(Carcosa, Kroměříž 2026)
Robert E. Howard: Kathulos
168 stran, Carcosa, Kroměříž 2026, vydání první, brožované
ISBN 978-80-88662-53-2
Příběh Skull-Face se odehrává v ponurých a temných sférách opiových snů a prastarých tajemství. Jeho autorem je Robert E. Howard a byl publikován jako seriál na stránkách Weird Tales, a to od října 1929 do prosince 1929; příběh byl odevzdán na konci podzimu roku 1928 a časopis jej přijal za 300 dolarů.
Děj se pohybuje na pomezí hororu, mysteriózního žánru a dobrodružství. Howard zde pronikl do temných zákoutí lidské psychiky a prastarých pověstí a předložil příběh bohatý na témata závislosti, kosmické hrůzy a věčného boje proti zlovolným silám přesahujících lidské chápání.
V dopise (č. 107) z dubna roku 1929 adresovaného Tevisovi Clydovi Smithovi čteme:
„Farnsworth řekl, že má v úmyslu v následujícím čísle publikovat sonet a poté povídku The Shadow Kingdom, za kterou dostane 100 dolarů, a poté ještě jednu kratší povídku. Domnívám se, že si připravuje půdu pro vydání seriálu, který jsem mu prodal, ale samozřejmě se mohu mýlit. Možná to nevydá ještě celé roky, pokud vůbec.“
Howard plánoval pokračování této povídky, ale v lednu 1931 od tohoto záměru upustil. Dozvídáme se to z dopisu (č. 152), který napsal HPL:
„Pan Wright mi řekl, že má už dostatek povídek pro časopis Weird Tales, a tato skutečnost, spolu s tím, že se již nebudou uveřejňovat žádné seriály, mě přiměla upustit od pokračování, které jsem psal k povídce Skull-Face.“
Časopis Fantasy Magazine po Howardově smrti uveřejnil článek In Memoriam, v němž se zmiňuje o povídce:
„Další působivé fantasy příběhy se nacházely mimo souvislou sérii – patřil k nim nezapomenutelný seriál Skull-Face a několik osobitých povídek s moderním prostředím, jako například Black Canaan s autentickým regionálním pozadím a strhujícím, působivým obrazem hrůzy, která číhá v mechem porostlých, stíny prokletých a hady zamořených bažinách amerického dalekého Jihu.“
Z dopisu E. Hoffmanna Price Augustu Derlethovi ze dne 11. března 1945 také vysvítá:
„Než soubor vrátím Barlowovi, musím si ho přečíst. Velká část materiálu by měla být pro příznivce fantasy obecně zajímavá; mnoho z toho se samozřejmě opakuje v rekapitulacích a přetváření směřujících k dohodě nebo k ostře vymezené otázce. Něco z toho, jak se domnívám na základě pouhého několikahodinového prolistování celého souboru, by mohlo být se zájmem a přínosem zařazeno do Skull-Face; na to je však již příliš pozdě, jelikož těch 30 dní, o nichž jsi říkal, že ještě zbývají do uzávěrky, již téměř uplynulo.“
A o týden později, 17. března 1945:
„Pokud to nepovažuješ za újmu pro svou knihu Skull-Face, pošlu kopie výše uvedeného prohlášení F. T. Laneymu, jehož fanzin na mě zapůsobil svým tónem i obsahem. Vzhledem k tvému termínu odevzdání to sice stěží stihneš zahrnout, ale šance tu je, takže musím pokračovat a říci, že nevidím důvod, proč by zveřejnění tohoto prohlášení (či jakýchkoliv srovnatelných faktických prohlášení, na rozdíl od „originálních“ beletristických děl) mohlo být pro tvou knihu jakkoliv škodlivé.“
Oscar J. Friend (který převzal funkci po Otisi Klineovi) napsal 14. března 1954 dopis P. M. Kuykendallovi ohledně autorských honorářů:
„Jsem však spisovatel a literární agent; snažím se nebýt obchodníkem s literárními právy. A chci být naprosto upřímný a spravedlivý vůči nám oběma.
Dovolte mi, abych vám to řekl na rovinu. Tady je to, co nyní máme:
Skull-Face and Others, vydané nakladatelstvím Arkham House v roce 1946, a co se týče výnosů z autorských honorářů, je to už téměř na konci cesty – mezi deseti až dvaceti dolary ročně.“
ψ
V Lovecraftově povídce Šepot v temnotách se objevuje jméno „L‘mur-Kathulos“, které bývá považováno za explicitní odkaz na Howardův Kathulos (vedle další jeho postavy, Brana Mak Morna):
„Zjistil jsem, že se setkávám se jmény a názvy, které jsem slyšel už dříve v těch nehroznějších souvislostech – Yuggoth, Velký Cthulhu, Tsathoggua, Yog-Sothoth, R’lyeh, Nyarlathotep, Azathoth, Hastur, Yian, Leng, Jezero Hali, Bethmoora, Žluté znamení, L‘mur-Kathulos, Bran a Magnum Innominandum – přenesl jsem se bezejmennými aeóny a nepředstavitelnými vzdálenostmi do světů starší, cizí entity, o níž se šílený autor Necronomiconu mohl jen neurčitě dohadovat.“[1]
To je důležité, protože ukazuje, že toto dílo znal, považoval ho za součást sdíleného okruhu motivů, a Howardova novela Skull-Face měla jistý vliv na utváření širšího okruhu později nazývaného „mýtus Cthulhu“. Jméno Kathulos se foneticky podobá jménu Cthulhu, není však známo, zda mezi nimi existuje nějaká souvislost. Jejich popisy se značně liší, ačkoli oba strávili eony v klidu na dně oceánů. Je možné, že Kathulos byl stoupencem Cthulhu, nebo že předstíral, že je inkarnací Cthulhu, aby si získal stávající kult Cthulhu do svých služeb.
Kathulos není jen „zlý černokněžník“, je to přeživší Atlanťan, nositel pradávné civilizace a protivník vší modernity, postava stojící mezi pulpovým Fu Manchu a lovecraftovským kosmickým hororem. Badatelé často upozorňují, že Kathulos představuje ranou verzi Howardovy pozdější fascinace Atlantidou, prekataklyzmatickými dějinami a cyklickým vývojem civilizací.
Lovecraft mohl být Howardem informován o záměru napsat Kathulos, ba dokonce o jistých konkrétních detailech, jež možná neváhal použít na vylepšení povídky Poslední test Adolpha de Castro, u níž „z úmorné monotónnosti téhle pitomosti málem vybuchl“. Prostřednictvím postavy Clarendona se vysmál lidumilství Georginy zpochybňující „příšerné testování“ kvůli „uctívání nevýslovného světla“:
Clarendon se sardonicky zachechtal, což v mysli jeho sestry vyvolalo zvláštní a odpudivé asociace.
„Příšerné? Ty si myslíš, že to, co říkám, je příšerné? Měla bys slyšet Suramu! Mohu ti říct, že kněžím z Atlantidy byly známy věci, které by tě vyděsily k smrti, jen co bys o nich uslyšela špitnout. Vědění bylo věděním už před sto tisíci lety, kdy se naši mimořádní předci šourali z Asie ještě jako němé poloopice! Něco o tom věděli v oblasti Hoggar, něco se šeptá v odlehlejších vysočinách Tibetu a kdysi jsem slyšel jednoho starce v Číně, jak se dovolává Yog-Sothotha…“[2]
Zmínky o kněžích z Atlantidy bylo třeba uvést před následující citací, která jim předchází o pár stránek dříve:
„Nedaleko kliniky uviděla přízračnou postavu Suramy s revolverem v ruce, mrtvolně vyzáblou tvář zkřivenou do prazvláštního výrazu. Chechtal se nad jakousi přikrčenou siluetou v černém hábitu, která třímala dlouhý tibetský nůž.“[3]
V originále totiž čteme:
„There, not far from the clinic, she saw the ghastly form of Surama, a revolver in his hand, and his skull-face twisted into a strange expression as he chuckled at a cowering figure robed in black silk and carrying a long Thibetan knife.“
Suramu si Clarendon přivezl z dlouhého pobytu v Africe, kde studoval
„určitá nezvyklá … horečnatá onemocnění u záhadných saharských Tuarégů, kteří podle jedné staré archeologické báchorky pocházejí z dávné rasy obyvatel ztracené Atlantidy… Surama … byl stejně morbidně vyzáblý jako Clarendonovi tibetští sloužící. Snědá pergamenová kůže mu tak pevně obepínala holou hlavu a tvář bez jediného vousu a chlupu, že u s děsivou výrazností vystupoval každičký obrys lebky, přičemž dojem smrtihlava ještě zvýrazňovaly matně žhnoucí černé oči vyhlížející z hloubky, která člověka při zběžném pohledu vedla k přesvědčení, že Surama má v hlavě pouze dva tmavé prázdné důlky.“[4]
Co se dělo s touto postavou v popkultuře dál? Podobným případem, jako byla sbírka Strážci z hlubin času, jejímiž autory jsou H. P. Lovecraft a August Derleth, jest kniha spisovatele Richarda Lupoffa s názvem The Return of Skull-Face (1977), Lovecraftova fanouška a Derlethova dopisovatele, která také vznikla „posmrtnou spoluprací“ s Robertem E. Howardem.[5]
O čem se jen šeptalo v odlehlejších vysočinách Tibetu a patřilo zjevně k neblahým magickým praktikám kněží z Atlantidy, vstoupilo do životů Sherlocka Holmese a dr. Watsona, když se v roce 1894 zaobírali případem, který jeho kronikář zapsal pod názvem Dobrodružství starožitníkovy neteře.[6] Při pátrání po „číhajících stínech“, jak zmínil SH, narazili v knihovně Carnakiho, znalce londýnských rarit, na zmínky o Rupertovi Grimsleym, který
„byl jako čaroděj obávaný od Shrewsbury až k ústí Temže. Měl hroznou pověst, když řádil na cestách jako lapka, který si neodnášel ani tak cennosti, jako cestující, jež už potom nikdo nikdy neviděl. Na jeho rozkaz prý přicházeli a odcházeli démoni, a nejméně dva šílenci z té části pohraničí – jeden v první polovině osmnáctého století a jeden vlastně nedávno, v roce 1842 – přísahali, že starý lord Rupert přebýval postupně v tělech všech následujících lordů z Depewatche.“
„Tím chcete říci, že se neustále převtěloval?“ Přiznávám, že mě nález této tibetské víry v prozaické hornaté krajině poblíž Walesu poněkud zneklidnil.
Carnaki zavrtěl hlavou. „Jen to, že duch – nebo vědomí – Ruperta Grimsleyho přecházelo z těla do těla a živilo se jako cizopasník vždy tělem dalšího dědice, vyhánějíc z těl mladších mužů jejich duše, jak lidská část každého lorda z Depewatche umírala.“
Trojice se poté zamýšlí nad tím, jaké „přesně je to zlo, připisované legendou Depewatch Priory, a proč Rupert Grimsley a jeho následníci vyhledávali oběti, které neměly žádnou moc a jež by společnost nepostrádala?“ S vysvětlením přišel Carnaki, když se rozpovídal „o šesti tisících schodů, zmiňovaných – vždy jenom nepřímo – ve vzdálených legendách jak starých kymerských, ještě předkeltských kmenů, tak amerických Indiánů… [a také] … o jámě, ležící hluboko v srdci světa, a o bytostech, jež prý přebývají v propastech za ním“, jež přišla na přetřes po ohavných událostech, které se odehrály v roce 1869 a SH je označil za tzv. „Whateleyův případ“.[7] Příběh se však v jistých rysech podobá ještě daleko ponuřejší zapeklitosti, totiž Případu Charlese Dextera Warda, když se středobodem nepředstavitelných rituálů stane, „jak odebrat tělo jiným, jak ponechat jejich mysli lapené ve vašem starém a umírajícím těle“, podobně jako když Curwen rozkládal těla do solí a zase zpět.[8] Carnaki k tomu dodal ještě podstatnější vysvětlení:
„Tyto legendy vzpomínané pouze dvěma kulty opravdu otřesně degenerovaných indiánských kmenů, jedním v Maine a druhým kupodivu v severovýchodní Arizoně, kde se mu kmeny Navajo a Hopi, jež jej obklopují, důsledně vyhýbají – hovoří o věcech, bytostech, myslících, ale ne zcela hmotných, které obývaly temné propasti prostoru a času ode dnů předtím, než se nejstarší předkové lidstva poprvé postavili zpříma. Tyto starší bytosti se bojí slunečního světla, ale s příchodem temnoty se někdy vyplazí z jistých míst na světě, aby lovily a požíraly lidská těla a lidské sny, a za ta staletí uzavřely překvapující a strašlivá ujednání s některými jednotlivci z řad lidstva výměnou za nesmírně odpornou platbu.“[9]
Následně pak „rozmlouvali o odporných folklórních a theosofických spekulacích, které zjevně šílenství vikomta Delapora podněcovaly: hrůzostrašné příběhy o nestvůrách, jaké si člověk nedokáže představit ani ve snu, monstrózní legendy o mdlých pozůstatcích z neskutečně dávných eónů, a o těch pošetilých šílencích, jejichž zvrácené mysli přijímaly takové představy jako pravdu“:
„Přesto když Carnaki mluvil o odpornosti všech odporností, o děsivých amorfních shoggothech a Hlídači brány, Holmes přikyvoval jako někdo, kdo slyší povědomá jména. Šokující rituály při sabatech jejich dávných vyznavačů, ať už amerických Indiánů, nebo rozpadajících se kultů, jež bylo možno nalézt v pevnostech Grónska nebo Tibetu, jej nepřekvapovaly, a byl to on, nikoli náš hostitel, kdo mluvil o šílené legendě o beztvarém bohovi, pískajícím na píšťalu v temném srdci chaosu a vysílajícím do světa takové sny, z nichž lidé zešílí.“[10]
Watson je opravdu překvapen zjištěním, že se SH vůbec může oddávat studiu takových nesmyslů a nepředpokládal by, že ho může zajímat theosofie, jenže ten opáčí, že ho „zajímá vše, co poskytne – nebo poskytlo – nějaký motiv pro zločiny lidí“, protože pak se vydá v jejich stopách a
„Ať už se člověk klaní Bohu, Mamonu, nebo Cthulhu v jeho temném domě v R’lyehu, po tom mi nic není…, dokud neprolije jedinou kapku cizí krve ve jménu svého božstva. Pak nechť je mu Bůh milostiv, protože já nebudu.“
Na dalších stránkách tohoto pastiše se již objevuje hlavní okultní relikvie v celé své ponuré ohyzdnosti, když Watson „viděl … v sílící nachové pekelné záři pod sebou vysokou postavu Burnwella Colbyho, jak stojí u oltáře a ve zvednutých rukou drží lebku zbavenou všech masitých částí. Temnota kolem něho vytvořila kruh, ale zdálo se, jako by lebka sama vydávala záhadné světlo, pulzující a hrůzné vyzařování, jež mi ukázalo – téměř – ty zrůdné tvary, z nichž se skládala ta nejhlubší temnota“.[11] Tento předmět, lebka sloužící jako talisman řídící jejich náklonnost, zde vystupuje toliko jako medium umožňující příchod čehosi „beztvarého, zářícího přesto, že se zdálo, jako by to polykalo všechno světlo, přikryté kápí v naprosté temnotě“, moderní astrofyzik by řekl, že jde o obraz černé díry, jenže tato je nadaná mimolidskou vnímavostí a podstata její biologie se vymyká všemu, co o živém známe a co si pod tím představujeme. Dokonce jest otázkou, zda vůbec se zde ono řecké slovo bios, βίος, může takové entitě připisovat, poněvadž co může být vzdálenější základním charakteristikám Zoé, Ζωή, stojíme-li tváří v tvář oněm „věcem v temnotě“?
*
Robert E. Howard uvádí na scénu kuřáka hašiše, jenž nachází v obluzujícím dýmu kouzelné zjevy – Stín, lebka mající místo bílé odpornou žlutou barvu a obdařená jakousi děsivou formou života, za níž však se skrývá ještě jiná entita, která mu za stěnou hrůzy nabídla úchvatnou krásu. Kontakt s neznámým přináší některé nezvyklé poznatky, seznal například, že „mluvčí dlouho nepoužíval hlasivky“ a tón jeho hlasu „byl nelidský, chladný“. Poté, co je ocejchován symbolem „připomínajícím štíra“ na znamení přísahy neznámého, který mu slíbil „učinit z něj znovu muže“. Po dotazu na to, kdo je ten, jenž používá „syčivý jazyk“, se mu dostalo odpovědi – Pán zhouby, „vysoké, vyzáblé postavy“ mající „dlouhé, dravčí ruce s tenkými kostnatými prsty a zahnutými drápy, se svraštělou kůží pergamenově hnědožluté barvy, jakoby ruce dávno mrtvého člověka“:
„Takové ruce… ale co ta tvář, proboha! Lebka, na níž se nenacházela snad ani špetka masa, ale k níž těsně přiléhala napjatá hnědožlutá kůže, ostře vykreslující každý detail strašlivé umrlčí hlavy. Čelo bylo vysoké a svým způsobem skvostné, ale přes spánky byla hlava zvláštně úzká a zpod převislého obočí plály obrovské oči jako tůně žlutého ohně. Nos měl vystouplý kořen a byl velice tenký; ústa měla podobu pouhého bezbarvého šrámu mezi tenkými, krutými rty. Tento úděsný úkaz spočíval na dlouhém, kostnatém krku a vyvolával dojem ještěřího démona z jakéhosi středověkého pekla. Stál jsem tváří v tvář smrtihlavovi ze svých snů!“[12]
S ohledem na „syčivý jazyk“ jest třeba připomenouti citace z edičních poznámek a komentářů, konkrétně k povídce Zářící pyramida:[13]
„Uvnitř se vše doopravdy míchalo a vařilo jako v pekelném kotli. Všechny stěny i dno bylo plné převalujících se a svíjejících se neurčitých a neklidných tvarů nezvučně se pohybujících, zde a onde se shromažďujících – a zdálo se, že k sobě vzájemně promlouvají těmi hroznými sykavkami; bylo to jako syčení hadů, co slyšel.“
Sám Ludvík Souček, skvělý český fabulátor, uvodil svůj Případ čerta č. 4 citátem z Machenova Vnitřního světla, a rovněž se zmínil o Tylwyth têg, v jeho podání tedy spíše Tylwyddteg:
„Mohl bych vám posloužit… například kapitolou… o národu, který obývá nitro Libye, žije na tajných místech a slaví nečisté obřady v divokých horách. Staroušek Solinus, jeden z významných starověkých dějepisců, o nich píše, že spíše syčí jako hadi než mluví… a uctívají kámen se šedesáti zvláštními znaky zvaný šedesátikámen čili Ixaxar. Národ, syčící jako zmije, a cech zlých kouzelníků se nám v tomto případě hodí…“[14]
Pověsti o Hadím lidu „z doby, kdy po světě chodily pravěké hrůzy a valusijští hadí lidé položili základní kameny zlé magie“, se vyskytují ve všech koutech světa. V povídce Roberta E. Howarda Delcardeho kočka se Kull setká se společenstvím hadího lidu žijícího pod jezerem – podobně jako nágové z indické mytologie, podivné polobožské bytosti vypadající jako obrovští hadi, kobry, většinou s jednou hlavou, i když občas jsou popisovány i jako vícehlaví tvorové dožívající se vysokého věku několika tisíc let jako dévové a nadané nadpřirozenými schopnostmi. Tam se i dozví jejich podání o konfliktu mezi hadím lidem a „pravými“ lidmi, což vrhne zcela jiný pohled na věc a Kull se poté rozhodně odvolat svoji přísahu zničit veškerý hadí lid. Je zřejmé, že za dnů barbara Conana byla touto zemí Stýgie, poslední pevnost hadího lidu – v dřívějších dobách zahrnovala i Šém, Ofir, Korintii a část Kothu –, které vládla teokracie králů-čarodějů. Lidé měli snědou pleť a uctívali hadího boha Seta. Byli to dobyvatelé přišedší z východu, dost možná z pravěkého kontinentu Mu, jejž zničili Hadí lidé. Hadí muži z Valusie se vyskytují spolu s králem Kullem v povídce Království stínů Roberta E. Howarda. Měli schopnost brát na sebe podobu jiných lidí. Šlo o pravěkou, předlidskou rasu, která kdysi Valusii založila, nyní už však téměř vyhynula a vládne toliko zpoza stínů, k čemuž využívá náboženský kult hada a schopnost maskovat se pomocí magie. Oním bohem byl Veliký had, později ztotožněný s jedním z Velestarých, Yigem, a rovněž se styžským hadím bohem Setem z příběhů o Conanovi. Hadí lid stvořil před eony Veliký had a pravěká hadí říše stála na čarodějnictví a alchymii. Lidé je nakonec porazili a téměř vyvraždili ve veliké bitvě o přežití proti Starším věcem. Po zničení Valusie uprchli hadí lidé do Yothu, jeskynních prostor pod K’n-yanem v Severní Americe, takto Howardovými Piktskými ostrovy, tj. dnešní severní částí Britských ostrovů, jako jsou Vnější Hebridy. Vystavěli podzemní města, z nichž se k dnešku dochovaly toliko ruiny.[15]
Do úvodu osmé kapitoly s názvem Černá moudrost byl vsazen citát G. K. Chestertona odhalující jakési „myšlení, jež zkázou bude plíživou“ a „a koncem všeho, co je světu svaté“. Tato zlověstnost se vkrádá už s úvodními stránkami a pomalu se stupňuje s tím, jak se odhaluje tvářnost skull-face, její myšlenky, záměry & činy, veskrze vedené zástupně přes prostředníky. Egypťan Kathulos je „největší čaroděj na celém světě a zná veškerou starodávnou magii“. Ovšem veškeré vyvrcholení děje se má odehrát v době říše, jak Stephenu Costiganovi mimoděk prozradil Júsuf Alí, avšak bez jediného náznaku, co by to mělo znamenat, dokud nenalistujete stránku čtrnácté kapitoly nazvané – Černá říše.
Po vpádu Gordona do podzemí skladiště a při útěku Kathula a jeho bandy se znovu vynořil přízrak praktik hadího lidu, to když jejich pronásledovatelé spatřili „obrovského hada, který se neslyšně vyplazil po schodech z temnoty dole“ a dvě mrtvoly příslušníků „té nejlepší londýnské tajné služby… v dlouhých, lesklých a šupinatých vlnách zavíjely desítky odporných plazů“. Gordon poznamenal, že „už dříve jsem byl několikrát konfrontován s nezvratnými důkazy Pánovy moci nad šelmami a plazy i těch nejnižších či nejnebezpečnějších druhů“. A nejen to – jeho aura byla nezaměnitelná – „zanechal ve mně dojem jakési zvláštní odlišnosti – čímsi, co se u jiných lidí nevyskytuje“. Jako člověk se zvláštním pověřením britské vlády se začal zabývat tím, proč „je Afrika od Maroka až po Kapské Město kolotajícím kotlem vzpoury“, a zjistil, že v jejím pozadí stojí vždy stejně osoba, o níž „zvěsti naznačovaly, že by mělo jít o jakousi živou mrtvolu – muže s umrlčí tváří“, jenž „jest veleknězem tajemného Štířího společenství v severní Africe. Mluvilo se o něm různě – jako o Smrtihlavovi, Pánovi a Štírovi“, který si osobuje být „vůdcem a strůjcem celosvětového hnutí, jaké náš svět dosud neviděl. Jednoduše řečeno: kuje pikle za účelem svržení bílých ras“, a „jeho konečným cílem je černošská říše, v jejímž čele bude stát on jako císař světa“. Tato říše propojí „v jednom nestvůrném spiknutí rasu černou, snědou i žlutou“. Prozrazení tohoto plánu záviselo do jisté míry i na siru Haldredu Frentonovi, který sepisoval „pojednání o tajemných domorodých společnostech Západní Afriky“, což se Kathulovi nehodilo do krámu. Gordonovi však zůstávalo záhadou, „jakou mocí Kathulos vládne, že pod sebou dokáže sjednotit lidi černé i žluté rasy – že sjednocuje věčné nepřátele. Mezi jeho stoupenci jsou hinduisté, muslimové i pohané. A toto sjednocování vrcholí v nestvůrném měřítku kdesi vzadu v mlhách Východu, kde působí tajemné a obří síly.“
Howard v této mytologii pokračuje v další kapitole, když Gordon přiznává:
„Samozřejmě víme, že na Východě existují tajemné společnosti, u nichž náboženské vyznání nehraje zásadní roli. V Africe a Orientu existují kulty, jejichž původ sahá až k Ofiru a pádu Atlantidy. … Slyšel jste někdy,“ otočil se ke mně znenadání, „že by v souvislosti s Kathulem padla zmínka o oceánu?“
„Nikdy.“
„V severní Africe je rozšířená pověra, vycházející z jedné velmi staré legendy, že velký vůdce barevných ras přijde z moře! A jednou jsem slyšel jakéhosi Berbera hovořit o Štírovi jako o ‚Synu oceánu‘.“
Smích a nekonečný chechtot lebek. Mumie, která se smála. Chesterton se každopádně zdá být bezedným rezervoárem obrazů, z nichž by mohly povstat tisíce zlolajných weird povídek. V závěru kapitoly se objeví na scéně schrána – jak se totiž dále dozvíme, schrána na mumie nanejvýš neobvyklého ražení, do níž „byly vyryty znaky, které nebyly ani klínovým písmem, ani hieroglyfy“ – a „ta věc bez života, co v ní spočívá, co je mrtvá už bůhvíkolik století, se příšerně a potichu směje“… a žlutýma očima se vpaluje do duše každého, kdo podlehl jejím kouzlům nebo svůj mozek obloudil drogami.
Nakonec je to „mrtvý muž z moře“, v duchu verše:
„Slepá božstva ryčí, blouzní, sní o veškerých městech podvodních.“
To jméno sice nikdo nevyslovil, ale my tušíme, že je tu řeč o R’lyeh, třebaže Kathulos měl být veleknězem z Atlantidy, jenže Clarendon se přece zmiňuje o zvláštních, příšerných a odpudivých asociacích ve spojitosti s tím, „že kněžím z Atlantidy byly známy věci, které by [jednoho] vyděsily k smrti“.[16] A samozřejmě musíme zmínit i základní a slavné dvojverší Abdula Alhazreda z povídky Bezejmenné město H. P. Lovecrafta:
„Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá, a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá,“ na což odpovídá Swinburne: „… sama Smrt mrtva leží.“
Ve svém domě v R’lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní.“
Kathulos měl stejný osud, i on spal po zániku a potopení Atlantidy po dlouhé údobí pod vodami Atlantiku, čekal tam a snil – o „nové říši“. Nezávislého badatele von Lorfmona z Německa, který se před několika lety plavil kolem pobřeží Senegalu, zaujal účinek, jaký měl nález mumie na posádku. „Řekové o ni neprojevovali větší zájem a chovali se tak, jak by se za dané situace choval jakýkoli jiný člověk, ale Maury – a ještě více černochy – jako by objev přiváděl do stavu přechodného šílenství!“ Když však dorazili do přístavu v Lagosu, byl von Lorfmon ještě téže noci ve své kajutě zavražděn a po mumii i se schránou se slehla zem. Všichni maurští a černošští námořníci téže noci z lodi dezertovali. Profesor Schuyler vyjádřil názor, že mýtus nějak souvisí se ztracenou Atlantidou, že ona schrána byla dílem Atlanťanů, a muž v ní byl kdysi dávno právě jejím obyvatelem. Jeho tělo ztvrdlo tisíci lety neexistence, celá postava se scvrkla, ztvrdla a nabyla dřevité konzistence. Von Lorfmon zapsal do svých poznámek, jež následně předal Schuylerovi, že na schráně
„ulpívaly velké kusy mořských řas – řas druhu, který se vyskytuje pouze ve velkých hloubkách na samém oceánském dně. I dřevo bylo druhu, který … nedokázal rozpoznat ani zařadit, přestože byl jedním z největších žijících znalců flóry. A jeho poznámky opakovaně poukazují na nesmírné stáří oné věci. Přiznal, že neexistuje způsob, jak u této mumie určit reálný věk, ale z náznaků, které uvedl, lze vyčíst, že podle něj není stará tisíce, nýbrž miliony let!“
Costigan pak proti Gordonovým námitkám s pochmurností správně poznamená, že
„Kdybyste se někdy vydal do země hašiše, dokázal byste uvěřit, že pravda může být cokoli. Kdybyste se někdy podíval do těch strašlivých ještěřích očí čaroděje Kathula, nepochyboval byste, že je zároveň mrtvý i živý.“
Živý mrtvý. Mrtvý živý. Jak by se řeklo v jazyce kimbundu, je to nzumbi, „duch“, v jistém smyslu dokonce v obojím významu, tzn. i „strašidlo“, a také v kikongo dialektu znamená zumbi „fetiš“, a djumbi je „duch“. Ještě blíže je výše líčenému popisu slovo z kikongo dialektu, nzambi, totiž „božství, božstvo“. Soho 48 (DH).
Kathulos, čaroděj veliký dokonce už za časů staré říše, svěří Gordonovi, že „za nového uspořádání mohl být králem … nového – nového, ač nelidsky starého!“, a nechápe, proč mu stále vzdoruje. Dále mu odhalí, že tvůrci podzemních chodeb – mnohem starších než náš svět, byli „mocní králové, před tolika věky, že je ani nedokážeš obsáhnout svou myslí“. A v následné tirádě poprvé promluví sám o sobě:
„Víš vůbec, kdo jsem? Kathulos z Egypta! Pchá! Jak mě za dávných časů lidé znali! Vládl jsem v šerých, mlžných mořských zemích celé věky předtím, než se moře zvedlo a pohltilo pevninu. Zemřel jsem, ne však tak, jak umírají lidé; patřil nám kouzelný nápoj života věčného! Z něj jsem zhluboka pil a pak jsem usnul. Dlouho jsem spal ve své lakované schráně! Mé tělo svraštělo a ztvrdlo; v žilách mi vyschla krev. Podobal jsem se mrtvole. Ale pořád ve mně planul duch života, spal, ale očekával probuzení. Velká města se rozpadala v prach. Moře upíjelo z pevniny. Vysoké svatyně a štíhlé věže klesaly pod zelené vlny. To všechno jsem věděl, zatímco jsem spal, tak jako člověk ví své, když sní. Kathulos z Egypta? Pche! Kathulos z Atlantidy! … Ale teď, stejně jako za časů staré říše, kdy se mých rad domáhali králové, musím pracovat a dřít pro dobro rasy jako celku. Ano, musím se lopotit a rozsévat semena slávy před konečným příchodem císařských dnů, až moře vydá všechny své živé mrtvé.“
Znovu slyšíme o mýtu „živých mrtvých“, v němž i „… sama Smrt mrtva leží.“ Jaká je to moc a kdo jsou její nositelé? Není jasné, zda Howard mohl ve své době již něco vědět o „neznámých nadřazencích“, jak o nich v páté kapitole píšou Bergier a Pauwels:
„Člověk není dokončen. Stojí na pokraji strašlivé proměny, která mu dá moci, jaké naši předkové připisovali bohům. Několik exemplářů nového člověka existuje na světě a přišly snad z oné strany prostoru a času. Je možné spojenectví s Pánem Světa, s „Králem Hrůzy“, který vládne nad skrytým městem někde na východě. Ti, kteří dosáhnou tohoto spojenectví, promění na tisíciletí povrch Země a dají lidskému dobrodružství smysl.“[17]
Bulwer Lytton zdůrazňoval skutečnosti duchovního světa a zejména světa pekelného. Prostřednictvím románového líčení vyjadřoval jistotu, že existují bytosti nadané nadlidskou mocí. Tyto bytosti nás nahradí a povedou vyvolence lidského plemene k strašlivé přeměně. Musíme si dobře všimnout této myšlenky přeměny rasy. Shledáme se s ní u Hitlera a nevymřela ani dnes. Je třeba si dát také pozor na myšlenku „neznámých nadřazenců“. Najdeme ji ve všech černých mystikách východu i západu. Obývají pod zemí nebo přišli z jiných planet, jsou to obři podobní těm, kteří prý spí pod zlatým krunýřem v tibetských kryptách, nebo jsou to beztvaré a děsivé zjevy, jak je popisuje Lovecraft. Myšlenka, že lidé vzešli ze zvířecího stavu a divošství a pozvolna se povznesli až k civilizaci, je myšlenka nedávná. Je to židokřesťanský mýtus, vnucený do vědomí lidí, aby zapudil mýtus mocnější a více zjevující. Když bylo lidstvo svěžejší, bližší minulosti, v době, kdy je ještě žádné chytře spředené spiknutí nevyhnalo z vlastní paměti, lidstvo vědělo, že pochází z obrů, z obřích králů, kteří je všemu naučili. Vzpomínalo na zlatý věk, kdy nadřazené bytosti, zrozené před ním, je učily zemědělství, zpracování kovů, uměním, vědám a zacházení s duší. Řekové si připomínali věk Saturnův a vděčnost, kterou jejich předkové projevovali Heraklovi. Egypťané a obyvatelé Mezopotámie udržovali legendy o obřích králích zasvětitelích. Národy, kterým dnes říkáme „primitivní“, například domorodci z Tichého oceánu, mísí do svého zřejmě zvrhlého náboženství kult dobrých obrů z počátků světa. Victor Hugo, ve chvíli, kdy se ho zmocnilo mimořádné osvícení, napsal tato prorocká slova: „Když ještě obři se mísili mezi lidi, za těch dob, kdy nikdy nikdo nepronesl slovo.“ A pak najednou přichází Howard a mezi řádky roztrousí podobné myšlenky či vzpomínky, jež mohou mnozí přeskočit jako pulpovou fikci:
„Leží pod hladinou zeleného moře, starodávní páni, ve svých lakovaných truhlách, mrtví tak, jak lidé vnímají smrt – leč oni pouze spí. Spí dlouhé věky, jež plynou jako hodiny, a čekají na den probuzení! Ti dávní páni, moudří muži, kteří předvídali den, kdy moře pozře pevninu, a kteří se připravili. Připravili se, aby mohli znovu povstat za budoucích barbarských dnů. Stejně jako já. Leží a spí, starobylí králové a zasmušilí čarodějové, kteří zemřeli tak, jak umírají lidé, předtím než se potopila Atlantida. Ti, kteří ve spánku klesli spolu s ní, ale kteří znovu povstanou! Má je sláva! Já povstal první. A vyhledal jsem místa, kde kdys stála stará města na březích, co neskončily pod vodou. Ta zmizela, dávno zmizela. Divošská vlna se přes ně přelila před tisícovkami let, stejně jako se zelená vodstva přelila přes jejich starší sestru v hlubinách. Místo některých se prostírají jen holé pouště. Nad jinými, jako je tomu zde, se k nebi vypínají barbarská mladá města.“
Ze tmy přichází rozbřesk – v temných stínech pravěké země povstali Lucifer a Prométheus. Lidstvo se ustavičně potácí na březích tajných oceánů, o nichž nic neví. Byly rasy, které žily a zmizely dříve, než naši předci povstali z prvotního bahna, a je pravděpodobné, že poté, co naše rasa zmizí, na Zemi budou žít rasy jiné. Vědci dlouho razili teorii, že atlantská civilizace byla mnohem vyspělejší než ta naše a že stála na zcela jiných základech. Kathulos sám byl rozhodně důkazem, že naše vychvalovaná kultura a znalosti nejsou ničím ve srovnání s poznatky té strašlivé civilizace, jež ho zrodila.
Costigan klade v závěru Gordonovi řečnickou otázku:
„Kathulos je řekněme mrtvý tak, jak může zemřít cokoli smrtelného. Ale co ti druzí – ti ‚dávní páni‘, kteří stále spí v moři? Možná lidstvo prodlévá na okrajích nepředstavitelných propastí hrůzy.“ A pak zamumlal: „V noci o nich někdy sním, jak spí ve svých lakovaných schránách, z nichž se táhnou podivné mořské řasy, kdesi v hlubinách zelených vodstev – kde se v temném oceánu zvedají bezbožné spirály a podivné věže.“
A Gordon mu trochu ponuře odpovídá v duchu Teilharda de Chardin:
„Stanuli jsme tváří v tvář pradávné hrůze, děsu příliš temnému a tajemnému, než aby se s ním lidský mozek dokázal vyrovnat. Přálo nám štěstí; ale synům člověka už znovu přát nemusí. Uděláme nejlépe, když se budeme mít ustavičně na pozoru. Vesmír nebyl stvořen pouze pro lidstvo; život nabývá podivných podob a prvotním instinktem přírody je, že se různé druhy budou navzájem ničit. Bezpochyby jsme Pánovi připadali stejně odporní, jako on připadal nám. Jen zlehka jsme nahlédli do truhlice tajemství, jež přechovává příroda, a já se děsím představy, co dalšího se může v této truhlici pro lidskou rasu skrývat.“
Howardova eskapáda se samozřejmě dá zhltnout i jako šestákový příběh z rodu ďábelského zlosyna doktora Fu Manchu, a pak možná bude nejlepší na celou tu temnou mezihru atlantského arcičaroděje Kathula zapomenout jako na zlý sen, neboť jen tak dojdete ke světlu a ke štěstí, což koneckonců svým způsobem říká i protagonista francouzského magického obrození Eliphas Lévi:
„Než se k štěstí vzbudíme, dosyta se prospíme.“
ψ
Kromě šťavnatého překladu Milana Žáčka je třeba vyzdvihnouti rovněž um Jiřího Arbe Miňovského, jehož obálka působí, jako by se vynořila z hromad starých tiskovin někde na půdě, zašlá věkem, ošoupaná, přesně v duchu pulpových ilustrací zlatého věku. Opus bonum.
[1] H. P. Lovecraft: Dagon a jiné horrory. Zlatý kůň, Praha 1990, in Šepot v temnotách, str. 21.
[2] Viz Poslední test Adolpha de Castro in H. P. Lovecraft: Hemživý chaos a jiné příběhy. Argo, Praha 2020, str. 195.
[3] Ibid., str. 192.
[4] Ibid., str. 164.
[5] Viz M. M. M.: Temné bratrstvo.
[6] Barbara Hamblyová: Dobrodružství starožitníkovy neteře (1894) in Stíny nad Baker Street. Jota, Brno 2007.
[7] Srv. H. P. Lovecraft: Hrůza v Dunwichi. Zlatý kůň, Praha 1990.
[8] Srv. H. P. Lovecraft: Případ Charlese Dextera Warda. Mladá fronta, Praha 1992.
[9] Barbara Hamblyová: Dobrodružství starožitníkovy neteře.
[10] Ibid.
[11] Ibid.
[12] Kathulos, str. 28.
[13] Srv. Arthur Machen: Temnota nepomíjí. Malvern, Praha 2019.
[14] Ludvík Souček: Případ baskervillského psa a další příběhy. Baronet, Praha 2003, str. 106-7. Viz rovněž Ludvík Souček: Případ jantarové komnaty. Baronet, Praha 2004, str. 82.
[15] Srv. San: Stopařův průvodce galaxií.
[16] Viz Poslední test Adolpha de Castro.
[17] Srv. J. Bergier, L. Pauwels: Jitro kouzelníků. Úvod do fantastického realismu. NS Svoboda, Praha 1990.
