Vyšší mocnost

18

U naší staré rodinné vilky je snad odedávna nepoužívaný bazén. Nikdo ho, stejně jako vilu, dlouho neudržoval, dno popraskalo, rozpadlo se a z poměrně mělkého bazénu se stalo propadliště, tvořené nekonečnou vodní emulzí.

Navenek vypadala tato past vcelku nevinně a v parných dnech lákala její voda plavce licoměrně k příjemnému osvěžení. Snad jen já jsem věděl, jak se toto umělé zařízení chová.

Toto poznání si vyžádalo nejednu oběť, o jejichž osudu dodnes nikdo nic netuší. Neúprosný vodní živel si tu pod maskou nevinnosti vynahrazoval, co mu spoutanost po léta nedovolovala.

Po těch několika smutných událostech jsem samozřejmě mohl dát bazén zasypat nebo aspoň ohradit, ale kupodivu se ve mně zrodila jakási divná touha stát se přisluhovačem této zvláštní mocnosti a zároveň mě lákala představa být zdálky přítomen její destruktivní činnosti vůči člověku a snad se dokonce i blažit pocitem jakéhosi zadostiučinění.

Od té doby jsem nabízel náhodným návštěvám bazén k užití a po spáchaném činu se zaobíral smíšenými pocity. Co se teď asi děje pod klidnou hladinou? Co prolétlo mozkem toho, který teď bojuje zoufalými tempy o život, ve chvíli, kdy se mu do všech dutin vedrala bílá emulze? Ne, těmito myšlenkami se nelze zaobírat. Snad je mi vzápětí toho ubožáka trochu líto, ale jak se znám, nevydržím to a příště opět provedu svůj obvyklý šprým…

(léto 1987)