S kabalistickým lvem v srdci na pouti útrapami světa dolejšího

18
Richard Zimler: Poslední kabalista z Lisabonu (Argo, 2005)

Richard Zimler: Poslední kabalista z Lisabonu

384 stran, nakladatelství Argo, Praha 2005, vydání první, vázané, cena 298 Kč
ISBN 80-7203-683-1

*

Richard Zimler (1956) vystudoval religionistiku a žurnalistiku a v 80. letech pracoval jako novinář. Roku 1990 přesídlil ze Spojených států, kde se narodil (v Roslyn Heights, předměstí New Yorku), do Portugalska. Nyní žije v Portu a vyučuje žurnalistiku na zdejší univerzitě. Vydal řadu povídek a několik románů: Unholy Ghosts (1996), The Last Kabbalist of Lisbon (1997), The Angelic Darkness (1999), Hunting Midnight (2003), Guardian of the Dawn (2005) a v létě 2005 vyšla jeho zatím poslední kniha The Search for Sana: The Life And Death of a Palestinian (2005), publikuje recenze v L. A. Times a San Francisco Chronicle.

Poslední kabalista z Lisabonu Richarda Zimlera je velká románová freska s detektivní zápletkou z doby hromadného vraždění novokřtěnců, davového šílenství, morové rány a ztráty víry v Boha.

Poslední kabalista z Lisabonu tvoří spolu s Hunting Midnight (Půlnoční lov) a Guardian of the Dawn (Strážce úsvitu) volný sefardský cyklus líčící osudy různých generací jedné rodiny portugalských Židů.

Koncem 80. let pocítil Richard Zimler potřebu napsat knihu o židovském iluminátorovi rukopisů žijícím v sefardské komunitě. V jeho životě tím nastal zlom. Přestěhoval se z Kalifornie do Portugalska a začal na své vizi pracovat. Tak se zrodil Berekjáš Zarco, poslední kabalista z Lisabonu, hlavní postava stejnojmenného románu.

Richard Zimler

Zimler svou prvotinu postupně neúspěšně nabízel 24 americkým nakladatelům. Nakonec ji vydal roku 1996 v portugalském překladu a kniha se brzy stala bestsellerem v řadě dalších zemí. Roku 1999 získala Hérodotovu cenu za nejlepší americký historický detektivní román.

Autor sepsal svůj příběh jako Berekjášovo vyprávění a čtenáři ho předkládá jako nově objevený historický dokument.

„Všechny kabalistické knihy lze vnímat na čtyřech rovinách: doslovné, alegorické, etické a mystické. Chtěl jsem se ve svém románu pokusit o něco podobného,“ říká autor.

Tento průmět se opírá o existenci čtyř kabalistických světů: svět asija (činů), svět jecira (utváření), svět berija (Stvoření) a konečně svět acilut (idejí, pravzorů). Budiž zde odhaleno, že právě ona tajná geniza (odkladiště v půdních prostorách nebo [v románě] skrýš, do níž se odjakživa ukládaly staré knihy v synagogách) Berekjášova strýce představuje svět acilut, kde tito dva žili svůj duchovní život v úctě k Nejvyššímu.

Mapa města je nakreslená v chodidlech slepého žebráka.

Píše se rok 1506 a Lisabonu vládne sucho a morová rána. Když uprostřed zoufalství označí mniši za příčinu všeho zla nedávno násilím obrácené Židy, pogrom je rázem v plném proudu. Jedním z novokřtěnců, tajně praktikujících židovskou víru, je i mladý Berekjáš.

Pro pochopení zjevení, které on tehdy zažil, je třeba vysvětlit hebrejský výraz mesirat nefeš. Znamená ochotu člověka obětovat sebe samého. A okultní moc těchto slov spočívá v tradici některých kabalistů riskovat dokonce i pouť do pekla pro cíl, který nejenže pomůže vyléčit náš dolní, churavý svět, ale navíc zajistí nápravu i v Božím světě nahoře.

Celá tragédie masakru lisabonských Židů narůstá zlověstně pomalu, ale jako vyskočí plameny z hranice, tak se také objevují první hrůzné okamžiky, jež jsou předzvěstí nadcházejícího třeštění násilí, hlouposti, zášti a pověrčivosti „starých“ křesťanů. Prvně tomu je, když Berekjáš vedl „svého malého bratra Judu, aby se mu dostalo náboženského poučení v otázkách křesťanství. Potkali průvod flagelantů se svícemi. Mrskali se do zad koženými důtkami, na jejichž koncích visely voskové kuličky se zalitými proužky cínu a střípky barevného skla. … Ulicí se jako antifonální zpěvy nesly výkřiky dožadující se vody a slitování. Sešlo se tu město ve všech svých podobách: koňští handlíři a rolníci, děvky a řádové sestry, žebráci a černí otroci – dokonce i modroocí námořníci ze severu. Najednou kolem nás proběhlo směrem na západ několik štěkajících toulavých psů. Drželi krok s postupující podívanou. Otec Carlos zavřel oči a rozrušeným hlasem mumlal modlitby. Vycítil jsem ve vzduchu mrazivý závan nebezpečí. ‚A dnes večer, uprostřed tohoto nepředvídatelného proudu šílenství, spustíme na vodu zapovězenou loď Pesachu‘.

Pak Berekjáš šel ke známým pro košer víno a pod žulovými hradbami maurského hradu se k němu zničehonic rozběhli dva mladí nádeníci a hrozivě máchali kosami. Jeden z nich držel v ruce za vlasy hlavu mladé ženy. Zachránilo ho, že jim ukázal klobásky, o nichž se domnívali, že jsou z vepřového, které – jak známo – Židé nejedí. Pak se to stalo.

„Vousáč zvedl pohupující se hlavu a dvakrát olízl tvář, jako by ochutnával pot milenky. Rozvázal tkanici u kalhot a obnažil sprostý, neobřezaný penis. Špinavými prsty rozevřel ženina zčernalá ústa a přidržel si hlavu u pasu. Začal vykonávat něco nepopsatelného. Druhý ho pozoroval. Neodvažoval jsem se zavřít oči, ale odvrátil jsem se. Když dochroptěl, zavázal si kalhoty…“

Podaří se mu sice uniknout běsnícím křesťanským davům a plápolající hranici, ale jeho strýc, velký kabalista, leží doma s proříznutým hrdlem. Zdá se však, že jeho duchovního učitele na smrt neposlala křesťanská lůza, nýbrž ruka jiného Žida, protože řez je proveden rituálně tak, jak by jej provedl šochet (židovský řezník vyškolený v technice košer porážení zvířat).

Samozřejmě neprozradíme osobu, která Berekjášova strýce zavraždila, ale pokud nebudete číst odzadu, stejně i z náznaků ho jenom stěží odkryjete dříve, než k tomu dojde samotný vypravěč. Snad jenom náznak, kterého se dostane prostřednictvím iburem posedlé Gemily i Berekjášovi; prozradila mu, koho viděla vycházet z jejich domu v inkriminované době: vraždil „démon dvojích úst.“

S nadcházejícím večerem a v dalších dnech houstne i atmosféra, v níž mají své místo i hranice prskající pod náporem lidského tuku, z nichž se odvíjejí nasládlé černé kotouče dýmu, které děsí ukryté šťastnější přeživší souvěrce. Inferno.
Nebezpečí mělo mnohdy tak laskavě proradnou tvář…! To když Berekjáše uprostřed lůzy zachránil bývalý chazan David Moše, a pak narazil na dívku, která ho v tom středobodě šílenství svedla a „bláznivou špičkou těkajícího jazyka si ode mne vzala vše, co mohla, a pak mě pohladila po tváři. ‚Půjdu se umýt,‘ zašeptala jako vánek. Ležel jsem na lůžku. Otevřela dveře a seběhla po schodech. ‚Maran!‘ rozkřikla se. ‚V mém pokoji je Žid!‘

My mluvíme jazykem horního světa a jinak hovořit neumíme!

Výjevy jako z obrazů Bosche. Bezejmenné batole bez hlavy posazené na lopatě.

Berekjáš má další ze svých mystických vizí, v níž se setkává se svým strýcem. „Zamířil jsi právě k tomuto stromu, protože ti připomněl, že maska nemusí být nutně metaforou. Stejně tak může být i pravou ozdobou,“ pravil strýc. Prosím, strýčku, mluv ke mně co nejjednodušeji, pomyslel jsem si a strýc mi hned odsekl:

„My mluvíme jazykem horního světa a jinak hovořit neumíme!“

Chvíli bylo ticho a pak strýc znovu promluvil soucitným tónem: „Pamatuj, Berekjáši, náš stín je tvým světlem. Co je pro nás jasné, pro tebe bude ten největší paradox. Nikdy neposílej iluminace po kurýrovi, který jeden den pohlédne do zrcadla a zítra už se v něm nepozná. A zapamatuj si oči toho, kdo mluví deseti jazyky.“

Je-li to mluva jeho podvědomí nebo mystická vize, jest jedno. V každém případě svět začal více a více zasahovat do jeho vnitřního života, jak mu to předvídal jeho strýc. Rychle dospívá a pátráním po vrahovi nabývá nové psychologické entity, je to ari, kabalistický lev, který se nepoddá lžím prostředí a hrdě a otevřeně brání vnitřní pravdu, v níž věří.

Na Crowleyho stať Mors Justi z Liber C vel Agape vel Azoth si vzpomeneme, když čteme Šimonův výklad, kterak se na strýcův oděv dostalo „semente branca“ (bílé semeno).

„Ty černé skvrny na strýcově krku … to byly podlitiny. Takové už jsem kdysi viděl. Mívají je oběti pověšení, škrcení nebo…“ sklopí zrak a úsměv je náhle pryč. Rukávem košile si otírá oči. „Semeno se objevuje jako odpověď těla na tlak na krk a průdušnici. Není to pravidlem, ale stává se to. Pokud jde o mě, došel jsem k názoru, že v okamžiku, kdy Bůh přistoupí, aby spravedlivého zachránil, tělem stoupá blaho a dojde k orgasmu. Možná, že ve stejném okamžiku prožívá orgasmus i Bůh. Tvůj strýc to zřejmě věděl. V každém případě platí, že ve chvíli, kdy blažené vytržení dostoupí vrcholu a střetne se s bolestí, oběť stojí tváří v tvář Bohu. Tvůj strýc jako mistr Božího jména samozřejmě dosáhl neobyčejně prudkého orgasmu téměř okamžitě.“

Některé věty Richarda Zimlera připomenou umění jihoamerického mistra pera, Jorge Louise Borgese:

„Mapa města je nakreslená v chodidlech slepého žebráka.“

Dona Neneseš, hrozivá dáma vystupující jako stará křesťanka, přesto skrytá Židovka, si osvojila výrazivo hodné španělské inkvizice, když vypráví, jak nechala zabít obchodníka s látkami, Šimona Eanese, u nějž pojala podezření, že je vyděračem hrozícím prozrazením jejího původu.

„Tak jsem ho nechala… ‚uvolnit‘.“

Mluví, jako by pro ni příkaz k zabití člověka nebyl ničím neobvyklým a bez rozpaků používá proklatých výrazů inkvizice; vzhledem k tomu, že žádnému duchovnímu není dovoleno přímo prolévat krev, ti, kdož jsou ve Španělsku odsouzeni církví, jsou vydáni, neboli ‚uvolněni‘ k upálení.

Kabalistická definice zla: dobro, jež se oddělilo od svého příslušného místa.

To vše svědčí o neobyčejné poctivosti, s níž se Richard Zimler připravoval k psaní své knihy. Mnohovrstevná a mnohodílná románová freska překvapuje spoustou reálií, které vás nepozorovaně vtahují do příběhu. Osobně jsem našel jenom jednu větu, která mne (nemile) překvapila svojí laciností, ale tu si nechám pro sebe jako oběť pro horní svět. Mesirat nefeš, ochota vydat všechno v sázku pro jediný cíl, jenž zjedná nápravu ve světě dole i nahoře. A k pochopení celého spektáklu, jenž na několik hodin defiloval čtenáři před očima, ještě kabalistická definice zla: dobro, jež se oddělilo od svého příslušného místa.

Dobrou práci odvedla i překladatelka Květa Palowská, která bohatostí slovní zásoby vyšla vstříc pitoresknosti postav i barevnosti středověkého prostředí. A nezapomeňte se podívat dobře na obal knihy (navrhnul vkusně Pavel Růt); v dnešní době jde o velkorysé řešení.

Šalom.

Z knihy – aneb Co žije po staletí, avšak může umřít ještě předtím, než se narodí? – jsem se poučil o mnohém, kromě poznání, o co vzdělanější byli tehdy Židé oproti „starým“ křesťanům, kteří vylévali své fekálie na ulici před dům, nemyli se, věřili mastičkářským doktorům; vedle toho tehdy ještě přátelské soužití muslimů a Židů, znalost Aviceny a jeho prostých, přesto však účinných lékařských rad, používání bylin a drog, rituální očistné lázně, správně upravovaná a pestrá strava; také ovšem o židovské kuchyni. Závěrem, snad jako kulinářské doporučení – nejen pro žaludek, nýbrž i pro ducha – tento úryvek a k němu nalezený (a vyzkoušený) recept přímo od sefardských Židů.

„Vzal jsem moždíř a paličku, jablka, ořechy, datle a med a zamířil do krámku; v přestávkách mezi zákazníky jsem připravoval charoset,“ vypravuje Berekjáš.

Charoset na sefardský způsob má mystické pozadí. Podle komentářů z Gemary ohledně receptů na charoset jedna nevyslovená domněnka zní takto: Rabín Eliezer ben Cadok říká, že každá ingredience má svůj symbolický význam. Gemara dále cituje Abajea, který praví, „pročež to musí být hutné jako malta a trpké jako jablíčka.“ Má to připomínat červené cihly (jablka s červenou slupkou) a maltu (ořechy, mandle).

Ingredience:

  • 1/2 šálku datlí, nakrájet na jemno
  • 1 šálku (červených) jablek, nakrájet na jemno
  • 1/2 šálku vlašských ořechů, nakrájet na jemno
  • 1/2 šálku mandlí, nakrájet na jemno
  • 1/8 čajové lžičky pepře
  • 1 čajová lžička skořice
  • 2 polévkové lžíce sladkého červeného vína Concord (lze smísit dobré červené víno s čínským švestkovým vínem)

Příprava:

Smíchat a vychladit. Dobrou chuť!

*

© San
© okultura, MMV

Uložit

Uložit