Domů MYTOLOGIE Goethe a bludičky

Goethe a bludičky

74

Za deštivé noci spatřil šestnáctiletý Johann Wolfgang Goethe u cesty zvláštní podívanou. V hluboké prohlubni se míhala nesčetná světýlka, poskakovala jedno přes druhé a oslňovala oči.

Goethe

O třicet let později uvedl dvojici neposedných bludiček do Pohádky o zeleném hadu a krásné Lilii. Jejich zlato tam probouzí světlo v hadím těle a jejich nenasytnost otevírá bránu podzemního chrámu. Mezi vzpomínkou na noční úkaz a příběhem o proměně světa se rozprostírá prostor pro alchymii, zednářské symboly i otázku, co vlastně znamená překročit řeku.

Světelný rej u noční cesty

Na podzim roku 1765 opouštěl Goethe rodný Frankfurt nad Mohanem a mířil na studia do Lipska. Cesta vedla přes Hanau a Gelnhausen. Z této cesty si odnesl vzpomínku na podivný noční úkaz, k němuž se po desetiletích vrátil při psaní autobiografie.

Vytrvalé deště rozmočily silnice. Když vůz stoupal do kopce, cestující raději vystoupili a pokračovali pěšky. Právě tehdy si mladý Goethe všiml světel po pravé straně cesty. V šesté knize druhého dílu autobiografie Z mého života. Báseň i pravda zachytil nejen samotný výjev, ale i rozmrzelost z toho, že si jej nemohl důkladněji prohlédnout:

„Vyjeli jsme branou Všech svatých a brzy jsme měli za sebou Hanavu, kde pak jsem dospěl do krajin, které svou novostí budily mou pozornost, i když v nynější roční době poskytovaly málo pohledů utěšených. Vytrvalý déšť nadobro pokazil cesty, které vůbec nebyly ještě tak dobře upraveny, jak tomu je nyní; a naše cesta nebyla proto ani příjemná ani šťastná. Ale jsem tomuto vlhkému počasí zavázán za pohled na přírodní zjev, který je podle všeho velmi vzácný; neboť něco podobného jsem už nikdy nespatřil, ani od jiných neslyšel, že by to byli pozorovali.
Jeli jsme totiž mezi Hanavou a Gelnhúzy za noci do jakéhosi kopce a chtěli jsme jít, ač bylo tma, přec raději pěšky, než bychom se vydávali do nebezpečí a obtíží tohoto úseku. Najednou jsem spatřil po pravé straně cesty, v hlubině, jakýsi podivně osvětlený amfiteátr. Mihotala se totiž v jakémsi nálevkovitém prostoru nesčetná světýlka, stupňovitě jedno přes druhé a svítila tak živě, že oko přímo oslňovala. Co však ještě více zrak mátlo, bylo, že neseděla snad tiše, nýbrž poskakovala sem a tam, jak zdola nahoru, tak i naopak na všecky strany. Nejvíc jich však zůstávalo v klidu a pořád se třpytila. Jen velice nerad jsem se dal od tohoto divadla odvolat, a byl bych si přál pozorovati to podrobněji.
Na dotaz nechtěl sic postilion o takovém nějakém zjevu nic vědět, pravil však, že poblíž je starý kamenný lom, jehož střední prohlubeň je naplněna vodou. Bylo-li to snad nějaké pandemonium bludiček nebo hejno svítivých tvorů, nechci rozhodovat.“

Původ světel tedy zůstal nezjištěný. Goethe popsal jejich vzhled, pohyb i okolní krajinu, vysvětlení však ponechal otevřené. Výraz „pandemonium bludiček“ dodává vzpomínce přízračnou příchuť, není ale důkazem, že básník považoval úkaz za nadpřirozený. Stejně tak by bylo předčasné rozhodnout za něj, že pozoroval světélkující plyny či určité živočichy. Přitažlivost této epizody spočívá právě v neukojené zvědavosti.


Světýlka na Křemelné

Jaroslava Voráčková v pověrečných vyprávěních ze střední Šumavy pod názvem Světýlka na Křemelné[1] popisuje „světýlka“ svítící studeným modrým plamenem jako vždy usilující o životy pocestných, a to i v případě, že na ně nikdo nevolá ani nehvízdá. Jiné verze je nazývají „svatými světly“ či dokonce „svatými mužíky,“ napadají vše, co se ozývá, a to obvykle roztrhají – ublížily i člověku, jemuž v kapsičce tikaly cibule –, žhnou, zanechávají na dveřích vypálené stopy, zapalují na člověku oděv.

Pověrečná vyprávění dávají návod k záchraně života před světýlkami. Musíte jedině okamžitě ulehnout obličejem k zemi. Člověk se jim nesmí postavit, ani je nesmí – byť i třebas na dálku – znevažovat.

Na Stašsku, kolem Popelné, Karoliny Pily i u Vogelsangu se vyskytuje bytost zvaná hovorovou němčinou Pís Wurm, její název se překládá jako létající červ a je popisována takto:

„Bylo to jako dráček, mělo to perutě a šly z toho jiskry. Dávalo to zvuk, který děsil dobytek.“
„Jeden sedlák šel v noci z Nicova na Likiperk (Popelná) a najednou se udělala jasnota a ve tmě ten člověk viděl, jak přes cestu přeletěl s velkým rámusem drak, celý ohnivý, a sedl si na strom. Sedlák utíkal pryč, ale ráno se šel na to místo podívat. Strom byl do půlky černý.“

V podobném duchu se nese i hrůzostrašná Živá pochodeň:

Jeden chlapec se vracel navečer z Dlouhé Vsi do Bohdašic. Šel pomalu po cestě vedoucí na samotu Stupná. Už se docela setmělo, ze tmy vystupovaly jen světlé kmeny stromů. Vystoupil výše po mezi, před ním malá louka, uprostřed suchý, pokroucený pahýl staré borovice, osvětlený nespočetným množstvím malých jiskřících světýlek. Věděl, že se má raději vyhnout, zůstat nehybně stát. „Co když jsou to světlušky,“ pomyslel si a rukou mezi ně sáhl. Hned toho litoval, světýlka byla žhavá. Žhavý roj zpozorněl, v šíleném tanci kroužil blíž. Chlapec sebral klacek a udeřil. Vzápětí hůl hořela jako věchet, musel ji zahodit a dát se do běhu. Ale světýlka byla už všude kolem něho, sedala mu na šaty, do vlasů, na ruce. Marně je odháněl. V místech, kde světýlka usedla, rázem vzplanul oheň. S křikem utíkal do vsi. Čím rychleji běžel, tím hrozněji šaty hořely. Až ve vsi na něho jeden člověk vylil vědro vody. Ale to již utrpěl takové popáleniny, že jim brzo podlehl.

Ústřední vyprávění Jaroslavy Voráčkové, Světýlka na Křemelné, zní takto:

Jeden sedlák z Předních Paští oral v deštivém podzimním dni své pole. Leželo na příkrém svahu, pod ním šuměla řeka Křemelná. Zdálo se mu, že dole u řeky něco probleskuje. Vyčkával, pátral očima. Pak najednou dobře uviděl houf světýlek, jak v divoké honičce krouží nad říční hladinou. Věděl, že se světýlka nesmí obtěžovat. Ale byla daleko, nezdála se nebezpečná.
Zavolal: „Světla, světla, světla!“ a přidal nějakou nadávku. Houf přestal kroužit nad vodou, pustil se rovnou k sedlákovi vzhůru do kopce. Ten nechal stát svůj potah, dal se do běhu, letěl k domovu. Právě když za sebou zabouchl domovní dveře, byla světla tady. Zlostně škrábala na dveře, tloukla do oken, divoce kroužila kolem chalupy. Sedlák se odvážil vyjít až druhý den ráno. Spěchal na pole, měl u pluhu zapřažené dva silné voly. Našel je – podrápané hřbety, sedřené boky, krev z nich tekla. Musel dojít pro řezníka a dát je porazit.

Světýlka na Křemelné

Protože zemní světýlka jsou lokálním fenoménem, bývají „lokální aktivní body“, odkud vystupují, často integrovány do lokální kultury a folklóru, a příběhy s nadpřirozeným nábojem se kolem nich hromadí spousty let. V Irsku jsou tato světla víly; v Asii jsou bohy; a v Americe pro původní Američany duchové.

Slovo haunt, „místo, kde straší“ nebo také „hojně navštěvované místo“, se často používá k popisu zvýšeného výskytu zemních světýlek vázaných na specifické lokality,[2] což se ve folklóru promítá do všeobecného vnímání světýlek jakožto duší zesnulých.

[Pozn. ed.]


Z evropského neklidu do pohádkové říše

Roku 1795 vyšla v Schillerově časopise Die Horen Goethova Pohádka, závěrečný příběh cyklu Rozpravy německých vystěhovalců. Pod prostým názvem Das Märchen se skrývá dílo známé také jako Pohádka o zeleném hadu a krásné Lilii. Vznikalo v Evropě poznamenané Francouzskou revolucí a válkami. Goethe sám zažil tažení do Francie roku 1792 i obléhání Mohuče v následujícím roce. Otázka, jak obnovit rozvrácený lidský svět, proto měla velmi konkrétní pozadí.

V rámcovém příběhu cyklu se němečtí uprchlíci potýkají nejen se ztrátou dosavadních jistot, ale také se vzájemnými politickými spory. Vyprávění jim nabízí možnost znovu naslouchat jeden druhému. Závěrečná Pohádka tento prostor rozšiřuje: místo známých zákonitostí každodennosti předkládá svět, jehož pravidla musí čtenář postupně objevovat.

Výmarské večery (zleva doprava: Wieland, Schiller, Karl August Herzog, Herder a Goethe)

Důležitým souběžným hlasem je Friedrich Schiller. V témže roce publikoval O estetické výchově člověka v řadě dopisů, kde hledal cestu ke svobodě mezi smyslovým pudem a požadavky rozumu. Jeho pojem hry, Spieltrieb, označuje možnost, jak tyto síly uvést do souladu. Právě s touto otázkou bývá Goethův příběh spojován: může se rozdělený svět proměnit tak, aby jeho jednotlivé části přestaly působit proti sobě?

Zlato za převoz

Do této říše vstupujeme za deště a u vody, stejně jako do Goethovy vzpomínky. Tentokrát ovšem mají světélka vlastní hlasy, přání i nepříjemné zvyky. Úvodní scéna z nich dělá cestující, s nimiž není snadné pořízení:

„U veliké řeky, jež rozvodněna silným deštěm vystoupila z břehů, ležel ve své chýši znaven námahou dne starý převozník a spal. Kolem půlnoci vzbudilo jej několik hlučných hlasů; slyšel, že nějací cestující se chtějí dát převést.
Když vyšel ze dveří, viděl, jak se nad přivázaným člunem vznášejí dvě veliké bludičky. Ujišťovaly jej, že mají velice naspěch, a že si přejí být už na onom břehu. Stařec nemeškal, odrazil a se svou obvyklou obratností jel napříč proudem, zatímco cizinci na sebe syčeli nějakou neznámou, svižnou řečí, chvílemi se dávali do hlučného smíchu, poskakujíce sem a tam, hned na okrajích a lavičkách, hned na dně loďky.
‚Člun se kymácí!‘ vykřikl stařec, ‚a budete-li takhle neposední, překotí se; hej, bludičky, usaďte se!‘
Světélka se nad těmito obavami rozchechtala, posmívala se starci a byla ještě neposednější než dříve. Stařec snášel jejich nezpůsoby trpělivě a zanedlouho přirazil k druhému břehu.
‚Tu máš za svou námahu!‘ zvolali poutníci, a jak se oklepávali, padaly do vlhkého člunu třpytivé zlaťáky! – ‚Nebesa! co to děláte,‘ vykřikl stařec, ‚vždyť mě přivedete do hrozného neštěstí! Kdyby byl jen jeden zlaťák spadl do vody, rozbouřil by se proud, který tento kov nemůže ani cítit, v takové strašlivé vlny, že by pohltil loďku i mě, a kdo ví, jak by se vedlo vám; jen si vezměte své peníze zase zpět!‘
‚Nemůžeme vzít zpátky nic, co jsme ze sebe jednou vyklepaly,‘ odpověděla světélka.
‚Přiděláváte mi tedy ještě práci,‘ pravil stařec sehnuv se, aby sebral zlaťáky do čepice, poněvadž je musím shledat, odnést někam dál a zahrabat.
Světélka zatím vyskočila z člunu a stařec zvolal: ‚A co bude s mou odměnou?‘
‚Kdo nebere zlato, ať pracuje zadarmo!‘ zvolaly bludičky. – ‚Vězte, že mohu být odměněn toliko zemskými plodinami.‘ – ‚Zemskými plodinami? Přece pohrdáme a nikdy jsme jich ani neokusily.‘ – ‚Přece vás však nemohu propustit, dokud mi neslíbíte, že od vás dostanu tři kapusty, tři artyčoky a tři velké cibule.‘
Světélka z toho chtěla šibalsky vyklouznout; ale tu ucítila, že jsou nějakou tajemnou silou připoutána k zemi; byl to nejnepříjemnější pocit, jaký kdy měla. Slíbila, že starcovu požadavku příště vyhoví; ten je propustil a odrazil od břehu.“

Převozník poté odloží nebezpečné mince do skalní rozsedliny, kam řeka nedosáhne. Právě tam odpočívá zelený had. Zlato ho probudí, dychtivě je spolkne a jeho tělo se rozzáří. To, co hrozilo zkázou převozníkovi, se pro jinou bytost stává zdrojem světla. Had nyní dokáže osvítit podzemní prostory a spatřit chrám, jehož tvary dosud poznával jen hmatem.

Přechod přes řeku. Zelený had vytváří most, po němž přecházejí bludičky, stařena s kouzelným košem, krásná Lilie a stařec s lampou. Ilustrace Ludmily Jiřincové k českému vydání Goethovy Pohádky z roku 1942.

Když později vyhledá původce svého nečekaného obohacení, přivítá bludičky jako příbuzné. Ony se však pyšní tím, že se mohou vytahovat vzhůru, zatímco on zůstává připoután k zemi. Jejich setkání spojuje jemnou komiku s obrazem proměny:

„Ve společnosti těchto příbuzných bylo hadovi velmi nevolno, neboť, ať zvedal hlavu sebe výše, přece cítil, že ji zase musí sehnout k zemi, chce-li se dostat z místa, a jestliže se před tím cítil v tmavém háji velice spokojen, zdálo se mu nyní, že v přítomnosti těchto bratránků jeho lesku každým okamžikem ubývá, ba obával se, že nakonec zmizí úplně.
V těch rozpacích se rychle otázal, zdali by mu páni nemohli říci, odkud asi pochází to třpytné zlato, které nedávno napadalo do skalní strže; on prý se domnívá, že je to zlatý déšť, padající přímo s nebe. Bludičky se smály, oklepaly se a hned okolo nich poskakovalo velké množství zlaťáků. Had se bez váhání na ně vrhl, aby je spolykal. ‚Ať slouží ke zdraví, strýčku,‘ řekli ti způsobní páni, ‚můžeme vám ještě posloužit.‘
Hbitě se ještě několikrát oklepaly, takže had sotva stačil dosti rychle polykati ten vzácný pokrm. Jeho záře zjevně vzrůstala, a on nyní svítil opravdu nádherně, kdežto bludičky zhubeněly a zmenšily se, avšak neztratily přitom ani špetku svého humoru.“

Na oplátku chtějí světélka vědět, kudy se dostanou ke krásné Lilii. Teprve tehdy zjišťují, že se nechala převézt na nesprávný břeh. Jejich sebejistota tak dostává první trhlinu: umějí oslňovat, ale samy nevědí, kam jdou.

Dva břehy a cena za jejich spojení

Řeka rozděluje celý pohádkový svět. Převozník smí vozit cestující jen jedním směrem. Zelený had se v poledne dokáže rozepnout nad vodou a vytvořit dočasný most; za jiných podmínek lze využít obrův stín. Žádná z těchto cest však neposkytuje trvalé a svobodné spojení. Na druhém břehu žije krásná Lilie, jejíž dotyk živé usmrcuje.

Do Lilie je zamilovaný jinoch. Když se k ní v zoufalství vrhne a ona se ho dotkne, padne mrtev k zemi. Had kolem jeho těla vytvoří ochranný kruh. Do záchrany vstupuje stařec s kouzelnou lampou a postupně se zapojují další postavy. Rozhodující je jejich spolupráce, jak připomínají starcova slova: „Nezmůže nic jednotlivec, nýbrž ten, kdo se v pravý čas spojí s mnohými.“

Bludičky a zelený had v podání Ludmily Jiřincové. Světélka ze sebe vytřásají zlaté mince, jimiž se had živí. Jeho tělo po jejich pozření získává vlastní záři.

Had přijímá svůj úkol dobrovolně: „Obětuji se dříve, než budu obětován.“ Lilie se dotýká jeho těla i mrtvého jinocha a začíná proměna. Had se rozpadá v zářící drahokamy, které stařec vysype do řeky. Stanou se základem trvalého mostu. To, co zprvu umožňovalo přechod pouze na krátký čas, nyní spojí oba břehy pro všechny.

Také bludičky dostanou úkol, který za ně nikdo jiný nesplní. Vstup do podzemní svatyně uzavírá zlatý zámek. Obě světélka jej spolu se závorou pozřou a otevřou ostatním cestu. Uvnitř stojí čtyři králové: zlatý, stříbrný, bronzový a čtvrtý složený z nesourodé směsi kovů. Právě ze smíšeného krále bludičky vysají zlaté žíly. Jeho postava ztratí oporu a zhroutí se.

Chrám vystoupí z podzemí na povrch. Oživený jinoch získá od bronzového krále meč, od stříbrného žezlo a od zlatého dubový věnec. Spojí se s Lilií a dříve oddělený svět dostává nový řád. Své místo v něm nalezne dokonce i obr, jehož stín ohrožuje přicházející zástupy. Zkamení a jeho stín začne sloužit jako ukazatel času. Síla, která působila zmatek, je zapojena do společného života.

Od pozorovaného světla k živému symbolu

Noční plavba bludiček. Dvojice neposedných světélek se nechává převézt přes řeku. Reprodukce malby Hermanna Hendricha Die Überfahrt der Irrlichter z lipského vydání Goethovy Pohádky z roku 1921.

Mezi nočním úkazem z autobiografie a pohádkovou plavbou najdeme nápadné podobnosti. V obou případech je tma, krajina je nasycena deštěm a světélka se míhají poblíž vody. V lomu poskakují nahoru a dolů, v člunu přeskakují mezi okraji, lavicemi a dnem. Přímé Goethovo prohlášení, že právě zážitek mezi Hanau a Gelnhausenem byl předlohou pohádkových bludiček, ovšem k dispozici nemáme. Jde o přesvědčivou souvislost, nikoli o doložené autorské vysvětlení.

Proměna samotného motivu je zřetelná. Ve vzpomínce vystupuje nesčetné množství světel bez tváří a hlasů. V Pohádce zůstává dvojice, kterou poznáváme podle řeči a chování. Bludičky jsou hovorné, ješitné, posměvačné a stále někam spěchají. Odmítají zemské plody, ale zacházejí se zlatem, jehož hodnota se mění podle toho, kdo je přijímá. Pro řeku představuje nebezpečí, hadovi přináší světlo, zlatý zámek zase může být překážkou, kterou je třeba odstranit.

Právě odtud vyrůstá jeden z hermetických výkladů: světélka lze chápat jako těkavý duch, mercurius volatilis, a hada jako pozemskou látku, jež jej přijímá a proměňuje. V jiné rovině mohou představovat jiskřivý intelekt, který se rád předvádí, ale dosud neumí své poznání zakotvit v životě. Had se proti tomu drží země a zlato skutečně zpracovává. Rozdíl mezi jejich svislým vzpínáním a jeho vodorovným pohybem se tak stává obrazem dvou způsobů existence.

Zlato pro hada. Hermann Hendrich zachytil setkání bludiček se zeleným hadem, který dychtivě přijímá jejich zlaté mince. Obrazová příloha Irrlichter und Schlange, 1921.

Bylo by však škoda odsoudit bludičky pouze jako zosobnění povrchnosti. Jejich zlato rozsvítí hada a jejich hlad otevře svatyni. Bez nich by proměna nemohla proběhnout. Goethe jim ponechává lehkomyslnost i humor a současně jim přiznává nepostradatelné místo v příběhu.

Revoluce a hledání krásy

Pohádka svádí k hledání jednoho klíče, který by vysvětlil všechny její postavy. Politické, estetické i esoterické výklady však ukazují, že stejné obrazy mohou nést různé významy. Podzemní chrám může být příslibem nové společnosti, obrazem lidské duše i místem zasvěcení. Přehled starších výkladů nabízí také Max Hecker v doslovu k vydání z roku 1921.

Politicko-alegorické čtení vychází z revolučních otřesů Goethovy doby. V řece spatřuje Rýn, který odděluje revoluční Francii od německého prostředí. Bludičky pak připomínají osvícenské myslitele či revoluční řečníky: jejich myšlenky jiskří, ale bez odpovídajícího zakotvení mohou přinášet rozvrat. Had bývá v této soustavě spojován s obnovující se pospolitostí, stařec s moudrou reformní autoritou a Lilie s ideálem dosud nedosažené svobody.

Králové tu ztělesňují různé stránky vlády. Zlato náleží moudrosti, stříbro kráse a kultivovanosti, bronz síle. Smíšený král představuje moc, v níž se tyto principy nespojily v pevný celek; jeho zhroucení lze číst jako pád přežilého uspořádání. Jinoch, který přijímá dary tří králů, nabízí obraz nové vlády, schopné jejich vlastnosti uvést do souladu. Most pak slibuje trvalejší spojení národů, než jaké dokáže vynutit násilí. Takové čtení je přitažlivé, jednotlivé postavy však nelze bez výhrad ztotožnit s konkrétními politickými aktéry.

Esteticko-filosofický výklad, spojovaný se Schillerovými úvahami a s myšlenkovým prostředím Wilhelma von Humboldta, přesouvá pozornost od států k člověku. Řeka se stává propastí mezi smyslovou skutečností a duchovním ideálem. Lilie zosobňuje krásu, která je přitažlivá, ale v dosavadním uspořádání nedosažitelná. Jinoch se s ní chce spojit bez přípravy a zahyne. Teprve prostřednictvím proměny celku může být jejich spojení životodárné.

Hadí most. Zelený had se klene nad řekou a umožňuje přechod mezi jejími břehy. Reprodukce malby Hermanna Hendricha Die Schlangenbrücke, 1921.

Hadí most v této perspektivě připomíná smiřující působení umění a estetické výchovy. Umožňuje svobodný pohyb mezi oběma břehy, aniž by člověk musel jeden z nich opustit navždy. Bludičky mohou zastupovat neukázněný rozum, stařec praktickou moudrost a tři pevní králové uspořádané schopnosti ducha. Krása zde není pouhou ozdobou života: pomáhá vytvořit podmínky, v nichž se člověk může stát svobodným.

Had a Velké dílo

Pro hermeticky orientované čtenáře nabízí Pohádka obrazy příbuzné alchymickému Velkému dílu, opus magnum. Významné místo v tomto směru zaujímá Alice Raphaelová, autorka studie o Goethovi a kameni mudrců. K širšímu zázemí podobného čtení patří rovněž Herbert Silberer, který propojoval alchymickou symboliku s psychickými procesy. Nejde přitom o nutnost chápat vyprávění jako přesný laboratorní návod. Přesvědčivější je sledovat jeho rytmus: přijetí látky, její vnitřní zpracování, smrt dosavadní podoby a vznik podoby nové.

Zelený had se v takovém výkladu stává počáteční látkou, prima materia, sycenou zlatem poznání. Když se stočí do kruhu, vybavuje se obraz urobora, hada uzavírajícího vlastní tělo v kruh. Jeho oběť lze spojovat s alchymickou smrtí, mortificatio; vznik pevného mostu zase s ustálením či fixací. To, co bylo živé, pohyblivé a pomíjivé, získává trvalost a slouží celku.

Zkamenělý obr. Někdejší obr stojí před chrámem jako kamenná postava a jeho stín slouží k určování času. Závěrečný výjev Goethovy Pohádky na malbě Hermanna Hendricha Der versteinerte Riese, 1921.

Také dvojice Lilie a jinocha umožňuje alchymické čtení. Lilie může připomínat měsíční a stříbrný princip, Lunu, Merkur či bělost albeda; jinoch sluneční zlato, síru a završující rubedo. Jejich spojení za pomoci starce s lampou pak odpovídá královské svatbě protikladů, coniunctio oppositorum. Tři ryzí kovy a jejich nepovedená směs dále rozvíjejí otázku, co tvoří skutečnou jednotu a co zůstává pouhým nesourodým spojením.

Stařec v této soustavě vystupuje jako zkušený průvodce dílem. Jeho lampa prosvětluje a proměňuje svět kolem sebe; v symbolické rovině může připomínat poznání, které nezůstává u povrchu věcí. Zlatý král se ho ptá, kolik tajemství zná. Stařec odpovídá: „Tři.“ Za nejdůležitější označí „To zjevné“ — das offenbare Geheimnis. Hermetický čtenář v něm může spatřovat jednotu skrytou přímo před očima, v samotných vztazích mezi bytostmi a věcmi. Tajemství tu nemusí být ukryto někde daleko; obtížné je naučit se je vidět.

Chrám a Královské umění

Rosikruciánská lampa

Zednářské čtení má oporu v Goethově příslušnosti k výmarské lóži Anna Amalia zu den drei Rosen. Souvislostem mezi jeho dílem a svobodným zednářstvím se věnoval také Hans Christian Freiesleben ve studii Goethe jako svobodný zednář. V Pohádce upoutávají především chrám, světlo, spolupráce jednotlivých postav a trojice zásad, které mají uspořádat nový svět.

Stařec s lampou prohlašuje:

„Jsou tři věci, které vládnou na zemi: Moudrost, Krása a Moc“.

Výrok připomíná tři zednářské sloupy: moudrost, sílu a krásu, tedy schopnost dílo navrhnout, uskutečnit a dovršit. Když jinoch připomene ještě lásku, dostane odpověď: „Láska nevládne, ale tvoří, a to je víc.“ Pro zednářský výklad je právě tato věta zvlášť podnětná. Bratrství má vytvářet vztahy, které nelze založit pouze na poslušnosti či donucení.

Z tohoto pohledu může had připomínat učně, jenž proměňuje sám sebe prací; stařec mistra nesoucího světlo a jinoch člověka, který prošel zkouškou a přijímá novou odpovědnost. Lilie představuje ideál, k němuž se směřuje. Bludičky naopak ukazují, že samotný vtip a intelektuální obratnost ještě nenahrazují mravní úsilí. Podzemní chrám, který vystoupí na denní světlo, lze potom chápat jako obraz přenesení práce uzavřeného bratrstva do života celé společnosti. Most spojuje lidi, kteří předtím stáli na opačných březích.

Steinerova krajina duše

České vydání Goethovy Pohádky o zeleném hadu a krásné Lilii z nakladatelství Votobia.

Rudolf Steiner věnoval Pohádce opakovanou pozornost a navázal na ni i ve svém prvním mysterijním dramatu Brána zasvěcení, uvedeném roku 1910. V jeho čtení se pohádková krajina otevírá jako obraz vnitřního života. Říše Lilie souvisí s nadsmyslovým světem a s ideálem svobodného člověka; protější břeh se smyslovou zkušeností. Překročení řeky pak vyžaduje proměnu toho, kdo ji chce přejít.

Jednotlivé bytosti představují síly, které se v člověku mohou podporovat, ale také si překážet. Bludičky připomínají těkavé myšlení, jež dokáže obratně zacházet s pojmy, aniž je promění ve skutečnou životní moudrost. Had naproti tomu přijaté zlato zpracovává: poznání se v něm stává vnitřním světlem. Stařec s lampou zastupuje zralou duchovní orientaci, která rozpoznává vztahy i vhodný okamžik k jednání.

V antroposoficky zaměřeném výkladu bývají tři ryzí králové spojováni s myšlením, cítěním a vůlí. Smíšený král ukazuje jejich neuspořádané soužití, v němž ještě nevznikl svobodný a souladný celek. Jinochovo spojení s Lilií vyjadřuje dosažení vyššího stupně lidské existence. Hadova oběť může být čtena jako překonání sobectví: z toho, co sloužilo vlastnímu růstu, vznikne cesta otevřená ostatním. Most tak spojuje smyslovou zkušenost s duchovním životem.

Pohádka v obrazech

Goethe a kámen mudrců. Obálka knihy Alice Raphaelové Goethe und der Stein der Weisen, vydané nakladatelstvím Edition Weber. Kniha představuje alchymistické a hermetické motivy v Goethově díle, zejména v Pohádce a ve Faustovi.

Goethův příběh zaujal také malíře Hermanna Hendricha (1854–1931), představitele německého novoromantismu a symbolismu. Jeho tvorbu prostupovaly pověsti, mytologie a fantastické krajiny; náměty nacházel v hudebních dramatech Richarda Wagnera, Goethově díle i krkonošských příbězích o Krakonošovi. Část života strávil ve slezském Schreiberhau, dnešní polské Sklářské Porubě, kde pro místní Síň pověstí vytvořil cyklus rozměrných maleb. Jeho obrazy zdobí také Walpurgishalle v Harzu, věnovanou výjevům z Goethova Fausta, a Nibelungenhalle u Königswinteru.

Lipské vydání Pohádky z roku 1921, které vyšlo v nakladatelství J. J. Weber, obsahuje deset barevných reprodukcí Hendrichových maleb. Text zkontroloval a doslovem doprovodil goethovský badatel Max Hecker. Hendrichovo zaujetí světlem, fantastickou krajinou a mytologickými výjevy zde našlo předlohu plnou zářících bytostí, podzemních prostor a nečekaných proměn.

Do české knižní kultury vstoupila Pohádka také s výtvarným doprovodem Ludmily Jiřincové (1912–1994). Vydání z roku 1942 vydal v Praze F. J. Müller v překladu Josefa Hrůši a Jiřího Skořepy, s doslovem Františka Tichého. Jiřincová pro ně vytvořila kresby, navrhla vazbu i předsádky. Její práce tak zahrnovala celkovou výtvarnou podobu knihy. Vedle německého vydání s Hendrichovými malbami představuje české zpracování další kapitolu obrazového života Goethovy Pohádky.

Otevřené tajemství

Síla Goethovy Pohádky spočívá i v tom, že žádný z výkladů nemusí ostatní vyřadit. Politické čtení hledá obnovu společnosti, estetické smíření lidských schopností, alchymické proměnu látky a ducha, zednářské společnou stavbu a antroposofické cestu vědomí. Jednotlivé symboly přitom zůstávají živými postavami. Bludičky se smějí, had hladoví po zlatě a jinoch nedokáže snést odloučení od milované bytosti.

Od nočního lomu k mostu přes řeku vede dlouhá cesta. V autobiografii odjíždí vůz a světelný rej zůstává bez vysvětlení. V Pohádce se z neklidného světla stává jedna ze sil, které mění svět. Samo o sobě nestačí: musí se setkat s hadem, starcovou zkušeností i ochotou ostatních jednat společně.

∴



Prameny a literatura


GOETHE, Johann Wolfgang. Aus meinem Leben. Dichtung und Wahrheit. Druhý díl, šestá kniha.
GOETHE, Johann Wolfgang. Das Märchen. 1795. Závěr cyklu Unterhaltungen deutscher Ausgewanderten.
GOETHE, Johann Wolfgang von. Das Märchen. Deset barevných obrazů podle maleb Hermanna Hendricha; textová revize a doslov Max Hecker. Leipzig: J. J. Weber, 1921.
GOETHE, Johann Wolfgang von. Pohádka. Přeložili Josef Hrůša a Jiří Skořepa. Kresby Ludmila Jiřincová. Doslov František Tichý. Praha: F. J. Müller, 1942.
RAPHAEL, Alice. Goethe und der Stein der Weisen: Über die Symbolmuster in „Das Märchen“ und in „Faust. Der Tragödie zweiter Teil“. Z angličtiny přeložila Henriette Schulz. Amsterdam: Edition Weber, 1990.
FREIESLEBEN, Hans Christian. Goethe jako svobodný zednář.
SCHILLER, Friedrich. Über die ästhetische Erziehung des Menschen in einer Reihe von Briefen. 1795.
STEINER, Rudolf. Goethes geheime Offenbarung. 1899.
STEINER, Rudolf. Die Pforte der Einweihung. 1910.


Poznámky editora


[1] Jaroslava Voráčková: Světýlka na Křemelné. Panorama, Sušice 1990, str. 11n.
[2] P. Devereux: Earth Lights. Turnstone Press 1982, str. 25; P. Devereux: Earth Lights Revelation. Blandford Press, London 1989; P. Devereux: and P. Brookesmith: UFOs and Ufology: The First 50 Years. Blandford Press, London 1997. Kap. Planet Earth’s UFOs.

Předchozí článekJana Orlová, Kavárna Alchymista, 27/11, Praha
Další článekHoroskop pro 47. týden