi a nahlédnout otvorem do její překvapující rozlehlosti. Za obzvláště slunečných dnů, kdy světlo stékalo po slizkých zdech až dolů, bylo možno spatřit velký otvor stoky, kterou pravděpodobně byly do nádrže přiváděny přebytky dešťové vody při přívalových srážkách. Zhruba od roku 1830 se v záznamech brněnských kronik objevují ustrašené a zapadlé zmínky o „zběsilých vraždách, kdež zlotřilost prostoupivší děsem nebývalým na obětech nebohých spáchána byla jest…,“ o „torzech těl i údech kol těchto míst rozmetaných, jakož i jaksi lučavkou strávených…“ atd.

Po roce 1900 zprávy o těchto nálezech řídnou, zřejmě v důsledku rostoucí industrializace Brna, kdy bylo zapotřebí větší pohyblivosti, takže s rozvojem automobilismu se lépe uplatnily první hasičské vozy. Ovšem vzhledem k tomu, že bylo okolí nádrže upraveno jako park, začaly se opět od 20. let XX. století ztrácet milenecké páry, paničky i s pejsky, opilci, bezdomovci a jiné existence. Zdá se tedy, že se nám tu něco pohybuje již dobrých sto sedmdesát let a těžko to můžeme odkázat do říše kriminálních deliktů, ledaže bychom představili zločinecký klan s rodinnou, mírně kanibalsko-konzervační tradicí…

Ani Čechy nejsou ušetřeny nejpodivnějších & nejhrůznějších pověstí, legend a povídaček. Značně jsou v celé oblasti Šumavy rozšířena pověrečná vyprávění, kde v různých verzích vystupují noční můry a světýlka4. Jsou zákeřné, nelítostné, rozšířené hlavně v místech s množstvím bahnitých pozemků, mokřin a slatí. Světýlka obvykle svítí modrým plamenem, bloudí kolem cest, na osamělých místech, a těm, kdo je spatří a neopatrně se prozradí, přivodí nejhorší úděl. Vždy usilují o život člověka, a to i v případě, že na ně nikdo nevolá ani nehvízdá, zavedou z cesty, ušlapou, rozdrásají apod. Jiné verze nazývají tyto bytosti „svatými světly“ nebo „svatými mužíky“ (!). Ve všech verzích nesmí člověk před světýlky mluvit, křičet, má i tichounce dýchat. Světýlka napadají vše, co se ozývá, a to obvykle roztrhají (např. v jedné povídce ublíží i člověku, jemuž tikají v kapse hodinky) nebo lákají a svedou člověka na nebezpečnou a obtížnou cestu, až se sám vyčerpá. Zajímavá jsou pověrečná vyprávění, kde světýlka skutečně žhnou. Postupně zapálí oděv na celém těle, člověk utrpí těžké popáleniny a zemře.

V 70. letech se tajné oddělení StB zabývající se využitím parapsychologických jevů rozhodlo vyslat do této oblasti na průzkum skupinu pěti specialistů (geolog, parapsycholog, meteorolog, psycholog a radiační specialista). Posledně jmenovaného, totálně vyčerpaného, dehydratovaného, se značnými zhmožděninami a popáleninami neznámé povahy našel řidič autobusové linky jednoho kalného rána poblíž Křemelné, když ho ležícího málem přejel. Při výslechu řidič udával nezvyklé světelné haló kolem zmíněného kopce, což ovšem přičítal lomu paprsků v mlze. Specialista do konce svých dnů skončil na bohunické klinice v separaci jako invalida, měl jen pár světlých okamžiků a projevoval neustále tendenci zběsile utíkat při náhlém rozžehnutí světel na pokoji, při bouřce se ukrýval před blesky pod postel, nesnesl ani reflektory aut, světlo baterky zřízenců ho přivádělo k šílenství a vytí hrůzou. Údajně měl vypovědět, když ho autobusák vlekl do místní hospody na panáka, že:

„… po několika nocích spatřili rej světýlek v potoce pod Křemelnou. Meteorolog se hlasitě podivil, a pak prý začalo peklo. Rozdělili se v panice do dvou skupin, on prý utíkal pryč s postarším geologem. Měli chvíli „štěstí“, neboť světýlka se soustředila na první skupinu, která běžela do kopce, zatímco oni dva na opačnou stranu, spíše bokem kolem světýlek. Z dálky zaslechli nejdříve výkřiky nejvyššího úžasu a strachu, dále zoufalé volání, a pak už jenom ječení a slabou záři. Potom nastal klid. Bez hnutí seděli v mlází. Dařilo se jim potlačit dýchání po ostrém oběhu, ale geolog měl voperovaný peacemaker, který po té námaze velmi hlasitě tikal. Připadalo mu to prý jako bicí hodiny v tom hrozném tichu. Pak se náhle po jejich levici objevilo světýlko. Geolog po něm máchnul rukou a vzápětí na něm vzplanul kabát. On sám už na nic nečekal, zvedl se a prchal v nejvyšší hrůze pryč. Dál se na nic nepamatuje…“

MV, sekce IIb., přihr. 3/C, spis XXII/C/T.

Peter Nicolai Arbo: Åsgårdsreien, Divoká honba (1872)

Dále se tu objevuje motiv noční honby. Někdy se mluví o „nočním honci“, lovícím v nočních hodinách zvěř v rozsáhlých revírech.

Přítomnost „honce“ (lidově šlo o ďábla) se projevovala jako psí štěkot (Sirius), ozývající se „hrubým“ a „vyšším“ hlasem (!). Ve všech případech noční honba souvisí se silným větrem, který se náhle zvedne, vichřicí, rachotem, ohýbajícími stromy apod.

Honba vždy letí povětřím (!), a to ve dne i v noci. To je snad nejúžasnější odhalení, že byla k spatření i ve dne… „Divoký hon“ bývá provázen fantastickými příznaky (není rozvedeno jakými).

F. W. Heine: Wuotanova divoká honba

„… Vůz dostal náraz…, divoká honba vzala kolo s sebou…, spatřil, že koňské hřbety jsou rozškrábány ostrými drápy, samá krev…“;

„… a od Pustého hrádku se hnalo hučení, štěkali psi a bylo slyšet práskání biče…“;

„… slyšel psí štěkot a husí křik…“;

„… najednou slyšely zpěv, zvonění, křik, hvízdání a hukot…“;

„… ve vzduchu hrozný hukot, jako když se stromy lámou a trubky volají…“;

„… nikdo si netroufal vyjít z domu, protože ten divoký hon všechno zmáčkne k zemi…, honem se položit na zem, sic ho hon porazí…“;

„… slyšeli hukot a zuření, které se vzápětí přehnalo přes jejich hlavy a volaté krky… Lehli si obličejem do vozu, cítili, jakoby jim dobytek dupal kopyty po zádech…“;

„… divoká honba se přiblížila, jezdci na zpěněných koních a za nimi divoká smečka se šklebícími se obličeji, ba dokonce se zaječími hlavami, kterými ho očichávali…“;

„… vyhnali do toho rámusu psa. Vrátil se sedřený a měl jen tři packy…“;

„… Střelec padl na zem jako zasažený bleskem. Přes obličej měl červený pruh, jako by ho někdo udeřil bičem na dobytek…“

Pověrečná vyprávění dávají návod k záchraně života před honbou – vichřicí. Je jím jedině okamžité ulehnutí obličejem k zemi. Divoké honbě se nesmí člověk postavit, ani ji nesmí – byť i třebas vzdálenou – znevažovat.

Jakmile tomuto vyprávění odejmeme fantastický kolorit, zůstane jen skutečnost – zvláštní, hrozná, odpuzující, dýchající cizostí a nepozemskostí.

Zobrazení strašlivých příšer…

Na Stašsku, kolem Popelné, Karoliny Pily i u Vogelsangu se vyskytuje bytost zvaná hovorovou němčinou „Pís Wurm“, její název se překládá jako létající červ a je popisována takto: „Bylo to jako dráček, mělo to perutě a šly z toho jiskry. Dávalo to zvuk, který děsil dobytek.“ O něčem podobném referuje H. P. Lovecraft v povídce Šepot ve tmě5, o „bzučivých hlasech, napodobujících lidskou řeč, které překvapovaly osamělé pocestné na cestách a pěšinách vedoucích hlubokými lesy, a o dětech vyděšených k smrti čímsi, co zahlédly…“ Zase to byli „tamti“ nebo „staří“; jiná označení se používala jen místně nebo jen přechodně. Jednoznačně však prý nepocházejí ze Země (viz str. 70 a dále). „Ta stvoření přišla z jiné planety, jsou schopna žít v mezihvězdném prostoru a létat v něm pomocí těžkopádných, silných křídel, která využívají v éteru…,“ sděluje Lovecraft.

„Jeden sedlák šel v noci z Nicova na Likiperk (Popelná) a najednou se udělala jasnota a ve tmě ten člověk viděl, jak přes cestu přeletěl s velkým rámusem drak, celý ohnivý, a sedl si na strom. Sedlák utíkal pryč, ale ráno se šel na to místo podívat. Strom byl do půlky černý.“

S pastevectvím souvisí i bytost nazvaná bahenní netvor. Jedná se (opět!) o jakéhosi draka s perutěmi, žijícího v bažinách. V zimě spí, s příchodem jara vylézá a vždy si vyžádá jedno pasoucí se dobytče, aby se nasytil. Vyskytuje se u Horní Vltavice. Dále je tu skotoplach, malý trpaslík s hlavou podobnou slaměnému věchtu. Jeho pronikavé bzučení splašilo stádo, které se pak v divokém úprku rozbíhalo na všechny strany. Lovecraft podobně o tom z kraje Vermontu: „… v noci v lese šeptají hlasy, které bzučí jako včely…“; „… bzučivý hlas z lesa…“; „… slyšel nějaké hlasy…“; „… zvláštní bzučení…“; „… slabé, ďábelské bzučení…“; „… na blátivé stezce byl „otisk tlapy“… tvaru podivně krabího“.

Lovecraft o nich dále píše: „Ti Zvenčí drží na této planetě tajnou kolonii…, existuje ovšem dokonce tajný kult zločinců (člověk, který je jako Vy vzdělán v mystice, porozumí, když naznačím souvislost s Hasturem a Žlutým znamením), kteří zasvětili život tomu, aby Cizince vystopovali a zničili za pomoci tajemných sil z jiných dimenzí.“

Boj dimenze proti dimenzi. Dejme však slovo skutečným příběhům, jejichž dějová linka skrývá mnohá překvapení, a to zejména pro ty, kdož tajně doufali, že žijeme v klidných krajích.

→ Živá pochodeň

Jeden chlapec se vracel navečer z Dlouhé Vsi do Bohdašic. Šel pomalu po cestě vedoucí na samotu Stupná. Už se docela setmělo, ze tmy vystupovaly jen světlé kmeny stromů. Vystoupil výše po mezi, před ním malá louka, uprostřed suchý, pokroucený pahýl staré borovice, osvětlený nespočetným množstvím malých jiskřících světýlek. Věděl, že se má raději vyhnout, zůstat nehybně stát. „Co když jsou to světlušky,“ pomyslel a rukou mezi ně sáhl. Hned toho litoval, světýlka byla žhavá. Žhavý roj zpozorněl, v šíleném tanci kroužil blíž. Chlapec sebral klacek a udeřil. V zápětí hůl hořela jako věchet, musel ji zahodit a dát se do běhu. Ale světýlka byla už všude kolem něj, sedala mu na šaty, do vlasů, na ruce. Marně je odháněl. V místech, kde světýlka usedla, rázem vzplanul oheň. S křikem utíkal do vsi. Čím rychleji běžel, tím hrozněji šaty hořely. Až ve vsi na něho jeden člověk vylil vědro vody. Ale to již utrpěl takové popáleniny, že jim brzo podlehl.

→ Světýlka na Křemelné

Jeden sedlák z Předních Paští oral v deštivém podzimním dni své pole. Leželo na příkrém svahu, pod ním šuměla řeka Křemelná. Zdálo se mu, že dole u řeky něco probleskuje. Vyčkával, pátral očima. Pak najednou dobře uviděl houf světýlek, jak v divoké honičce krouží nad říční hladinou. Věděl, že se světýlka nesmí obtěžovat. Ale byla daleko, nezdála se nebezpečná.

Zavolal: „Světla, světla, světla!“ a přidal nějakou nadávku. Houf přestal kroužit nad vodou, pustil se rovnou k sedlákovi vzhůru do kopce. Ten nechal stát svůj potah, dal se do běhu, letěl k domovu. Právě když za sebou zabouchl domovní dveře, byla světla tady. Zlostně škrábala na dveře, tloukla do oken, divoce kroužila kolem chalupy. Sedlák se odvážil vyjít až druhý den ráno. Spěchal na pole, měl u pluhu zapřažené dva silné voly. Našel je – podrápané hřbety, sedřené boky, krev z nich tekla. Musel dojít pro řezníka a dát je porazit.

Následující příběh má sice pohádkovější kolorit, a taky možná hrůzostrašnější, ale je tomu tak s ohledem na místo, kde se odehrálo, neboť jinak zachovává hlavní rysy předchozích zpráv.

→ Dolů s tím masem

Jedna selka z Kašperských Hor půjčila hrobařce velké struhadlo na zelí. V příštích dnech to nářadí naléhavě potřebovala, a tak poslala dceru, aby struhadlo u hrobařů vyzvedla a přinesla domů. Dcera se vypravila z domova k večeru, když odbyla svoje domácí povinnosti. Hrobařka struhadlo připravila a děvče vyšlo z chalupy. Tu spatřilo, jak se hřbitovní vrata otvírají a vychází Smrt s kosou na zádech. Začala utíkat, ale Smrt natáhla hnát a řvala: „Dej sem to železo!“ Holka strachy nevěděla, co po ní Smrti chce. Ta ji popadla, silou vyrvala nářadí z rukou a drhla jí struhadlem po obličeji, až dívka celá krvavá padla na zem. Až ráno našli ubohé děvče, které zatím vykrvácelo. Obličej mělo sedřený až na kosti.

Následující zpráva je už opravdu zcela mimo rámec pověrečných příběhů: je v ní příliš mnoho zarážejících detailů, které nemohou pocházet z lidské představivosti, nýbrž z prožité skutečnosti.

→ Zlaté klasy

Jednou v létě, když se velice vydařilo žito, chystal se sedlák ze Zadova na žně. Časně ráno se vydal na pole a svým očím nemohl věřit. Všechny klasy byly pečlivě uřezané, na poli stála jen sláma. Napříč pozemkem běžely uzoučké pěšinky, které by žádný člověk nevyšlapal. Klekl a nadával a nakonec se rozhodl, že alespoň stojící prázdnou slámu sklidí.

Začal sekat – najednou před ním stojí skřítek. Sedlák se rozzlobil a křičel: „Ty jsi jistě jeden z těch lotrů, co mně ukradli žito!“ Pidimužík se nepolekal, zato jeho pohled projel sedlákovi celým tělem. „Ano, my jsme si žito vzali, protože opouštíme tento kraj a půjdeme dlouho přes kopce do cizí země. Potřebujeme obilí do zásoby, ale zadarmo ho nechceme, my ti dobře zaplatíme!“ Na ta slova zvedl skřítek hůlku, kterou držel v ruce, a potřel jí stojící stébla tak daleko, co jeho ruka a hůl stačily dosáhnout. Stébla se ihned rozzářila, rozsvítila – bylo z nich ryzí zlato.

„Milý muži,“ pravil skřítek, „to je naše odměna. Buď s ní spokojen!“ Ale sedlák místo díků křičel: „Hej, ty! Stůj! Co stojí ta hůl? Chci ji koupit! Prodej mně ji!“ „Není na prodej,“ odpověděl skřítek a ztrácel se mezi stébly.

Tu se sedlák za skřítkem vrhl, hůl mu sebral a pryč! Skřítek prohodil pár slov, sedlákovi hůlka z ruky vypadla, skočila mu na záda a nepřestala tlouci, dokud nezůstal samá modřina ležet.

Když se probral, dobelhal se k místu, kde stála zlatá sláma. Ať hledal, jak hledal, zlato bylo pryč. Stála tam zase jen obyčejná sláma.

Na začátku si připomeneme kruhy v obilí, které rovněž jeví podobné znaky zde popsané. Pohled, kterým pidimužík počastoval sedláka, je výmluvným svědectvím o auře druhu Neznámých nadřazenců S. L. Matherse aj.

Dále: „…opouštíme tento kraj a půjdeme dlouho přes kopce do cizí země.“ Jak jinak vysvětlit příslušníkovi jiné rasy, že pocházejí z této planety a vydávají se na dlouhou cestu k hvězdám. Transmutační přístroj v hůlce je v kontextu všech souběžných průvodních jevů. I ono upozornění: „… to je naše odměna. Buď s ní spokojen!“ sedlák přeslechne, třebaže v něm je již obsažena předpověď událostí příštích, kdy se ukradená věc vrací zpět ke svému majiteli poté, co sedlákovi způsobí nějaký druh elektrického šoku. Morální výprask byl další ranou, která na nebohého sedláka při kontaktu s jinou civilizací dopadla. Mohl ovšem skončit ještě hůř. Nebyli jediní. Tady.

→ Ropuchoryby

Innsmouthský vzhled

Budete-li dost pošetilí, abyste se procházeli sami a večer Innsmouthem, může se vám lehce přihodit, že se na vás usměje tento muž.

Takový „innsmouthský vzhled“ se začal v tomto městečku objevovat poté, co se kapitán Obed vrátil z jednoho ostrova východně od Othaheite, kde byla hromada kamenných rozvalin, starších, než aby o tom kdokoli věděl. Byl tam blízko malý sopečný ostrov, kde byly jiné rozpadlé zbytky s jiným vytesáváním a všude na nich zobrazení strašlivých příšer, něco jako rybám podobný žáby nebo žabám podobný ryby, namalované ve všech možných polohách, jako by to byly lidské bytosti. „Setkávali se (Kanakové) s těma tvorama,“ vyprávěl Zadok, „na tom malým ostrůvku s divnejma rozvalinama a ty hrozný obrazy žaborybích příšer měly asi ty tvory představovat. Možná to byl ten druh tvorů, kterej je ve všech pověstech o mořskejch pannách.“

„Po osmdesát tisíc let Pth-thya-l’yi žila…“6

„… Dagon a Ashtoreth – Belial a Belzebub – Zlaté tele a idoly Kanaanu a filištínský – babylónský ohavnosti – Mene, mene, tekel, ufarsin“, blekotal Zadok Allen.

„Viděl jsem, že se tvor pohyboval skoky, byl jsem zděšen bestiální nenormálností jejich tváří a psí nelidskostí jejich nahrbeného šourání. Opět jsem slyšel šokující hrdelní mumlání… byl tam také jiný zvuk, obrovské pleskání ve velkém měřítku nebo ťapkání, které nějak vyvolávalo představu nejhnusnějšího druhu. Vše převládající zápach se zvětšoval a zvuky přerostly v bestiální směsici krákání, štěkání, kašlání, bez nejmenší stopy lidské řeči. Jejich převládající barva byla šedozelená, i když měli bílá břicha. Byli většinou lesklí a kluzcí a rýhy na jejich zádech byly šupinaté. Jejich tvary vzdáleně připomínaly anthropoida, zatím co jejich hlavy byly hlavy ryby s vystupujícíma, vypoulenýma očima, které se nikdy nezavíraly. Po straně jejich krků byly chvějící se žábry a dlouhé tlapy měli opatřeny plovací blanou. Nepravidelně poskakovali, chvíli po dvou nohách, chvíli po čtyřech. Jejich krákoravé štěkající hlasy jasně používané pro artikulovanou řeč měly všechny zlověstné výrazové odstíny, které jejich strnulé tváře postrádaly.“

 

Někteří z nich, kdož ještě nenabyli proslulého „innsmouthského vzhledu,“ dojížděli občas autobusem do města pro různé nezbytné nástroje a doplňky, a platívali přitom velmi čistým zlatem zelenavého nádechu, občas však prodali i úžasné šperky z tohoto kovu, „byly na nich znaky Starejch,“ jak sděloval Zadok, Velestarých, Nevyzpytatelných, kteří nyní odpočívají, ale jednoho dne, vzpomenou-li si ve svém snění, znovu povstanou, aby vzdali hold Velkému Cthulhu.

Balty čili Kobaltické pohádky, které vypravuje dědeček Hermelín Hranostaj Barabínský svým dvěma vnukům, Dájenovi a Dafanovi, Menší společnosti slůňat a jimi uvedeným hostům, začínají podivně dnem druhým, tedy úterkem, což se hermeticky vysvětluje dále takto:

„Především je úterek den Marsův, jak svědčí písma latiníků, dies Martis, odtud francouzsky mardi, anglicky tardi a turecky dardi bejli. To by třebas ještě leckomus nic neříkalo, kdyby Mars, oskicky Mamers, také Mavors nebo Jarmar (srv. jarmark!), nebyl náhodou bůh ovčáctví a zároveň bůh čtveráctví a k tomu všemu otcem Romána a Renána! Ale i kdyby to nestačilo a vyskytl se po tomto výkladu nějaký mluvka, který by v tom pořád ještě neviděl očividný důkaz, že jde opravdu o druhý den, tak jen tak maně podotýkám, že úterý, to je den druhý, slul ve Švédsku zibstag neb zistic podle staronorského boha Týra, kterého jmenovali zase v starohornogalštině Zin, nebo také Džin. Tedy úterek, historicko-etymologicko-filologicky ověřeno, je docela určitě druhým dnem a to ne, že by šel po pondělku, ponedělok, čili dnu jdoucím po neděli, tedy po dnu, kdy se nic nedělá, ale proto, že pondělí je dnem modrým a proto prvým, takže úterek, který jde za ním, když do toho nic nepřijde, musí být eo ipso dnem druhým! A co, pilijár hromu a kadlátek, samotné české úterý, co? To nic není? Úterek, slovensky utorok, vzniklo ze staroslovanského vterý, což znamená druhý a což zase vzniklo z praslovanštiny on tero a má úplně souhlasný význam jako dolnobaltické tan dreho a litevské antrax (sic!), nemluvě ani o východoslovanském vykroj a polanském wtory. Tedy jak vidmo, všechny tyto výrazy se týkají výhradně druhých dnů, čili úterků, ať už jejich dobová nebo okrajová obměna je jakákoli. Úterý, autery, outery, utorok, uterus, utěrek, utěrka, vtorek, vtornik, wtorý nebo ty severštější zintagy, zibstaky, notáky a motáky nebo antrasy a antracity, ať už znamenají bohy nebo něco podobného, značí vždycky a především číslici druhou a basta!“7

Pth

Úterý je den, kdy Oni přicházejí. Uterus je nejenom úterý, ale latinsky též děloha.

I v tomto textu se vzpomínají Velestaří, tentokrát dokonce v souladu se zónou lila, jak sami velmi dobře rozpoznáte.

„Vyprávění druhého dne předchází zpěv, pěný samotnými mořskými starci, prastarci, kteří byli právě druhého, božského dne stvořeni zároveň s kobaltickým mořem, nejmodřejším mořem, které jako překrásně modrý, antracénový inkoust skanulo do ostatních moří v okamžiku, kdy obloha byla oddělována od vod.“

Kobaltické moře vešlo do pramoře a splynulo s ním před stvořením. Tak sní Oni odtamtud v nás a skrze nás vcházejí zpět do bytí.

„A hned v tento nebeskomořský den, mořští starci, kteří se byli už zrodili starci, se dali z ničeho nic do zpěvu, jako by už odjakživa zpívali a vzrušení rackové, prarackové, vzlétali k modré obloze, aby na ní svými křídly svižně a kaligraficky zapisovali slova jejich písně, která vycházela z hlubin rodících se vln:

A od úterý svět se koupal v modrém moři,
jež bylo plné hvězd, kde děda jen tak plul,
mysle na kobalty, které se dnes vynoří
a snící dědeček by málem utonul,“

Snící dědeček je ovšem Cthulhu snící v R’lyeh. Slovo „R’lyeh“ má další skryté významy, na něž upozorňuje Kenneth Grant. Spokojme se zde s odkazem na poznámku č. 127 z českého vydání Liber Agape Aleistera Crowleyho, kde je ztotožňováno s „pronikavým výkřikem orgasmu“ – skrývajícím se ve slově „hriliu“.

„Potřísniv do žluta ty temně modré víry
a rytmus modravých a třpytících se řas
modřejších šmolky, hoj, žlutších než kozí sýry
a vše to slilo se ve žlutomodrý kvas.
Znám moře dělená od nebe trsem stínů,
znám modra večerů jak modrých povodní,
znám jitra vzrušená jak zástup pinguvínů,
jen těžko uhádnu, o čem to děda sní…“

Vzpomeňte nebohého Arthura Gordona Pyma, jehož zápisky našel E. A. Poe, a Danfortha, který nás děsí, jak nás zpravuje Lovecraft, výkřiky jediného šíleného slova, jež mělo až příliš zřejmý původ: „Tekeli-li! Tekeli-li!“ 8. Od koho se ta slova zástup pinguvínů naučil…? A v závěru opět narážka na snícího Cthulhu, jehož zde dokonce neomaleně a nezakrytě nazývají svým dědem…!

→ Menažérie v obrazech aneb Kabinet zrůd (dr. Caligariho)


→ Lidé, recykláci & kyborgové

V půvabné postkatastrofické kyberiádě Cyborg III (USA 1995), natočený ve stylu dnes už kultovní trilogie Mad Max s Melem Gibsonem, v trochu praštěnější, ale také uvolněnější verzi, v němž motorkářští recykláci pronásledují ženského kyborga, který snad omylem, nebo jako jediný kus nové série kyborgů, má příslušný soft- i hardware, díky němuž ke svému překvapení a počáteční nelibosti otěhotní. Ze začátku to přijímá tak, že jí „něco ubírá energii“ a chce se „toho“ za každou cenu zbavit. Na druhé straně ovšem o její „plod“ usiluje umanutý & lehce šílený recyklák Llewellyn, provázený přeloadovaným záchranářem, nyní poslušným sluhou.

„Páne jó, ta je ale zajímavě naprogramovaná!“

Na svém útěku se kyboržka III dostane až k člověku, který je „kyberdoktorem“, který ji zavede do trochu bájného města, v němž žijí v jakési nové civilizaci porouchaní, odložení, ale hlavně jiní kyborgové. V rozhodující bitvě o osud nejen jejich, ale celého lidstva projevuje (na povrchu) ona sama jen nepatrné nebo vůbec žádné mateřské pudy. A když se recyklák Llewellyn zmocní jejího exteriorizovaného plodu v jakémsi ochranném pouzdru, hrozí jí a ostatním, že pokud na něho zaútočí, tak plod zničí. Věří, že na něj nezaútočí, což se mu ovšem vymstí. Ona se chopí zbraně a napálí do něho pěknou dávku. Než recyklák Llewellyn v užaslém tichu vyhasne, prosloví uznale památnou větu, která vás tiše rozesměje: „Páne jó, ta je ale zajímavě naprogramovaná!“

*

Poznámky:

1 H. P. Lovecraft: Případ Charlese Dextera Warda in Šepot ve tmě. Mladá fronta, Praha 1992.
2 Aleister Crowley: Kniha Zákona. HORUS, Brno 1997.
3 H. P. Lovecraft: Hrůza v Dunwichi, str. 20. Zlatý Kůň, Praha 1990.
4 Jaroslava Voráčková: Světýlka na Křemelné – Pověrečná vyprávění ze střední Šumavy, vydalo Panorama pro Muzeum Šumavy, Sušice 1990.
5 H. P. Lovecraft: Šepot ve tmě. Mladá fronta, Praha 1992.
6 František Rachlík: Balty čili Kobaltické pohádky, které vypravuje dědeček Hermelín Hranostaj Barabínský svým dvěma vnukům, Dájenovi a Dafanovi, Menší společnosti slůňat a jimi uvedeným hostům. F. J. Müller, Praha 1944, str. 43.
7 Ibid.
8 H. P. Lovecraft: Hory šílenství, Zlatý Kůň, Praha 1992.

*

Poprvé vyšlo v © TAMTO 992 – Ohavnost

© San
© okultura, MMI-MMX

Uložit