Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Kde jest, básníku, vykoupení?

San Červenec - 12 - 2016
Adam Borzič: Orfické linie (Malvern, Praha 2015)

Adam Borzič: Orfické linie
(Malvern, Praha 2015)

Adam Borzič: Orfické linie

LVI stran, Malvern, Praha 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7530-015-7

 

Orfeus svým následovníkům zanechal nástroj na urovnání disharmonie, a musíme mít také na paměti, co nám sděluje Hargrave Jennings ve svém díle Rosikruciáni. Rituály a mystéria:

»Rosikruciáni tvrdí, že hudba nebo melodie – která je očarováním – prochází celou přírodou v jejím zdárném nebo zamýšleném pokroku, ačkoli je jen nářkem či bědováním instinktivní duše nad její „poraněnou“, „obětovanou“ nebo „zničenou schopností“. Běduje nad svým „původním ztraceným rájem“. Hudba sfér není nic nereálného, nýbrž je tak reálná jako atmosféra duchů, neboť „harmonie je sférou duchů“ a disharmonie (třebaže je nutností, podporou a vyrovnáním stvoření) je médiem pro prosté a nižší duchy, kteří zároveň zaplavují svět výměty a sedlinami. V disharmoniích nebo v neharmonickém boji mezi tóny je lůza mezi duchy pobádána k závistivosti, úskočnosti, zlovolnosti, vrtošivosti a trulantskému žití. Přitom krása není nutně krásou; může být svodem. Neboť vyšší stupně odbojných a rebelujících duchů, kteří nacházejí svoji moc ve svém původním vymezení (fenomény mají existovat), jsou svým způsobem – nebo z domýšlivosti – krásní, líbezné tvary duchovního života a přírody; a mnohdy odolávají nejlepším pohnutkám andělů světla. Kabalisté si šeptají, že Bůh „stvořil svět pomocí hudby“; že hudba, tak jak ji známe, je v podstatě mocí; že je slabou, silně proměněnou a pokleslou tradicí, zbytkem ztraceného ráje člověka a vzpomínkou na něj; že (původně skrze ni) bylo všechno možné jakožto dar Boží, což vysvětluje klasické báje o Orfeovi, Amfiónovi a o dalších mytických hudebních divotvůrcích; že hudba je modulována podle pohybů planet v novém řádu postdiluviálního světa a v souladu s novým uspořádáním sluneční soustavy podle mysteriózní aberace (kataklysmatu); že lidstvo tuto hudbu už nemůže slyšet a že lidská duše je tak pokleslá, že jen částečně postihuje slabou a přerušovanou ozvěnu univerzální hudby, která v jiném – nyní materiálním – smyslu vytváří život a podporuje růst a zář každé jednotlivé věci.

Pokračování →

Má pohádka, moje pravda

San Listopad - 15 - 2015
Aniela Jaffé: Vzpomínky / sny / myšlenky C. G. Junga (Portál, Praha 2015)

Aniela Jaffé: Vzpomínky / sny / myšlenky C. G. Junga
(Portál, Praha 2015)

Aniela Jaffé: Vzpomínky / sny / myšlenky C. G. Junga

368 stran, Portál, Praha 2015, vydání první, brožované, cena 569 Kč
ISBN 978-80-262-0803-7

 

V létě roku 1956 padl poprvé návrh Kurta Wolffa vydat duchovní autobiografii C. G. Junga a Jolande Jacobiová doporučila jeho blízkou a dlouholetou spolupracovnici, sekretářku a švýcarskou psychoanalytičku Anielu Jaffé (1903–1991).

Jung byl znám svým odporem k popisování sebe a svého díla před očima světa. Přislíbil teprve po dlouhém váhání a zároveň si stanovil podmínku: kniha bude moci vyjít až po jeho smrti.

Po nějaké době „zpovídání“ a jeho zaznamenávání přišel koncem roku 1957 s návrhem, že bude o svém dětství psát sám, což bylo překvapující vzhledem k faktu, že jej psaní namáhalo a že by nic takového nepodnikl, kdyby to nepociťoval jako „úkol“ z nitra.

„Každá má kniha je vždycky osud. Je v tom cosi nedozírného a já si nemohu nic předepsat nebo předsevzít.“

V dubnu 1958 tak dokončil tři kapitoly o dětství, školním období a letech studií. V lednu 1959 byl na svém venkovském sídle v Bollingenu a když Aniele Jaffé vracel kapitolu O životě po smrti (str. 257n), řekl jí:

„Něco ve mně bylo dotčeno. Vytvořil se ve mně jakýsi vnitřní potenciál a já musím psát.“

Tak vznikla kapitola Pozdní myšlenky, v níž jsou vysloveny ty nejhlubší, i když možná vůbec nejnepřístupnější Jungovy myšlenky (str. 279n).

Pokračování →

O Velkém Předělu

San Červenec - 19 - 2010

A pro nesmírnost schodiště neviděli stupňů jeho…

Vidí hory, vidí les, vidí mraky u nebes, ale nikdy nepochopí, co se mu pod nosem tropí. – A. B. Strugačtí

*

Přicházející události vrhají před sebou stíny, pravil Campbell a měl pravdu, neboť mluvíme-li o Velkém Předělu, musíme nejprve pochopit, jak vůbec toto označení spatřilo světlo světa.

Pravíme, že než světlo světla spatří nějaká myšlenka či věc, proběhne obrazivostí člověka a vstoupí do prostoru zvaného Anima Mundi.1 Každá zvláštní idea má svého zvláštního nositele, Porodníka, který ji zjeví lidstvu. Mein Kampf měl svého Hitlera, Faust svého Goetha a Kniha Zákona Aleistera Crowleyho, který skrze ni vyhlásil Nový aeon (přesněji: stal se právě oním Porodníkem pro bytost zvanou Aiwass2) a v těchto pohnutých dobách se objevuje stále více faktů, připusťme i slovo „zjevení,“ které podtrhují tuto zvěst. Jednou z nich může být i poselství jugoslávské divotvůrkyně z Medžugorje o „velkém předělu,“ který mluví o principiální proměně lidstva, lépe řečeno její části, v kardinálně jiné bytosti. Nelze se vyhnout námitce o další elitářské vizi se sektářským podtextem – kdo bude takto „proměněn“? A kdo bude „zatracen“? O tom nyní mohou existovat pouze dohady, jak bude vypadat tento člověk, ale my se jej pokusíme v tomto příspěvku aspoň trochu přiblížit. Tvrdíme, že ve spodních duchovních proudech lidstva se odehrávají všechny podstatné procesy dříve než ve zjevném světle dějinných událostí. „Nahoře“ v „nebi“, tzn. v nevědomí, se odehrává taková scéna v předstihu oproti „zemi,“ tj. ve vědomí.3 Musíme také naznačit, že inspirovaní mohou taková poselství obdržet jako ideu a inspiraci pro literární téma, nebo vnuknutí, které je pak dále vykládáno jen jako „zdařile vykreslená scéna“ nebo „obraz příštích dnů“. My se dnes odvážíme říci více.

Pokračování →

Rembrandt van Rijn: Faust (1650)

„Znamená snad ‚dobře disputovat logiky nejhlavnější cíl‘? Což neskýtá toto umění žádného většího zázraku? Pak nečti více: tys dosáhl toho konce.“
– Christopher Marlowe: Tragická historie doktora Fausta

„Nekonečná bohatství v malé komůrce.“
– Christopher Marlowe: Žid z Malty

*

Měl jsem v úmyslu napsat pár myšlenek o konceptu řeči, ale ve svém posledním jsi mi zase ty psal o svém úmyslu dát na papír své představy o nejnovějším běhu politiky a jejím pozadí. Proto jsem se rozhodl nyní napsat cosi, co by tě vyprovokovalo k argumentaci!1 Tak jako předtím se zase zmíním o příběhu Tlön, Uqbar a Orbis Tertius, buď tedy ke mně shovívavý.

Moderní západní civilizace postrádá jednoduchou sjednocující inteligenci, která se v předcházejících stoletích oděla do mimořádných postav té doby: Sokrata, Danta, Koperníka, Leonarda da Vinci – a někdy se vtělovala do fiktivních charakterů, zvláště v početných podáních Fausta, jak jej vykreslili např. Marlowe, Goethe a další. Dnes, kdy se každá buňka poznání dělí každou vteřinu do dvou dalších, žádná mysl není schopna pochopit všechny intelektuální obory. Bez takové jednoduché a sjednocující inteligence pak intelektuální růst, jsa bez kontroly, velmi rychle vyhnal výhonky podobně jako špatně vedená rostlina, a kořeny tkvící v půdě civilizace jsou sotva schopné ji vyživovat, takže mnohé stonky slábnou. Poznání je vedeno úzkými kanálky, a ty jsou často bez spojení jednoho s druhým; již v polovině 19. století kritizoval Alexandr Gercen úzký rozhled a obmezenost vědeckých specialistů, nazývaje je „buddhisty.“

Pokračování →

Josef Veselý: Sedm pekelných inteligencí v proměnách faustovské magie

Josef Veselý: Sedm pekelných inteligencí v proměnách faustovské magie

180 stran, nakladatelství Vodnář, Praha 2004, vydání první, vázané, cena neuvedena
ISBN 80-86226-45-X

*

Po Slavných grimoárech minulosti, Magii a Satanismu se nám dostalo z pera Josefa Veselého, jednoho z předních českých znalců hermetických věd, další knihy – Sedm pekelných inteligencí v proměnách faustovské magie, kterou mu opět vydalo pražské nakladatelství Vodnář, tentokráte věnované faustovským magickým žaltářům.

Kniha obsahuje reprezentativní výbor, tedy nikoliv kompletní texty, jak by se mohl někdo domnívat, z faustovských žaltářů, zaměřený na problematiku evokace sedmi planetárních démonů. Text doplňuje rozbor faustovských magických metod a pracovních postupů, literárně-historická studie o Faustovi připisovaných grimoárech, přičemž na tomto místě autor navazuje na svoji předchozí knihu Slavné grimoáry minulosti, jakož i stručný nástin Faustova života včetně faustovské legendy.

Doktor Faust, učenec, magik a čarodějník se narodil kolem roku 1480 v německém městečku Knittlingenu (třebaže nárok na jeho rodiště si činí i další německá města) a zemřel asi v roce 1540.

Pokračování →

Spřízněné weby