V zabaveném berlínském lóžovém domě vznikala pod patronátem Heinricha Himmlera neobvyklá sbírka. Tisíce formulářů zachycovaly osudy lidí obviněných z čarodějnictví, jejich výslechy, mučení a rozsudky. SS v zaprášených soudních spisech hledaly víc než svědectví o dávných procesech: důkaz, že křesťanství cíleně vyhlazovalo nositelky germánské krve a strážkyně předkřesťanského vědění. Projekt nazvaný H-Sonderauftrag však postupně odhaloval především propast mezi ideologickou představou a tím, co skutečně vypovídaly prameny.
Z čarodějnice strážkyní posvátného dědictví
Pro Heinricha Himmlera nebyly čarodějnické procesy uzavřenou kapitolou evropských dějin. Spatřoval v nich útok na samotnou podstatu germánského světa. Ženy, které skončily na hranicích, si představoval jako nositelky staré víry, znalkyně léčivých rostlin a ochránkyně zděděných tradic. Pod obviněními z ďábelských paktů a škodlivých kouzel měla být ukryta vzpomínka na duchovní kulturu, kterou církev záměrně ničila.
Tato představa obracela někdejší démonologický obraz naruby. Z přisluhovačky Satana se stávala rasová mučednice, z jejího soudce nepřítel národa. Pronásledované ženy měly ztělesňovat biologicky i duchovně nejcennější část germánského obyvatelstva. Nacistická propaganda jim přisuzovala léčitelství, znalost run a spojení s přírodním řádem, aniž by takový společný profil obětí dokázala doložit.
Himmler přitom pracoval s výrazně nadsazenými počty. V září 1938 ve Stuttgartu hovořil o půl milionu upálených čarodějnic. Ještě roku 1944 připomínal stovky tisíc matek a žen německé krve. Za těmito čísly nestál spolehlivý soupis obětí, ale četba a ideologické přesvědčení. Právě vlastní výzkumné pracoviště mělo dodat důkazy, které tomuto obrazu chyběly.
Proticírkevní výklad se navíc prolínal s antisemitismem. Nacističtí ideologové označovali křesťanskou démonologii za cizorodý import a její původ spojovali s domnělým židovským vlivem. Historická tragédie se tak proměňovala v argument pro soudobý rasový boj.
Zvláštní úkol pod písmenem H
Projekt vznikl z Himmlerova podnětu roku 1935. Písmeno H v označení H-Sonderauftrag odkazovalo na německé slovo Hexen, čarodějnice. Navzdory častému spojování podobných podniků s Ahnenerbe patřil tento výzkum Bezpečnostní službě SD. Později se stal součástí Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, RSHA.
Po počátečním působení v Lipsku se skupina roku 1936 přestěhovala do Berlína. Sídlila v zabaveném lóžovém domě v Emserstraße. Každodenní práci řídil Rudolf Levin, který koordinoval archivní výjezdy, sběr podkladů a budování kartotéky. V týmu působili historici, teologové, knihovníci i dokumentační pracovníci. Jejich úkolem bylo procházet staré soudní spisy a převádět jednotlivé případy do jednotné evidence.
Zájem Ahnenerbe o stejné téma přesto vyvolal kompetenční střet. Když se tato organizace dostala k procesním materiálům z Lemga (dochované soudní spisy k čarodějnickým procesům v německém městě Lemgo), rozběhlo se paralelní zpracování. Himmler roku 1938 rozhodl ve prospěch SD a nařídil předání příslušných podkladů. Ani výzkum dávných čarodějnic nebyl v nacistickém aparátu ušetřen zápasu o pravomoci a přízeň říšského vůdce SS.
Badatelé v civilu
Do archivních studoven nepřicházeli rešeršisté vždy jako otevření vyslanci bezpečnostní služby. Vystupovali jako doktorandi, studenti, soukromí historici nebo vlastivědní pracovníci. Používali akademická doporučení a civilní adresy. Takové vystupování mělo omezit nedůvěru, zvláště tam, kde mohli archiváři vytušit proticírkevní účel pátrání.
Síť oslovených archivů, knihoven a muzeí zahrnovala více než 260 institucí. Výzkum zasáhl Německo, Rakousko, české země i okupovaná území dalších evropských států. Pracovníci pořizovali výpisy, opisy a fotografické kopie dokumentů. Někteří archiváři jim ochotně pomáhali, jiní požadovali řádné pověření nebo se snažili přístup omezovat.
Když civilní vystupování nestačilo, mohla nastoupit mocenská autorita. V Mindenu roku 1941 narazil Rudolf Richter na odmítnutí zpřístupnit městské písemnosti. Obrátil se proto na místní vedení SD a odvolal se na Himmlerův rozkaz. Za zdánlivě běžným historickým bádáním se zřetelně ukázal bezpečnostní aparát, jehož žádost nebylo snadné odmítnout.
Sedmapadesát rubrik pro dávné utrpení
Základem vznikající Hexenkartothek byl předtištěný list formátu A4 s 57 rubrikami. Měl zachytit jméno obviněného, věk, rodinné poměry, povolání, bydliště, průběh výslechů, mučení a rozsudek. Evidovala se také konfiskace majetku, příslušnost soudu a role duchovních. Jedna z kolonek byla vyhrazena „rase“.
Právě tato rubrika prozrazovala smysl celého podniku. Z lidí žijících před staletími se měly stát doklady nacistického rasového výkladu. Staré protokoly však takové informace zpravidla neposkytovaly. Kolonka zůstávala prázdná nebo se v ní objevovaly bezradné tělesné charakteristiky, například poznámka o „tlusté ženě“ či „těžkém muži“. (Tím míním, že pracovníci SS do kolonky „rasa“ zapisovali i pouhé popisy tělesné stavby, které žádnou rasovou příslušnost nedokládaly.)
Na přelomu let 1943 a 1944 obsahovala evidence 33 846 formulářů, vztahujících se k více než 3 600 lokalitám. Rozsah působil impozantně, avšak počet listů neodpovídal počtu popravených ani jednotlivých obviněných. V kartotéce se opakovaly stejné osoby a objevovali se také svědci či účastníci sporů, kteří na hranici nikdy neskončili.
Formuláře navíc často zůstávaly z větší části nevyplněné. Mezi ambicí postihnout celý mechanismus pronásledování a skutečným obsahem výpisů byl značný rozdíl.
Pohanské tajemství a spor uvnitř nacistické vědy
Ani mezi nacistickými vykladači minulosti nepanovala shoda, co vlastně čarodějnictví představovalo. Okruh Alfreda Rosenberga zdůrazňoval cizí původ čarodějnického bludu. Původní germánská společnost měla být vůči podobným představám imunní; teprve křesťanství do ní údajně vneslo strach z ďábla, fanatismus a pronásledování.
Nordista Bernhard Kummer proto odmítal připustit, že by předkřesťanští Germáni sami věřili ve škodlivé čarodějnice. Nepohodlné zmínky v severských pramenech vysvětloval jako pozdější zásahy a cizí vlivy. Takový výklad umožňoval uchovat obraz mravně čisté germánské minulosti, zničené až příchodem nové víry.
Germanista Otto Höfler naproti tomu hledal v germánském světě kultické mužské svazy, maskované bojovníky a rituály spojené s mrtvými. S tímto prostředím spojoval také představy Divoké honby. Podle jeho výkladu mohly staré bojovnické svazy vystupovat proti škodlivým kouzlům a démonickým silám již před christianizací.
Pro vedení SS byla Höflerova teorie přitažlivá: nabízela historický předobraz elitního mužského řádu, za jaký se organizace sama vydávala. Spor o čarodějnice tak zasahoval do otázky, kdo smí určovat podobu germánského náboženství a z jaké minulosti mají SS odvozovat svou legitimitu. Předmětem zápasu nebyla pouze interpretace starých textů, ale politicky použitelný mýtus.
Vězeň ve službách kartotéky
Zvlášť temnou součástí projektu byla nucená práce Herberta Blanka. Někdejší novinář a příslušník opozičního prostředí kolem Černé fronty byl po věznění dopraven do koncentračního tábora Sachsenhausen. V říjnu 1942 jej při návštěvě tábora osobně vyhledal Himmler.
Blank se nedočkal propuštění. Místo toho dostal vědecko-literární úkol. Do jeho nuceného pracovního zázemí přicházely knihy a kopie čarodějnických spisů. Měl z nich připravovat výtahy a vytvářet populárně podané příběhy pro nakladatelství Nordland. Na projektu pracoval ještě v první polovině roku 1944.
Tento osud vystihuje rozpor celého podniku. Aparát, který chtěl prostřednictvím dávných obětí obžalovat krutost jejich pronásledovatelů, současně využíval člověka zbaveného svobody. Soucit s mrtvými byl podřízen propagandě; utrpení živého vězně jeho zadavatelům nepřekáželo.
Když prameny odmítly potvrdit mýtus
Sběr materiálu nepřinesl očekávané potvrzení Himmlerových představ. Už samotné zpracování trpělo chybami: nesprávně přečtenými jmény, zaměněnými letopočty a chybným určováním obcí. Stejný člověk se mohl objevit pod rodným příjmením, jménem manžela i přezdívkou.
Poválečné rozbory ukázaly rozsah tohoto problému. Například 81 mnichovských karet se vztahovalo pouze k 35 osobám. V materiálech ze Sponheimu a Trevírska vzniklo ze skutečných 85 procesů celkem 136 evidovaných „případů“. Taková čísla nemohla sloužit jako spolehlivá statistika pronásledování.
Ještě závažnější byl rozpor mezi ideologickým zadáním a rozmanitostí obětí. Před soudy nestály pouze mladé germánské léčitelky. Obviněnými byli lidé různého věku a společenského postavení, ženy i muži. Z protokolů nebylo možné odvodit jednotný příběh o plánovaném vyhubení nositelek „severské krve“.
Od roku 1942 projekt ostře kritizoval historik Günther Franz. Upozorňoval na slabou metodiku a nedostatek použitelných výsledků. Jeho výhrady však nepředstavovaly rozchod s režimem: prosazoval přesun kapacit k jiným, bezprostředněji využitelným ideologickým úkolům. V lednu 1944 Levin oznámil zastavení terénního sběru s odůvodněním, že „nyní naléhají jiné, politicky aktuálnější otázky“.
Archiv přežil své zadavatele
Kvůli bombardování Berlína byly kartotéka, archivní materiály i odborná knihovna roku 1943 převezeny na zámek ve Schlesiersee, dnešní polské Sławě. Po ústupu německých jednotek zde zůstaly. Roku 1945 byly nalezeny a následně přemístěny do Poznaně.
Soubor se tak dochoval k výzkumu, který jeho původní zadavatelé nezamýšleli. Polská archivářka Krystyna Górska-Gołaska jej inventarizovala a pozdější badatelé podrobili výsledky SS kritickému rozboru. Jejich práce ukázaly, že kartotéku nelze používat jako hotový součet obětí ani jako doklad organizovaného pohanského náboženství, které mělo tajně přežívat mezi obviněnými.
Přesto nejde o bezcennou sbírku. Některé výpisy a kopie mohou uchovávat informace z originálů zničených za války. Jejich hodnotu je však nutné posuzovat jednotlivě a údaje ověřovat všude, kde je to možné. Kartotéka zároveň vypovídá o samotných SS: o jejich představách, úředních postupech a snaze přetvořit minulost v nástroj politického boje.
Himmler chtěl z popela hranic vyvolat obraz ztraceného germánského světa. Výsledkem se stal archiv, který místo důkazu o dávném rasovém spiknutí zachoval svědectví o moderní výrobě historického mýtu. Jeho nejznepokojivější tajemství neleží v údajných kouzlech obviněných, ale v rozhodnutí jejich novodobých vykladačů určit odpověď ještě předtím, než otevřeli první soudní spis.
℘
Základní literatura uvedená v podkladovém textu:
Sönke Lorenz, Dieter R. Bauer, Wolfgang Behringer a Jürgen Michael Schmidt (eds.): Himmlers Hexenkartothek: Das Interesse des Nationalsozialismus an der Hexenverfolgung. 2. vydání, Bielefeld 2000.
K širším souvislostem:
Eric Kurlander: Hitlerova monstra. Třetí říše a nadpřirozeno. Academia, Praha 2021.
Nicholas Goodrick-Clarke: Okultní kořeny nacismu. Eminent, Praha 2008.
Michael H. Kater: Das „Ahnenerbe“ der SS 1935–1945.
