Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Peabodyho dědictví

Howard Phillips Lovecraft Červenec - 21 - 2010

Matthew Buck: A Love Craft (HPL)

Přestože za života H. P. Lovecrafta zůstalo jeho dílo prak­ticky neznámo, neboť uveřejnil knižně jen dvě sbírky, The Shunned House (1928, Strašidelný dům) a The Shadow Over Innsmouth (1936, Stín nad Innsmouthem), jeho význam během posledních čtyřiceti let neustále vzrůstá. Narodil se 20. srpna 1890 v Providence (Rhode Island), pouhých 41 let po smrti E. A. Poea, a zemřel tamtéž 15. března 1937 jen o 7 let starší. Dnes bývá často uváděn jedním dechem s tak slavnými americkými kolegy jako je právě Poe, Bierce nebo Hawthorne. Lovecraft byl podivín stranící se společnosti, žil na Rhode Islandu a zcela se věnoval studiu historie a okultis­mu. Jeho práce byly publikovány převážně v drobných amatérských publikacích, a proto strávil většinu života v nouzi. Teprve po jeho smrti, především díky propagaci jeho talentu, jíž se ujali mladí nadšenci jako August Derleth a Donald Wandrei, si širší čtenářské kruhy pomalu začaly všímat jeho podivného a fantastického nadání. Tuto povídku, pochmurný čarodějnický příběh odehrávající se v americkém venkovském prostředí, nestačil Lovecraft již dopsat, byla však brilantně dokončena Augustem Derlethem. Je tedy dalším skvělým epitafem tohoto přehlíženého autora, který konečně nachází v análech makabrózní literatury místo, jež mu právem náleží.

*

Nikdy jsem nepoznal pradědečka Asapha Peabodyho, přestože mi bylo pět let, když zemřel na svém velkém panství, ležícím severovýchodně od městečka Wilbraham v Massachusetts. Zbyla mi jediná dětská vzpomínka na návštěvu, k níž došlo v době, kdy starý pán ležel nemocen; matka s otcem šli k němu nahoru do ložnice, ale já zůstal s chůvou dole a nikdy jsem ho nespatřil. Měl pověst boháče, ale čas nahlodá bohatství stejně jako vše ostatní, neboť i kámen je smrtelný a nedalo se očekávat, že by pouhé peníze odolaly náporu neustále rostoucích daní, a tak se majetek s každým úmrtím poněkud scvrkl. A po dědečkově smrti v roce 1907 došlo v naší rodině k celé řadě úmrtí. Další na řadě byli dva moji strýcové – jeden padl na západní frontě a druhý klesl ke dnu s torpédovanou Lusitanií. Jelikož třetí strýc zemřel už před nimi, a ani jeden z nich nebyl ženat, dům i s pozemky připadl po dědečkově smrti mému otci v roce 1919.

Můj otec nebyl provinční typ, přestože většina jeho předků žila na venkově. Neměl k tomuto způsobu života sebemenší sklony a o zděděné panství nejevil vůbec zájem až na to, že značné sumy z dědečkových peněz věnoval na různé investice v Bostonu a New Yorku. A moje matka také nesdílela můj zájem o massachusettský venkov. Otec s matkou však přesto nesouhlasili s prodejem tohoto majetku, i když jednou, zrovna když jsem byl doma na prázdninách z koleje, matka navrhla, abychom jej prodali, ale otec chladně odmítl se na takové téma bavit; pamatuji si, jak náhle jakoby zmrzl – neznám přesnější slovo, které by vystihovalo jeho reakci – i jeho kuriózní zmínku o „Peabodyho dědictví“ – a rovněž pečlivě volená slova: „Dědeček předpověděl, že kdosi z jeho krve toto dědictví znovu získá.“ Matka se s pohrdáním zeptala: „Jaké dědictví? Copak je tvůj otec docela nerozházel?“ Otec ponechal otázku bez odpovědi a omezil se na poznámku pronesenou ledovým tónem, že majetek nemůže být prodán z jistých dobrých důvodů, jakoby se jednalo o majorát nepodléhající procesnímu právu. Nikdy se však panství ani nepřiblížil; daně pravidelně platil jakýsi Ahab Hopkins, který měl ve Wilbrahamu advokátní kancelář a podával rodičům pravidelně zprávu o stavu majetku, které však pokaždé nechávali bez povšimnutí a všechny zmínky o „udržování“ panství odmítali slovy, že by to bylo „vyhazování poctivých peněz po nepoctivých.“

Panství bylo tedy po všech stránkách zanedbáno a tak to už zůstalo. Advokát se je několikrát jen tak pro pořádek pokusil pronajmout, ale ani přechodná konjunktura ve Wilbrahamu nepřivedla do starého domu vážnější zájemce než několik krátkodobých pronajimatelů, a tak sídlo Peabodyových nezadržitelně chátralo pod náporem času a nepohody. Proto bylo tak zoufale zanedbané, když jsem se po náhlé smrti obou rodičů při automobilové nehodě, k níž došlo v roce 1929, stal jeho právoplatným majitelem. Nicméně bez ohledu na pokles cen nemovitostí, k němuž došlo v důsledku hospodářské krize, která vypukla téhož roku, jsem se rozhodl prodat svůj bostonský majetek a zrenovovat si dům stojící poblíž Wilbrahamu pro své potřeby. Po smrti rodičů jsem měl za sebou už dostatek praxe a mohl jsem si tedy dovolit přestat se věnovat právu, jež ode mne vyžadovalo více přesnosti a pozornosti, než jsem mu byl ochoten věnovat.

Tento plán se však nedal uskutečnit, dokud alespoň část starého domu nebyla znovu přichystána ke stálému obývání. Stavba sama byla výsledkem úsilí mnoha pokolení. Původní část byla postavena v roce 1787 v podobě prostého domu z koloniálního období se strohými rysy, nedokončeným patrem a čtyřmi impozantními pilíři v průčelí. Ale časem se tato část stala jen zárodkem, jakýmsi srdcem celého domu. Následující pokolení jej měnily a přistavovaly – nejprve bylo přidáno vznosné schodiště a první patro, později různé přístavky a další křídla, takže v době, kdy jsem se v domě chystal usídlit, to už byla rozsáhlá, různorodá stavba zabírající celý akr plochy a k domu přiléhal trávník se zahradou, jež byly ve stejně zpustlém stavu jako dům.

Přísné koloniální linie změkčil věk společně s méně ohleduplnými staviteli a architektura už dávno nebyla ryzí, neboť nízká střecha navazovala na mansardovou, okna s malými tabulkami a širokými, bohatě tvarovanými a sochařsky zdobenými římsami, se střídala s obyčejnými a vikýře kontras­tovaly s nečleněnými plochami střech. Celkový dojem čišící ze starého domu nebyl nepříjemný, ale každému, kdo měl smysl pro architekturu, musel připadat jako smutný a nešťastný konglomerát všech možných stylů a ozdob. Takovýto nepříznivý dojem však v každém případě zmírňovaly mohutné košaté jilmy a duby, které od nepaměti obklopovaly dům ze všech stran kromě průčelí hledícího do zahrady, kterou mezi dávno neudržovanými růžemi zarůstaly mladé topoly a břízy. Dům tedy celkově působil, navzdory změnám prováděným časem a odlišným vkusem nových a nových potomků, dojmem zašlé slávy a nádhery a dokonce i nenatřené stěny ladily s doširoka rozkošatělými stromy, které jej obklopovaly. V celém domě bylo dvacet sedm místností. Vybral jsem si z nich trojici v jihovýchodním rohu a dal jsem je renovovat. Celý podzim a počátkem zimy jsem dojížděl z Bostonu a dohlížel na postup oprav. Vyčištěné a navoskované dřevo promluvilo opět původní nádhernou barvou, zavedení elektřiny vyhnalo z místností temnou skličující atmosféru a mé přistěhování se zdrželo pouze vinou vlekoucí se instalace vodovodního potrubí, ale nejpozději do 24. února jsem se mohl nastěhovat do starého sídla svých předků. Další měsíc jsem se zabýval plány na opravení zbývajících částí dom; a přestože jsem původně pomýšlel na stržení některých pozdějších přístaveb a zachování původních částí stavby, brzy jsem se svých úmyslů vzdal a přiklonil se k rozhodnutí zachovat dům v takovém stavu, v jakém byl, jelikož z něj vyzařovalo přesvědčivé kouzlo dané bezpochyby pokoleními předků, kteří jej obývali, a rovněž podstatou událostí, jež se odehrály v jeho zdech.

Během toho měsíce si mě místo získalo, a co vzniklo z okamžitého popudu, jsem ochotně přijímal jako celoživotní ideál. Ale tento ideál se bohužel rozrostl do té míry, že brzy přivodil grandiózní odchod, jenž rafinovaně změnil směr, jímž jsem se ubíral, a svedl mě z cesty na dráhu, po níž jsem se nikdy nechtěl ubírat. Tímto osudným plánem bylo rozhodnutí přenést do rodinné hrobky, která byla vytesána do úbočí kopce tyčícího se na dohled od domu, i když trochu stranou od silnice táhnoucí se podél průčelí sídla, tělesné pozůstatky rodičů, kteří byli náležitě pochováni na bostonském hřbitově. Byl to jakýsi dodatek k mému rozhodnutí pokusit se přenést zpět do Spojených států kosti padlého strýce, jež spočívaly kdesi ve Francii, a tak znovu pokud možno shromáždit celou rodinu na půdě, která poblíž Wilbrahamu odjakživa patřila mým předkům. Byl to plán, jaký mohl napadnout jen starého mládence se sklony k samotářskému životu, jakým jsem se za onen pouhý měsíc stal, obklopeného architektovými výkresy a kouzlem starého domu, jenž se chystal znovu ožít v nové éře, velice vzdálené období jeho prostých začátku.

A právě při provádění tohoto plánu jsem jednoho březnového dne vstoupil do rodinné hrobky, již jsem si otevřel klíči, které do mých rukou svěřil advokát pečující o panství. Hrobka se vůbec nevnucovala pohledům, až na masivní dveře ve vchodu nebyla vůbec vidět, jelikož byla postavena na přírodním svahu a byla skoro zarostlá stromy, které nikdo po celá desetiletí neprořezával. Dveře i sama hrobka byly pak bytelné, aby vydržely celá staletí; hrobka pocházela z téměř stejné doby jako sám dům a po mnoho pokolení v ní byli pochováváni všichni členové rodiny Peabodyových, počínaje starým Jedediahem, který postavil dům a usadil se v něm. Dveře vzdorovaly mým pokusům je otevřít, neboť po mnoho let nikdo nevstoupil dovnitř, ale nakonec povolily a hrobka se přede mnou otevřela.

Mrtví Peabodyové v ní leželi v rakvích – bylo jich celkem třicet sedm – postavených částečně ve výklencích a některé mimo ně. V některých výklencích, v nichž byli uloženi nejstarší členové rodu Peabodyových, zbývaly pouze pozůstatky ztrouchnivělých rakví, ale místo vyhrazené Jedediahovi zelo prázdnotou bez jediné stopy prachu prozrazující, že tam kdysi spočívala rakev s mrtvolou. Všechny rakve však stály neporušeně na svých místech až na rakev mého pradědečka Asapha Peabodyho; tou bylo prapodivně pohnuto z místa v řadě, neboť stála blíž k pozdějším mrtvým – k mému dědečkovi a strýci -, kteří nebyli umístěni každý ve svém vlastním výklenku, ale byli prostě položeni na římse vystupující ze zdi prolomené výklenky. Navíc se zdálo, že někdo zvedl víko rakve nebo se o to alespoň pokusil, jelikož jedna stěžejka byla zlomena a druhá uvolněna.

Podvědomě jsem se pokusil zasunout pradědečkovu rakev na místo, ale výsledkem mého pokusu bylo, že se víko vyvrátilo ještě víc a částečně sklouzlo dolů, takže jsem zděšeným pohledem spatřil vše, co zbylo z Asapha Peabodyho. Viděl jsem, že byl nějakým příšerným omylem pohřben obličejem dolů – bránil jsem se, přestože od jeho smrti uplynula tak dlouhá doba, myšlence, že starého pána klidně mohli pohřbít v kataleptickém stavu, a proto ho v tom sevřeném prostoru bez vzduchu potkala bolestivá smrt v křečích. Zbyly z něho pouze kosti, kosti a části oděvu. Přesto jsem však musel napravit omyl nebo nehodu, ať už se tenkrát stalo cokoli; proto jsem sejmul víko a s náležitou úctou jsem obrátil lebku i kostru, aby pradědeček odpočíval v obvyklé poloze. Tento čin, který by za jiných okolností jistě působil morbidním dojmem, mi připadal naprosto přirozený, neboť vnitřek hrobky celý hrál slunečními paprsky a stíny, které vystupovaly na podlaze od otevřených dveří, a v onu hodinu hrobka nepůsobila bezútěšným dojmem. Ale konec konců jsem přišel, abych se přesvědčil, kolik místa v hrobce ještě zbývá, a s potěšením jsem konstatoval, že jej zbývá dost a dost pro mé rodiče, strýce – bude-li možné najít jeho ostatky a převézt je zpět z Francie – a konečně i pro mne. Proto jsem se rozhodl, že budu postupovat dál podle svého plánu, pečlivě jsem zamkl hrobku a vrátil se do domu, kde jsem se pustil do úvah, jak a kdy převezu strýcovy tělesné pozůstatky zpět do rodné země. Bezodkladně jsem napsal příslušným bostonským úřadům žádost, o exhumaci rodičů a správu okresu, v němž jsem se právě usadil, jsem požádal o povolení, abych směl rodiče pohřbít do rodinné hrobky.

Řetězec mimořádných událostí točících se kolem starého sídla Peabodyových se – pokud si dobře vzpomínám – začal odvíjet ještě téže noci. Je pravda, že se mi dostalo nejasného varování, že se starým domem není něco v pořádku, jelikož se mě starý Hopkins při předávání klíčů neustále vyptával, kdy jej převezmu a zda hodlám podniknout tento krok, a se stejným důrazem mi připomínal, že dům je „osamělý,“ že okolní farmáři „nikdy neměli rádi rodinu Peabodyových,“ a že vždycky „bylo těžké udržet lidi, kteří si dům pronajali, aby v něm alespoň nějaký čas vydrželi.“ Dům patří k místům, tvrdil téměř s potěšením, že může hovořit o tak jednoznačné věci, „kam nikdy nikdo nezajede na piknik. Tam člověk nikdy nenajde papírové talíře ani ubrousky!“ – chrlil na mě tuto záplavu nejasných dohadů a nikdy se mi nepodařilo ho přimět, aby svá podezření doložil fakty, neboť – jak patrno – žádná taková fakta neexistovala, nepočítám-li skutečnost, že sousedé hleděli s nelibostí na tak velký pozemkový majetek obklopený ze všech stran dobrou ornou půdou. Ta se opravdu prostírala všude kolem mého panství, obnášejícího pouhých čtyřicet akrů porostlých většinou lesem – země pečlivě obdělaných polí, kamenných zídek, plaňkových ohrad, podél nichž rostly stromy a křoví poskytující potřebný úkryt ptákům. A pokud jde o řeči starého Hopkinse, ty podle mého názoru pramenily s jeho spřízněností s okolními farmáři: solidním typem houževnatých Yankeeů, kteří se ani o chlup nelišili od Peabodyových až na to; že se dřeli víc a možná déle.

Ale oné noci, jedné z těch, v nichž březnové vichry skučely a zároveň zpívaly ve stromech obklopujících dům, mě posedla myšlenka, že nejsem v domě sám. Odněkud shora ke mně doléhal hluk, ani ne tak kroků jako spíše pohybu, zvuk, který nelze popsat lépe, než že připomínal někoho, kdo se pohybuje v úzkém prostoru sem a tam, tam a zpátky. Vzpomínám si, že jsem vstoupil do velkého temného prostoru, do nějž ústilo vznosné schodiště a zaposlouchal se do tmy nahoře, neboť zvuk jako by pomalu sestupoval se schodů dolů, chvíli zřetelně a potom zase jako pouhý vzdech, a já stál na místě a poslouchal, poslouchal a poslouchal a přitom se pokoušel určit původ toho zvuku, pokoušel se pro něj najít nějaké rozumové vysvětlení, jelikož jsem jej nikdy předtím neslyšel a nakonec jsem dospěl k závěru, že za všechno může vítr, který se opírá do nějaké silné větve některého ze stromů rostoucích kolem domu, ta se ohýbá, naráží na stěnu a zase se narovnává, tam a zpátky. Když jsem si takto vysvětlil záhadu, vrátil jsem se do místností, které jsem obýval, a už jsem si zvukem nelámal hlavu – ne že by utichl, to prosím ne, ale protože jsem si pro něj našel rozumové vysvětlení.

Asaph Peabody

Horší to bylo s rozumovým vysvětlením snů, které se mi té noci zdály. Ačkoliv jsem normálně na sny nedal, byl jsem doslova zaplaven těmi nejgrotesknějšími fantastickými představami, jaké člověk mívá ve spánku, v nichž jsem hrál pasivní roli a byl jsem podroben nejrůznějším zkreslením časových a prostorových souvislostí, smyslovým halucinacím a několikrát jsem letmo zahlédl děsivou postavu v černém špičatém klobouku provázenou neméně stínovým stvořením pohybujícím se jí po boku. To vše jsem viděl temně jakoby dalekohledem a soumračnou krajinu jakoby prismatem. Ve skutečností mě ani tolik netrápily sny, ale spíše útržky snů, z nichž žádný neměl ani začátek ani konec, avšak přesto mě lákaly do výslovně bizarního a cizího světa jakoby další dimenze, o níž jsem v obyčejném světě mimo spánek neměl tušení. Ale přesto jsem onu neklidnou noc přežil, i když v poněkud zbědovaném stavu.

Hned příštího dne jsem se dověděl velice zajímavou věc od architekta, který se mnou přijel probrat mé plány dalších renovací, mladého muže, který nedal na podivné představy o starých domech, jaké se běžně vyskytují v zastrčených venkovských koutech. „Nikoho, kdo se přijde podívat na váš dům, by nenapadlo,“ prohlásil, „že je v něm tajná místnost, a dobře ukrytá, co tomu říkáte?“ A po těch slovech mi předložil své výkresy.

„A opravdu tu je?“ zeptal jsem se.

„Možná to bude ‘kněžská díra’,“ dohadoval se. „Pro skrývání uprchlých otroků.“

„Nikdy jsem nic takového neviděl.“

“Já také ne. Ale podívejte tady…“ A ukázal mi na plánech, které nakreslil podle základů a místností, které jsme znali, že v nejstarší části domu se v patře podél severní zdi táhl nevysvětlitelný prostor. Samozřejmě žádná kněžská díra; mezi Peabodyovými se přece nevyskytl jediný papeženec. Ale uprchlí otroci – to už bylo spíše možné. Ale pokud tomu tak bylo, jak je možné, že se skrýš v domě objevila tak brzy, dřív než do Kanady začalo prchat tolik otroků, aby takový prostor byl nutný? Ne, tak to také nemohlo být.

„Myslíte, že tu místnost dokážete najít?“ zeptal jsem se.

„Určitě tam musí být.“

A také tam opravdu byla. Důmyslně ukrytá, i když okno, které chybělo v severní zdi ložnice, na ni mělo upozornit dříve. Vchod a dveře byly zamaskovány v jemně vyřezávaném dřevěném obložení, pokrývajícím celou plochu stěny, které bylo zhotoveno z červeného cedrového dřeva; kdyby člověk nevěděl, že tam musí být další místnost, sotva by si povšiml dveří, které neměly otočný knoflík a otvíraly se pouze, když se stiskla určitá část řezby, kterou jsem neobjevil já, ale mladý architekt, jelikož já jsem nebyl na podobné věci nikdy šikovný. Ale celá záležitost spadala spíše do působnosti architekta, a tak jsem si jen zběžně prohlédl zrezivělý mechanismus a potom jsem vstoupil do objevené místnosti.

Byl to nepatrný prostor, který člověka doslova svíral. Ale přece jen byl větší než kněžská díra; dospělý člověk se v ní mohl procházet zhruba tři metry sem a zase tam, avšak šikmá střecha bránila veškerému pohybu směřujícímu mimo dům. Jistě, dlouhá cesta, směrem ke stěně, ne. Navíc místnost vykazovala všechny stopy toho, že byla v minulosti obývána, neboť v ní nebylo ničím hnuto, na obvyklých místech dosud ležely knihy a papíry a u stolečku, přistavenému ke stěně, dosud stály židle. Místnost působila tím nejneobvyklejším dojmem. Přestože byla malá, úhly, jež svíraly její stěny, se rozbíhaly, jako by stavitel pojal úmysl nepozorovatelně zmást jejího uživatele. Podlaha byla navíc pokryta podivnými obrazci, z nichž některé byly hrubě a barbarsky vyřezány do prken; všechny byly zhruba kruhové a podél vnějších i vnitřních okrajů se táhly nejrůznější obzvláště odpudivé nákresy. Stejně odpudivým dojmem působil i psací stolek, jelikož byl spíše černý než hnědý a sugeroval překvapivou představu, že ohořel; vskutku vypadal, jako by sloužil i k jiným účelům než k psaní. Kromě toho se na něm kupila hromada na první pohled velmi starých knih svázaných v jakési kůži a nějakých rukopisů rovněž svázaných podobným způsobem.

Na bližší zkoumání však nebyl čas, jelikož v místnosti se mnou pobýval architekt, který spatřil, co si spatřit přál; totiž ověřil si pravdivost svého podezření, že místnost existuje, a teď myslel jen na to, jak celou věc sprovodit ze světa a zmizet.

„Odstraníme tu tajnou místnost, prorazíme do ní okno?“ zeptal se a pak dodal: „Předpokládám, že si ji nepřejete zachovat.“ „Nevím,“ odpověděl jsem. „Nejsem si jist. Záleží na tom, jak je stará.“ Kdyby místnost byla opravdu tak stará, jak jsem si představoval, přirozeně by se mi nechtělo ji ničit. Potřeboval jsem dostat příležitost, abych se v ní mohl trochu přehrabat, prohlédnout si ty staré knihy. Navíc nebylo proč spěchat, rozhodnutí nemuselo padnout hned na místě; architekt se mohl zabývat jinými pracemi a teprve pak bychom se oba museli zabývat skrytou místností v patře. A tak se také stalo.

Byl jsem pevně rozhodnut, že se příštího dne do místnosti vrátím, ale jisté události zkřížily mé plány. Především mě čekala další neklidná noc, v níž mě trápily opakující se a nanejvýš znepokojivé sny, což jsem si nedovedl vysvětlit, neboť mě nikdy předtím sny nepronásledovaly, nepočítám-li horečnaté vidiny provázející nemoc. Tyto sny se, snad docela přirozeně, týkaly mých předků, především jednoho starce s dlouhým plnovousem, který nosil černý špičatý klobouk neobvyklé fazóny a jehož obličej, jenž se mi ve snu ovšem nezjevoval, ve skutečnosti patřil pradědečkovi Asaphovi, jak jsem se ráno přesvědčil pohledem na řadu rodinných portrétů zavěšených v hale dole v přízemí. Tento předek se prapodivným způsobem pohyboval vzduchem, takže to vypadalo, jako by doopravdy létal. Viděl jsem, jak prochází zdmi, kráčí vzduchem a za zády se mu rýsují vrcholky stromů. A ať se hnul, kam chtěl, na každém kroku ho doprovázel velký černý kocour, který byl rovněž nadán stejnou schopností překračovat zákony prostoru a času jako jeho pán. Mé sny na sebe nijak nenavazovaly a postrádaly, každý sám o sobě, jakoukoli vnitřní jednotu; tvořil je pomíchaný sled jednotlivých scén, v nichž se pradědeček, kocour, dům i celé panství vyskytovaly jako v navzájem nesouvisejících výjevech. Projevovala se v nich zřejmá souvislost se sny z minulé noci, znovu je provázely všechny mimoprostorové přeludy oněch prvních nočních zážitků a lišily se od nich vyšším stupněm jasnosti. Tyto sny mě neodbytně tížily ve spánku po celou noc.

Proto jsem neměl náladu poslouchat architektovy řeči o tom, že pokračování oprav v Peabodyho domě bude opět odloženo. Architekt se tvářil zdrženlivě a nechtělo se mu do vysvětlování, ale já na něho naléhal tak dlouho, až z něho nakonec vylezlo, že všichni dělníci, které na práce najal, hned ráno prohlásili, že nikdo z nich nechce pracovat na této „zakázce.“ Nicméně, jak mě ujistil, snadno najme Poláky nebo Italy z Bostonu, kterým stačí skromná mzda, musím být ovšem alespoň trochu trpělivý. Neměl jsem jinou možnost, ale ve skutečnosti jsem ani nebyl tak otrávený, jak jsem se navenek tvářil, jelikož jsem začínal pochybovat o moudrosti provedení všech přestaveb, na něž jsem pomýšlel. Konec konců část starého domu se stejně musela spokojit jen pouhým zpevněním a zajištěním, neboť kouzlo starého domu do značné míry spočívalo právě na jeho stáří; řekl jsem tedy architektovi, že nemusí spěchat, a odešel jsem si vyřídit nákupy, které jsem chtěl udělat, když jsem se přistěhoval do Wilbrahamu.

Ještě jsem ani pořádně nezačal a už jsem si stačil povšimnout, že část domorodců ke mně zaujímá velice odměřený postoj. Zatímco dosud si mě buď vůbec nevšímali, jelikož mnozí mě ani neznali, anebo mi ledabyle odpovídali na pozdrav, pokud se předtím se mnou seznámili, ale toho dne ráno jsem zjistil, že se jednomyslně shodli  – nikdo se mnou nechtěl mluvit ani být spatřen, jak se mnou mluví. Dokonce i obchodníci se mnou jednali zbytečně stručně, ne-li přímo neochotně a svým chováním mi dávali jednoznačně najevo, že by uvítali, kdybych si své nákupy raději vyřizoval jinde. Bylo možné, jak jsem se domýšlel, že se doslechli o mém úmyslu renovovat staré sídlo Peabodyových, a byli proti tomu ze dvojího důvodu – bud že renovace připraví dům o jeho kouzlo, anebo že se tím prodlouží existence pozemkového majetku, který by okolní farmáři raději obdělávali, a k tomu potřebovali, aby dům i s okolními lesy zanikl. Mé klidné úvahy však brzy vystřídala nevole. Nebyl jsem žádný pária a nezasloužil jsem si, aby se mi někdo vyhýbal, jako bych jím byl, a když jsem se nakonec zastavil v kanceláři Ahaba Hopkinse, svěřil jsem se mu důkladněji, než bývá mým zvykem, přestože při mých slovech, jak jsem zřetelně pozoroval, začal být nesvůj.

„No, totiž, víte, pane Peabody,“ pokoušel se uklidnit mou dotčenou a pobouřenou mysl, „nesmíte to brát tak vážně. Konec konců tito lidé zažili hluboký otřes a jsou teď v nepříjemně podezřívavém rozpoložení. Navíc jsou v podstatě pověrčiví. Jsem už starý, ale nepamatuji se, že by někdy byli jiní.“

Hopkinsův vážný tón mi umožnil, abych se trochu sebral. „Říkáte otřes. Musíte mi prominout – ale já o ničem nevím.“ Věnoval mi velice neobvyklý pohled, který mě úplně ohromil. „Pane Peabody, dvě míle po cestě od vašeho domu bydlí jacísi Taylorovi. George znám velmi dobře. Mají deset dětí. Ale spíše jsem měl říci ‚měli’. Včera v noci druhé nejmladší dítě, chlapec, kterému je něco přes dva roky, náhle zmizel – někdo ho vzal z postele a odnesl neznámo kam.“

„To je mi líto. Ale co s tím mám já společného?“

„Určitě nic, pane Peabody. Ale přistěhoval jste se poměrně nedávno a, zkrátka – dříve či později se to stejně musíte dovědět – jméno Peabody nemá příliš dobrý zvuk – vlastně mohu odpovědně prohlásit, že je nenáviděno – u mnoha místních lidí.“

Zůstal jsem jako opařený a ani jsem se nepokoušel svůj stav zastírat. „Ale proč?“

„Protože spousta lidí věří kdejakým drbům a řečem za zády, ať jsou sebesměšnější,“ odpověděl Hopkins. „Už máte dost životních zkušeností, abyste si uvědomil, že to tak je, přestože se nevyznáte v našem venkově, pane Peabody. O vašem pradědečkovi kolovaly nejpodivnější zvěsti, slýchal jsem je jako malý chlapec, neboť během jeho pobytu v domě došlo k jistým ošklivým zmizením malých dětí, po nichž jako by se zem slehla, a proto lidé přirozeně mají sklon dávat ty dvě události do vzájemné souvis­losti – v domě se objeví nový Peabody a znovu dojde ke stejné události, jaká bývá spojována s pobytem jeho předka.“ „To je příšerné!“ vykřikl jsem.

„Bezpochyby,“ souhlasil Hopkins téměř zvráceně laskavým tónem, „ale přesto je to tak. Navíc, teď máme duben. Za necelý měsíc nastane Valpuržina noc.“

Obávám se, že jsem se musel tvářit tak divně, že ho to znepokojilo. „Ale no tak, pane Peabody,“ hlaholil Hopkins s předstíranou bodrostí v hlase, „přece víte, že vašeho pradědečka považovali za čaroděje!“ Rozloučil jsem se s ním hluboce rozrušen, navzdory otřesu a pobouření, navzdory nevoli nad způsobem, jakým mi místní lidé dávali najevo pohrdání – ano, dokonce i hrůzu přede mnou -, mě ještě více rozčilovalo neodbytné podezření, že události včerejší noci a dnešního dne spojuje jakási zneklidňující logika. O pradědečkovi se mi zdály vskutku prapodivné sny a teď jsem se o něm doslechl ještě mnohem závažnější věci. Bylo mi jasné, že místní lidé v pradědečkovi pověrčivě viděli mužskou obdobu čarodějnice – čaroděje nebo černokněžníka -, a ať už ho nazývali jakkoli, byli o své pravdě přesvědčeni. Nadále jsem se vůbec nepokoušel chovat se slušně a zdvořile k domorodcům, kteří se odvraceli, jakmile jsem se k nim přiblížil, sedl jsem do auta a odjel jsem domů. Tam mou trpělivost čekala další zkouška, neboť na předním vchodu bylo přibito hrubé varování – arch papíru, na nějž jakýsi negramotný a nepřátelsky naladěný soused načmáral tužkou slova: „Vipadni vocuť – nebo uvydíš.“

Pravděpodobně v důsledku těchto nepříjemných událostí mě ve spánku trápily sny ještě mnohem víc než předcházející noci. Ovšem s jedním podstatným rozdílem – v jednotlivých scénách, které jsem viděl, zatímco jsem se neklidně převaloval na lůžku, se projevila větší souvislost. Znovu v nich vystupoval pradědeček Asaph Peabody, ale tentokrát už jeho zlověstnost nabyla podoby hraničící s hrozivostí a kocour ho na každém kroku následoval se srstí zježenou na krku, špičatýma ušima skloněnýma dopředu a ocasem vzhůru – byla to zkrátka příšera, která klouzala nebo se vznášela po pradědečkově boku nebo za jeho zády. Pradědeček cosi nesl – cosi, co mělo bílou nebo tělovou barvu, ale matnost snu mi nedovolovala poznat, co to je. Procházel lesem, venkovskou krajinou, mezi stromy, kráčel úzkými průchody a jednou jsem určitě spatřil, že byl v hrobě nebo hrobce. Ale ve snech nebyl nikdy sám – v pozadí se vždy držel stínový, ale příšerný Černý muž – ne černoch, ale muž vyzařující tak živou čerň, že byla tmavší než noc, který měl navíc oči, jejichž žhoucí pohledy připomínaly skutečný oheň. Starého pána obklopovala všechna možná havěť – netopýři, krysy, hnusná drobná havěť, jež byla napůl lidská a napůl krysí. Kromě toho jsem zároveň podléhal sluchovým přeludům, neboť čas od času ke mně doléhal tlumený nářek, jako by dítě plakalo bolestí a zároveň ještě hnusný kdákavý smích a hlas, který skandoval: „Asaph bude znovu. Asaph vyroste znovu.“

Když jsem se konečně při prvních náznacích rozbřesku probral z této nekonečné noční můry, byl bych vskutku mohl přísahat, že mi nářek toho dítěte ještě zněl v uších, jako by přicházel ze stěn domu. Už jsem neusnul, ale zůstal jsem ležet s vytřeštěným pohledem a v duchu jsem se ptal, co asi přinese následující noc a po ní další a další.

Příjezd polských dělníků z Bostonu způsobil, že jsem na sny alespoň na nějakou dobu pozapomněl. Byli to tupí, tiší lidé. Jejich předák, podsaditý typ, který se jmenoval Jan Cieciorka, se k podřízeným choval věcně a pánovitě; byl to svalnatý padesátník a tři dělníci, jejichž vedením byl pověřen, spěšně prováděli jeho příkazy, jako by měli strach, že se na ně rozhněvá. Nejdříve architektovi řekli, že budou moci přijít až za týden, ale jak mi vysvětlil předák, jiná práce byla mezitím odložena, a proto se dostavili ke mně; přijeli z Bostonu autem poté, co poslali architektovi telegram. Ale přivezli si s sebou jeho plány a věděli, co je třeba udělat. Ze všeho nejdříve otloukli omítku ze severní stěny v místnosti nacházející se přímo pod tajným prostorem. Museli postupovat opatrně, neboť trámy podpírající patro neměly a ani nesměly být poškozeny. Omítka i latě, které byly, jak jsem spatřil, když se pustili do práce, ještě po stáru nařezány ručně, musely být odstraněny a nahrazeny novými; omítka začala ztrácet barvu a odchlipovat se už před léty, takže místnost byla prakticky neobyvatelná. V podobném stavu byl i roh domu, který jsem teď obýval, ale protože jsem tam provedl rozsáhlejší změny, úpravy trvaly déle. Chvíli jsem sledoval, jak dělníci pracují, a právě když jsem si začínal zvykat na jejich bušení, z ničeho nic přestali. Chvíli jsem vyčkával a potom jsem vstal a vyšel do haly. Přišel jsem právě včas, abych spatřil, jak se všichni čtyři shluklí kolem stěny pověrčivě křižovali, poodstoupili a pak se náhle rozběhli ven z domu a utíkali pryč. Když mě míjel předák Cieciorka, v hrůze a hněvu po mě plivl nadávku. Dělníci utekli z domu, já zůstal stát na místě jako přimražený, a přitom jsem vnímal, že nastartovali motor a odjeli z mých pozemků.

Dočista zmatený jsem se obrátil k místu, kde předtím pracovali. Stačili odstranit značnou část omítky i latí, na zemi po nich zůstala hromádka rozházených nástrojů. Při práci odhalili onu část stěny, která stála za základním trámem, a s ní i všechen neřád, který se tam nahromadil za celá léta. Teprve když jsem přistoupil blíž ke stěně, uviděl jsem to, co určitě viděli dělníci, a okamžitě jsem pochopil, co ty pověrčivé neotesance obrátilo na útěk a kvůli čemu v hrůze a hnusu opustili dům. Protože na spodním konci stěny za trámem ležely uprostřed zažloutlých papírů napůl ohlodaných od myší, ale dosud zřetelně nesoucích nezaměnitelná kabalistická znamení z dávno zašlých časů, mezi ošklivými nástroji smrti a záhuby – krátkými noži připomínajícími tvarem dýku, pokrytými nezaměnitelnými rezivými skvrnami zaschlé krve – drobné lebky a kosti nejméně tří malých děti.

Zíral jsem nevěřícně, neboť pověrečné nesmysly, které jsem slyšel minulý den od Ahaba Hopkinse, se teď zhmotnily v mnohem zlověstnější podobě. To jsem si uvědomil hned na místě. Během dědečkovy éry zmizely nějaké děti, on sám byl podezírán z čarodějnictví, černokněžnictví a činnosti, k níž nerozlučně patřilo obětování malých dětí, a teď byly ve zdech našeho domu nalezeny pozůstatky, které dodávaly váhu podezřením z nezákonných praktik, jež probouzel v místních lidech. Jakmile pominul počáteční otřes nálezu, pochopil jsem, že musím jednat co nejrychleji. Kdyby se rozkřiklo, co dělníci objevili v domě, můj zdejší pobyt se změnil v peklo, o něž by se postarali bohabojní domorodci. Bez dalšího váhání jsem doběhl pro lepenkovou krabici, vrátil se ke stěně a posbíral do posledního zlomku všechny kosti, které jsem našel, a potom jsem tento pochmurný náklad odnesl do rodinné hrobky, kde jsem kosti vysypal do výklenku, v němž kdysi spočívaly pozůstatky Jedediaha Peabodyho už dávno obrácené v prach. Malé lebky se naštěstí rozpadly, takže by každý, kdo by na místě pátral, našel jen pozůstatky dávno mrtvého člověka a pouze odborník by byl schopen stanovit původ kostí, které byly natolik anonymní, že neposkytovaly jediné vodítko k iden­tifikaci. Než polští dělníci stačí o nálezu uvědomit architekta, budu moci klidně popřít pravdivost jejich tvrzení, ale bylo mi souzeno čekat na takovou rozmluvu marně, neboť k smrti vyděšení Poláci se před architek­tem nikdy ani slůvkem nezmínili, proč doopravdy utekli od nedokončené práce.

Nečekal jsem, až mi to oznámí architekt, který tak jako tak musel nakonec najít někoho, kdo by se ujal přestaveb podle mého přání, ale veden instinktem, o jehož existenci jsem neměl tušení, jsem se odebral vybaven silnou baterkou do skryté místnosti rozhodnut podrobit ji co nejpečlivější prohlídce. Avšak okamžitě po příchodu jsem učinil objev, při němž mi začal běhat mráz po zádech: přestože známky, které jsme při krátkém pobytu zanechali v místnosti, byly dosud zřetelně patrné, přišel jsem na další, mladší stopy, naznačující, že se někdo pohyboval – nebo něco pohybovalo – po místnosti v době, která uplynula od mého posledního pobytu. Stopy bylo zřetelně vidět – šlépěje bosého muže a stejně jasné otisky kočičích tlapek. Ale to nebyly nejzlověstnější důkazy jakési příšerné činnosti – vycházely ze severovýchodního rohu svíraného stěnami v podivném úhlu z místa, kde dospělý člověk nemohl stát a kam se sotva vešel kocour, avšak právě tam se v místnosti hmotně objevily a pokračovaly směrem k černému stolku – a tam jsem narazil na něco mnohem horšího, i když jsem si toho při sledování stop všiml teprve na poslední chvíli, kdy jsem už málem narazil do stolku. Na stolku jsem uviděl čerstvou skvrnu. Loužičku vazké kapaliny, která jako by vyvřela ze dřeva – neměla v průměru ani tři palce a nacházela se vedle skvrny v prachu, která vypadala, jako by na místě ležela kočka, panenka nebo nějaký uzlíček. Upřeně jsem na ni hleděl a ve světle baterky jsem se snažil zjistit, co to může být, a pak jsem si posvítil na strop, abych se přesvědčil, není-li tam otvor, jímž by dovnitř mohla zatékat dešťová voda, ale hned jsem si vzpomněl, že ode dne, kdy jsem poprvé a naposled navštívil tuto podivnou tajnou místnost, vůbec nesprchlo. Potom jsem se konečkem ukazováčku dotkl loužičky a zvedl prst proti světlu. Kapalina byla rudá – rudá jako krev – a tak jsem okamžitě bez nápovědy věděl, do čeho jsem sáhl. A vůbec jsem se neodvažoval pomyslet, jak se tam ta substance mohla dostat.

To se mi hlavou už začaly honit ty nejděsivější domněnky, které však postrádaly logické odůvodnění. Odstoupil jsem trochu od stolku, v rychlosti jsem popadl pár knih vázaných v kůži a rukopis, který ležel vedle nich, a s touto kořistí v ruce jsem se odebral z místnosti do prozaičtějšího prostředí venku – tam, kde místnosti neměly stěny svírající na první pohled nemožné úhly, naznačující dimenze ležící mimo rámec lidského chápání. Téměř provinile jsem spěchal dolů do svého bytu a přitom jsem knihy tiskl pevně k hrudi.

Podivné bylo, že jakmile jsem knihy otevřel, měl jsem okamžitě jednoznačný pocit, že vím, o čem jsou. Avšak nikdy předtím jsem je neviděl ani jsem se – pokud jsem si dobře pamatoval – nikdy předtím nesetkal s tituly jako Malleus Maleficarum a Daemonialitas od Sinistrariho. Pojednávaly o čarodějnictví a černokněžnictví, všech mož­ných kouzlech a legendách, o ničení čarodějnic a černokněžníků ohněm, o způsobech jejich cestování: „K jejich hlavním činnostem patří, že se tělesně přemisťují z místa na místo… jsouce svedeni mámeními a fantas­maty ďáblů, a skutečně, jak sami věří a vyznávají, jezdí za nočního času na jistých zvířatech… nebo prostě kráčejí vzduchem poté, co vyšli ven otvory postavenými výhradně pro ně a ne pro někoho jiného. Satan sám ve snech šálí mysl toho, koho drží ve své moci, a vodí ji nejrůznějšími způsoby… Používají masti, kterou podle ďáblova receptu připravují z tělíček dětí, především těch, jež sami zabili, a tou si pak potírají židli nebo koště, bud ve dne, anebo v noci, viditelně, anebo – pokud chtějí – neviditelně…“ Dál jsem už nečetl a otevřel jsem Sinistrariho.

Prakticky okamžitě mi padl zrak na tuto zneklidňující pasáž: „Promittunt Diabolo statis temporibus sacrificia, et oblationes; singulis quindecim diebus, vel singulo mense saltem, necem alicujus infantis, aut mortale veneficium, et singulis hebdomadis alia mala in damnum humani generis, ut grandines, tempestates, incendia, mortem animalium…“ pokračující dále výkladem o tom, jak se čarodějnice a černokněžníci musí ve stanovených intervalech dopustit vraždy dítěte nebo nějakých čarodějných vražedných činů, a z pouhé četby těchto slov se mě zmocnil nepokoj, v jehož důsledku jsem si už jen zběžně prohlédl ostatní knihy, jež jsem si přinesl shora – Eunapiovu Vitae sophistrarum, Ananiovu De Natura Daemonum, Stampovu Fuga Satanae, Bougetovu Discours des Sorciers a dílo Olafa Magna, svázané vhladké černé kůži, v níž jsem teprve později poznal lidskou.

Pouhé vlastnění těchto knih prozrazovalo více než běžný zájem o zále­žitosti čarodějnictví a černokněžnictví; bylo to vskutku tak jednoznačné vysvětlení, odkud se vzaly pověrečné pověsti o mém pradědečkovi, jež doslova hýbaly Wilbrahamem i okolím, že jsem okamžitě pochopil, proč se udržují tak dlouho. Avšak muselo se stát ještě něco jiného, jelikož o těchto knihách mohlo vědět jen pár lidí. Ale co? Kosti nalezené za stěnou pod tajnou místností byly průkazným svědectvím, že mezi domem Peabodyových a nevysvětlenými zločiny zašlých let musela existovat příšerná spojitost. Ale ani tak nemohlo jít o veřejně známou záležitost. V pradědečkově životě musela být všem známá skutečnost, podle níž si tuto souvislost domysleli, a muselo to být něco jiného než samotářský způsob života a lakota, o nichž jsem věděl. Klíč k záhadě pravděpodobně nebyl skryt ve věcech z tajné místnosti, ale nějaké stopy bylo snad možno nalézt na stránkách wilbrahamského listu Gazette, jehož staré ročníky byly k dispozici v městské knihovně. Za necelou hodinu jsem se tedy už pohyboval mezi regály této instituce a listoval jsem ve starých novinách zčernalých prachem. Mé úsilí bylo časově náročné, neboť jsem se musel naslepo probrat všemi čísly vydanými v pozdějších létech pradědečkova života, a vůbec ne zábavné, přestože noviny za jeho časů byly méně omezovány a pronásledovány zákonnými omezeními než za mých dnů. Listoval jsem v nich přes hodinu, aniž jsem narazil na jedinou zmínku o Asaphu Peabodym, přestože jsem pečlivě přečetl všechny zprávy o „násilí,“ jehož se kdosi dopouštěl na venkovských lidech – a především dětech – v okolí peabodyovského sídla, jež bez výjimky provázely redakční úvahy o „zvířeti“, jež „údajně bylo jakýmsi mohutným černým tvorem, který se objevoval v různých velikos­tech – někdy v podobě velkého černého kocoura a jindy dosahoval velikos­ti lva -, což byl nepochybně jen výplod fantazie svědků, většinou dětí mladších deseti let, obětí ohmatávání a kousání, před nímž se jim podařilo utéci, takže na štěstí dopadly lépe než jejich mladší sourozenci, kteří postupně několikrát zmizeli beze stopy v roce, z nějž pocházely noviny, které jsem četl: 1905. Ale nikde nebyla jediná zmínka o mém pradědečkovi; a vskutku jsem nepřišel na žádnou dřív než v roce jeho úmrtí.

Tehdy, a teprve tehdy, redaktor listu Gazette otiskl zřejmě běžně přijímaný názor na Asapha Peabodyho: „Asaph Peabody nás opustil navždy. Dlouho na něho nezapomeneme. Jsou mezi námi mnozí, kteří mu připisují moc a schopnosti patřící spíš do minulých dob než do dneška. Mezi obviněnými z čarodějnictví v Salemu byl i jeden Peabody; a právě ze Salemu přišel Jedediah Peabody, který si postavil dům nedaleko Wilbrahamu. Pověrčivost nikdy neuznává rozumové důvody. Snad jde jen o pouhou shodu okolností, že starý kocour Asapha Peabodyho nebyl od pánovy smrti spatřen, a nepochybně je jen zlovolnou pomluvou, že Peabodyho rakev nebyla před pohřbením otevřena, neboť došlo ke změnám v tělesných tkáních či v běžně užívaném pohřebním obřadu, pro něž by otevření rakve bylo holým nerozumem. To však oživuje staré babské povídačky – totiž že černokněžník musí být pohřben obličejem dolů a nesmí být už nikdy rušen, a když, tak leda ohněm…“ Bylo to napsáno nezvyklým, zamlženým stylem. Přesto jsem se z těchto řádků dověděl mnoho, snad mnohem víc, než mi bylo milé a než jsem očekával. Pradědečkova kocoura tedy považovali za jeho fámula – neboť každý černokněžník a čaroděj má svého osobního ďábla, který může vystupovat v jakékoli podobě, již se rozhodne přijmout. Mohlo být něco přirozenějšího, než že si pradědečkova kocoura pletli s jeho fámulem, když ho v životě provázel se stejnou vytrvalostí jako v mých snech? Znepokojivý tón, který na mě doléhal z redaktorových slov, vycházel ze zmínky, jakým způsobem byl pohřben, neboť jsem věděl, co redaktor vědět nemohl – totiž že Asaph Peabody byl opravdu pohřben obličejem dolů. A kromě toho jsem věděl, že byl vyrušen, ačkoli vyrušen být neměl. A vzklíčilo ve mně ještě hlubší podezření – že sídlem Peabodyových obchází ještě něco jiného než já, něco, co obchází v mých snech i okolní krajinou a vzduchem.

Té noci V znovu dostavily sny, provázené týmiž přehnanými slu­chovými vjemy, které způsobily, že jsem měl pocit, jako bych byl naladěn na kakofonické zvuky z jiných dimenzí. Pradědeček se znovu oddával svým hnusným praktikám, ale tentokrát jsem měl pocit, že jeho fámulus – černý ko­cour – se několikrát zastavil a s vítězoslavným ušklíbnutím ve zlém obličeji se mi podíval přímo do očí. Viděl jsem starého pána ve špičatém klobouku a v dlouhém černém hávu přicházejícího z lesa, zřejmě vstupujícího stěnou domu do ztemnělé místnosti jen spoře zařízené nábytkem, potom se zas­tavil před černým oltářem, kde Černý muž čekal na obětování, které bylo tak hrozné, že jsem se na ně nemohl dívat, ale přesto jsem neměl jinou možnost, neboť sny nade mnou měly takovou moc, že jsem musel přihlížet tomuto ďábelskému činu. A potom jsem znovu viděl starého pána s kocourem a Černým mužem, tentokrát uprostřed hustého lesa daleko od Wilbrahamu uprostřed shromáždění shluklého před velkým oltářem, který stál pod širým nebem, a chystajícího se na černou mši a orgie, které po ní následují. Ale vidiny nebyly vždy zcela zřetelné a jasné; někdy byly sny pouhými prudkými ponory do bezedných propastí podivně vybarveného světla a šálivých kakofonních zvuků, kde přitažlivost ztrácela svou platnost, propastí naprosto neznámých přírodě, v nichž jsem však pokaždé nabýval mimořádné citlivosti ve sféře mimosmyslového vnímání a dokázal jsem slyšet a vidět věci, které bych v bdění ani neslyšel, ani neviděl. Tak jsem slyšel přízračná responsoria černé mše, výkřiky umírajících dětí, vřískot píšťal, zvrácené holdovací modlitby, orgiastické výkřiky účastníků, které jsem však nemusel nutně vidět. A občas mé sny zachycovaly útržky rozhovorů, jednotlivá vytržená slova, sama o sobě beze smyslu, ale vyvolávající temné a znepokojující výklady. „Bude vyvolen?“

„Při Belialovi, při Belzebubovi, při Satanovi…“ „Z krve Jedediahovy, z krve Asaphovy, doprovázen Balorem.“ „Přiveďte ho ke Knize!“

Potom následovaly ony kuriózní útržky snů, v nichž jsem vystupoval sám, obzvláště jeden, v němž jsem byl střídavě veden pradědečkem a kocourem k nádherné knize v černé vazbě, v níž byla ohnivým písmem zapsána jména a proti nim odpovídající podpisy napsané krví a bylo mi řečeno, abych se do ní také podepsal, přičemž mi pradědeček vedl ruku a kocour, jemuž Asaph Peabody říkal Balor, mi drápy drásal zápěstí, abych mohl do své krve namočit pero, které zatím křepčilo a tančilo kolem mne. V tomto snu se projevil rys, který byl nezvykle zneklidňujícím způsobem spojen s realitou. Cesta lesem, po níž jsme přicházeli na místo sabatu, vedla na jednom úseku kolem močálu, kde jsme se museli brodit černým bahnem, z nějž vyrůstalo rákosí, poblíž smrduté břečky, nad níž se držel mrtvolný puch rozkladu; na tom místě jsem několikrát zapadl do bahna, přestože pradědeček i kocour se hladce vznášeli po jeho povrchu.

A ráno, když jsem se konečně probral z nezvykle dlouhého spánku, jsem na botách, které byly večer, když jsem šel spát, naprosto čisté, našel zasychající černé bahno, o němž se mi v noci zdálo. Při pohledu na bahno jsem okamžitě vyskočil z postele a bez potíží jsem sledoval stopy, které zanechaly boty a které mě pozpátku vedly z mého pokoje po schodech nahoru do skryté* místnosti v patře, a jakmile jsem se v ní ocitl, samozřejmě znovu do téhož začarovaného kouta, kde stěny svíraly neobvyklý úhel a odkud vycházely stopy otištěné do prachu! Bylo to šílené, ale nedalo se to vyvrátit. A škrábanec na zápěstí jsem také nemohl nechat zmizet, byť bych si to přál sebevíc.

Doslova jsem se vypotácel ze skryté místnosti a konečně jsem začal matně tušit, proč se rodičům vůbec nechtělo prodat sídlo Peabodyových; od dědečka se dověděli něco z toho, co se o domě traduje, neboť právě on musel nechat pohřbít pradědečka do rodinné hrobky obličejem dolů. A ať pohrdali tradovanými pověrčivými tlachy sebevíc, nebyli ochotni jim odporovat. Rovněž jsem pochopil, proč v domě nevydržel nikdo z lidí, kteří si jej pronajali, neboť sám dům byl ohniskem, do nějž se soustřeďovaly síly přesahující chápání či síly jedince a snad i každé lidské bytosti; kromě toho jsem pochopil, že já sám jsem už byl zasažen aurou pobývání na místě a že jsem se v jistém smyslu vskutku stal zajatcem domu i jeho neblahé historie.

Pustil jsem se tedy po jediné zbývající cestě, která mě ještě mohla přivést k dalším informacím. Tou byl pradědečkův rukopisný deník. Zapomněl jsem na snídani a rovnou jsem se pustil do četby. Zjistil jsem, že deník tvoří volný sled zápisů učiněných rozmáchlým písmem, doplněný výstřižky z dopisů, novin, časopisů a dokonce i knih, na nichž pradědečkovi zřejmě nějak záleželo, přestože spolu v žádném případě nesouvisely, avšak pojednávaly o nevysvětlitelných záhadných událostech – a tím v pra­dědečkových očích nabývaly společné příčiny v čarodějnictví. Jeho vlast­noruční poznámky byly stručné, leč prozrazovaly mnohé. „Dnes jsem udělal, co muselo být učiněno. J na sebe vzal tělo, úplně neuvěřitelně. Ale to patří k věci. Jakmile se proběhne kruh, vše začíná znovu. Známé návraty a hlína přijímá s každou obětí trochu více tvaru. Vracet ho zpět by teď bylo marné. Je jen ten oheň.“

A dále: „Něco v domě. Kocour? Vidím ho, ale nemůžu ho chytit.“

„Určitě černý kocour. Nevím, odkud se tu vzal. Zneklidňující sny. Dvakrát na černé mši.“

„Ve snu mě černý kocour dovedl k Černé knize. Podepsal.“

„Ve snu šotek jménem Balor. Hezký chlapík. Vysvětlil závazky.“

A o kousek dále: „Dnes za mnou přišel Balor. Nenapadlo by mě, zeje to jedna a táž bytost.

Je stejně hezký kocour, jako byl předtím hezký šotek. Zeptal jsem se, jestli sloužil J. v téže podobě, jakou má teď. Naznačil, že ano. Dovedl mě do rohu, kde stěny svírají podivný mimoprostorový úhel, a který je dveřmi ven. J. to tak postavil. Ukázal mi, jak jím mám projít…“

Dál jsem už nedokázal číst. I tak jsem se už dočetl příliš mnoho.

Dověděl jsem se tedy, co postihlo tělesné pozůstatky Jedediaha Peabodyho. A také jsem věděl, co musím udělat sám. Musel jsem potlačit strach z toho, co určitě najdu a okamžitě jsem se odebral do hrobky Peabodyových, vešel jsem dovnitř a přiměl se přistoupit k pradědečkově rakvi. Poprvé jsem si všiml, že pod jménem Asapha Peabodyho je připevněna bronzová destička s vyrytým nápisem: „Běda tomu, kdo jej vyruší z klidu!“

Potom jsem odklopil víko.

Přestože jsem byl připraven na to, co jsem musel spatřit, má hrůza nebyla o nic menší. Neboť kosti se od minulé příležitosti, kdy jsem je spatřil, strašlivě změnily. Pouhé kosti, úlomky, prach a cáry ztrouchnivělých hadrů začaly prodělávat otřesnou proměnu. Pozůstatky pradědečka Asapha Peabodyho začaly znovu obrůstat masem – masem, jež pocházelo ze zla, jímž začal znovu žít od chvíle, kdy jsem tak nemoudře obrátil jeho tělesné pozůstatky – a z další věci ležící v rakvi – ubohého scvrkávajícího se tělíčka dítěte, které už vypadalo, přestože zmizelo z domu George Taylora před necelými deseti dny, jako by bylo z pergamenu, jako by bylo zbaveno všech živých tkání a částečně mumifikováno!

Omámen hrůzou jsem vyběhl z hrobky, ale jenom proto, abych bez odkladů navršil pohřební hranici, kterou jsem – jak jsem dobře věděl – musel navršit. Pracoval jsem horečnatým tempem, aby mě někdo nepřek­vapil, přestože jsem si byl vědom, že lidé se sídlu Peabodyových vyhýbají už celé desítky let. A když jsem byl s jednou prací hotov, pustil jsem se do druhé a s vypětím sil jsem zcela sám přivlekl rakev Asapha Peabodyho i s jejím pekelným obsahem na hranici stejně, jako to před desítkami let udělal Asaph s Jedediahovou rakví a jejím obsahem! Potom jsem už jen zůstal stát a přihlížel jsem, jak obětní oheň strávil rakev i s obsahem, a tak jsem jenom já jediný uslyšel pronikavě vzteklé kvílení, které stoupalo z plamenů jako duch ječení.

Zmenšující se hromádka popela, zbývajícího z pohřební hranice, žhnula celou noc. Pozoroval jsem to z oken domu. A uvnitř jsem spatřil něco jiného.

Černého kocoura, který přišel ke dveřím mého bytu a prohnaně se ke mně lísal.

A vzpomněl jsem si na stezku vedoucí močálem, na stopy bahna i bahno na mých botách. Vzpomněl jsem si na škrábnutí na zápěstí a na Černou knihu, do níž jsem se podepsal. Úplně stejně jako se do ní podepsal Asaph Peabody.

Obrátil jsem se do míst, kde ve stínu číhal kocour a něžně jsem na něj zavolal: „Balore!“

Přiblížil se a hned za dveřmi se zpříma posadil.

Ze zásuvky psacího stolu jsem vytáhl revolver, zamířil a vystřelil po něm. Kocour si mě dál nepohnutě měřil. Nepohnul jediným vousem. Balor. Jeden z méně významných ďáblů.

To tedy bylo to dědictví Peabodyových. Dům, pozemky, lesy – to vše tvořilo jen povrchní, hmotnou stránku mimoprostorových úhlů ve skryté místnosti, stezky vedoucí močálem na místo sabatu, podpisů v Černé knize…

Táži se, kdo mě, až umřu, obrátí v rakvi, budu-li pohřben jako ostatní přede mnou?

*

Translation © Zdeněk Hron
© Revue Horus, 1991
© okultura, MMX

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz

Twitter

    Fotografie

    Stella and the Blue Stragglers (full triptych)Stella and the Blue Stragglers (panel two)Stella and the Blue Stragglers (panel one)Stella and the Blue Stragglers (panel three)Islanded In A Stream Of Starsthe DetourThe Wolf That Lives In Lindseythe Hissing of Summer LawnsHarry's HouseA Senseless Death In ArgentinaMy Back PagesThe Company We KeepAll Of This Has Happened Before (Eternal Recurrence pt. 1)Because It Is A DesertAll Of This Will Happen Again (Eternal Recurrence pt. 2)Shelter MeRefuge of the Roadthe Consequences of FallingTime and Other ThievesI Dreamed My Genesis