O přitahování hvězdného pneumatu…

8
Gershom Scholem: Alchymie a kabala

Gershom Scholem: Alchymie a kabala

118 stran, Malvern, Praha 2010, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-73-5

*

Po stěžejním díle Počátky kabaly, jež podrobně analyzuje původ a raná stadia vývoje kabaly, mapuje nakladatelství Malvern dílo Gershoma Scholema (1897–1982), jednoho z nejvýznamnějších židovských myslitelů 20. století a znalců židovské mystiky, další základní kritickou a typicky „scholemovsky“ hutnou studií Alchymie a kabala, věnující se vývoji vztahu židovské mystiky a alchymie, která se opírá o množství známých i zcela neznámých rukopisů a tisků a podrobně zkoumá zvláštní spojení těchto dvou spirituálních tradic i jejich rozkvět v tzv. křesťanské kabale a theosofii.

Hned na úvodních stránkách vzpomene dvě knihy jistého autora, jenž byl nazýván Abú Aflach as-Sarkastí, přičemž – jak píše – není jisté, zda je to jméno historické osoby nebo fikce. Obě knihy, jež se pod jeho jménem dochovaly, jsou k dispozici pouze hebrejsky, přestože není pochyb o jejich arabském původu. Autor se vyjadřuje vysloveně jako muslim. Tou první je Kniha palmy – Sefer ha-Tamar, velmi pozoruhodný traktát o teorii i praxi „pneumatické filosofie,“ což je nauka o přitahování hvězdného pneumatu pomocí okultních praktik. Na Scholema musela učinit velký dojem, neboť v poznámce sděluje, že ji vydal v hebrejském originálu (sešit I., Jeruzalém, 1926) s německým překladem (sešit II., Hannover, 1927) a dodává: „Do dneška patří k těm nejzáhadnějším textům arabské okultní literatury.“

Objasňuje se tím prastará tradice, jež se váže až počátkům posvátných teokratických dynastií, kdy se mágové pokoušeli stáhnout z nebes dolů hvězdné pneuma.

Oproti již vyhraněnému středověkému (alchymickému a heraldickému) dělení dvou nejvzácnějších kovů tu zaznívá, „že stříbro je symbolem pravé, mužské strany, Milosrdenství a lásky (bílá, mléko), kdežto zlato je naproti tomu symbolem ženské levice, síly a přísného Soudu (červená, víno, krev). Toto dělení se objevuje poprvé v nejstarším dochovaném kabalistickém textu, v knize Bahir.“ Luna a stříbro jsou spojeny již v ilustraci ze 14. století. Mýtoetymologicky je pozoruhodné sdělení Zósima, jenž „uvádí stříbrné lidi jako předchůdce zlatých lidí.“

Scholem to také v dalším komentuje:

‚Kabalistická symbolika je ovšem, jak už bylo zmíněno, velmi svérázná. V symbolice helénsko-západního světa a v alchymii především obecně platí, že „mužské“ je červené a „ženské“ bílé, což se patrně odráží i v alchymistickém označení jistých látek jako „bílá žena“ a „červený muž.“‘

Možná by se to nemělo přehlížet, neboť v ní zůstává zachována klasická kabalistická symbolika:

‚Proč se zlato nazývá זהב (zahav)? Protože v něm jsou obsaženy tři principy: mužský (זהר), což je ז. Duše, což je ה (zjevně ženský princip, který tato hláska v písmenkové mystice kabaly často představuje). A ב zaručuje jeho trvání, jak stojí psáno (na začátku Tóry s iniciálou): Počátkem stvořil [Gn 1,1].‘

Zde tedy zlato splňuje vše, co alchymistická symbolika potřebuje: představuje mystické sjednocení nejvyšších kosmických principů, které se uskutečnily zásluhou stvoření – což může znamenat Boží Stvoření světa, stejně jako alchymistické dokončení „díla.“ Symbolika „královské dcery,“ již Bahir v této souvislosti rozvíjí a na jejímž podobenství popisuje působení hlásky Bet, odpovídá – ať vědomě, či nevědomě – alchymistické symbolice prima materia, odpovídající prvotní hmotě, chaosu při Božím Stvoření světa.

Abychom to však viděli v celistvosti, musíme vzít v úvahu ještě Scholemovu poznámku k této pasáži:

‚Zda citovaná pasáž z Bahiru vůbec kdy měla nějaké alchymistické souvislosti, to je ve skutečnosti velmi sporná věc. O zlatě se tu hovoří jen kvůli tomu, že se komentuje verš „Mé je stříbro a mé je zlato!“ [Ag 2,8]. Jelikož je mluvčím Bůh, autor Bahiru vysvětluje, co si pod tímto Božím „zlatem“ máme představit. V souladu se symbolikou Bahiru tvoří toto „zlato“ trojice midot označovaná hláskami Zajin, He a Bet. Bet je horní Samice (v symbolice Zoharu mu odpovídá sefira Tiferet), který sestává ze sedmi částí těla, což naznačuje právě hláska Zajin. Hláska He je dolní Samice (v symbolice Zoharu jí odpovídá sefira Malchut). V podobenství o „králově dceři“ (dolní Samice je v Bahiru dcerou Boha a horní Samice) se pak vysvětluje, že Král (Bůh) chtěl se svou dcerou (dolní Samicí) zůstat ve styku i poté, co ji dal za ženu Samci.

Budiž poznamenáno, že „horní Samicí“ jest Eva a „dolní Samicí“ dcera, snad Lilith. Z toho může být vyrozuměno, že „horní Samice [Eva] a horní Samec [Bůh, Adam]“ nikdy neopustili rajský Eden. A o Adamově pozemském životě se mimo apokryfní spisy v Bibli nehovoří. Důsledky takového výkladu jsou pak ovšem vpravdě ohromující.

Ve světle výkladu předchozího odstavce můžeme pak lépe rozumět i kázáním mistra Eckharta, v nichž promlouvá o duši.

Gershom Scholem (1949)

O Malchutu panují od počátku nejasnosti: byl z prvotního plánu sefirotického Stromu vypuštěn a setr bylo toliko devět? Je oním utrženým Eviným jablkem a následkem toho přislíbeným královstvím? Scholem uvádí, že „Kamen mudrců byl přiřazen té nejnižší sefiře, ale přiřazení nejpodřadnějšího kovu, olova, té druhé nejvyšší sefiře v knize Eš mecaref,“ je vskutku problémem. „Možné gnosticky antinomistické důsledky této koncepce kabalistům zřejmě nikdy nedocházely. Jinak by sotva kolovala díla, v nichž se na základě uvedeného principu popisují například v horních světech zapovězené styky mezi sefirami nejenže jako povolené, nýbrž dokonce jako žádoucí.“ K tomu Sefer ha-temuna: „To, co je v jednom zakázáno, je v tom druhém povoleno.“ Zní to opět jako známá rajská norma, jež byla porušena, následována osudnou sankcí.

Zábavná je historka na okraj výše řečeného, když Scholem vzpomíná na mimořádnou postavu starého marockého učence Machloufa Amsellema, „jenž byl kabalistou a teoretickým i praktickým alchymistou. Ten z různých textů sestavil dva objemné kodexy – jeden o kabale a druhý o alchymii – které mi ukazoval. Vyprávěl mi, že za svého mládí býval dvorním alchymistou u marockého šarífa. Tyto údaje se mi o mnoho let později potvrdily ve článku Note sur l’Alchimie à Fès (1906) od G. Salmona, který u něj tyto dva rukopisy ve Fezu viděl už v roce 1904. Salmon tam informuje, že Amsellem byl na začátku sedmdesátých let 19. století dvorním alchymistou sultána Mulaje Hasana, kde se ve volných chvílích plně věnoval studiu alchymie – ovšem spíše za magickými a okultními účely, než aby hledal Kámen filosofů. Sultán prý měl podle Amsellemova vyprávění asi dva tisíce alchymistických rukopisů a Amsellemovi hodlal zabavit i jeho vlastní nasbírané rukopisy. Alchymistická pojednání, která jsem viděl, byla v arabštině, ale napsaná hebrejskou abecedou. Krátce před svou smrtí začal Amsellem své kabalisticko-alchymistické traktáty tisknout, zemřel však v roce 1927 po vytištění úvodu (který vlastním). Kam se rukopisy poděly potom, to se mi nikdy nepodařilo zjistit.“

Já však mohu prozradit, že jsem nad nimi se sultánem ještě mnohokráte hloubal a k naší oboustranné potěše Kámen dohledal.

*

© San
© okultura 20=

Uložit

Uložit