Poznámka autora
Pasáž o krkavcích mi připomněla Jitro kouzelníků. A přemítal jsem, marně, odkud odevšud autoři knihy [Bergier, Pauwels] v té době vlastně čerpali a jakým pramenům měli přístup.
Zdroj a poznámka k podkladům
Základní odbornou prací uvedenou je: Constanze Hartmann: Das „Archiv Rechtsaltertümer in der deutschen Landschaft“. Ein Sammlungsprojekt der SS 1937–1942. Duncker & Humblot, Berlin 2021. Schriften zur Rechtsgeschichte, sv. 194. 416 str. ISBN 978-3-428-15961-1.
Monografie z disertace obhájené na Právnické fakultě Univerzity Ludwiga Maximiliána v Mnichově v akademickém roce 2019/2020 pod vedením Hanse-Georga Hermanna. Zpracovává dříve nedostatečně probádané a nezpracované materiály Leopold-Wenger-Institutu v Mnichově a propojuje je s písemnostmi Spolkového archivu v Berlíně a Ústavu pro soudobé dějiny, Institut für Zeitgeschichte. Její význam spočívá ve sledování vztahu mezi sběrem právních památek, organizací SS a ideologickým využitím kulturního dědictví.
Bibliografické údaje knihy byly ověřeny u vydavatele. Archivní odkazy, jednotlivá místní hlášení a podrobné výklady jsou zde převzaty z dodaných podkladů, nikoli z přímé kontroly archiválií nebo úplného textu monografie. Podklady u nich neuvádějí konkrétní stránky; zvláště rozvedení námětu o krkavcích do teorie genetické paměti proto nelze přičítat autorce knihy jako ověřené tvrzení.
Mohou krkavci prozradit, kde před staletími stávala šibenice?
Skrývají soudní lípy, kamenné pranýře a pověsti o bezhlavých přízracích paměť dávných obětišť?
V prostředí SS se podobné otázky propojily s rozsáhlým sběrem právních památek. Projekt Archiv Rechtsaltertümer in der deutschen Landschaft shromažďoval fotografie, kronikářské záznamy i strašidelná vyprávění.
Za zájmem o minulost však stála také snaha nalézt v krajině potvrzení germánského mýtu a rasové ideologie.
Jeho stopy vedou i do Chebu, Horního Slavkova, Frýdlantu nebo Šumperka.
Na návrší za městem zůstalo několik kamenů, v mapě pomístní jméno a v místním vyprávění vzpomínka na člověka, který tu zemřel neprávem. Jinde přežil pranýř, soudní strom nebo socha ozbrojeného strážce městských práv. Takové památky vypovídají o někdejší spravedlnosti, strachu, veřejném ponížení i vyloučení odsouzence z lidského společenství. Jejich význam se přitom neomezoval na dobu, kdy se ještě používaly. Popraviště žila dál v pověstech a jejich jména přetrvávala i poté, co poslední trám šibenice zetlel.
Právě tato spojitost hmotných pozůstatků, krajiny a lidové paměti přitáhla ve třicátých letech pozornost SS. V letech 1937–1942 se rozvíjel sběratelský projekt nazvaný Archiv Rechtsaltertümer in der deutschen Landschaft, tedy Archiv právních památek v německé krajině. Nejprve jej spravoval Hlavní rasový a osídlovací úřad SS, známý pod zkratkou RuSHA, později organizace Ahnenerbe, „Dědictví předků“. Úkolem bylo vyhledávat, fotografovat a evidovat dochované právní památky, především ty, které zůstávaly volně přístupné v krajině.
Vznikal tak soubor, v němž se vedle sebe ocitaly kamenné šibenice, městské symboly, soudní stromy, zápisy o hrdelním právu i pověsti o nočním strašení. Dokumentační práce mohla zachránit cenná svědectví o zanikajících objektech. Způsob, jakým si jejich význam vykládali ideologové SS, však měl posloužit mnohem současnějším cílům.
Archiv na Himmlerův rozkaz
Podnět k založení archivu předložil Heinrichu Himmlerovi v roce 1936 právník a důstojník SS Kurt Schmidt-Klevenow. Působil v aparátu RuSHA a vycházel z představy, že tak rozsáhlou evidenci dokáže uskutečnit organizace s celostátní sítí, pevnou hierarchií a vlastním sborem školitelů. Právě školící aparát SS, Schulungsleiterapparat, měl zajistit, aby se pátrání dostalo z berlínských kanceláří až k jednotlivým obcím.
Himmler návrh přijal a 13. ledna 1937 vydal rozkaz k zahájení sběru. V letech 1937–1938 byl projekt začleněn do Rasového úřadu, konkrétně hlavního oddělení Ra III pro právo a hospodářství a jeho referátu právních dějin. Schmidt-Klevenow jej vedl za pomoci Leonore, zvané Lore, Thomass. Pozoruhodným detailem je, že organizátor sám označoval práci na archivu za svou „vedlejší činnost“, Nebenbeschäftigung. Rozsah sítě, kterou uvedl do pohybu, přitom rozhodně nepůsobil jako soukromá záliba.
Oběžníky a dotazníky putovaly přes vyšší územní složky SS, SS-Oberabschnitte, ale také prostřednictvím státních institucí. Zapojilo se ministerstvo vědy, výchovy a lidového vzdělávání vedené Bernhardem Rustem i ministerstvo spravedlnosti. Výzvy směřovaly k zemským a provinciálním konzervátorům, památkovým úřadům, muzeím, archivům, justičním orgánům, učitelům a místním vlastivědným pracovníkům, označovaným jako Heimatpfleger. Z jejich znalostí a kontaktů vznikala rozsáhlá sběrná síť.
K 1. lednu 1939 převzala archiv organizace Forschungs- und Lehrgemeinschaft „Das Ahnenerbe“. Projekt byl začleněn do pracoviště pro indogermanicko-německé právní dějiny. Při reorganizaci v letech 1940–1941 se uplatnil Theo Komanns. Dotazníky spojovaly tři roviny: pravěké a archeologické nálezy, středověkou a novověkou právní historii a konečně pověsti, pohádky a lidovou víru. Jediné místo tak mělo být popsáno zároveň jako hmotná památka, dějiště právních úkonů i prostor uchovávaný ve vyprávění.
Právo, které mělo vyrůstat z krve a půdy
Za projektem stála představa takzvaného arteigenes Recht, práva vlastního určitému národu či rasově vymezenému společenství. Nacistická ideologie stavěla proti římskému a kanonickému právu obraz původního germánského řádu, údajně přirozeného, nepsaného a zakořeněného v krvi a půdě. Římskou a církevní tradici označovala za cizorodé vlivy, které tento řád narušily. Staré soudiště nebo právní kámen se v takovém výkladu měly proměnit v hmotný doklad „germánského právního cítění“, germanisches Rechtsgefühl.
Právní archeologie, právní národopis a právní ikonografie nabízely skutečné odborné nástroje ke studiu minulosti. V aparátu SS se však jejich výsledky dostávaly do rámce rasové nauky a hesla Blut und Boden. Historické doklady měly podporovat nacistické právní reformy, rasové zákonodárství i nároky na území. Podklady spojují tento ideologický rámec rovněž s ospravedlňováním budoucí expanze na východ a s představami rituální a rasové čistoty.
Významnou roli měla Himmlerova snaha vytlačovat křesťanství a nahrazovat jeho svátky a symboly kultem předků, Ahnenkult. SS v tomto pojetí vystupovala jako vyvolená elita, „mužstvo nejlepších“ a nový šlechtický stav. Staré shromaždiště nebo soudní lípa se proto daly využít jako symboly domněle původního řádu, který měl předcházet křesťanské společnosti a stát se vzorem pro budoucnost.
Do tohoto obrazu zapadalo hledání návaznosti mezi historickými soudišti, popravčími vrchy a staršími kultovními místy. Podklady je zasazují do Himmlerových představ o sakrální krajině, v níž se měly propojovat germánské sněmy, předkřesťanská obětiště, megality a pravěké mohyly. Ve stejném myšlenkovém okolí připomínají také Externsteine a Wewelsburg. Taková spojení ovšem představovala ideologické a mytologické interpretace; sama existence středověkého popraviště návaznost na pravěkou svatyni nedokládá.
Od Grimmových právních starožitností k dotazníkům SS
Zájem o právní zvyky, symboly a památky nevznikl s nacismem. Mezi jeho významná východiska patřily Deutsche Rechtsalterthümer Jacoba Grimma z roku 1828, Grundriss des germanischen Rechts Karla von Amiry z roku 1890 a studie Eberharda von Künßberga Rechtsgeschichte und Volkskunde z roku 1925. Na tuto tradici navazoval také gießenský profesor Karl Frölich, který v letech 1938–1946 vydával řadu Arbeiten zur rechtlichen Volkskunde.
Právní národopis, rechtliche Volkskunde, zkoumal obyčeje, rituály a lidovou slovesnost jako prameny k právnímu životu starších dob. V případě archivu SS však měly pomoci odkrývat údajné hlubinné zákonitosti germánství. Rozdíl spočíval především v otázce, co se od shromážděného materiálu očekávalo: zda má minulost objasnit, nebo potvrdit předem hotový obraz.
Sběr zahrnoval soudní a shromažďovací místa označovaná pojmy Gerichtsstätte, Ding, Tie či Go, soudní lípy a jiné památné stromy, pranýře, šibenice a popravčí meče. Pozornost se obracela také k hraničním kamenům, kamenným a smírčím křížům, sochám Rolandů a pomístním jménům, německy Flurnamen. Respondenti zaznamenávali polohu, stav a podobu objektu, jeho historii i místní tradici. Fotografie se ukládaly do obrazového archivu, Bildarchiv, a mohly sloužit rovněž k názornému představování „germánské právní krajiny“ ve školících materiálech.
Hmotné doklady doplňovala vyprávění o nečistých místech, černých psech, bezhlavých přízracích a neobvyklém chování zvířat. Výzkumný postup tak vedl od konkrétní památky přes místní pověst k dotazníku a odtud k interpretaci v ústředí. Právě v posledním kroku se otevíral prostor pro selekci: motivy krve, oběti, magie či zvířecí symboliky bylo možné vyzdvihnout jako přežívající germánskou spiritualitu, zatímco křesťanské souvislosti odsouvat.
Proč přestaly vyhovovat smírčí kříže
Výmluvnou součástí příběhu je osud kamenných a smírčích křížů, Steinkreuze a Sühnekreuze. V letech 1937–1938 podle dodaných podkladů tvořily přes třetinu nahlášených objektů a vztahovalo se k nim více než tisíc hlášení. Na přelomu let 1938 a 1939 však Schmidt-Klevenow jejich další zpracování zastavil.
Uváděným důvodem bylo překrývání s jinými soupisy a národopisnými výzkumy. Podklady v této souvislosti zmiňují Atlas der deutschen Volkskunde a práce Karla Frölicha. Vedle organizační otázky se objevovala i pochybnost, nakolik mají tyto památky právní, a nakolik především náboženský či sakrální charakter. Jejich křesťanská symbolika se navíc obtížně začleňovala do zamýšleného obrazu germánského práva.
Rozhodnutí ukazuje, že archiv nebyl neměnným soupisem všeho starého. Jeho hranice se utvářely podle odborných sporů, rozdělení práce i ideologických priorit. Neznamenalo to však, že každý již zaznamenaný kříž z dokumentace zmizel: mezi českými lokalitami nadále najdeme například cvikovský smírčí kříž s pověstí o vraždě pastýřů.
Krkavčí kámen a šibeniční pták
Nejpůsobivější vrstvu podkladů tvoří propojení popravišť s krkavci. V severské mytologii provázejí Odina, v německém prostředí spojovaného se jménem Wotan, dva ptáci: Hugin a Munin, jejichž jména se obvykle překládají jako Myšlenka a Paměť. Přinášejí zprávy a představují vztah mezi věděním, pohybem po světě a božskou mocí. Krkavci se zároveň pojili s bojišti, mrtvými a obětí. V mytologickém výkladu mohlo být jejich slétání k tělům chápáno jako přijetí oběti božstvem, nikoli pouze jako znesvěcení mrtvého.
Právní a jazyková tradice nabízela další spojnice. Německé Rabenstein, doslova „krkavčí kámen“, označovalo kamenné popraviště. Výraz Galgenvogel, „šibeniční pták“, se užíval také pro zločince nebo člověka určeného pro šibenici. Pojem Richtstätte označoval místo výkonu trestu, Galgen samotnou šibenici a Galgenberg šibeniční vrch. V krajině přetrvávala jména jako Rabenstein, Galgenberg či Mortacker, která mohla upozornit na někdejší funkci místa dlouho po zániku jeho staveb.
Spojení popravišť s mrchožravým ptactvem mělo velmi konkrétní základ. Součástí trestu mohlo být ponechání těla oběšence na šibenici, vystavení povětrnosti a odepření řádného pohřbu v posvěcené půdě. Mrtvý měl podle formulace uvedené v podkladech „zetlít a po částech odpadávat“. Tato praxe prodlužovala veřejné zneuctění odsouzeného a působila jako výstraha ostatním.
Šibenice na návrších, u městských přístupů či na hranicích panství byly viditelnými znaky vyšší soudní pravomoci, Hochgerichtsbarkeit. Vystavená těla přitahovala mrchožrouty a tato zkušenost se mohla otisknout do pojmenování i pověstí. Ideologický výklad ovšem postupoval dál: z konkrétní trestní praxe chtěl vyčíst pozůstatek věčného germánského řádu a z pomístního jména přímé svědectví dávné kultovní kontinuity.
Mohou si ptáci pamatovat zaniklou šibenici?
V podkladech se objevuje výzkumný námět nazvaný Anziehungskraft alter Hinrichtungsstätten auf Raben, tedy přitažlivost starých popravišť pro krkavce. Text jej rozvádí do hypotézy, podle níž měli krkavcovití ptáci uchovávat jakousi biologickou či dědičnou paměť míst, kde jejich předkové nacházeli potravu. Měli se proto vracet na šibeniční vrchy i dlouho poté, co popraviště zanikla a lidské ostatky zmizely.
Taková představa by nabízela neobvyklý způsob terénního průzkumu. Shromaždiště krkavců na návrší nebo skalní ostrožně by mohlo být považováno za ukazatel zapomenuté šibenice, zejména tam, kde chyběly písemné prameny nebo jednoznačné pomístní jméno. Ptáci by se stávali živými svědky minulosti a příroda nositelkou paměti, kterou lidé ztratili.
Existuje i střízlivější vysvětlení: vyvýšená místa, skalní ostrožny a osamělé stromy mohou poskytovat rozhled, vhodné proudění vzduchu, možnosti hnízdění či nocování a menší vyrušování. Rozhodovat může současná dostupnost potravy, mršiny zvěře, odpadky, remízky nebo vysoké stromy, včetně výsadeb u někdejších staveb. Pozorovaný výskyt ptáků by bylo nutné posoudit právě v těchto souvislostech; sám o sobě nepotvrzuje existenci popraviště ani paměť dávných obětí.
Pověsti z míst, kam se po setmění nechodilo
Popraviště byla v lidové tradici místy neklidných mrtvých. Násilná smrt, odepřený pohřeb a vyčlenění odsouzence z obce vytvářely prostředí pro příběhy o přízracích, nečistých silách a nočním strašení, německy nächtlicher Spuk. V některých vyprávěních se vracel popravený člověk, v jiných se objevovala zvířecí bytost nebo znamení, které mělo varovat kolemjdoucího.
Pro právní národopis jsou takové pověsti svědectvím o tom, jak lidé vnímali trest, vinu, nespravedlnost a nebezpečná místa. V ideologickém čtení SS se však mohly změnit v doklady údajně nepřerušené předkřesťanské spirituality. Vyprávění se tak nezkoumalo pouze jako výsledek určitého historického prostředí, ale jako průhled do domnělého prastarého germánského světa.
České země nabízely konkrétní příklady. Z Frýdlantu byla hlášena pověst o duchách popravených. U Černošína se k soudní borovici pojilo vyprávění o nevinně odsouzeném řemeslnickém tovaryši: na důkaz své neviny zabodl do země poutnickou hůl a ta vyrostla v živý strom. Příběh spojoval právní místo, nespravedlivou smrt a zázračné svědectví přírody. Právě podobná spojení činila místní tradice pro sběratele přitažlivými.
Od jutského pletení k runám v čínském písmu
Zájem o popraviště a jejich pověsti patřil do širšího prostředí výzkumu podporovaného SS. Vedle odborné archeologické a archivní práce se v něm uplatňovaly osobní záliby vedení, rasové konstrukce a spekulativní výklady. Podklady připomínají institucionální a finanční podporu, v širším nacistickém výzkumném prostředí také zapojení Německé výzkumné společnosti, DFG. Takové zázemí ovšem samo o sobě nevypovídá o vědecké hodnotě jednotlivých projektů.
Mezi uváděné náměty patří „kimbrijské pletení“, Cimbrische Strickerei, tedy studium tradičního pletení a háčkování starších žen v dánském Jutsku. Z řemeslné tradice se měla vyvozovat kontinuita se starověkými Kimbry. Jiný příklad představuje porovnávání střihů kalhot bavorských děveček a japonských rolnic s úmyslem hledat dávné eurasijské kulturní souvislosti. Výzkum receptur a kvašení medoviny měl zase přispívat k obnově údajně původního germánského nápoje pro rituální potřeby SS.
Zvláštní postavení měla nauka o světovém či věčném ledu, Welteislehre, spojená s Hannsem Hörbigerem. Její kosmologický obraz pracoval se střetáváním ledu a ohně a připisoval ledu zásadní úlohu ve stavbě vesmíru. Himmler ji podporoval; v ideologickém prostředí byla vyzdvihována jako „germánská“ alternativa k odmítané moderní fyzice, zejména k Einsteinově teorii relativity.
Do této oblasti zasáhl i Schmidt-Klevenow. Podklady připomínají jeho text Nordische Runen und Hausmarken in der chinesischen Schrift, v němž hledal nordické runy a domovní či rodové značky v čínském písmu. Výklad předpokládal, že se nordické rolnické skupiny dostaly až do Číny a svou „rolnickou mravností“, bäuerliche Gesittung, ovlivnily tamní kulturu i vznik znaků.
Samotné zkoumání pletení, oděvu nebo medoviny samozřejmě není nevědecké. Problém začínal tam, kde se podobnost automaticky proměňovala v důkaz rasového původu, kde chybělo porovnání s jinými vysvětleními a kde předem požadovaný závěr nahrazoval ověřování. Podklady v této souvislosti vytýkají také nedostatek kontrolních postupů, u testovatelných přírodovědných tvrzení včetně kontrolních skupin či slepého ověřování. Společným jmenovatelem byla nekritická interpretace symbolů a podřizování výsledků ideologickému zadání.
Opava jako brána k českým a moravským památkám
Po záboru československého pohraničí na podzim 1938 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 se činnost aparátu SS rozšířila také do českých zemí. Pro Říšskou župu Sudety, Sudetengau, se důležitým sběrným místem stalo muzeum v Opavě, tehdy označované jako Reichsgaumuseum in Troppau.
Starostové, učitelé, archiváři, muzejní a památkoví pracovníci zasílali dotazníky, fotografie, kronikářské výpisy a náčrtky. Prostřednictvím opavského muzea putovaly materiály po kontrole do berlínského ústředí Ahnenerbe. Významnou součástí tohoto sběru byla dotazníková akce z jara 1941.
Dochované materiály uložené v mnichovském Leopold-Wenger-Institutu umožňují sledovat, která místa se do soupisu dostala a kdo o nich podával zprávu. Následující přehled zachovává všechny lokality, oznamovatele a evidenční údaje uvedené v dodaných podkladech. Zkratka LWI zde odkazuje na tamní archivní soubor; konkrétní čísla jsou převzata z podkladového textu.
Chebsko a západní Čechy: Roland, přísahy a soudní borovice
V Chebu (Eger) zaujala sběratele rolandovská kašna na náměstí, Rolandbrunnen, vykládaná jako symbol městské autonomie a tržního práva. Její fotografie byly zařazeny do obrazového archivu v oddílu označeném Bildarchiv, Kasten 2.
Ke Kraslicím (Graslitz) se vztahuje dotazník LWI č. 102. Oznamovatel Anton Dietz, v podkladech uvedený jako městský ředitel z Teplic, poskytl rozsáhlé výpisy z městské kroniky k hrdelnímu popravišti na Šibeničním vrchu, Galgenberg.
Mimořádně zajímavý soubor pocházel z Horního Slavkova (Schlaggenwald). Rudolf Prosch v dotazníku LWI č. 86 popsal kamenné hrdelní popraviště, Hochgericht, přísažný kříž, Schwurkreuz, a kamenné „pěsti přísedících“, Schöffenfäuste. Fototéka obsahuje také tři snímky připisované osobní inspekční cestě Kurta Schmidta-Klevenowa.
V Krásně nad Teplou (Schönfeld) zaznamenal Karl Lochner v dotazníku LWI č. 145 historické popraviště a místo výkonu trestu mečem, Schwertrichtstätte. Karlovy Vary (Karlsbad) zastupuje dotazník LWI č. 101 od městského archiváře Viktora Karella, věnovaný místnímu popravišti, Galgenstätte.
Z Černošína (Tschernoschin) na Stříbrsku, dnes v okrese Tachov, podal zprávu řídící učitel Alfred Czernay. Dotazník LWI č. 103 eviduje soudní borovici, Gerichtsstätte: Föhre, spojenou s již zmíněnou pověstí o nevinném tovaryši a holi, která se proměnila ve strom.
V Ostrově nad Ohří (Schlackenwerth) Alfred Wolf doložil Šibeniční vrch a kamennou sochu Spravedlnosti, Iustitia-Steinbild; jde o dotazník LWI č. 96. Z Kašperských Hor (Bergreichenstein) zaslal profesor Hans Kollibabe popis dochovaného kamenného pranýře, steinerner Pranger, vedený pod číslem LWI 91.
Severní Čechy: Duchové oběšenců a strážci městských práv
Ve Frýdlantu v Čechách (Friedland im Isergebirge) zaznamenal Adolf Scholz kamennou šibenici pro zloděje, datovanou v hlášení do roku 1482. Dotazník LWI č. 66 zmiňuje také pohřebiště oběšených, označené výrazem Abfallland, a pověst o duchách popravených. Na jediném místě se tak setkávají stavební památka, zacházení s mrtvými i jejich návrat v lidové představivosti.
Litoměřice (Leitmeritz) přispěly prostřednictvím profesora M. Schlegela šesti fotografiemi a pojednáním o místním Rolandovi. Socha byla představena jako symbol městského práva a práva skladu, Stapelrecht. Také v Ústí nad Labem (Aussig) se dokumentace věnovala Rolandovi, vedle něj však i městskému popravišti. Zprávy G. Märkera a F. J. Wünsche jsou vedeny jako dotazníky LWI č. 3 a 64.
Ze Cvikova (Zwickau in Böhmen) zaslal Ottomar Stelzig dotazník LWI č. 67, který popisuje Šibeniční vrch pod názvy Galgenberg a Geierhübel a smírčí kříž s pověstí o vraždě pastýřů. V Prackovicích nad Labem (Praskowitz) Emil Kunze doložil vesnický pranýřový a soudní kámen, Dorfpranger či Prangerstein, a navrhoval jeho přemístění do muzea. Zpráva nese číslo LWI 62.
Další hlášení zachycují Českou Kamenici, kde byly evidovány pranýř a šibenice (LWI č. 63), a Děčín s katovnou a Šibeničním vrchem (LWI č. 123). Bílina byla zastoupena dvěma popravišti a třemi pranýři (LWI č. 61). Z Teplic pochází údaj o místě nazývaném Galgenbusch (LWI č. 16), z Verneřic o Galgenhügel (LWI č. 15) a z Jablonného v Podještědí o Galgenberg (LWI č. 59). Soupis zahrnuje také Chrastavu (LWI č. 58) a Kokonín u Jablonce nad Nisou (LWI č. 65).
Broumov a Trutnov: Katovna, meč a pranýř
Z Broumova (Braunau) zaslal městský archivář Josef Streubel 10. března 1941 podrobnou zprávu, dochovanou jako dotazník LWI č. 183. Popsal Šibeniční vrch s katovnou, Scharfrichterei, popraviště určené ke stětí mečem i městský pranýř. Dokumentace tak zachycovala několik navzájem souvisejících součástí někdejšího trestního systému.
Trutnov (Trautenau) zastupuje hlášení Karla Szermaka o městském Šibeničním vrchu, vedené jako dotazník LWI č. 60.
Morava a Slezsko: Vězení čarodějnických procesů
Zvláštní místo zaujímá Šumperk (Mährisch Schönberg). Franz Harrer v dotazníku LWI č. 109 doložil kasematy někdejší městské věznice, Fronfeste, v nichž byly v 17. století vězněny oběti čarodějnických procesů. Podklady k této zprávě přiřazují také „čarodějnický sloup“, Hexensäule, na Šibeničním vrchu. Soubor tak připomíná vedle běžné trestní pravomoci i pronásledování lidí obviněných z čarodějnictví.
Ve Svitavách (Zwittau) učitel Adolf Steib doplnil opis hrdelního práva vlastnoručním náčrtkem popraviště a šibenice přímo do formuláře. Jeho zpráva nese číslo LWI 107. V Opavě (Troppau) Wolfgang Wann shromáždil údaje o městském Šibeničním vrchu a výpisy z městské kroniky; dotazník je veden pod číslem LWI 111.
Z Moravského Berouna (Bärn) zaslal Johann Thoma historický rozbor hrdelní pravomoci, Blutsgerichtsbarkeit, šibenice a pranýře (LWI č. 108). Rýmařov (Römerstadt) zastupuje zpráva Rudolfa Eckela o popravišti a pranýřovém sloupu (LWI č. 110).
Do evidence se dostal také Uničov, kde byly hlášeny šibenice a Šibeniční vrch (LWI č. 151), dále Město Libavá (LWI č. 122), Zábřeh na Moravě (LWI č. 106), Šenov u Nového Jičína (LWI č. 105) a Jeseník (LWI č. 104). Šíře tohoto přehledu ukazuje, že zájem nesměřoval pouze k výjimečným monumentům. Důležité byly i místní názvy, drobné pozůstatky a zprávy uchovávané v městských kronikách.
Právník mezi katalogem památek a rasovým zákonodárstvím
Osobnost Schmidta-Klevenowa spojuje dokumentační činnost s mnohem temnější stránkou právní práce v SS. Podle dodaných podkladů se již v disertaci věnoval trestněprávním základům sterilizace, Unfruchtbarmachung. Později komentoval norimberské zákony, obhajoval zákon na ochranu německé krve a německé cti, Blutschutzgesetz, a prosazoval zostření postihu takzvaných smíšených manželství, Mischehen. Podklady připomínají také jeho snahu odpírat právní ochranu ženám vstupujícím do svazků s lidmi označovanými režimem za neárijské.
Tentýž člověk, který organizoval soupis starých soudních míst, se tedy podílel na výkladu a prosazování rasově diskriminačního práva. Zájem o historickou spravedlnost pro něj nemusel být v rozporu s perzekucí současníků. Obojí mohlo vyrůstat z přesvědčení, že právo má chránit rasově vymezené společenství a jeho domnělé dědictví.
Právě zde se ukazuje význam odbornosti ve službách ideologie. Akademický titul, právnická systematičnost a pečlivé vedení záznamů nepředstavovaly ochranu před fanatismem. Mohly mu naopak propůjčit autoritu a praktickou účinnost. Katalogizace šibenic byla vedlejší činností právníka, jehož hlavní profesní svět pomáhal vytvářet podmínky pro skutečnou perzekuci.
Co zůstalo po hledání germánského práva
Projekt lze chápat jako příklad nacistické „účelové vědy“, Zweckwissenschaft. Na jedné straně stály strukturované dotazníky, fotografie, popisy skutečných památek, kronikářské výpisy a záznamy pověstí. Na druhé straně tlak, aby tento materiál potvrzoval rasovou doktrínu, protikřesťanské představy a mýtus nepřerušené germánské kontinuity. Skutečný terénní údaj se mohl stát podkladem pro závěr, který z něj vůbec nevyplýval.
Případ ukazuje nebezpečí biologizace kulturních a právních dějin: místo vysvětlení historickými okolnostmi nastupovala krev, dědičnost a domnělá paměť přírody. Stejně výmluvná je proměna byrokracie v nástroj ideologického výzkumu. Rozsáhlý aparát dokázal shromáždit množství informací, ale sám nezaručoval nezávislost jejich výkladu. Odborná práce a propagandistické zneužití přitom nemusely tvořit dva oddělené světy; setkávaly se uvnitř téhož projektu.
Dochovaný archiv proto nelze odbýt jako bezcenný produkt pseudovědy. Fotografie, místní zprávy a popisy mohou dnes vypovídat o památkách, které mezitím zanikly nebo se proměnily. Je však nutné rozlišovat mezi tím, co oznamovatel skutečně zaznamenal, co převzal z tradice a co k materiálu připojila ideologická interpretace. Hodnota pramene není totožná s platností závěrů jeho původních pořizovatelů.
Kamenné šibenice, soudní stromy, katovské studánky a staré pranýře tak nesou více než jednu historickou vrstvu. Připomínají někdejší tresty a pověsti, které kolem nich vznikaly. Současně svědčí o době, kdy si je přivlastnil režim hledající v minulosti ospravedlnění vlastní moci. Krkavec nad šibeničním vrchem mohl být obyčejným ptákem, mytologickým poslem i objektem výzkumné otázky. Teprve lidský výklad z něj činil svědka rasového mýtu.
℘
