Putování za »želví« civilizací

39
D. Ž. Bor: Tajemný svět pravěku. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Mýtoetymologické eseje (456 stran, nakladatelství Trigon, sv. 6, Praha 2013)
D. Ž. Bor: Tajemný svět pravěku. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Mýtoetymologické eseje
(Trigon, Praha 2013)

D. Ž. Bor: Tajemný svět pravěku. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Mýtoetymologické eseje

456 stran, nakladatelství Trigon, sv. 6, Praha 2013, vydání první, vázané, cena 440 Kč
ISBN 978-80-86159-68-3

*

Když v roce 1993 vyšel D. Ž. Bor se svojí knihou Abeceda stvoření. Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace, bylo vnímavým čtenářům zřejmé, že se objevilo dílo nadčasové, nemající v současné hermetické literatuře obdoby nikde na světě, třebaže jisté nepřehlédnutelné signály přicházely už s titulem Zlatý a železný věk aneb O vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí (1992), neboť už i tam nacházíme mýtoetymologické prvky (viz str. 9-44), a knihy tak tvoří se současně recenzovaným dílem nerozbornou trilogii a jako takovou ji i čtenářům doporučujeme.

Jak čteme z důležité ediční poznámky (od str. 444), která objasňuje genezi knihy a postup při editaci textu k vydání, vyšel Tajemný svět pravěku dva roky po smrti D. Ž. Bora. Studiem starých mýtů a dávnými civilizacemi se zabýval dlouhý čas, fascinován příbuzností jazykových kořenů napříč kontinenty, a v jeho průběhu objevil nové živ(n)é pole, na němž vyrašila podivuhodná věda, mýtoetymologie. Vydáním Abecedy stvoření však nic neskončilo. Přitahován mnohými výhonky na zeleném stromu svého pěstěného poznávání shromažďoval postupně další materiál, jak o tom svědčí dopis básníku Jiřímu Veselskému z 8. července 1998:

„Dá-li Bůh, ještě jednou se vrátím k Abecedě stvoření a mýtům. Svého času, někdy před dvaceti lety, jsem se zabýval zmizelou »želví« civilizací. Měl bych se na ni ještě jednou znovu podívat.“

Po pěti letech začal s novou tvůrčí silou pořádat své poznámky k tomuto tématu a bardovi Veselskému se v prosinci 2003 svěřuje:

„Propadl jsem se do hlubin pravěku: rozhodl jsem se přepracovat Abecedu stvoření a doplnit ji přesně vybranou mytologií, která by mohla vysvětlit mnohé, co dodnes všichni přehlíželi. … Moje tehdejší mýtoetymologie byla příliš jednostranně zaměřená na etymologii, na vznik a původ dnešního lidstva. O tom jsem už psal v knížce Zlatý a železný věk, ale tehdy jen stručně, omezeně a vymezeně. Hluboce cítím svou povinnost předat zprávu.“

A jeho nasazení bylo opravdu veliké, jak o tom sám vypovídá: „Zápasím s prací i sám se sebou, s chorobami a hlavně se studiem materiálů pro novou knihu. A nezdá se mi nic důležitějšího, než je moje práce na této knize. Dělám většinou v noci od dvou, tří hodin do rána bílého a jsem vzhůru až do večera a usínám kolem půlnoci a probouzím se okolo třetí. Je to absolutní vypětí. Už nedokážu mít »nadhled« nad sebou samým, který mi dovoloval špás a žert. Je to na krev. A té mám málo. Ale pokračuji… jsem ohař zkřížený s buldokem.“

Povinnost předat zprávu. Posel z jiných časů. Vypravěč o Hadu a Želvě, o podivných zápasech dobrých a moudrých Hadů s oněmi zlými a nemoudrými, o Rybích lidech, Hadích lidech a Ptačích lidech. Umanuté stopování až ke kořenům nesmírně vzdálených dob, jejichž skrovné pozůstatky jsou mementem dávné katastrofy, k níž my sami uháníme mílovými kroky, ba již jsme na jejím prahu.

D. Ž. Bor to cítil rovněž, neboť poznamenává: „Doufám, že novou knihu stačím napsat a varovat nás před námi samými: my jsme ti, před nimiž nás moudří varovali!“

Co jednoho trkne hned v úvodu knihy, je souzvuk slov, které nás vedou k poznání, že mýtus má vymýtit původní nezahalenou pravdu, o čemž svědčí i dnes již archaický a nepoužívaný tvar pro slovo symbol, jenž sluje kryt. Symbol má zakrýt nahou skutečnost.

Dokládá to i citace z básně Octavia Paza hned v úvodu: „Člověk je bytost ze slov. Slova jsou naší jedinou skutečností nebo alespoň jediným svědectvím naší reality. Neexistuje myšlení bez jazyka, ani objekt poznání: první, co člověk udělá tváří v tvář neznámé skutečnosti, je, že ji pojmenuje, pokřtí.“

Slova mají paměť! Inteligibilita jako moc uchopování, chápání, a tak ji chápe i D. Ž. Bor, říká-li „mozkoruký uchopitel věcí“, hra se slovy vede k návratu k jejich kořenům. Sama artikulace poukazuje na členění dříve neartikulovaného zvířecího křiku, články jsou kostrou jazyka, kolem nich se nabaluje maso, vtělení významu. Proto se tu správně mluví o vnějším a vnitřním těle řeči: to první jest „specificky smyslové“, kdežto to druhé „souvisí s bioproudy, vznikajícími z napětí mezi tím, co vnímáme, a tím, co chápeme s různým stupněm předjímavosti“.

Odkazuje zde na analogii, již Marinetti vidí jako „nesmírnou lásku spojovat na pohled se různící, vzdálené a nepřátelské věci. Mýtoetymologie vidí ještě něco navíc: lidskou snahu spojovat slova a jevy v přepevný řetězec myšlenek a věcí světa.“ V mýtoetymologii ovšem my spatřujeme myšlenkový protipól analogie, pokulhávající svým srovnáváním „to je jako tohle“, a to božskou univocitu, zřící ona „netušená spojení“ třetím okem již zmíněné inteligibility.

Když se zamyslíme nad významem gest, mimiky a expresionismu (zvláště pak v jeho příznačném německém filmovém podání), začnou následující slova dostávat význam: „Pradávní lidé nedokázali oddělit slovo od věci, kterou označuje. Deixní povaha celé třídy praslov je více než zřejmá. Etnika, objevivší grafický záznam slov, se v dlouhodobém procesu začínají zbavovat expresivního gesta, přehrávání situací, mimiky a takové intonace, která zpočátku napomáhala zjednoznačňovat smysl a význam polysémantických slov.“ A o kousek dál poukazuje na fenomén „ztráty místa“, který dnešní civilizaci trápí jako efemérnost pobývání v domovině, lokalitě, již nahrazuje vágní globalizací, jejímž konečným stavem jest globalita, v níž padly všechny bariéry, tedy ony „meze“, které u nás zrušila socialistická kolektivizace a na Západě paduch, vlastně spíše padouch komercionalizace. D. Ž. Bor totiž píše:

„V současné době jsme svědky poklesu frekvence demonstrativních částic ve spisovných jazycích. Kdysi nezbytné určité členy se z některých jazyků začínají vytrácet nebo je jejich funkce průběžně oslabována; takový vývoj bude pokračovat. Je mimo jiné aktivován nepřetržitými proměnami osvětí, v němž stále agresivněji působíme. Už začínáme mít problém s definováním souběžnosti dějů. Člověk, centrum osvětí, nabyl takové rychlosti, že bodové teď nebo zde postihuje jiný okruh faktů než dříve; než stačíme říci tady, teď, zde, jsme bůhvíkde. Než vyslovíme slovo, jsme jinde než tam, kde jsme je začali vyslovovat. V mnoha případech »místo« přestalo ve starém slova smyslu existovat. Dnes jako by stromy vykročily ze země a prchaly krajinou: z okna auta, letadla, raketoplánu vidíme mnoho míst, aniž bychom v nich byli. Naše oko sleduje reliéf krajiny, kdežto ostatní smysly se vnímání krajiny téměř neúčastní, jsou vyřazeny rychlostí, jíž jsme unášeni.“

Toto „unášení“ jest výsledkem „transkontinentální migrace“, jakéhosi exodu par excellence, a spolu s ní jdoucí globalizace jazyka, zvyšujícího se počtu přebírání slov z tzv. »cizích« jazyků (především z angličtiny jakožto – čtenáři laskavě prominou – zkurvené latiny), vede k ohromující proměně duchového těla řeči.

Autor píše: „Zatím se jen blížíme k vyšší magii; vnější slovo doposud obývá historii. … Ještě ne anděl, ale už člověk s křídly. Vnitřní slovo, probouzející imaginaci nového typu, začíná novým způsobem spájet mikrokosmos s makrokosmem. Takový proces předvídal spisovatel a magik W. B. Yeats, který v eseji o Williamu Blakeovi napsal: »Naučil se (Blake) od dávných alchymistických spisovatelů, že obraznost je první emanace božství, tělo Boží, údy Boží – a vyvodil závěr, jejž oni nevyvodili, že všechna imaginativní umění jsou proto největšími zjeveními Božími a že sympatie se všemi živými věcmi, ať jsou hříšné či spravedlivé, kterou vzbuzují imaginativní umění, je oním odpouštěním hříchů, které přikázal Kristus.“

Vskutku! Sympatie pocházející z imaginace jakožto ono odpouštění hříchů, o němž kázal Kristus!

A pokračujme dále slovy Victora Huga: „Slovo, nechť to každý ví, je živá bytost.“ A není to jen eufemismus, říkáme-li např. o latině, že je to „mrtvý jazyk“.

PantagruelV průběhu statisíciletí vznikla bizarní představa, že člověk vyslovováním slov v lidských ústech za pomoci jazyka vytváří věci jako bůh; že má v ústech celý svět. François Rabelais, autor burleskní epopeje o obrech Gargantuovi a Pantagruelovi, v kapitole Svět v ústech Pantagruelových vypravuje, jak při válečném tažení proti Almyrodům zastihl Pantagruelovo vojsko prudký liják; aby je ochránil před úplným rozmáčením, vyplázl z polovice jazyk a vyzval mužstvo, aby se pod ním ukrylo jako kuřata pod kvočnu. Vypravěč, který událost líčí, se už pod vyplazený jazyk nevešel, a tak vystoupiv na něj, napochodoval Pantagruelovi rovnou do pootevřených úst. „Ale, bozi a bohyně, co jsem tam spatřil?“ vzkřikl překvapeně: „Nechť Jupiter mě smete svým trojitým bleskem, lžu-li! Chodil jsem tam tak, jako se chodí po Sofii v Cařihradě, a viděl jsem tam skály veliké jako dánské hory; myslím, že to byly jeho zuby; a veliké louky, velké lesy a silná velká města, ne menší než Lyon nebo Poitiers. První, koho jsem tam potkal, byl nějaký dobrý člověk, který sázel zelí. Byl jsem tím všecek udiven a ptal jsem se ho: ,Ach, příteli, co tu děláš?‘ ,Sázím zelí,‘ řekl. ,A nač a jak?‘ řekl jsem. (…) ,Takhle já se živím; nosím zelí na trh do města, které je tam vzadu.‘ ,Ježíši Kriste,‘ pravím, ,tady je nějaký nový svět?‘ ,Jenomže,‘ řekl, ,není ani trochu nový; ale říká se ovšem, že mimo něj je nová země, kde mají slunce a měsíc a plno krásných věcí; ale tenhle svět je starší.‘“ Rabelais praví, že vnitřní svět je daleko starší než člověk sám a že vnější svět vzniká, kdykoliv vyslovujeme slova.

Etymologie hledá kořeny slov, mýtoetymologie pátrá po jejich semenech, která v sobě tají stín a ozvěnu Hlasu Přírody. Rostlinné semeno je snem upoutané vegetace o svobodném pohybu: kořen vězí v zemi jako mlčenlivá ústa, zahryznutá do produktů minerální říše, kdežto semena, podobna cestovatelům prostorem a časem, přenášejí z místa na místo latentní tvar, probouzený k životu ve chvíli proměny: když začínají klíčit. Semena slov jsou snem hmoty o bdění Světla: prvotní jména do sebe jímají různé skutečnosti.

Hra se slovy je hrou o budoucnost jedince, ducha kultury a všech civilizací. Když básník Chlebnikov zpozoroval, že jeho „staré řádky pojednou pozbývají lesku, když skrytý v nich obsah se stával dnešním dnem,“ pochopil, „že vlastní tvoření je budoucnost. Odtamtud duje vítr slova.“

D. Ž. Bor činil svým způsobem výpady i do oblasti okultury, a to nejen mj. přibližováním díla a osobnosti Gustava Meyrinka, ale třebas i tímto nenápadným odstavcem, který vysvětluje jistý obskurní rys filmu Candyman:

Je víc než pravděpodobné, že zlato a med byly mýtoetymologickými ekvivalenty Slunečního Logu; korespondenci Slunce – včela nabízí řecký mýtus, v němž se včely účastní stavby Apollónova chrámu, který byl vystavěn z vosku včel a peří ptáků. To všechno jsou zvláštní fakta, s nimiž neumíme zacházet. Přitom ne každá duše se stává včelou; Porfyrios tvrdil, že jméno včela (Mélissa) přijímají pouze ty duše, které „hodlají žít podle zásad spravedlnosti a znovu se navrátit zpátky, když byly zde na zemi, vykonaly pouze to, co je bohům příjemné“. Protože pod mýtoetymologickým pláštíkem tušíme pradávné učení o putování duší, snad smíme uvést Sofoklův verš: „Včelí roj zemřelých letí a z podsvětí přichází nahoru.“

Některé nálezy Borova bádání jsou neocenitelné. „Podle chaldejské mytologie, vykládané Béróssem a opisované Řeky, měl Úran (Nebe) s Gé (země) čtyři syny, kteří se jmenovali: Dágon (bůh počasí), Átlas, Baitylos (Betylus) a Thovt. Prvního známe z Chaldeje, druhého z Řecka, třetího možná ze zmínek v alchymických knihách (Bejt El, Béthel, Dům boží) a posledního z Egypta. Philo z Byblu uvádí jako jejich syny: El-Kronos, Baitylos, Dagon a Átlas. Sanchoniathon ve své Cosmogonii píše, že Úran (Nebe) měl se svou sestrou Gé (Země) čtyři syny jménem Kronus/Saturn, Átlas, Betylus a Dagon/Siton.“ A nyní (str. 94): „Jméno Siton upomíná na české síti; Saturn, identifikovaný se staročeským Sytivratem nebo Sitivratem, je vzpomínkou na zlatou dobu, kdy nikdo nehladověl a všichni lidé byli nasyceni. Řecká slova, v nichž vězí kořen ∗SIT, znamenají především obilí, chléb, jídlo, potravu. Giambattista Vico v Základech nové vědy o společné přirozenosti národů píše, že Saturn byl tak nazýván od satis, setby.“

Osireon v Abydu
Osireon v Abydu

Své kameny klade do duchovní stavby Školy myšlení, do níž nás uvádí jako Prvňáčky, abychom pak s nabytými vědomostmi postupovali do vyšších tříd. O varování však není nouze, viz kapitola Záhadný tibetsko-mongolský spis (od str. 109). Čteme: „V malém Osiridově chrámu (Osireon) v Abydu, jehož zbudování z nezvykle velikých balvanů budí dojem, že ho stavěly nějaké »cizí bytosti«, došlo nedávno k objevu na jednom z překladu sloupů: „…odloupl se štuk a objevily se znaky, které egyptologové dosud neznali, připomínající tanky, ponorky, helikoptéry atp. Byly prohlášeny za podvrh, ale žádný z egyptologů si nedal práci, aby se jimi vážně zabýval. Pokud by text byl autentický, vztahoval by se k nějaké zaniklé civilizaci“ (J. A. West).

Právě putování D. Ž. Bora za touto »želví« civilizací skrytou pod nánosem bahna ho vede k různým podáním o potopě světa v posvátných textech. Bahno a voda jako inkoust příštích zpráv o zaniklých divech.

Přejeme i našemu čtenáři, aby D. Ž. Bora následoval s myslí otevřenou a nebál se nechat se zapsat do jeho živé školy Moudrosti, v níž se naučí číst vířící dopisy psané Boží rukou inkoustem sépií ve vodách Tiamát, jež máchnutím proutkem sv. Michaela zmrznou a on po nich opět převede Adama do země zaslíbené, v ráj.

*

Velice si cením i toho, že –ZZ– připojila podrobnou poznámku včetně srovnání verzí rukopisu knihy (str. 449), která poskytuje vhled do vzniku knihy a umožňuje se seznámit s vývojem autorova náhledu na témata a jejich důležitost. Celková architektura knihy tak dostává punc pečlivosti a vážnosti, jež si jistě zaslouží.

*

 © okultura v-2013

Uložit

Uložit