Ozvěny touhy

39
Max Corbacho: Echo Of Longing
(CD, Max Corbacho, 2019)

Max Corbacho: Echo Of Longing

CD, Max Corbacho, 2019
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

Již z jiné recenze víme, že Max Corbacho je španělský hudebník, žijící v Barceloně, který skládá a interpretuje atmosférickou, ambientní hudbu pro sekvencery a analogové a digitální syntezátory. Kdo o těchto nástrojích něco ví, tak je mu známo, že se stále zdokonalují a možná, že někdy budou skládat a hrát samy. K něčemu takovému se snaží směřovat i Max Corbacho, ale myslím si, že vždy bude potřeba člověk. To bychom se pak dostali až představám Karla Čapka sepsaným v R.U.R. nebo k filmu Blade Runner.

Na albu Echo of Longing jsou tři skladby. První a třetí skoro půlhodinové, mezi nimi druhá asi dvacetiminutová. Čili pořádně dlouhé kousky. Cítím z nich velké ovlivnění Stevem Roachem jak zvukem, tak i stavbou. Takže bych je zařadil do stylu dark ambientu. Jde o plynoucí tok clusteru, v němž nejsou žádné pauzy a většinou jen neznatelné změny v podobě vzdalování a návratu zvuku, objevení se táhlé melodické linky, která také mizí, aby se po chvíli opět objevila, případně obohacená. Nebo se v clusteru vyvine jiná linka, která je zajímavá spíše zvukem, či naléhavostí. Nálada skladby je obvykle klidná, až rozjímavá, záleží na tom, zda se použijí měkké nebo ostré rejstříky.

To vše můžete slyšet v první skladbě Echo of Longing. Po 20. minutě je zvuk více ucelený v melodické lince a objevují se místy zajímavé zvonivé spršky tónů. Na konci skladby se melodická linka zesiluje tak, že tvoří hlavní motiv.

Ani ovšem nepostřehnete, že vše přechází do druhé skladby Embryo of Drones. V té zůstává chvějivý, dost ostrý drone z první, ale v melodii probíhají neustálé změny. Ty nejsou harmonické, jde o jednotlivé fráze melodie. Zvuk je ale stále zastřený jakoby z dálky v prostoru znějící. Nejde ovšem o nějakou melodii, která by se rozvíjela a někam směřovala. Více jde o práci s tóny. Ale zhruba v polovině se skladba stává harmoničtější. Melodické linky dokonce klouzají spolu, charakter je spíše prostorový než sférický. Mizející, místy až chorál, jako by byl postaven na chaosu za ním.

Vše postupně utichá a nastupuje třetí skladba The Noble Beyond. Zde prostor více cítíte ze zvuku melodie, než že by byl dotvářen dalšími drony v pozadí. Prim tu má melodie, která je opět táhlá, křišťálová, na sebe navazující. Občas se k ní přidávají doplňující tóny, ale nesnažící se ji harmonizovat. Spíše se objevuje druhá melodie, která se s ní proplétá. Máte tak trochu pocit paprsků dopadajících do katedrály a tříštících se o sloupoví. Některé tóny znějí dokonce jako bezeslovný zpěv. To už není temná hudba, ale oslava světla, radosti, života. Ovšem v polovině skladby mi to zase připomíná volání ztracených duší. Řekl bych, že v této střední části to poněkud ztrácí náboj, s jakým se nasadilo. Je to nálada unaveného odpoledne a tou se s námi tato skladba, i celé album loučí.

Je to náročná hudba, která se musí soustředěně poslouchat, hodí se, podle mě, k filmu, dokumentu o přírodě atd., je vyloženě ambientní.

*