Moderní astronomie hovoří jazykem starého Řecka, ale germánské kmeny viděly na noční klenbě zcela jiný příběh. Prostřednictvím unikátních dobových nákresů z meziválečného projektu Dr. Reutera ožívá vesmír, kde Velký vůz patřil Odinovi, Orion spřádal osud lidstva a Mléčná dráha sloužila jako stříbrný most pro psychopompa jedoucího na osminohém Sleipnirovi.
V meziválečném období se němečtí badatelé pokusili o fascinující rekonstrukci noční oblohy našich předků. Na základě starých severských ság, mýtů a tehdejších astronomických výpočtů oživili zapomenuté archetypy germánského zvěrokruhu a přenesli je přímo na kopuli tehdy nejmodernějšího technického zázraku – Zeissova planetária v Jeně. Tento ambiciózní projekt z třicátých let dvacátého století vycházel z průkopnického díla Dr. Otto Sigfrida Reutera Germanische Himmelskunde z roku 1934 a dočkal se i unikátního vizuálního zpracování v podobě stylizovaných kreseb, které propojovaly geometrické body hvězd s živou severskou obrazotvorností.
Zatímco moderní astronomie plně převzala babylonsko-řeckou tradici, staré germánské kmeny vnímaly noční nebe zcela odlišně. Absolutním středobodem jejich vesmíru i duchovního světa byla světová osa (axis mundi), propojující pozemský svět s božskými i podsvětními sférami. V germánské kosmogonii tuto roli zastával Světový jasan neboli Yggdrasil. Na dochovaných nákresech z této rekonstrukce je zobrazen jako košatý strom rozptýlený do kruhu, jehož kmen symbolicky směřuje přímo k nebeskému pólu – k nehybnému bodu, kolem kterého se zdánlivě otáčí celý vesmír. Tento nebeský střed nepředstavoval pouhý orientační bod, ale posvátné srdce kosmu, které udržovalo řád a stabilitu proti silám chaosu.
Obr. 1 – Weltesche (Světový jasan): Stylizované kruhové zobrazení stromu Yggdrasil, jehož koruna a kořeny tvoří samotnou strukturu makrokosmu s kmenem uprostřed polární osy.
Obr. 2 a 3 – 8-speichiges & 16-speichiges Rad (Osmiramenné a šestnáctiramenné kolo): Symbolická nebeská kola znázorňující rotační principy oblohy kolem severního pólu a cyklické dělení času.
Obr. 4 – Frauenwagen (Ženský vůz): Souhvězdí Malého vozu spojené s bohyní Frigg, překryté schématem odlehčeného dvoukolového povozu.
Obr. 5 – Wodanswagen (Wodanův vůz): Souhvězdí Velkého vozu vyobrazené jako masivní čtyřkolový vůz nejvyššího boha Odina.
Obr. 6 – Aurwandils Zehe (Aurwandilův palec): Geometrické propojení hvězd Severní koruny do podoby mýtického zmrzlého prstu hrdiny Aurwandila.
Obr. 7 – Thiazis Augen (Thiaziho oči): Hvězdy Castor a Pollux ze souhvězdí Blíženců zapracované jako zorničky do rituální masky obří tváře.
Obr. 8 a 9 – Friggs Rocken & Sense (Friggin přeslen a Kosa): Astronomické linie v oblasti Orionu zobrazené jako vřeteno na předení osudu doprovázené žací kosou.
Kolem této nehybné osy se v neustálém rytmu otáčelo celé univerzum, což ilustrují doprovodná schémata osmiramenného a šestnáctiramenného nebeského kola, symbolizující rotaci hvězdné oblohy a rozdělení prostoru i času. V těsné blízkosti tohoto posvátného středu, v samotném ohnisku otáčení, se nacházely dva nebeské vozy, které mýtus pevně připoutal k polární ose. Velký vůz byl vnímán jako robustní Wodanův vůz patřící nejvyššímu bohu Odinovi, vládci magie a run. Malý vůz naopak představoval jemnější, odlehčený Ženský vůz, zasvěcený jeho manželce, bohyni Frigg (či Freyi), strážkyni krbu a osudu. Na dobových ilustracích jsou obě tato souhvězdí doslova překryta detailními kresbami dřevěných vozů s loukoťovými koly, jejichž konstrukční linie přesně kopírují pozice klíčových hvězd kroužících kolem Polárky.
Schématická hvězdná mapa severní klenby znázorňující přesné astronomické pozice nově rekonstruovaných germánských souhvězdí. Centrálním motivem je zvlněný pás Mléčné dráhy (označený jako Irings Weg s rameny a a b), který slouží jako nebeská stezka pro božstva a duše zemřelých, obklopený dravými čelistmi kosmických vlků a mýtických hrdinů.
Severská kosmogonie vtiskla hvězdám hluboké příběhy plné dramatických zvratů, které se odehrávaly na pozadí této vesmírné architektury. Blíženci se proměnili v Thiaziho oči, které na nákresech dostaly podobu rituální masky s uhrančivým pohledem, kde samotné hvězdy tvoří zorničky v široce rozevřených očích obra. Nedaleká Severní koruna byla interpretována jako Aurwandilův palec, zobrazený jako jednoduchý oblouk připomínající lidskou patu či prst, který bůh Thor po zmrznutí odlomil a hodil na oblohu, aby vytvořil nové světlo. Významné místo patřilo také pásu Orionu, v němž Germáni spatřovali Friggin přeslen, nástroj na předení nití lidského osudu, jenž je na obrázcích vyobrazen jako vřeteno obklopené ostřím nebeské kosy. Tato blízkost božských nástrojů u světové osy ukazovala, že osud všeho živého se spřádá právě tam, kde je vesmír nejstabilnější.
Obr. 10 – Drei Mäher (Tři sekáči): Skupina hvězd personifikovaná jako tři kráčející muži s kosami, ohlašující období sklizně a senoseče.
Obr. 11 – Drei Fischer (Tři rybáři): Trojice postav na lodi natahující rybářskou síť, odrážející každodenní obživu provázanou s nebeskými cykly.
Obr. 12 a 13 – Rechen & Hakenpflug (Hrabě a Hákový pluh): Souhvězdí zosobňující základní zemědělské náčiní pro práci na poli.
Obr. 14 – Ebergerdränge (Kancův shon): Hvězdokupa Hyády vykreslená jako divoké stádo kanců, značící příchod pozdního léta a proměnu přírody.
Obr. 15 – Odín auf Sleipnir (Odin na Sleipnirovi): Nejvyšší bůh Odin jako psychopompos s kopím v ruce, jedoucí na svém osminohém koni podél pásu Mléčné dráhy.
Obr. 16 a 17 – Kleiner & Großer Wolfsrachen (Malá a Velká vlčí tlama): Hrozivá souhvězdí (Plejády a oblast Andromedy/Pegasa) stylizovaná do podoby rozevřených zvířecích čelistí vlka Fenrira, který hrozí pohlcením světla a vyvoláním Ragnaröku.
Propojení nebeské klenby se zemským životem a mýty dokonale ilustruje dochovaná mapa severní oblohy. Na ní se středem nebe táhne Mléčná dráha jako dravá nebeská řeka dělící se do ramen, představující „cestu duchů“ nebo „cesta padlých“ (Irings Weg). Po této zářivé stezce cválá sám Odin na svém osminohém hřebci Sleipnirovi, na kresbách zachycený jako germánský válečník s kopím v plném trysku. Obloha však skýtala i hrozivá znamení apokalypsy a neustálého kosmického boje. Temné zóny a hvězdokupy v oblasti Andromedy, Pegasa a Labutě tvořily Velkou vlčí tlamu, představující spoutaného vlka Fenrira čekajícího na Ragnarök. Plejády zase tvořily Malou vlčí tlamu. Obě tato souhvězdí jsou na doprovodných ilustracích vykreslena jako detailní, dravé zvířecí hlavy s vyceněnými zuby, které se z okrajů vesmíru stahují k samotnému středu a snaží se pohltit světovou osu i s jejími světly.
Obr. 18 – Fackelbringer (Světlonoš): Běžící mytická bytost nesoucí planoucí pochodeň, symbolizující příchod světla či rituálního ohně.
Obr. 19 – Lokis Brand (Lokiho požár): Plameny obklopující nejjasnější hvězdu Sírius, která byla v severské tradici spojována s destruktivním teplem a mazaným bohem Lokim.
Obr. 20 – Des Asen Kampf (Boj Asů): Vyvrcholení nebeského mýtu – bůh jedoucí na koni se slunečním štítem, doprovázený dvěma krkavci (Huginnem a Muninnem), svádí věčný kosmický zápas s podsvětním hadem o zachování řádu světa.
Hvězdy pro Germány fungovaly jako neomylný zemědělský kalendář a zrcadlo každodenní práce, které převádělo abstraktní mýty do praktického rytmu roku. Na obloze tak vedle sebe defilují postavy Tří sekáčů s kosami na ramenou, Tří rybářů natahujících síť z paluby lodi a jednoduché zemědělské nářadí v podobě Hrábí či zahnutého hákového Pluhu. Výskyt Hyád, nazývaných Kancův shon a zobrazených jako divoce se řítící stádo kanců, oznamoval srpnový čas, kdy divoká prasata zaplavují lesy. Celý nebeský cyklus na obzoru uzavírají postavy spojené s konečným zúčtováním a cyklickou obnovou: běžící Světlonoš s planoucí pochodní, spalující oheň v podobě Lokiho požáru, který se pojil s nejjasnější hvězdou Sirius, a konečně Boj Asů. Ten je zobrazen jako hrdinský válečník na koni, kryjící se štítem se slunečním symbolem, doprovázený památnými krkavci Huginnem a Muninnem v boji proti nebeskému hadovi.
Tato zapomenutá symbolika nezůstala pouze na papíře. V úzké spolupráci mezi vedením Zeiss-Planetaria v Jeně a Germanistickým muzeem tehdejší univerzity byly vytvořeny speciální diapozitivy a projekční masky. Dne 17. března 1939 představil dr. Reuter tento germánský hvězdný prostor veřejnosti v zaplněném sále. Diváci tak mohli poprvé vidět, jak se namísto antických hrdinů nad jejich hlavami rozprostírají mýtické linie severských ság, vykreslené jemným bílým světlem mezi skutečnými hvězdami. Ačkoliv byl tento výzkum ve své době poplatný tehdejší nacionalistické vlně a snaze o umělou obrodu germánské identity, z čistě mytologického, archetypálního a výtvarného hlediska jde o fascinující ukázku toho, jak hluboko sahá lidská potřeba projektovat své posvátné příběhy, posvátnou osu světa a každodenní chléb do nekonečného vesmíru.
ϒ
Autorův dodatek
Letošního roku zmínil Petr Kalač na setkání Šťastná hodina v Kuníně germánská souhvězdí lišící se od těch, na která jsme zvyklí – tedy postavy a příběhy, která představují. Nevím, zda měl na mysli právě tyto nákresy, ale poděkujme nejvyšší synchronicitě, že dopustila, abych se několik týdnů po tomto setkání hrabal ve starých časopisech a narazil na tento článek. K tématu se můžeme samozřejmě vrátit, ať už prostřednictvím Sebottendorfových dějin astrologie, či výzkumům a interpretacím německých archeologů v předválečném období. Ještě poznamenejme, že tento zde prezentovaný článek nepatří do ranku vědců z Ahnenerbe, jak by se mohlo zdát, ale k jejich zavilým odpůrcům z „Amt Rosenberg“. Tematicky se však obě skupiny dost často překrývaly.
