Záležitost víry

Většina čtenářů bude znát pouze Augusta Derletha, zatímco Mark Schorer (1908-1977) dnes působí téměř jako záhadné jméno, přitom ve své době byl v akademických kruzích mnohem slavnějším než jeho přítel Derleth. A rozhodně nešlo o jedinou spolupráci. Oba pocházeli ze stejného wisconsinského městečka Sauk City a byli přáteli už od mládí. Na začátku třicátých let společně napsali řadu fantastických a hororových povídek pro Weird Tales a další pulpové časopisy. Později byly tyto texty souborně vydány ve svazku Colonel Markesan and Less Pleasant People (1966). Mezi jejich společné práce patří mimo jiné The Lair of the Star-Spawn, Colonel Markesan, The House in the Magnolias, Spawn of the Maelstrom a právě A Matter of Faith.

 

Co se týče samotného Marka Schorera, ten se nakonec nevydal cestou pulpové fantastiky. Stal se významným americkým literárním kritikem, profesorem na Harvardu a později vedoucím katedry angličtiny na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Proslul zejména jako životopisec Sinclaira Lewise a jako jeden z nejvlivnějších amerických literárních kritiků své generace. Přesto na své rané období spolupráce s Derlethem nikdy zcela nenavázal a v dějinách weird fiction zůstává spíše zajímavou vedlejší postavou.

 

Ačkoliv povídka Záležitost víry (Weird Tales, prosinec 1934, vol. 24, #6) nevychází z Lovecraftova mýtu a patří spíše k tradici exotické weird fiction let třicátých, její závěr je překvapivě blízký pozdějšímu kosmickému hororu. Oba zde ještě nehovoří o Prastarých ani o mimozemských silách, přesto však vrcholí příběh obrazem, který by nebyl cizí ani Lovecraftovi: lidská bytost je vystavena působení neznámé moci a po jejím zmizení zůstává pouze neurčitá, biologicky znepokojivá hmota. V tomto ohledu představuje povídka zajímavé předznamenání některých motivů, které budou později spojovány s tradicí v duchu Lovecrafta i Derletha. Modrá hmota v jejich povídce působí spíše jako produkt sympatetické magie. Celý mechanismus příběhu stojí na tom, čemu J. G. Frazer ve Zlaté ratolesti říká kontaktní magie.

 

U Arthura Machena nacházíme podobný motiv: rozklad lidské identity a návrat k beztvarému, předlidskému stavu. V závěru novely Velký bůh Pan je Helen Vaughanová přinucena spáchat sebevraždu a následuje jedna z nejslavnějších metamorfóz ve weird fiction: její tělo se začne proměňovat, rozpadat a přecházet mezi různými formami existence, až se rozplyne v cosi, co už nelze označit za lidské.

 

A ještě jedna drobnost, ten modrý sliz nepřipomíná ani tak Derlethova pozdější elementální božstva, jako spíše linii vedoucí od Clarka Ashtona Smithe a jeho povídky Ubbo-Sathla k pozdějším amorfním, protoplazmatickým bytostem mýtu. Je fascinující vidět, jak se už v roce 1934 objevuje obraz člověka redukovaného na podivnou živou hmotu, případně i naopak, jak ukazuje Carpenterův film Věc. To už je atmosféricky mnohem blíž kosmické weird fiction než tradičnímu strašidelnému příběhu. U Clarka Ashtona Smithe je Ubbo-Sathla prahmotou, nikoliv výsledkem nějaké proměny, nýbrž prvotním stavem života, beztvarou, plodící substancí, z níž vše povstává a do níž se vše nakonec vrací. Její slavná charakteristika „pramen nezplozený“, „prvotní sliz“ zdůrazňuje kosmogonický rozměr, kosmický princip.

Africký příběh o podivné domorodé magii a strašném údělu známém jako Modrá smrt

 

Major John Leslie stál na verandě, když přes volné prostranství před bungalovem přibíhal jeho sluha.

Když majora spatřil, zastavil se černoch nedaleko verandy a pohlédl k němu vzhůru, stíně si oči před prudkým sluncem afrického poledne.

„Bílý muž přichází,“ pravil. „Po stezce. Brzy bude zde.“

Major Leslie si zamručel cosi pod vousy. Co jen od něho teď zase chce? Což komisař ještě nemá dost? K čertu!

„Dobrá tedy,“ řekl. „Půjdu mu naproti.“

Přimhouřil oči a zadíval se dolů po stezce. Ze země i z okolního porostu stoupal úmorný žár. Major si otřel čelo zmačkaným bílým kapesníkem.

Černoch tiše ustoupil zpět do džungle, jež se tlačila stále blíž, a zmizel. Za okamžik se však vrátil a opřel se o zábradlí verandy.

„Velký muž,“ pravil.

„Jak velký?“ otázal se major Leslie.

Černoch pozvedl ruku nad hlavu.

Leslie přikývl. Vysoký muž. Plukovník Christy snad? Ukázal si na horní ret.

„Knír?“ zeptal se.

Černoch přikývl.

„Plukovník Christy tedy.“

Komisař mu ležel v žaludku. Leslie vzhlédl právě ve chvíli, kdy dvojice bělochů vyšla z otevřeného prostranství před bungalovem.

Major Leslie sestoupil z verandy a vykročil jim vstříc. U všech všudy, pomyslil si, starý Christy!

„Nazdar, Christy!“ zavolal.

Plukovník mu zamával, ačkoli byli již téměř u sebe.

„Nuže, majore Leslie. Stále ještě zde, jak vidím.“ Trhl hlavou směrem ke svému průvodci a dodal: „Pan Howard Chett, majore Leslie.“

Howard Chett byl ve srovnání s plukovníkem malý a nevýrazný člověk; bledá kopie, pomyslil si Leslie. Když mu podával ruku, napadlo ho, zda Chett není dalším z komisařových zázračných mužů.

„Pekelné vedro,“ poznamenal Chett.

„Můj sluha již nachystal malé občerstvení,“ řekl major, když vystupovali na verandu.

Když se posadili k občerstvení, projevil plukovník Christy ochotu přejít bez prodlení k věci.

„Ta záležitost s domorodci, Leslie,“ začal. „Co bylo podniknuto?“

Major Leslie pokrčil rameny.

„Pořád tropí povyk kolem jakési věci. Nic se nestalo. Nejrozumnější bude nechat je na pokoji, dokud jsou v tomto rozpoložení.“

Plukovník Christy se zachmuřil. Proboha, pomyslil si major, jen aby se do toho zase nepustil.

„Poslyšte, Leslie,“ pravil plukovník, „komisař dobře ví, že nechce znevažovat vaši práci, avšak nechápe, proč jste nechal tuto záležitost zajíti tak daleko. Působí-li domorodci potíže, stačí dát znamení blízké stanici a vojáci vám budou ihned odesláni.“

„Nemyslím, že by to byla věc vojska,“ řekl major.

„Ovšem, nejsem od toho, abych soudil,“ pokračoval plukovník. „Vaše zpráva došla opatřena výraznou poznámkou Domorodé nepokoje a, znáte-li komisaře, dovedete si představit, jak na něj taková formulace zapůsobila.“

Major si bez námahy dokázal představit ono komisařovo čtení zprávy: ten nesmírně statný muž, naklánějící se nad papírem se skřipcem na nose a říkající si: „Tedy, Leslie píše: ,Domorodé nepokoje,‘ a vsadím se o cokoli, že se něco strašlivě zvrtlo. Starý dobrý Leslie nás nechce znepokojovat maličkostmi. Bude nejlépe, když si uděláš malý výlet tam nahoru, Christy.“

Major Leslie si povzdechl.

„Právě o to jde,“ řekl. „Domorodci jsou neklidní. Myslím, že je to kvůli oněm obětním tancům, které jsme zakázali; právě nastala ta část roku, kdy k nim dříve docházelo.“

„Přítomnost několika vojáků by mohla velmi rychle uvésti jejich neklid k rozumu.“

„Právě naopak,“ namítl Major Leslie rázně. „Tohle domorodé náboženství je něco, do čeho jsme se nikdy neměli vměšovat. Alespoň ne do takové míry.“

Plukovník Christy sevřel rty a sardonicky se usmál.

„A ponechat jim jejich půvabné kratochvíle, včetně nikoli vzácného obětování bělochů?“

„Měl jsem říci,“ pokračoval major, „že jsme jim měli dát jasně najevo, že každá další oběť z řad bělochů bude přísně potrestána, a současně jim dovolit, aby si se svými vlastními lidmi počínali, jak uznají za vhodné. V takovém případě by se britská vláda tvářila, že nic nevidí.“

„Schvalujete barbarství, Leslie?“ vpadl mu plukovník ostře do řeči.

Howard Chett, který dosud mlčel, se přidal na stranu majora Leslieho.

„Myslím, že plukovníkovi křivdíte,“ řekl. „Domnívám se, že má na mysli to, že jsme zůstali slepí vůči domorodému barbarství ve vlastních řadách tak dlouho proto, že jsme neměli dostatečně pevnou moc nad touto oblastí, abychom mohli přikročit k nezbytným opatřením. V tom s ním souhlasím.“

Plukovník Christy se s mírným úklonem uklonil.

„Nicméně,“ pravil, „je tu něco, co nám zamlčujete, Leslie. Něco, co vás znepokojuje. Obáváte se vměšovat do záležitostí domorodců, zatímco já jsem víc než přesvědčen, že letošního roku dojde při těch zakázaných tancích k lidské oběti. Proč nic nepodnikáte?“

Major Leslie odvrátil zrak.

„Myslím, že mne znáte natolik dobře, abyste si pamatoval, že strach je vlastnost, kterou téměř postrádám,“ řekl.

Plukovník Christy poněkud netrpělivě přikývl.

„Vážím si vaší osobní statečnosti, Leslie. Avšak existuje cosi, co vás nutí nečinně přihlížet, cosi mimo pouhou víru, že by vláda neměla zasahovat.“

„Ano,“ přisvědčil major Leslie neochotně, „něco tu skutečně je.“

„Tak ven s tím,“ vyštěkl plukovník.

„Jsem zde již nějaký čas,“ pokračoval major, „a narazil jsem na určité představy, z nichž některé jsem musel změnit. Jedna z nich souvisí s jistými primitivními silami domorodců, s dávnými znalostmi, které si tito lidé dosud uchovali.“

Plukovník Christy udeřil dlaní do stolu.

„Právě od vás bych očekával více rozumu, Leslie,“ skočil mu do řeči. „Podléháte nadpřirozenu!“

„Nuže, něco takového jsem učinil,“ řekl major klidně. „Nehodlám míchat do této záležitosti nic, co by se týkalo domorodců, ano; a dodám, že právě proto, že se nechci střetnout s něčím tak neznámým a hrozivým, jako je znalost určitých smrtelně nebezpečných tajemství přírody, kterou někteří z nich zjevně mají. Neříkám tím, že bych věřil v nadpřirozeno, ale vím, že tito lidé disponují jakousi primitivní mocí, která jim umožňuje způsobovat určité věci.“

Plukovník Christy upřeně pohlédl na majora Leslieho.

„Dobrá tedy,“ pravil konečně. „Přijímám vaše stanovisko. Povězte mi, co jste se dozvěděl o těchto domorodých nepokojích.“

„Jejich čaroděj, který u mne požívá jistého vlivu, přijde zítra ráno, aby se se mnou sešel.“

„Jak se jmenuje?“

„Říká si Mbuana.“

„Výborně. Až zítra přijde, budu zastupovat vládu a vypořádám se s ním.“

Major Leslie pokrčil rameny.

„Víte sám nejlépe, co máte dělat, ale prosím vás, jednejte s Mbuanou opatrně a nevyvolávejte jeho hněv. Pevně věří v ony primitivní síly, i kdybyste tomu nevěřil vy.“

Za úsvitu se major Leslie probudil s neurčitým pocitem neklidu.

Jeho sluha lehce zaklepal na dveře pokoje a vstoupil, aby oznámil majorovi, že jej venku očekává návštěvník.

„Mbuana přišel, pane,“ řekl.

Major se zaškaredil.

„Je už tady?“

„Vyrazil hned, jakmile mohl.“

„Dobrá tedy; přiveď ostatní.“

Mbuana, vrásčitý starý domorodec, měl nyní tvář bizarně pomalovánu hrůznou směsicí modré a bílé barvy s několika červenými pruhy. Když tři běloši vyšli z bungalovu, přecházel sem a tam po palouku. Doprovázeli jej čtyři domorodci odění ještě skromněji než on sám. Plukovník Christy pokynul Lesliemu a Chettovi, aby zůstali vzadu, a vykročil vpřed sám. Mbuana jej překvapeně sledoval; ve všech svých předchozích jednáních s Lesliem se setkával pouze s ním. Zdálo se však, že pochopil, že nyní je ve velení někdo jiný, a po krátkém zaváhání mu vyšel vstříc. Po několik okamžiků spolu rozmlouvali. Poté plukovník Christy zřejmě řekl něco nepříjemného, neboť Mbuana náhle odběhl a cosi nesrozumitelně vykřikoval. Plukovník zůstal stát na místě a po chvíli se čaroděj vrátil. Usmíval se.

Když ten úsměv major Leslie spatřil, pocítil ještě větší neklid.

Mbuana opět vybuchl proudem slov a vzdálil se. Když se vrátil, plukovníka zcela pominul a zamířil přímo k majoru Lesliemu na verandu. Zastavil se před ním vzpřímeně a učinil podivné drobné gesto. Major Leslie si znepokojeně otřel čelo. Sotva potlačil zasténání.

Tak tedy Christy přece jen provedl něco pošetilého, pomyslil si. Pane na nebi!

Mbuana prudce vztáhl paži a ukázal na plukovníka. Pak cosi pronikavě promluvil.

„Ten muž stojí mezi námi,“ pravil.

„Má vyšší hodnost než já,“ odpověděl major Leslie. „Musíme se podřídit jeho přání. Nic s tím nezmůžeme.“

Mbuana se na okamžik odmlčel, jako by se snažil ta slova pochopit. Majorův sluha mu je zopakoval v domorodém nářečí. Mbuana se zachmuřil. Ještě jednou pohlédl na plukovníka a pak opět na zarudlou, neklidnou tvář majora. Nato pronesl krátkou větu ve svém jazyce a obrátil se k odchodu.

Majorův sluha zaváhal a z jeho tmavé tváře se vytratila všechna barva. Začal přerývaně dýchat a major, náhle znepokojen, se zeptal: „Co se děje?“

Když Mbuana zmizel v džungli za paloukem, sluha řekl: „Mbuana vzkazuje, že si dnes v noci přijde pro plukovníka. Plukovníka čeká oběť při slavnosti hadů.“

Plukovník, který přišel právě včas, aby zaslechl překlad těch slov, vyštěkl: „To jsou tlachy! Jak můžete jen stát a věřit něčemu takovému? Měl byste se stydět, Leslie. Tak statečný muž, a přece jste bledý jako stěna.“

Později téhož dne řekl major Leslie: „Nepředpokládám, že by mělo smysl přemlouvat vás, abyste se ještě dnes, před soumrakem, vydal na cestu zpět.“

„V žádném případě!“ odvětil plukovník ostře.

Chett si přisadil: „To není v plukovníkově povaze, aby ustupoval před hrozbami.“

„Tohle je něco jiného,“ prohlásil major vážně. „Opravdu je. Mohu vám vyprávět celé příběhy.“

„Důkazy?“ skočil mu do řeči plukovník.

„Důkazy nikdy nebyly. Byl tu případ kapitána Bruce, jen čtyřicet mil odtud. Ti zatracení domorodci ho dostali, když se proti nim postavil.“

„Jak?“

„Vyhrožovali mu, právě tak jako dnes Mbuana vám. Té noci byl nalezen mrtev. Pokousalo ho nějaké zvíře, alespoň to tvrdili.“

„Vzpomínám si na úřední hlášení,“ vložil se do hovoru Chett. „Pokousání zvířetem. Na tom přece nebylo nic zvláštního.“

„Na první pohled ne. Jenže hlášení opomnělo uvést, že všechny myslitelné otvory byly uzavřeny.“

„A jak se tedy to zvíře dostalo dovnitř?“

„Bruce je nechal vejít. Jeho sluha mi o tom později vyprávěl. Pustil je dovnitř… a ani netušil, že je pustil. Bylo to nějaké kouzlo, samozřejmě. Potom to zvíře zase vypustil; a pak zemřel. Vzpomeňte si, že Bruce byl nalezen mrtev přímo přede dveřmi.“

„Hloupost!“

„Vůbec ne. Už víckrát jsem si povšiml, že tito domorodci, s nimiž máme co činit, jsou daleko vyspělejší, než bývají jejich sousedé. Především mají jakousi podivnou hypnotickou moc. Viděl jsem ji působit při jejich slavnostech.“

Plukovník Christy se tvářil skepticky, avšak Chett přikyvoval.

„Mají úžasné znalosti přírodních věd,“ pokračoval Leslie. „O rostlinstvu a zvířeně této džungle vědí nesrovnatelně více než kterýkoli botanik, jenž je kdy studoval.“ Na okamžik se odmlčel.

„Plukovníku Christy,“ zeptal se pak, „pamatujete si záhadné zmizení onoho kmene zvaného Umgbiové? Setkal jste se kdy s nějakým vysvětlením toho případu?“

„Ne, ale nevidím, jak to souvisí s…“

Leslie jej přerušil.

„Naši domorodci byli tehdy s Umgbii na nože; pevně věřím, že za zmizení onoho kmene byli přímo odpovědni.“

„Co tím chcete říci?“

„Není to jen magické vědění, které mají, ani znalosti, jež je stavějí vysoko nad ostatní domorodce. Je to i povaha jejich zbraní. Foukačky nejsou v těchto končinách ničím neobvyklým, ale munice do jejich foukaček je velmi zvláštní.“

„A co na ní má být zvláštního?“ zabručel plukovník.

„Nevím,“ přiznal Leslie. „Jen bych si přál, abych to věděl. Myslím, že by mi to pomohlo objasnit nejeden záhadný případ.“

Vtom vstoupil do místnosti majorův sluha. Chvěl se.

„Pro plukovníka přišla věc,“ oznámil a odvracel oči od plukovníka Christyho, jako by hleděl na mrtvého.

„Cože přišlo?“ dožadoval se plukovník rozzlobeně a zvýšil hlas.

„Věc od Mbuany. Venku.“

„Přiveď ji sem,“ řekl major.

Černoch zavrtěl hlavou.

„Nesahat. Věc pro plukovníka.“

Plukovník vyskočil na nohy.

„K čertu! Už mám dost toho zatraceného strašení něčím, co vůbec neexistuje! Kde je ta věc?“

„Okamžik, plukovníku Christy,“ vložil se do hovoru major. „Prokažte mi laskavost a nechte tu věc tam, kde je, ano?“

„Proč?“

„Nemohl byste to učinit, aniž byste znal důvod?“

„Promiňte, Leslie, ale nemohl.“

„Dobrá tedy. Je to proto, že ta věc má vytvořit spojení mezi vámi a Mbuanou. Dokud se jí nedotknete, nemůže vám nic udělat. Kapitán Bruce se jí dotkl den předtím, než byl zabit.“

Plukovník Christy rozhněvaně vyrazil vpřed. Protlačil se kolem majora Leslieho a vyšel na verandu, kde černoch ukázal na onu věc ležící opodál.

„Tamhle,“ pravil Leslie beznadějně, „věděl jsem, že si pro ni dojde. Nuže, byl jste varován.“

Chett se na něj podíval, zmaten a na rozpacích. Major Leslie si pomyslel: Ten chudák tomu nevěří o nic víc než plukovník. Sám však byl překvapen tím, co Chett vzápětí řekl.

„Ke mně se donesla celá řada polozapomenutých pověstí, majore, z nichž některé se dostaly i k vám. Víte, náš doktor Handol kdysi upozornil na jakousi podivnou chorobu, kterou nazval modrá smrt, vždycky jsem se divil proč. Musím přiznat, že jsem tehdy jeho zprávě nerozuměl. Něco o smrtících mikrobech, které existují…“

Na Leslieho tváři se objevil záblesk naděje. Chtěl promluvit, avšak dříve než stačil ze sebe vypravit jediné slovo, vešel do místnosti plukovník Christy s onou věcí v ruce. Nebyla to nic víc než malá hůl s jakousi hlavicí na jednom konci; snad to kdysi mohl být bubínek, byla však na to příliš těžká. U paty nesla hrubě vyřezávaný znak vúdú a byl k ní přivázán kousek zvířecí kůže, na němž byla nakreslena postava vysokého muže, jasně představující plukovníka Christyho.

„Tak tohle má vytvořit ono magické pouto?“ řekl plukovník. Vztekle mrštil věcí na podlahu, pak ji zase zvedl. V nastalém tichu odešel s holí v kapse.

Major Leslie pravil: „Poslyšte, Chette, mohu s vámi počítat?“

Chett sotva znatelně přikývl.

„Nesmíme dnes v noci pustit plukovníka Christyho z očí, ani na okamžik. Jakmile vyjde z domu, je ztracen. Tváříte se, jako by vám to všechno připadalo neuvěřitelné, ale já jsem přesvědčen, že v tuto primitivní moc věříte právě tak jako já. Pamatujte na to a dělejte dnes v noci přesně, co vám řeknu.“

Chett přikývl.

„Musíme se střídat na stráži u jeho dveří. Nesmí se o tom dozvědět, jinak by to nestrpěl. Pomůžete mi?“

„Pomohu.“

„Dobře. Pošlu svého sluhu, aby hlídal u okna.“

Když major Leslie odcházel od plukovníka Christyho dveří na konci své druhé hlídky, byla obloha protkaná matnými rudými pruhy ohlašujícími blížící se úsvit. Cítil se velmi unavený a nebyl si zcela jist sám sebou.

Chett zašeptal: „Je všechno v pořádku?“

„Ano, díkybohu, zatím je všechno v pořádku.“

Ve svém pokoji klesl do křesla a s úlevou si povzdechl. Nebezpečí už snad nemohlo být veliké, jak se nyní zdálo. Hlava mu klesla na hruď a podřimoval. Náhle se probudil. Jeho sluha stál vedle něj a třásl jím.

„Rychle! Plukovník zmizel. Plukovník je pryč!“

Major Leslie vyskočil na nohy a měl právě tolik času, aby popadl oba revolvery, které si pro takový případ připravil, a vyběhl do haly. Co se probůh přihodilo Chettovi? Seděl tam zhroucený na podlaze a malátně si třel hlavu. Když k němu major přistoupil, Chett se posadil.

„Christy mě udeřil,“ zasténal. „Snažil jsem se ho zastavit, ale než jsem se nadál, praštil mě.“

Major se nezdržoval poznámkami.

Jeden z revolverů podal Chettovi a rozběhl se dál. Přes rameno jen zavolal: „Pojďte! Honem!“

Chett se namáhavě postavil a spěchal za ním. Sluhovi se mezitím podařilo dostat kus dopředu a ukazoval směr. Plukovník Christy kráčel pomalu k hustému porostu lemujícímu mýtinu před bungalovem. Major a Chett se k němu rozběhli.

„Zadržte ho! Odveďte ho od těch stromů, proboha!“ křičel major chraplavě. „Není při smyslech, podívejte se na tu věc v jeho ruce!“

V pravici držel plukovník onen bubínek, který poslal Mbuana. Teď už byl docela blízko džungle a major vyrazil vpřed.

„Je zhypnotizovaný, Mbuana ho zhypnotizoval!“

Vtom se z okraje džungle vynořil Mbuana, fantastický a znepokojivý v šedavém světle svítání. Když spatřil, že za plukovníkem jdou ostatní, zarazil se, cosi si rychle přiložil k ústům a nato ruku opět spustil.

Majorův revolver ostře štěkl. Mbuana na okamžik zaváhal, poté se obrátil a vrhl se zpět do hustého porostu. Plukovník Christy zůstal stát přesně na místě, kde se nacházel ve chvíli, kdy Mbuana vyskočil z křovin.

Leslie a Chett se sluhou v patách proběhli kolem něho do džungle. Před sebou slyšeli, jak Mbuana s lomozem proráží houštinou a láme větve. Pak znovu zazněl Leslieho revolver, tentokrát směrem, kterým čaroděj prchal.

Náhle vyběhli na malé prostranství a spatřili čaroděje svíjejícího se na zemi. Tělo měl bolestně zkroucené. Vykřikl cosi nesrozumitelného a z úst mu vytryskla krev. Potom náhle ochabl a zemřel.

Několik okamžiků stáli nad čarodějem a hleděli na něj. Poté se major obrátil a rychle pohlédl na Chetta.

„Pojďte. Musíme se podívat na plukovníka.“

„Rozhodně.“

Leslie a Chett vyšli z džungle na mýtinu před bungalovem. Plukovník Christy tam nebyl.

„Musel odejít do bungalovu,“ zamumlal Chett.

Vyrazil napřed. Neušel ani dva kroky, když major uslyšel jeho přidušený výkřik: „Můj Bože!“ Okamžitě se otočil a vrátil se k místu, kde stál major.

Major Leslie ukazoval roztřeseným prstem k zemi.

Na trávě se rozlévala veliká skvrna modrého slizu. Pomalu se pohybovala jako hladina neklidné tůně a vlnila se po zemi, až z toho přecházel zrak. Uprostřed té modré hmoty ležely náramkové hodinky plukovníka Christyho, jasně se lesknoucí ve světle rodícího se dne.

∴