Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

O cídění zrcadla

San Duben - 17 - 2017

Karfíková Lenka: Duše zrcadlo. Studie ke Kappadočanům, Augustinovi a Abélardovi
(Triáda, Praha 2016)

Lenka Karfíková: Duše zrcadlo. Studie ke Kappadočanům, Augustinovi a Abélardovi

224 stran, Triáda, Praha 2016, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7474-181-4

 

Lenka Karfíková (*1963) se v průběhu posledních let stala nepřehlédnutelným fenoménem na poli patristiky, středověké teologie a filosofie. S každým dílem, za nímž stojí autorsky či editorsky, se zaujatým čtenářům dostávají do rukou pečlivé redigované texty, jež mají povětšině možnost číst vůbec poprvé a svojí povahou odpovídají skryté linii jejího osobního zaujetí, kterou takto s výhodou i našeho vlastního osvícení sama sleduje.

Jak se dovídáme z úvodu, obrací se její zájem ke dvěma vrcholným postavám křesťanské pozdní antiky, autorům čtvrtého a pátého století, kteří výrazným způsobem předurčili podobu křesťanské teologie a filosofie doby následné – k Řehořovi z Nyssy (Proč neříkáme, že jsou tři bohové. Oikoymenh, Praha 2009; O stvoření člověka. Oikoymenh, Praha 2013; Katechetická řeč. Oikoymenh, Praha 2015) a Aureliu Augustinovi (Křesťanská vzdělanost. Vyšehrad, Praha 2005; Vyznání. Kalich, Praha 2006; O boží obci. Karolinum, Praha 2007; O nesmrtelnosti duše. Oikoymenh, Praha 2013).

První článek, podle nějž byl nastaven i název přítomného svazku, Duše zrcadlo. Metafora zrcadla v kázáních na Velepíseň Řehoře z Nyssy a její platonské předobrazy, se snaží přiblížit, kterak Řehoř rozuměl „filosofii Velepísně“, tj. jak dospět k dokonalé apatheia, oproštění se od vášnivosti, na pozadí Origenova výkladu tří Šalamounových spisů (Přísloví, Kazatel, Velepíseň), z nichž právě ta poslední jest zasvěcením do epoptiky, tedy nejvyšších mystérií spojení s Bohem.

Zde jest program duše, či „apathická“ kúra, jak to formuluje LK (str. 20n).

Pokračování →

Chizr

Směr vyprávění ukáže nám šipka Pfeillova:

„Půjdu na poušť… a obléknu se v divoký mech.“ Tak se „stanu závěrečnou tečkou a nezůstanu věčně pouhou čárkou.“ A starý žid mu odpovídá: „Ani netušíte, že v knihách života stojí něco jiného, než co je tam tištěno? Vy byste se měl nazývati »Grün« a ne já.“ „Otec říkával často, že brzy nastane doba, kdy budou lidstvu odňaty poslední podpory, a duchovní smršť smete vše, co ruce kdy vytvořily. Pouze ti jsou obrněni proti zániku, kteří dovedou v sobě spatřiti kovově zelenou tvář předka, pračlověka, jenž neochutná smrti.“ „Ten však, na něhož čekáte, nepřijde jako král, dokud se čas nenaplní; dříve musí jeho předchůdce býti ve vás, jako nový člověk, aby připravil království. A přece bude jich mnoho s novýma očima a ušima, aby se neřeklo opětně o lidech: mají uši, a neslyší, mají oči a nevidí…“[1]

„Vynořil se mi v paměti obraz… pocházel prý od neznámého mistra a představoval Ahasvera: měl obličej olivově bronzové barvy, neuvěřitelně strašný, černou pásku kolem čela, oči bez bělma a bez zorniček. … Věčný Žid nazývá se: Chidher, to jest: »zelený«.“ „Obličej zjevu byl zahalen, pouze čelo bylo obnaženo, a na něm hořel zeleně zářící kříž.“

Jan Křtitel jako nový člověk v úsobí předchůdce připravuje cestu zelené moci, vzkříšení do království Božího. Podobně v roce 1889 připravoval cestu symbolismu Paul Gaugain svým Zeleným Kristem (Le Christ vert), jehož uviděl novýma očima, které spolu s plátnem předal lidstvu. Na posledních řádcích Zelené tváře čteme:

„Hauberrisser mohl, jako hlava Janova, hleděti současně do onoho i do pozemského světa a rozeznávati jasně jejich podrobnosti a věci. Byl zde i tam živým člověkem.“

Oním dvojnásobně živoucím rozhlížejícím se do dvou směrů & světů může být právě tak dobře Jan Křtitel, jakož i Janus Dvoutvářný, bůh vrat, dveří, vchodů, prahů, začátků i konců, doby sázení a doby sklizně, ohlašovatel nového věku.

Pokračování →

O pouti za poutem ku Světlu

San Prosinec - 27 - 2015
Lenka Karfíková: Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem (Vyšehrad, Praha 2015)

Lenka Karfíková: Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem
(Vyšehrad, Praha 2015)

Lenka Karfíková: Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem

144 stran, Vyšehrad, Praha 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7429-639-0

 

Jak si vlastně Augustin představoval rozpomínku na nadčasově platné, např. matematické zákonitosti, které si duše sama nevymýšlí, ale které nalézá?

Ve své nové studii se Lenka Karfíková vrací k platonskému motivu poznání jakožto rozpomínání a všímá si, jakými proměnami prošlo Augustinovo pochopení platonské anamnese, vzpomínky na minulé vidění inteligibilních předmětů, jež duše zřela před svým vstupem do těla, anebo jako cosi vtělené duši stále přítomného.

„I neškolení lidé, jsou-li dobře tázáni, z toho důvodu, že je jim přítomno světlo věčné ratio – nakolik jsou schopni je zachytit –, v němž tyto neproměnně pravdivé věci spatřují, než že by je byli kdysi znali a posléze zapomněli, jak mínil Platon a jemu podobní.“

Augustinův vývoj od platonské anamnese k Plotinově představě osvícení počítal vždy s božským světlem, v němž lze nahlédnout inteligibilní obsahy:

„Bože, inteligibilní světlo, v němž, od něhož a skrze něhož inteligibilně září vše, co inteligibilně září.“

Toto světlo nebylo ztotožněno s ratio, nýbrž s Bohem; ratio je chápáno spíše jako schopnost intelektuálního vidění přítomná v mysli: „Je to Bůh sám, kdo osvěcuje.“

Pokračování →

Na východ od Ráje

San Leden - 17 - 2015
Pavel Hošek: Cesta do Středu skutečnosti. Směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C. S. Lewise (Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2013)

Pavel Hošek: Cesta do Středu skutečnosti. Směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C. S. Lewise
(Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2013)

Pavel Hošek: Cesta do Středu skutečnosti. Směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C. S. Lewise

152 stran, Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2013, vydání první, brožovaná vazba, cena 179 Kč
ISBN 978-80-7325-347-9

*

Doc. Pavel Hošek, Th. D. (nar. 1973) působí jako vedoucí katedry religionistiky na ETF UK v Praze. Zabývá se vztahem teologie a vědy o náboženství a problematikou mezináboženského dialogu. Je autorem knih C. S. Lewis: Mýtus, imaginace a pravda (2004), Na cestě k dialogu: křesťanská víra v pluralitě náboženství (2005), Cesta ke kořenům. Odkaz šlechtického rodu Milnerů z Milhausenu a jeho nositelé (2010), Židovská teologie křesťanství (2011), A bohové se vracejí. Proměny náboženství v postmoderní době (2012), Kouzlo vyprávění. Proměňující moc příběhu a „křest fantazie“ v pojetí C. S. Lewise (2013) a V dobrých rukou (2013).

Duše na cestě do Středu skutečnosti, ke znovu-sjednocení s místem svého Prapůvodu (srv. mistr Eckhart, Urgrund), je jedním nejdůležitějších motivů v díle C. S. Lewise, jehož pojetí zla jakožto privatio dobra je základním prvkem křesťansko-novoplatonské syntézy a najdeme jej napříč středověkou teologií odvozovanou od předchůdců již vzpomínaného Eckharta nebo jeho žáků a následovníků. Uloupení nebo přivlastnění vždy vede k odtržení ideje od Stromu života a odpadnutí naproti cestě k oproštění a myšlence nemít s ničím nic společného.

Pavel Hošek sleduje C. S. Lewise jakožto „popularizátora předčasně opuštěné moudrosti předků“ při jeho naplňování odkazu patristiky a středověku, ale zároveň „je věrným a vděčným žákem Pseudo-Dionýsia, sv. Augustina a »posledního Římana« Boëthia“ (srv. např. Pseudo-Dionysios Areopagita: Listy. O mystické theologii. Oikúmené, Praha 2005; sv. Augustin: O milosti a svobodném rozhodování. Krystal OP, Praha 2000; Anicius Manlius Torquatus Severinus Boëthius: Teologické traktáty. Krystal OP, Praha 2004 apod.).

Pokračování →

O věčném pokoji

San Leden - 26 - 2014
Martin Žemla: Valentin Weigel. Mystik, paracelsián, theosof 16. století (Vyšehrad, Praha 2013)

Martin Žemla: Valentin Weigel. Mystik, paracelsián, theosof 16. století
(Vyšehrad, Praha 2013)

Martin Žemla: Valentin Weigel. Mystik, paracelsián, theosof 16. století

496 stran, Vyšehrad, Praha 2013, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-188-3

*

Martin Žemla po svém exposé ke kořenům německé mystiky zkoumajícím dílo Jindřicha Susa, Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi (2011), zamířil k další, u nás však dosud nepříliš známé postavě německého myšlení ve století reformace, kterou je luteránský pastor Valentin Weigel, někdy také psaný Weichel. Jeho dílo v sobě spojuje dědictví středověké německé mystiky (mistr Eckhart), novoplatónské tradice v podání Boëthia, Augustina, Hugona od Sv. Viktora, Mikuláše Kusánského, a zřejmě i Pico della Mirandola, Lutherovy reformace a následných velkých polemik, a konečně též Paracelsovy přírodní filosofie, alchymických traktátů a jeho teologických úvah.

Narodil se 7. srpna 1533 v Haynu poblíž Drážďan, zemřel 10. června 1588 v Zschopau u Chemnitzu (Saská Kamenice). Prožil svůj život v tichu, ponořen do svých děl, jež čítají na 6000 stránek, ať už tištěných či rukou psaných.

Komentovanému výboru, zahrnujícímu nejdůležitější Weigelovy texty, předchází fundovaná a obsáhlá úvodní studie (str. 21-163) Martina Žemly. Jak sám v předmluvě přiznává, k zájmu o Valentina Weigela jej přivedla práce na knize o díle Jakuba Böhma (Cesta ke Kristu. Mystické traktáty konce věků, Vyšehrad, Praha 2003), který si Weigela nad jiné cenil a jehož vlivné i pronásledované myšlenky našly ohlas u celé řady autorů, jako byli Johann Valentin Andreae, Jan Amos Komenský, Angelus Silesius, Johannes Kepler a další.

Pokračování →

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti (Malvern, Praha 2011)

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti

170 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-86-5

*

Dílo Mistra Eckharta se u nás začíná již pomalu zabydlovat. Po prvorepublikovém torsu Karla Weinfurtera tu zela velká prázdnota, kterou zaplnil až výběr Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika. Mezi vybranými spisy nechybějí entuziastická Eckhartova kázání odhalující bezprostřední jádro Eckhartova myšlení v jeho místy doslova „syrové“ podobě. Do výboru jsou zařazeny rovněž překlady několika dalších dobových textů, které doplňují celkový rámec myšlenkového dědictví Mistra Eckharta.

Narodil se kolem roku 1260 v durynském Hochheimu a jako velmi mladý vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu. Během studií na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem patrně ještě mohl poznat Alberta Velikého (†1280). V akademickém roce 1293-94 byl lektorem na pařížské Sorbonně, kde vykládal Sentence Petra Lombardského. Poté působil jako převor svého domovského kláštera v Erfurtu a zároveň jako vikář pro Durynsko. Na teologickou fakultu do Paříže byl podruhé povolán v letech 1302-03 již jako magister actu regens; tzn. mistr teologie s právem vykládat Písmo. Roku 1303 převzal vedení nově zřízené dominikánské provincie Saxonia, která čítala 47 konventů od Holandska až k řece Odře. Od roku 1307 byl Eckhart rovněž generálním vikářem české dominikánské provincie. V letech 1310-13 opět působil na universitě v Paříži, kde vytvořil koncept zamýšleného veledíla Opus tripartitum.

Od roku 1314 nacházíme Eckharta ve Štrasburku a v Porýní, kde se jako vikář generála řádu intensivně věnoval kazatelské činnosti a duchovenské péči zejm. v ženských dominikánských klášterech. Na sklonku svého života působil Eckhart v Kolíně nad Rýnem jako kazatel a patrně i přednášel na tamním studiu generale. V této době musel již čelit obviněním z hereze. Roku 1326 zahájil proti němu kolínský arcibiskup inkviziční šetření, proti jehož výsledkům se Eckhart bránil spisem Obhajoba, zpochybnil kompetentnost komise a odvolal se k papeži do Avignonu.

13. února 1327 po kázání v kolínském dominikánském kostele veřejně odvolal všechny omyly, kterých se ve svých kázáních a spisech mohl dopustit „proti víře a mravům“. Brzy poté se odebral k papeži do Avignonu, aby se zde osobně hájil. Počátkem r. 1328 tam však patrně zemřel. O rok později vydal papež Jan XXII. bulu In agro dominico, v níž odsoudil 28 výroků (z původních 108 kolínské obžaloby) Mistra Eckharta; 17 jako bludných a heretických a 11 jako „příliš smělých, špatně znějících a z bludu podezřelých“. V dnešní době sílí hlasy uvnitř dominikánského řádu žádající jeho plnou rehabilitaci. Moderní filosofické a teologické bádání vyvrací zjednodušující pohled na Eckhartovu nauku jako panteistickou resp. monistickou a po právu ji zařazuje do příslušných kontextů tehdejší filosofické a spirituální tradice.

Pokračování →

O tisícihranném klenutí

San Duben - 28 - 2011

Oswald Spengler: Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin (Academia, Praha 2010)

Oswald Spengler: Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin

772 stran, Academia, Praha 2010, vydání první, vázané, cena 665 Kč
ISBN 978-80-200-1886-1

*

Dreiberg: Co se to s námi stalo? Co se stalo s americkým snem?
Komediant: Co se stalo s americkým snem?! No splnil se! Jen se rozhlídni.

Watchmen, Zack Snyder, USA 2009

*

Spenglerovo vrcholné dílo okultury XX. století hned v úvodu naznačuje, co hodlá sledovat: „Nejedná se o to, co jsou hmatatelná fakta o sobě a pro sebe jako jevy v nějaké době, nýbrž o to, co svým jevem znamenají, naznačují.“ A o odstavec dále přichází další hutná lekce, kterou citujeme v plné šíři:

„Kdo ví, že mezi diferenciálním počtem a dynastickým principiem státu doby Ludvíka XIV., mezi antickou státní formou polis a euklidovskou geometrií, mezi prostorovou perspektivou západní olejomalby a překonáním prostoru železnicí, rozhlasem a dalekonosnými zbraněmi, mezi kontrapunktickou instrumentální hudbou a hospodářským kreditním systémem je hluboká souvislost formy?

I ta nejstřízlivější fakta politiky, sledovaná z této perspektivy, přijímají symbolický a přímo metafyzický charakter a poprvé zde snad dochází k tomu, že věci jako egyptský správní systém, antické mincovnictví, analytická geometrie, šek, Suezský průplav, čínský knihtisk, pruská armáda a římská technika stavby silnic, se stejnou měrou chápou jako symboly a jako takové se vykládají.“

Dále poznamenává, že se „v tomto bodě ukazuje, že ještě vůbec neexistuje teoreticky projasněné umění historického pozorování,“ a táže se: „Pro koho existují dějiny? Paradoxní otázka, jak se zdá. Bezpochyby jsou tu pro každého, nakolik každý člověk se svým celým pobýváním a bdělým bytím (srv. G. Meyrink) je článkem dějin. Je však velký rozdíl, jestli někdo žije pod stálým dojmem, že jeho život je jedním prvkem v daleko větším běhu života, který se táhne přes staletí či tisíciletí, nebo jestli se cítí jako něco v sobě samém zaokrouhlené a uzavřené. Pro ten druhý způsob bdělého bytí jistě nejsou žádné dějiny světa, žádný svět jako dějiny.“

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b