Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně

46
Fritz Riemann: Astrologie – Využití astrologické symboliky v poradenství a psychoterapii (Portál, Praha 2004)

Fritz Riemann: Astrologie – Využití astrologické symboliky v poradenství a psychoterapii

206 stran, Portál, Praha 2004, vydání první, brožované, cena 285 Kč
ISBN 80-7178-839-2

*

Fritz Riemann je známý psychoanalytik, od konce války působil v Mnichově. Vyučoval na tamním Institutu pro psychologický výzkum a psychoterapii. Byl čestným členem newyorské Academy of Psychoanalysis. V nakladatelství Portál vyšla jeho kniha Základní formy strachu (1999).

Claus Riemann, syn, kráčí ve šlépějích svého otce. Nedávno mu vyšla v angličtině kniha The Deep Well: The twelve archetypes of psychological astrology (původní název: Der tiefe Brunnen).

Fritz Riemann předkládá v knize Astrologie – Využití astrologické symboliky v poradenství a psychoterapii vlastní zkušenosti s odpovědným astrologickým poradenstvím. Smysluplné využití astrologických výkladů vidí v možnosti porozumět sobě či druhým, v uvědomění si východisek, možností a nebezpečí, kterým je člověk vystaven – v žádném případě však ve fatalistickém předpovídání „štěstí“ či „neštěstí“ člověka.

Rudolf Steiner: Vědy bez lidského sebepoznání jsou škodlivé.

Riemann se jasně vymezuje vůči tzv. prognostické astrologii a stanovuje jistá omezení, kterým výklad horoskopů podléhá. Pozoruhodné je jeho propojení psychoanalytických a astrologických konceptů či práce se symbolickými obsahy v astrologii, jež se liší od přístupu přírodovědního.

Prvních šest kapitol této knihy seznamuje postupně čtenáře s Riemannovým pojetím astrologie. Mělo by mu být nápadné už to, že do předmluvy si dal jako motto tento citát:

Vědy bez lidského sebepoznání jsou škodlivé.
– Rudolf Steiner

Cílem jeho knihy je vzbudit zájem o astrologii u těch, kteří jsou připraveni otevřít se ve svém způsobu myšlení bez předpojatosti řeči symbolů. Upozorňuje na dnešní kaz v myšlení lidstva, že se příliš jednostranně oddává kauzálně-mechanistické orientaci na současné vědy (včetně věd o člověku) a jejímu téměř výlučně racionálně-pojmovému myšlení a doporučuje ji doplnit myšlením v symbolech a analogiích, právě tak jako světovým názorem, který obnoví vztah člověka a vesmíru. Takovéto doplnění nás pak snad může ochránit před upadnutím do chudoby pouhé intelektuální vědeckosti (a zvědavosti), před redukováním plnosti života a bohatství jevů na strnulé zákony a vypočitatelná data a před vzdalováním se životu.

V kapitole Má cesta k astrologii jasně odhaluje důvod, proč se jí začal věnovat z psychologického hlediska – stojí za tím právě další citát:

Možná je čas, abychom si začali uvědomovat metafyzické otázky, které tkví za přírodními zákony, i když je právě teď neumíme vyřešit nebo (jako vědci) je nemáme v úmyslu řešit.
– Walter Heitler

Riemann byl zklamán tehdejší akademickou psychologií, která se zajímala jen o psychofyziologické aspekty člověka. V literatuře s psychologií hraničících oborů nacházel občas zmínky o astrologii. Zabývat se jí začal ovšem v době, když už zafungovala nacistická cenzura, takže důvěryhodných astrologických knih nebylo mnoho. Vypočítal si svůj vlastní horoskop, jakož i svých blízkých – a byl ohromen! Výpovědi, které bylo možno učinit o někom na základ horoskopu, ho skutečně vystihovaly v mezích, které mu ještě nebyly jasné, a přiléhavě popisovaly jeho způsoby chování a sklony.

Možná je čas, abychom si začali uvědomovat metafyzické otázky, které tkví za přírodními zákony, i když je právě teď neumíme vyřešit nebo je nemáme v úmyslu řešit.
– Walter Heitler

Mnohdy se mezi obrazem, který získal analýzou nějakého člověka, a tím, který mu ukazoval horoskop, objevovaly protiklady, kterým zprvu nerozuměl. Později pochopil, že v takových případech člověk většinou nemohl realizovat svoje nadání tak, jak tomu podle horoskopu mohlo být. Prostředí, výchova nebo jeho sociální situace ho tak odcizily nebo mu vytvořily překážky, že byl nucen žít svůj deformovaný obraz o sobě samém. Mnohé v něm mu nebylo dovoleno uskutečnit, takže vlastně v životě sám sebe minul, což ho vehnalo do neurózy. To potvrzovalo zkušenost psychoanalýzy, že neurózy spočívají na poruchách vývoje, na nesjednotitelnosti původních vloh s přizpůsobením, které si vynutilo okolí. Takový proces je možno nazvat „domestikací“ a stát v tomto směru vyvíjí velké úsilí, aby to základní jařmo bylo vloženo na šíje nových zrozenců co nejdříve.

Erich Fromm a Fritz Riemann

Možnost vyznat se ve svých předpokladech představuje pro pacienta a terapii nedocenitelnou hodnotu, a takovou službu právě nabízí horoskop: jinde obtížně nalezitelný odkaz na základní danost člověka nebo alespoň nějaké dodatečné vysvětlení.

Dalším úkolem psychoterapie je pacientovi umožnit uvědomění si přenosových a protipřenosových procesů. „Horoskop nám dává ze znalosti zvířetníkových znamení, planet atd. diferencovanou možnost vcítění do druhého – to platí na všech úrovních mezilidských i partnerských vztahů. Vezmeme-li v úvahu horoskop, snížíme nebezpečí, že špatně porozumíme podstatným rysům druhého nebo je chybně vyhodnotíme.“

Starou nauku o analogiích mezi kosmickými konstelacemi a povahou člověka stojí za to brát vážně. Nejpřesvědčivější formulaci této výpovědi našel Riemann u Oskara Adlera. Ve svém velkolepém díle Das Testament der Astrologie (Testament Astrologie) citoval známou větu Kanta:

„Dvě věci mě naplňují vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, tím větším, čím častěji a vytrvaleji se jimi mysl zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

Adler použil tento Kantův výrok tak, že morální zákon v nás vnímal jako zrcadlení hvězdného nebe nad námi, odpověď duše na ně, takže kosmické zákonitosti odpovídají vnitřním zákonitostem duše.

Edgar Dacqué předpokládal, že lidé kdysi měli nadání, které popisuje jako „přirozený vhled“ a které se dnes zdá ztraceno, jak se Riemann domnívá, i když připouští, že jej „velcí mystikové dosud mají“ a psychologicky to vysvětluje jako „propustnost“ pro metafyzické a transcendentní, o schopnost vhledu, který takovéto netušené souvislosti odhaluje. Eliphas Lévi a jiní mágové v tomto smyslu mluvili o „diafánu.“ Stanislav Grof zase jako o změnách nebo rozšíření vědomí.

Tyto věci nelze „odvodit“, nemají nic společného s analogickými postupy. Zjevení můžeme „přitáhnout.“ Myšlenkové nebo meditativní kladení otázek (např. tarotem) může být přípravnou prací pro akt zjevení, který jsme zvyklí psychologicky označovat jako intuici nebo inspiraci. Snový zážitek Kekulého, v němž se mu „zjevila“ stavba benzenových jader, nebo zážitek Newtona, který pochopil zákony gravitace při pozorování padajícího jablka.

Každá planeta symbolizuje určitý „princip,“ tvůrčí sílu.

Kapitolu Psychoanalýza a astrologie uvozují dva citáty, jež dobře vysvětlují průnik těchto oborů:

Moderní astrologie se víc a víc blíží psychologii a klepe již slyšitelně na dveře univerzit.
– Carl Gustav Jung

A Gotthold Ephraim Leasing řekl: „Kdo u jistých věcí neztrácí rozum, nemá co ztrácet.“ Je zajímavé, že odmítání astrologie se týká převážně terapeutů Freudovy školy, terapeuti Jungova zaměření jsou pro spojování astrologie a psychoterapie otevřenější. Lidské vědění a poznání má dva prameny: zkušenost a zjevení poznatků a souvislostí skrze bezprostředně intuitivní pochopení. Základem zkušenostního vědění je kauzální myšlení, výzkum poměrů příčiny a následku pomocí experimentů a statistiky. Základem zjeveného vědění je teleologické neboli finální myšlení, které se snaží porozumět jednotlivému jevu a jeho smyslu z komplexních souvislostí jeho ideje, jeho plánu tvoření. Einstein říká:

„Nejhlubší, co můžeme poznat, jsou zjevení mystiků. To je fundamentální pocit, který stojí u kolébky všech skutečných umění a věd. Kdo ho nezná, jako by byl mrtvý, je jako uhaslá svíce.“

Znalost dvanácti „krajin duše“, kterou nám zprostředkovává zvěrokruh, je důležitá zvláště pro přenos a protipřenos. Přenos se řídí mírou sympatie (empatie). Dokonce i lékaři, kteří jsou jim sympatičtí, mají lepší nápady týkající se diagnózy nebo medikace než u těch nesympatických. Na schopnosti vcítit se do pacienta nakonec závisí výsledek terapie. Prvním předpokladem pro úspěšné léčení nebo poskytování vhledů by tedy měla být míra vědomé sympatie k pacientovi. Pak je možný i přenos, kdy terapeut „spoluprožívá“ problém pacienta. Naopak ten může zažít protipřenos (poněkud komplikované slovo, když se jedná o totéž v protisměru) a dospět tak k vyléčení.

Moderní astrologie se víc a víc blíží psychologii a klepe již slyšitelně na dveře univerzit.
– Carl Gustav Jung


Sedmou, nejobsáhlejší kapitolou začíná vlastní seznámení s dvanácti znameními zvěrokruhu. Porozumění symbolice zvěrokruhu a planet nabízejí jednak antické astrální mýty (srv. Slovanské mythy dynastické jako astralogemy o výkladu mýtů z hlediska astralistiky Dr. Antona Czubrynskiho). Zde se zrcadlí bohatství duše, personifikováno v postavách bohů (archetypů). V nich je obsaženo nadčasové ztvárnění lidských vášní, schopností, přání a obav v mnohovrstevnatosti, diferencovanosti a plnosti, před kterou bledne veškerá psychologie. Za astrologickými symboly, jak učí teosofie a antroposofie, stojí duchovní bytosti a ve zvěrokruhu je obsažen „totální obraz člověka“ počínaje Beranem, kterému odpovídá hlava, a konče Rybami (Ježíš Kristus), kterým odpovídají nohy (srv. omývání nohou). Z tradovaného přiřazení dvanácti znamení určitým oblastem těla nebo tělesným orgánům byla odvozena funkce jednotlivých znamení v celém organismu, která vychází ze staré představy, že mikrokosmos člověka má svůj odpovídající obraz v makrokosmu naší sluneční soustavy. Jedná se o symbolické myšlení mezi psyché a fysis.

*

Ukázka z textu:

Rak

 

Blaze tomu, kdo rád vzpomíná na své předky.
– Goethe

 

 

Jestliže znamení Blíženců hrozí nebezpečí rozštěpení a intelektualizace, přináší následující znamení Raka protikladný impuls – vědomí minulosti, při němž spočívá váha zcela na osobním citovém prožívání, na vzpomínce, která je tím nejsubjektivnějším, nejindividuálnějším prožitkem. Naše minulost, naše osobní historie je duševní vlastnictví, které patří zcela jenom nám samým a které nás odlišuje od všech ostatních lidí. Člověk ve znamení Raka je závislý na své minulosti a svých citových hodnotách, vazba na minulost je u něj zvlášť silná, především vazba na mateřskou osobu jako na první mezilidský vztah, poskytující vřelost a bezpečí. Otázka „odkud ?“ jej fascinuje, otázka po pramenech a původu, po ztraceném ráji raného dětství. Marcel Proust, který byl tímto znamením zvlášť silně ovlivněn, nazval svůj autobiografický román Hledání ztraceného času.

Člověk zde nepotlačuje minulost jako ve znamení Býka, kde ji vleče za sebou jako závaží, nýbrž je jakoby naplněn toužebně bolestným steskem a vzpomínky jsou pro něj mnohdy skutečnější než konkrétní přítomnost. Jedinec v tomto znamení, senzitivní, citlivý a přístupný dojmům, potřebuje větší bezpečí než druzí, něco podobného „ulitě“, do které by se mohl stáhnout, když – tak snadno dotčený a zranitelný – se setká s tvrdostí života. To může být důvěrná lidská blízkost, partnerství, domov, záliba, které se mu stanou vlastí. Ochrannou ulitou se pro něj také může stát pomáhající činnost, mateřsky pečovatelská práce, při které druhým dává to, po čem sám tolik touží.

Ze základního stavu potřeby chránit senzitivní citlivost vyplývají hlavní charakteristické rysy člověka narozeného v tomto znamení. Na úrovni ascendentu nacházíme spíše jemně citlivou konstituci se sníženou odolností v dětství, jež se později zpravidla stává odolnější, a také senzitivně-flegmatický temperament s větší ovlivnitelností a citlivostí na podráždění. Zároveň tu však bývá – jako kompenzace slabší vitality – zvýrazněná ctižádost. Ta se pro člověka může stát problémem, když se současně uplatní slabý přísun vitální energie a není k dispozici síla dynamické expanze nutná k realizaci cílů. Potom se člověku nedostává tvrdosti, „tvrdých loktů“. Postupuje s diplomatickou obezřelostí a pružným zdánlivým přizpůsobením za dosažením svých cílů a nahrazuje nedostatek tvrdosti houževnatostí. Následkem své zranitelnosti se nachází v situaci člověka, který sedí ve skleněném domě, a nesmí proto házet kameny. Agresivitu může projevovat spíše nepřímo uražeností a ukřivděnými náladami, které druhého trestají tím, že v něm probouzejí pocity viny. U příkoří a zklamání se rád stahuje do své „trucovny“, kde prožívá svůj svět fantazie s velmi živými sny, který může mít radši než realitu, neboť zde se mu přání plní, zatímco realita mu je odpírá.

Měsíc v tomto znamení dává silné mateřsky pečovatelské sklony. Potřeba duševního bezpečí a intimnosti v citových vztazích je velká a vždy je v ní možnost obojího aspektu – bezpečí vyhledávat nebo poskytovat. Oboje může být problematické: buď v tom smyslu, že člověk má potřebu, aby o něj bylo mateřsky pečováno a zůstává pak dítětem, nebo jindy nadměrně pečuje o druhé a tak je dělá dětmi. Oboje může vést k citové tyranii (O. Adler), když si člověk chce demonstrativně předváděnou citlivostí nebo náladami vynucovat ohledy nebo náklonnost. U obou pohlaví bývá zvláště silná citová závislost na vlasti, rodině a příbuzenstvu; současně je patrné živé tíhnutí k cestování, takže člověk kolísá mezi touhou po domově a po dálkách. Vždy však potřebuje nějaké „hnízdo“ jako základnu, do které se může vracet, poté co ho strhla touha po daleké cizině.

U Slunce v tomto znamení se převládající vzorce orientují ve směru lékaře a pečovatele, historika, umělce a romantika. Vytrvalost a diferencované, jemné cítění se stává základem pomáhajících nebo umělecky tvůrčích schopností – zvlášť se pro něj hodí sociální, psychoterapeutické a další pomáhající činnosti. Sám v životě trpí, je laděn do moll, a pokud se uměle neobrní proti své citlivosti, hraje v kolektivu úlohu seizmografu na všechno zdraví ohrožující, škodlivé, asociální a potřebující pomoc.

Pro tyto lidi se stávají osudovou zárodečnou situací především mezilidské vztahy a také ctižádost, o které se domnívají, že ji potřebují jako kompenzaci svých pocitů nedostatečné vitality. Zklamání a ztráty v mezilidských vztazích snášejí těžce, neboť do svých vztahů mnoho investovali, a proto skutečně mají co ztratit; zároveň také proto, že pro svou ostýchavost a citlivost si nezískávají nové lidi snadno. Hlavním problémem pro ně bývá separace od vztahových osob z dětství – každé oddělení, každý rozchod a každé odloučení v nich zanechává rány, které se jen pomalu hojí. Těžko se vzdávají myšlenky, že později znovu naleznou vytouženou vřelou důvěrnost, jakou pociťovali v dětství. „Rozdělit nás by bylo totéž jako nás zničit,“ řekl J. J. Rousseau, který byl pod vlivem tohoto znamení, o svém dětském přátelství se svým bratrancem (Vyznání).

Ctižádostivé cíle a zároveň nedostatek tvrdosti dávají vzniknout rozštěpení mezi světem přání a realitou, jež se může stát základem pro pocity méněcennosti a mnohdy extrémních obav z ostudy. Potom zvlášť hrozí nebezpečí stažení se do světa fantazie, které může vést až k úniku od reality. Tím se však člověk více a více vzdaluje osvojení schopnosti zacházet se světem. Stává se z toho začarovaný kruh honby za stále novými podněty, od kterých se odvrací a znovu hledá útočiště ve světě fantazie. V krajním případě to může vést až k psychotické ztrátě kontaktu s realitou. …

Ženy v tomto znamení v sobě v mládí často mívají něco z Rusalky, cosi snivě něžného, co je činí vhodnými objekty pro mužské projekce animy, se všemi z toho plynoucími možnými komplikacemi. Mohou mít svérázný šarm a kouzlo, mužům se jeví jako hádanka, ve fascinujícím světle, zdánlivě křehce něžné, což je předurčuje k tomu, aby byly ochraňovány. Jestliže toho žena vědomě využívá, může hrát roli „víly,“ která potřebuje ohledy a šetření a před kterou si muž připadá surový a primitivní. Mohou se tu objevit hysterické rysy, které však zřídkakdy budou mít destruktivní formu, s jakou se seznámíme u znamení Štíra. Později se dotyčné stanou mateřskými ženami, někdy s rysy kvočny, která v muži konsteluje dítě a jako „overprotecting mother“ nenechá své děti osamostatnit se pro jejich další vývoj. Mnohé ženy takto setrvávají v partnerství jako děti hledající ochranu anebo jsou více matkami než partnerkami a ženami. Něžnost pro ně znamená víc než smyslnost, přesto si však i v erotice mohou vyvinout bohatou fantazii. Mají výrazný cit pro rodinu – rodina jim poskytuje ochranu před „nepřátelským světem“ venku. Matky v tomto znamení mohou být dětem nebezpečné, když – jako by byly posedlé archetypem matky – berou pod svá ochranná křídla všechno, co se vyskytne v jejich blízkosti; ochranná křídla se však stávají překážejícími pouty. Mnohé ženy se stávají skutečnými „pramatkami,“ které nikdy nebudou mít dost dětí a nejraději by založily nějakou vlastní „dynastii.“

Později se dotyčné stanou mateřskými ženami, někdy s rysy kvočny, která v muži konsteluje dítě a jako „overprotecting mother“ nenechá své děti osamostatnit se pro jejich další vývoj. Srovnejte s Herbertovými Ctěnými matkami, jež jsou vtiskovatelkami (Duna).

Astrologie přiřazuje tomuto znamení žaludek. U lidí narozených v Raku se hojně setkáváme s psychosomatickými onemocněními žaludku, zvláště s vředy. Moderní psychosomatika úžasným způsobem potvrzuje uvedené souvislosti, když říká na základě svých zkušeností, že sklon k vředovému onemocnění se vyskytuje zvláště u lidí, u kterých se spojuje ctižádostivá, zároveň však citlivá osobnost neschopná sebeprosazení, se silnými skrytými touhami. Zvláště významný je u těchto lidí zvnitřněný obraz matky – zatěžující zkušenosti související s matkou zde vedou snadněji než jinde k hubenosti nebo obezitě. Jako po možnosti úniku před realitou někdy tento člověk sáhne i po lécích nebo alkoholu, na nichž se může stát závislým.

Jeden židovský pacient se v době třetí říše nechtěl nechat přimět k emigraci. Byl natolik citově vázán ke svému domovu, své knihovně a svému důvěrně známému prostředí, že se pro něj tato závislost stala osudnou. Jiná pacientka neznala nic, co by ji činilo šťastnější, než dlouhé hodiny snění o samotě při tiché hudbě. Jako terapeut mám zkušenost, že tito lidé mívají zvlášť bohaté a barevné sny. Jedna vdaná žena přiváděla svého muže k zuřivosti tím, že mu proti jeho vůli mazala tlusté chleby, pečlivě dbala na to, aby neprochladl atd. a věřila, že v mnoha ohledech ví lépe než on sám, co je pro něho dobré – to vše dělala ve jménu své velké lásky, takže on si připadal nevděčný a trpěl pocity viny při návalech zlosti, že s ním jedná jako s dítětem. Nadměrná péče tu bývá často používána jako ekvivalent agrese. …

Řešení úkolů znamení Raka vyžaduje duševní transparentnost, která člověka učiní schopným radosti a utrpení, zpřístupní bytostné hlubiny, ze kterých vychází všechno opravdové umění a empatické prožívání druhých lidí. Tak se může člověk při překonávání svých životních úzkostí stát pomáhajícím, ať už bude dávat tvar obrazům z nevědomí prostřednictvím umělecké tvorby, obšťastňovat a dojímat, zmírňovat utrpení a bídu činnou pomocí a věnovat se bližním jako lékař, terapeut, pečovatel nebo opatrovník, nebo se bude jako historik snažit objevovat smysl dějin, spojovat nás s naší minulostí nebo nám zpřístupňovat dávné či vzdálené kultury.

Příkladem lidí ovlivněných tímto znamením mohou být Rousseau, Lafontaine, Hesse, Kafka, Proust, Schleich a Semmelweis.

Osmá kapitola pojednává v podobné šíři o astrologickém významu planet. Z psychologického hlediska nás bude zajímat především planeta poslední – Pluto. Paradoxní ovšem je, že se stále opakuje stejně vyhýbavý postoj: s výpověďmi o něm musíme být zatím opatrní, neboť nemáme k dispozici dlouhá pozorování a dostatečně širokou výměnu zkušeností o jeho funkcích a působení (proto také zde máme toliko jeden a půl stránky textu). Důvod? Pluto byl objeven roku 1930.

Jistě, z hlediska ostatních planet je opravdu nováčkem a navíc má velmi dlouhou dobu oběhu kolem Slunce, přesto však je třeba v tomto směru posunout výklad směrem dopředu (srv. San: 1983-1995: Pluto na trůnu. Revue HORUS, Solstitium Hiemis. Horus, Brno 1991). I zvěrokruh měl své období, kdy měl jenom deset znamení, a teprve logickým přistoupením znamení Štíra a jeho vyrovnáním se znamením Panny prostřednictvím znamení Vah nabyl dnešní „neotřesitelné“ podoby (narážka na tolik diskutované a odmítané přidružení znamení Hadonoše coby třináctého znamení).

Pluto je chápán jako vyšší oktáva Marsu, tedy co „kromobyčejnou prepotenci“, která připomíná ohromné atomární síly, jež jsou uvolňovány při rozbití atomu. Psychologicky tedy bude Plutónova pečeť odhalena až teprve při „rozbití“ základní matrice pacientovy psyché. Pluto, jak píše Riemann,  tím obdržel chtonicky-archaický aspekt, něco z atavistického pranásilí. Zjevně existuje souvislost mezi objevením nové planety a kolektivně-psychickým rozšířením vědomí. Tak tomu bylo při objevení Urana a Neptuna a stejně tak u Pluta. Nebo je snad náhoda, že vývoj výzkumu atomu časově odpovídá objevu Pluta? A tuší snad „kolektivní nevědomí“ ještě další souvislosti, když bylo nové planetě dáno jméno Pluto, jméno po mytickém vládci říše mrtvých Plutónovi? Je záhodno ovšem dodat, že právě tak byl i bohem bohatství a plodnosti (personifikovaném v obilí).

Na jedné straně symbolizuje astrologicky ještě nedostatečně prozkoumané konstruktivní možnosti a na druhé straně obsahuje i démonicky ničivé síly, což bychom mohli říci i o atomové energii. Pluto má tedy moc nás vést jak do regrese na dřívější magicko-primitivní vývojové stupně, tak i k vědomí starších vrstev duše, ve kterých tkví snad naše nejhlubší kořeny, od kterých jsme se v důsledku diferenciačních pochodů a převahy racionálního vývoje příliš vzdálili, takže se nám zprvu jeví cizí a spíše hrozivé.

Ring vidí v tomto planetárním principu „schopnost přivést k účinnosti nově zformované duševní energie z archaických vrstev. Znovuprobuzení ‚mrtví‘ jsou do nevědomí ponořené výdobytky dřívějších epoch lidstva“ (Der Mensch im Schicksalsfeld (Člověk v poli osudu)). Pluto může být spojován i s masovým děním (D. S. Merežkovskij: Přicházející chám; Ortega y Gasset: Vzpoura davů), ale i osvobození elementárních sil. V individuu je dáván do spojení s archaicko-dynamickými silami duše, které je třeba integrovat, v nichž se skrývají netušené možnosti moci, avšak také možnosti totálního zničení, daleko přesahující agresi spojovanou s Marsem. Odtud možné spojení s globálním vyskočením terorismu, který se nese na vlně globalismu, v němž cítíme nedokonalou podobu budoucího sjednocení.

Výzvou „Zpátky ke kořenům!“ a faustovským přáním, aby se čtenář setkal s Matkami „tam dole,“ končím tuto recenzi a doporučuji mu důkladnou četbu této knihy doplněnou a rozšířenou o další, nejen doporučená díla.

Několik poznámek k překladu. Vcelku nemůže být vážných výtek, leč aspoň tolik: Das Testament der Astrologie by nemusel být překládán tak doslovně, lépe by slušelo „Astrologická závěť“ (str. 15). V téže větě by s ohledem na předchozí větu bylo přesnější říci „… ve svém“ místo „… v jeho velkolepém díle … citoval“; „per aspera ad astra“ zbavit pomocné předložky „skrze“ a ponechat již zaužívané „utrpením ke hvězdám,“ a stejně tak i v dalším latinském přísloví (str. 16). Slovní spojení jako „látkovětělesné,“ organickybiologické“ a duševněduchovní“ by měly být přinejmenším odděleny pomlčkou (jako třeba při psaní „kolektivně-psychickým“, str. 185; při jejich dělení bychom se tak totiž vyhnuli takovým „zbytkovým“ slovům, jako je nehezké „kybiologické“ (str. 17).

*

© San
© okultura, MMV

Uložit

Uložit