Aleš Česal (*1976) spojuje ve své práci zájem o historii, archeologii a tajemství minulosti. Vystudovaný archeolog, spisovatel, publicista a záhadolog patří k autorům, kteří českým čtenářům dlouhodobě přibližují méně známé stránky dějin. Jeho jméno je spojeno s časopisem Fantastická fakta, a především také se Světem magie, v němž působil jako redaktor, editor a šéfredaktor.
Vedle časopisecké tvorby se věnuje psaní knih. Je autorem či spoluautorem více než třiceti titulů, mezi něž patří Utajené dějiny Čech, Největší archeologické záhady, Magická řemesla, Znamení zla, Tajemná tvář nebo Tajemná místa Čech. Významné místo v ní mají také regionální dějiny a objevování opomíjených památek, jak ukazuje například kniha Za skrytou krásou Chebska.
S literární a záhadologickou činností se u něj prolíná muzejní praxe. Působil v rokycanském muzeu, v Národním muzeu v Praze i v muzeích ve Františkových Lázních a v Aši. V současnosti pracuje v Muzeu Sokolov jako projektový pracovník Národního geoparku Egeria. Nadále se věnuje popularizaci historie, přednáškám a přibližování kulturního dědictví veřejnosti.
Z Paříže k Himmlerovi
Ústřední postavou příběhu byl mladý Fin Yrjö von Grönhagen (1911–2003), cestovatel a zájemce o folklor, jehož představivost už během pařížských studií zaměstnávaly tajné nauky Orientu. Naslouchal vyprávěním o indických jogínech, skrytých Mistrech i Králi světa sídlícím v podzemní říši. Původně snil o cestě do Asie. Nakonec se rozhodl hledat neobyčejné vědění blíže domovu: mezi finskými a karelskými pěvci, léčiteli a vědmami.
Během putování Německem roku 1935 mu článek o Kalevale a společenské kontakty otevřely cestu až k říšskému vůdci SS. Himmlera zaujala možnost, že na evropském Severu dosud přežívají tradice starší než křesťanství. Finsko ovšem jeho představám vzdorovalo: finština není germánský jazyk a finské dědictví nebylo možné jednoduše prohlásit za německý pravěk. Právě výzkum písní, obyčejů a náboženských představ měl dodat materiál k hledání údajného společného původu.
Grönhagen se tak dostal do prostředí Ahnenerbe, organizace pod Himmlerovou patronací, která spojovala výzkumné ambice s nacistickou ideologií. Při přípravě expedice mu pomáhal archeolog a příslušník SS Alexander Langsdorff. O hudební dokumentaci se měl postarat německý muzikolog Fritz Bose.
V pozadí však stál ještě jiný muž: Karl Maria Wiligut, v SS známý jako Weisthor. Bývalý rakouský důstojník tvrdil, že disponuje dědičnou pamětí sahající hluboko do germánského pravěku. Kalevalu pokládal za pozůstatek dávné severské moudrosti a její název svévolně rozkládal na slova, jimž přisuzoval význam „svět“ a „moudrost“. Finské tradice pro něj představovaly vítané potvrzení vlastní nauky.
Stroj, který krade hlas
V létě 1936 cestovali Grönhagen a Bose po tehdejší finské Karélii, mimo jiné v okolí Sortavaly, Suistama, Tolvajärvi a Salmi. Vezli fotografickou výbavu a také technickou novinku: magnetofon AEG. Ten umožňoval uchovat nejen slova, ale i melodii, rytmus a osobitý hlas vypravěče.
V kraji bez spolehlivé elektrické sítě se ovšem moderní technika stávala přítěží. Nahrávání komplikovalo kolísavé napětí a některé pěvce bylo nutné dopravit do hotelu Seurahovi v Sortavale, kde vzniklo improvizované studio. Přístroj navíc vyvolával nedůvěru. Stroj, z něhož promlouval hlas nepřítomného člověka, mohl podle místních obav hlas svému majiteli odejmout, případně zasáhnout i jeho duši.
Jedním z nejvýraznějších zaznamenaných interpretů byl slepý pěvec Timo Lipitsä. Uchovával v paměti tisíce veršů, předávaných ústně z generace na generaci. Právě z podobných písní sestavil v 19. století Elias Lönnrot Kalevalu. Badatelé tedy naslouchali živé tradici, z níž národní epos vyrostl.
Označení „runový zpěv“ přitom neznamená zpívání germánských run. Finské runo označuje píseň či báseň. Při tradičním společném přednesu mohli dva pěvci sedět proti sobě, držet se za ruce a rytmicky se pohupovat. Předzpěv a opakování spojovaly jejich hlasy i paměť v souvislý proud veršů.
Zpěvy, které měly ovládat oheň. Uzly svazující bolest. Kámen z hadího sněmu a hostiny připravované pro mrtvé. V létě roku 1936 vyrazila do finské Karélie výprava, jejíž účastníci zachycovali doznívající svět lidové magie. Jejich práci však sledoval také Heinrich Himmler. V tradicích severského venkova hledal stopy dávného náboženství, které chtěl využít pro vlastní představu duchovního světa SS.
Kdo zná počátek, může poroučet
Pro zájemce o magii byly zvlášť přitažlivé zpěvy o původu, označované jako synty. Lipitsä přednesl například verše o zrození ohně. Jejich smysl přesahoval vyprávění o dávných časech: podle lidové víry mohl člověk ovlivnit určitou sílu, jestliže znal její počátek.
Zaříkávač připomínal ohni, nemoci či jiné působící moci, odkud pochází, a touto znalostí nad ní získával převahu. Vyprávění se stávalo nástrojem jednání. Slovo mělo léčit, chránit a přimět nebezpečnou sílu k ústupu.
Stejnou představu zosobňuje kalevalský Väinämöinen, jehož moc vychází ze zpěvu a vědění. Hra na kantele přitahuje lidi i bytosti přírody. Himmlera tento strunný nástroj zaujal natolik, že podle Grönhagenových vzpomínek uvažoval o jeho zavedení do klubů SS. Finská hudební tradice měla posloužit jako vzor domnělé germánské prahudby.
Miron-Aku a sedmadvacet uzlů
Mezi nejpozoruhodnější postavy Grönhagenových zápisků patří vědma Miron-Aku ze Salmi. Žila poblíž lesního hřbitova a návštěvníka zprvu odmítala. Tvrdila, že jej už před třemi dny spatřila ve snu: přišel jí vzít tajemství.
Své vědění odvozovala od učitele, kterého označovala za Laponce. Poznání podle ní přicházelo z přírody, ze stromů, pramenů, země a vzduchu. Odmítala také názor, že slouží zlu. Sílu, kterou jiní nazývali ďáblem, chápala jako starého finského boha pomáhajícího lidem. Příchod křesťanství podle jejího výkladu změnil především jeho jméno a pověst.
K jejím magickým pomůckám patřila šňůra se třemi skupinami po devíti uzlech. Sloužila k symbolickému svazování revmatických bolestí. Zemina, kameny a rostliny se v její praxi spojovaly se zaříkáváním i s léčebnými úkony v sauně.
Sauna byla v zachycených tradicích místem očisty, porodů, léčení i přípravy zemřelých k pohřbu. Oheň, voda, kámen a pára zde získávaly posvátný význam. Zaříkávání oslovovala žár a páru, připomínala jejich původ a žádala zdraví a pokoj. Chování uvnitř podléhalo úctě, kterou takový prostor vyžadoval.
Hadí kámen a návštěvy předků
Další okruh představ se soustředil kolem hadů. Podle zaznamenaných pověstí se na jaře scházeli ke sněmu, jemuž předsedal hadí král. Z takového shromáždění měl pocházet kámen s otvorem, používaný k tišení bolesti.
Grönhagen získal předmět spojovaný s rodem Schemeikků a se znalostí hadích zaříkadel. Jeho původní funkce mohla být docela všední — snad šlo o kamenné závaží k rybářské síti. V místní tradici však získal další život jako léčebná a magická pomůcka.
Stejně prostupná jako hranice mezi předmětem a talismanem byla hranice mezi živými a mrtvými. Grönhagen popisoval ženy přinášející na hroby chléb a pečivo, někdy ve tvaru loděk. Nad hroby stávaly malé dřevěné domky, jejichž otvory se předkládaly pokrmy a nápoje. Zemřelý nadále patřil k rodině a potřeboval její péči.
Při svátku mrtvých se uklízelo, připravovalo jídlo a otevíral dům neviditelným hostům. Pro předky mohlo být nachystáno i teplé lůžko u kamen. Obřadní nářky, které výprava zaznamenávala například v podání pláčky Oksenji Mäkiselkä, oslovovaly zemřelé a podle místních představ pomáhaly novému nebožtíkovi nalézt místo mezi nimi.
Zaznamenaná zaříkávání, žalozpěvy a lidová vyprávění však uchovávají něco, co politické záměry organizátorů přesáhlo: hlasy lidí, pro které slovo, krajina, předkové a přírodní síly stále tvořily jeden propojený svět.
Když se talisman dostane pod uniformu
Po návratu do Berlína se sbírky ocitly ve zcela jiném světě. Wiligut v obyčejných kamenech potíraných glycerinem rozpoznával prastaré znaky a obrazy. Karelský hadí kámen pro něj musel být obzvlášť lákavý: přicházel už s hotovým magickým příběhem.
Grönhagen ve svých pamětech líčí, jak jím masíroval Wiligutova bolavá záda. Přitom pronášel finské věty, které starý okultista považoval za zaříkadla. Ve skutečnosti prý šlo o nadávky a ironické poznámky. Úleva po masáži měla Wiligutovu důvěru v kouzelný předmět ještě posílit. Nakonec si údajně přivlastnil hadí kámen i uzlíkovou šňůru patřící Miron-Aku a ukryl je pod uniformu.
Tato téměř groteskní příhoda vystihuje proměnu, kterou nasbíraný materiál procházel. Předměty spojené s konkrétními rodinami, léčiteli a místními pověstmi byly v Berlíně začleňovány do představ o společném severském pradědictví.
Výprava přitom přinesla skutečné dokumentační výsledky: podle Grönhagenova souhrnu přes sto zvukových záznamů, přibližně tisíc fotografií a kolem sta etnografických předmětů. Její úspěch přispěl ke zřízení samostatného pracoviště pro indogermánsko-finské kulturní vztahy v Ahnenerbe, do jehož čela byl Grönhagen jmenován v únoru 1937. Následovaly odborné i osobní spory, které roku 1939 vyústily v jeho odchod.
Nejbarvitější scény známe z Grönhagenových knih, zejména z poválečných pamětí. Autor v nich zároveň vysvětloval a obhajoval vlastní působení v Himmlerově okolí; soukromé rozhovory a okultní příhody proto zůstávají jeho svědectvím. Zaznamenaná zaříkávání, žalozpěvy a lidová vyprávění však uchovávají něco, co politické záměry organizátorů přesáhlo: hlasy lidí, pro které slovo, krajina, předkové a přírodní síly stále tvořily jeden propojený svět.
ℜ
Zpracováno podle dodaného textu vycházejícího z knih Yrjöho von Grönhagena Finnische Gespräche (1941) a Himmlerin salaseura (1948).
