Čaj, pivo a víno se v Brně spojily ještě dřív, než zazněla první konferenční přednáška. Čtvrtému ročníku Čaje u Mefista totiž předcházelo Okultní pivo ve vinotéce Bukovský. Tento nápojový paradox jako by předznamenal celé setkání: během tří dnů se tu propojovaly obory, tradice i způsoby poznávání, které se jinde často míjejí. V Mahenově památníku dostali prostor historici magie, badatelé, umělci i lidé, pro něž je esoterika součástí každodenního života. A cesta za skrytými souvislostmi vedla také doslova pod povrch města – do historických vodojemů a kostnice.
Nejdřív pivo, potom čaj
Každá konference má svůj oficiální začátek. Čaj u Mefista 4 měl navíc společenskou předehru, která by si zasloužila samostatnou položku v dějinách praktické alchymie: pořadatelé Čaje svolali na čtvrtek 29. října 2026 Okultní pivo do vinotéky Bukovský na brněnském Úvoze. Čaj tedy pořádal pivo ve vinárně. K dokonalé transmutaci nápojů už chybělo snad jen proměnit účet ve zlato.
Za slovní hříčkou ovšem stála důležitá součást celého podniku. Brněnské okultní pivo nabídlo možnost setkat se ještě před zahájením odborného programu; otevřené bylo i lidem, kteří na samotnou konferenci nepřišli. Podobné neformální večery umožňují navázat na dřívější rozhovory, poznat nové tváře a probrat témata, na která v přednáškovém rozvrhu nezbývá čas.
Vlastní konference proběhla od 30. října do 1. listopadu 2026. Její název odkazuje k Mahenovu dramatu Mefistofeles z roku 1910 a místem setkání byl opět Památník Jiřího Mahena. Vila s knihovnou, muzejní expozicí, přednáškovým podkrovím a zahradou poskytla zázemí akci, jejíž program přesahoval běžný sled referátů. Odborný výklad se tu střídal s výstavami, diskusemi, performancemi i společným posezením.
Pod městem: vodní chrámy a paměť mrtvých
Součástí setkání byla také procházka do historických vodojemů na Žlutém kopci a do kostnice u svatého Jakuba. Obě místa přidala k tématům konference zkušenost skutečného prostoru: sestup do podzemí, proměnu měřítka a setkání s tím, co z běžné ulice není vidět.
Vodojemy vznikaly postupně v letech 1874, 1894 a 1917. Dvě starší cihlové stavby a mladší betonový komplex připomínají, že i ryze užitková architektura může působit téměř chrámově. Pilíře, opakující se klenby a rozlehlost někdejších nádrží vytvářejí prostředí, v němž se technická památka snadno stává podnětem pro imaginaci. Přirovnání k podzemním katedrálám zde není těžké pochopit. Jejich původní úkol byl přitom zcela praktický: sloužit zásobování města vodou.
Kostnice u svatého Jakuba nabídla jiný druh setkání s minulostí. Podle odhadů jsou zde uloženy ostatky více než padesáti tisíc lidí. Místo souvisí s někdejším hřbitovem a opakovaným ukládáním vyzvednutých kostí do společného osária. Po dlouhém zapomnění bylo znovu objeveno v roce 2001 a veřejnosti zpřístupněno roku 2012.
V kontextu konference věnované také rituálu, mýtu a představám o smrti měla návštěva zvláštní význam. Tady se nemluvilo o abstraktních symbolech: před návštěvníkem ležely pozůstatky konkrétních, byť většinou bezejmenných lidských životů. Vodojemy a kostnice tak nabídly dvě rozdílné podoby skrytého Brna – technickou velkolepost a prosté, naléhavé memento mori.
Mahenova vila mezi obrazem a rituálem
Páteční program patřil také výstavám. Jan Krása představil Pravěk duchovna a magie, Zuzana Antares Praxi thelemy a M.O.Th a Pavel Langer Novoaeonský tarot. Vedle těchto prezentací dostala prostor výtvarná tvorba Lenky Jirkové Táborské. Klára Sedlo přivezla soubor Voynich Manuscript & other secrets a Tereza Jobová Undercurrents & Paintings; kurátorem obou celků byl Lukáš F. Peluněk.
Už tato sestava ukazovala šíři setkání. Pravěké duchovno, současná magická praxe, tarot a malířská inspirace záhadným rukopisem tu nestály jako zaměnitelné projevy jediné „tajemné nauky“. Nabízely různé způsoby, jak zacházet se symbolem, obrazem a zkušeností, která se obtížně převádí do běžného jazyka.
Na výstavy navázala diskuse Praktická magie ve 21. století? – Rituál, zkušenost a magické vnímání světa. Petr Soukup ji moderoval za účasti Lenky Jeleny Příplatové, Olgy Čejkové, Zuzany Antares a Matouše Mokrého. Konference tak hned zpočátku otevřela téma současné praxe, nikoli pouze historických knih a dávno zaniklých společností.
Při slavnostním zahájení přednesl hlavní zdravici Radoslav Ragač. Jan Ševčík poté obrátil pozornost k židovské magii a mystice v prostoru Československa. Páteční večer doplnilo Magické divadlo a seznamovací posezení s rautem a „kytarovkou“. Odborná a společenská část se od začátku prolínaly.
Sobotní ráno: co nazýváme vědou a co magií?
Sobotní program zahájil čajový obřad. Po čtvrtečním nápojovém paradoxu se tedy dostalo i na skutečný čaj. Následovala panelová diskuse o synkretismu v magické teorii a praxi, do níž se pod vedením Petra Soukupa zapojili Martin Jiroušek, Sarkyr a Denis Cevan. Téma mísení a přejímání tradic se k celkovému zaměření konference výborně hodilo: právě přenosy mezi kulturami a náboženskými systémy provázejí dějiny magie na každém kroku.
Olga Čejková položila vedle sebe vědu, víru a pověru jako soupeřící výklady světa. Text Josef Šimánek – polozapomenutý básník nebo zasvěcenec mysterií? nepřítomného Ivo Chmelaře připomněl Josefa Šimánka otázkou, zda v něm vidět pozapomenutého básníka, nebo zasvěcence mysterií. John Meek pak otevřel srovnávací angelologii prostřednictvím andělů spojovaných s jednotlivými dny týdne.
Odpoledne propojila přednášky s tělesným, výtvarným a zvukovým výrazem kaligrafická aperformance Fuxe Karachoviče. Do sobotního bloku patřila také audiovizuální performance Michala Kindernaye Rozlišení. Program tak průběžně měnil způsob, jakým se k tématu přistupovalo: vedle slov dostávaly prostor obraz, gesto a zvuk.
György Endre Szőnyi: John Dee jako renesanční Proteus
Výrazným zahraničním hostem byl maďarský historik György Endre Szőnyi, autor monografie Okultismus Johna Dee: Magická exaltace prostřednictvím mocných znamení. Jeho přednáška John Dee, An Early Modern Proteus už názvem nabízela klíč k pochopení renesančního učence: Proteus je proměnlivý, obtížně uchopitelný a nelze jej uzavřít do jediné podoby. John Dee bývá podobně rozdělován do několika přihrádek. Jednou vystupuje jako matematik a znalec přírodních věd, jindy jako astrolog či účastník andělských rozhovorů zprostředkovávaných Edwardem Kelleym. Szőnyiho dlouhodobý výzkum však hledá právě to, co tyto činnosti spojovalo. Důležitým pojmem jeho interpretace je exaltatio – duchovní povznesení člověka a překročení obvyklých hranic poznání.
Z tohoto pohledu se matematika, symbolická znamení a kontakt s duchovními bytostmi nemusely Deeovi jevit jako neslučitelné světy. Byly různými cestami k porozumění stvoření. Jeho hieroglyfická monáda představuje obzvlášť názorný příklad snahy soustředit rozsáhlý obraz kosmu do jediného složeného znamení.
Pro české prostředí je Dee přitažlivý také svým středoevropským působením a vazbou na rudolfinskou dobu. Szőnyiho práce ovšem umožňuje vystoupit z obvyklého vyprávění o záhadném mágovi a podívat se na jeho myšlenkový svět zevnitř. Otázka pak nezní pouze, čemu Dee věřil, ale také proč mu takové spojení vědy, zbožnosti a magie dávalo smysl.
Noel Putnik: jak dát skrytému světu řád
Na renesanční téma navázal srbský badatel Noel Putnik příspěvkem Structuring the Occult – Agrippa’s Discursive Strategy and the Evolution of European Magic. Do centra pozornosti se dostal Heinrich Cornelius Agrippa z Nettesheimu a způsob, jakým jeho spisy uspořádaly různorodé magické tradice do rozsáhlého intelektuálního systému.
Putnik se dlouhodobě zabývá tím, jak Agrippovy texty fungují: jak argumentují, jak zacházejí s autoritami a jak obhajují postavení magie. V díle De occulta philosophia se otevírá představa propojeného kosmu, v němž lze postupovat od elementárního světa přes nebeskou oblast k duchovním skutečnostem. Přírodní vlastnosti, čísla, hvězdné vlivy i náboženský rituál tak získávají místo v jednom uspořádání.
Zvlášť zajímavé je napětí, které Putnik zkoumal také pod označením „zbožná bezbožnost“. Mág usiluje o povznesení a poznání božského řádu, zároveň však chce jednat, využívat skryté síly a působit na svět. Kde končí náboženská oddanost a začíná ambice přisvojit si moc? A jak lze takové úsilí obhájit v křesťanském prostředí?
Szőnyiho Dee a Putnikův Agrippa vytvořili v programu přirozenou dvojici. Oba příspěvky se týkaly renesančního hledání vztahu mezi člověkem a kosmem, každý však z jiné strany: jednou prostřednictvím mnohostranné osobnosti, podruhé prostřednictvím stavby textu a jeho přesvědčovací síly.
Sobotní přednáškovou řadu doplnil Ike Baker tématem iniciačního modelu transformačních mytologií. Večer pak patřil mezikulturní diskusi o alchymii, mýtu, praxi a proměně. S Brianem Cotnoirem a Pablem V. Cazaresem ji vedl Jan Krása. V programu následoval také rituál v blízkém podzemí a společná večeře.
David Sater: alchymie jako živý jazyk příběhů
Po nedělním čajovém obřadu otevřel odborný program David Sater přednáškou Mythology in Alchemy. Do tématu vstupuje jako umělec a autor, v jehož práci se setkávají text, obraz, knižní tvorba a zájem o alchymickou tradici. Alchymie zde není jen předmětem historického studia; stává se také podnětem pro současnou imaginaci.
Saterova tvorba pomáhá pochopit, proč k sobě mýtus a alchymie mají tak blízko. Proměny, zánik, obnovování života či spojování protikladů mohou být zároveň dějem příběhu i způsobem, jak vyjádřit práci s látkou a vnitřní zkušenost. Obraz hada, vody nebo podivuhodné bytosti přitom nemusí mít jediný pevně určený význam. Symbol získává sílu právě tím, že otevírá více souvislostí.
Výmluvná je i podoba Saterových autorských knih, mezi nimi The Archaeus of Water, Hum, or, The Breathing Stone a The Invisible Well, or, Osthanes & the Island of Golden Toxins. Propojení kresby, tisku a literárního vyprávění navazuje na svět, v němž se alchymistická kniha nečetla pouze jako soupis postupů. Byla také soustavou obrazů, hádanek a podnětů k přemýšlení.
Sater tak v celku konference zastupoval důležitou polohu: alchymickou tradici lze zkoumat v archivech, ale lze ji také nově umělecky rozvíjet. Oba přístupy se mohou potkat, aniž bychom zaměňovali autorskou imaginaci s historickým dokladem.
Pablo V. Cazares: když hmota dostane hlas
Podobné rozhraní obývá americký umělec Pablo V. Cazares, který se účastnil sobotního alchymického panelu a v neděli představil hudební alchymistickou performanci. V jeho širší tvorbě se setkávají sochařství, zvukové objekty, nalezené materiály a vlastnoručně stavěná nedigitální zařízení.
Cazares sám chápe svou práci jako určitou podobu alchymie: prostřednictvím zacházení s hmotou hledá možnosti proměny zkušenosti. Zajímají jej jednoduché mechanismy, fyzická přítomnost materiálu a zvuk, který nelze oddělit od objektu, jenž jej vytváří. V době, kdy velkou část zážitků zprostředkovávají obrazovky, připomíná význam bezprostředního poslechu a tělesného vnímání.
Tento přístup rozvíjí také v projektu The Cloud of Unknowing, inspirovaném středověkým mystickým spisem známým jako Oblak nevědění [Titul se po dlouhé době připravuje k novému vydání v nakladatelství Alpha Book začátkem prosince t.r. – Pozn. ed.]. V něm se objevuje otázka hranic rozumového poznání; Cazares ji převádí do současného zvukového experimentu. Nejde tedy jen o hudbu opatřenou esoterickým názvem, ale o soustavné hledání vztahu mezi látkou, vnímáním a duchovní interpretací.
V programu Čaje u Mefista jeho performance doplnila to, co přednášky mohly pouze popsat. Zatímco Sater pracuje s alchymickou imaginací prostřednictvím příběhu a obrazu, Cazares přivádí pozornost ke zvuku a materiálu. Byly to dvě odlišné autorské cesty ke společnému tématu proměny.
Od rajek a run až k duchům Gede
Nedělní dopoledne nabídlo také další průhledy do rituálu a symbolického jednání. Lenka Jelena Příplatová v příspěvku Od rajek k obřadní magii propojila otázku rituálu s perspektivou přírodních a společenských věd. Olha Tynytska se zaměřila na vizuální jazyk ochrany, runovou magii a zvířecí styl ve Skandinávii vikinské doby. Zuzana Hrašková otevřela metafyziku a okultní povahu lásky. Po obědě dostala prostor také výměna předmětů v rámci okultního swapu.
Samostatnou a výraznou kapitolu představovala Veronika Šulcová s přednáškou Gede: smrt, sex a diktatura. Autorka knih o vúdú a afrokaribských náboženstvích tu propojila téma náboženské zkušenosti s politickou mocí. Její zázemí zahrnuje jak studium těchto tradic, tak osobní zkušenost s haitským prostředím; českým čtenářům je známá například knihami Vúdú: magie a náboženství, Santería, Zasvěcení do haitského vúdú a Encyklopedie vúdú.
Gede spojují ve světě haitského vúdú smrt s plodností, sexualitou a drsným humorem. Právě tato kombinace může vnějšímu pozorovateli připadat překvapivá. Připomíná však, že smrt a pokračování života nejsou oddělené skutečnosti. Provokativní řeč či obscénní gesto mohou v náboženském kontextu nést jinou funkci než pouhou snahu šokovat.
Politickou rovinu představovalo zneužívání náboženské symboliky za diktatury Françoise Duvaliera, známého jako Papa Doc. Jeho veřejný obraz bývá spojován s postavou Barona Samediho a se strategií, která čerpala z respektu i obav spojených se světem duchů. Důležité je přitom nerozpustit celé haitské náboženství v dějinách diktatury: politické využití určitého symbolu nevypovídá samo o sobě o celé tradici.
Šulcové téma tím doplnilo převážně evropské historické a umělecké příspěvky o otázku, jak se náboženská imaginace může stát součástí mocenského jednání. Zároveň nabídlo zvláštní ozvěnu návštěvy brněnské kostnice: smrt jako předmět úcty, strachu, společenské paměti i symbolické práce.
Jakub Kroulík: návštěvník, který nezůstal nepovšimnut
Ne každý, kdo přispěl k podobě setkání, musel mít v programu vlastní přednášku. Jakub Kroulík přijel jako návštěvník, ve volných chvílích však dokázal přítomné pobavit svým uměním. Právě taková neformální setkání patří k okamžikům, které se do rozvrhu nevejdou, ale konferenci dávají osobní rozměr.
Profesionální hypnotizér a mentalista, který se označuje také za racionálního thaumaturga, přináší do prostředí zaujatého magií zajímavou perspektivu. Kroulík spojuje zájem o historii magického umění se skeptickým přístupem a rozlišuje mezi působivým efektem a tvrzením o nadpřirozené schopnosti. Jeho činnost zahrnuje také spolupráci na Paranormální výzvě Českého klubu skeptiků Sisyfos.
Na Čaji u Mefista ovšem nevystupoval jako oficiální řečník ani jako někdo, kdo má ostatním účastníkům udělovat známky z racionality. Byl hostem mezi hosty a své umění přidal k neformálnímu dění. Jeho přítomnost zároveň připomínala, že úžas a kritické myšlení se mohou dobře doplňovat. Působivý zážitek nemusí ztratit své kouzlo jen proto, že za ním stojí lidská dovednost.
Mezi mýtem, uměním a každodenností
Kateřina Horská přenesla pozornost k prožívání magie v každodenním životě.
Závěrečná panelová diskuse Okultní imaginace: mezi mýtem, uměním a skutečností spojila Terezu Jobovou, Petra Lisyho, Jiřího Schwarze, Pavla Langera a Vladimíra Kiseljova. Moderovala ji Ksenia Alexeeva. Téma vracelo do společného rozhovoru linie, které se objevovaly po celý víkend: historické poznání, autorskou tvorbu, osobní zkušenost i otázku, co s námi dělají obrazy a příběhy.
Čtvrtý Čaj u Mefista tak obsáhl podstatně víc než jen přednášky o tajných naukách. V jednom programu se setkaly renesanční texty, haitští duchové, runové znaky, současné umění, čajové obřady, knihy i brněnské podzemí. Prostor dostali lidé, kteří o magii bádají, lidé, kteří ji praktikují, i ti, kteří dokážou vyvolat úžas docela lidským uměním.
Začalo to Čajem, který pozval na pivo do vinárny. Skončilo to setkáním, v němž se podobně nečekaně propojovaly celé myšlenkové světy. Mefisto mohl být s takovou společností spokojen.
