Jan Krása působí jako učitel psychologie na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.
Mezi jeho profesní zájmy patří kognitivní, narativní, evoluční, mezikulturní a jungiánská psychologie. Mezi jeho mimoprofesní zájmy patří archeologie, zejména archeologie paleolitu. V této oblasti spoluinstaloval dvě drobné výstavy v pavilonu Anthropos Moravského zemského muzea (Amatérská archeologie a Starý paleolit Moravy v nálezech Antonína Otty). Je autorem knihy o evoluci lidské řeči a lidské mysli Jak řeč ovlivnila člověka.
V tomto příspěvku chci čtenáři představit bohatou prehistorii Brna a jeho okolí. Učiním tak skrze drobnou výstavu Brno v pravěku, kterou jsem instaloval na 4. ročníku mezinárodní konference o výzkumu okultismu Čaj u Mefista. Artefakty, které až na dvě výjimky pocházely z Brna a jeho okolí, byly umístěny na třech poličkách, které odshora dolů nabízely seznámení se třemi úseky pravěku. Těmi úseky byly: 1. starý paleolit (starší než 300 tisíc let), 2. střední a mladý paleolit (300–10 tisíc let) a 3. neolit a doby následující (5 500–700 př. l.).
Morava
Morava má ve střední Evropě z hlediska geomorfologie klíčové postavení. Pokud pomineme cesty námořní, které podle mnoha indicií vykonávali již homininé ve středním pleistocénu (tedy předkové neandrtálců, Homo heidelbergensis, Homo erectus a v Evropě Homo antecessor), pak po celý pleistocén (starší čtvrtohory) existovaly vlastně jen tři vnitrozemské trasy spojující střední Evropu (a potažmo i jihovýchodní Evropu) se západní Evropou: 1) buď úzkou cestou podél Dunaje, 2) nebo skrze vrchoviny a hory obklopující Českou kotlinu anebo 3) na sever Moravou, skrze Moravskou bránu a následně skrze rozsáhlé roviny Severoevropské nížiny na západ. Především touto druhou cestou migrovala sezónně početná stáda velkých savců na nekonečné pastviny na severu kontinentu a pak nazpět do teplejších jižních oblastí. Pokud jsou Čechy srdcem Evropy, pak Morava je aortou Evropy.
Moravská nížina je pozůstatkem předhlubně, která vznikla v třetihorách (v miocénu) tím, že se Karpaty začaly nasouvat na východní část Českého masívu zvanou brunovistulikum. Nejdříve se v předhlubni rozlévalo moře Paratethys, po němž se po celé jižní Moravě dodnes nacházejí pozůstatky ve formě různých fosilií mořských živočichů. Po ustoupení moře si zde našla koryto řeka, kterou dnes nazýváme Morava.
Morava jako území měla pro výzkum pravěku lidstva už od počátku zásadní význam. Není od věci připomenout, že třetím určeným nálezem neandrtálce na světě byla čelist nalezená v jeskyni Šipka u Štramberka (publikoval ji K. Maška). Výzkumy v moravských jeskyních (Kůlna, Stránská skála, Pekárna, Býčí skála, Mladečské jeskyně) i výzkumy lokalit pod širým nebem (Dolní Věstonice, Pavlov, Předmostí, Petřkovice, Vedrovice, Těšetice-Kyjovice ad.) patří k nejvýznamnějším příspěvkům k poznání evropského pravěku.
Brno v době lovců a sběračů
Brno leží u soutoku Svratky a Svitavy v místech, kde se obě řeky vytrhávají ze skal a z posledních kopců vrchoviny. Pro Brno a jeho okolí je typická právě kombinace kopců a roviny. V místě dnešního Brna byl odpradávna brod přes mohutnější řeku Svratku a o kus dál i přes Svitavu. Cesta, která se přes tyto brody ubírala, byla jedna z prastarých lidských cest, které se táhly Moravou a spojovaly střední a severní Evropu s Panonskou nížinou, Jadranem nebo Balkánem a dále i se Středomořím. Nejpozději od Římanů se této cestě říká Jantarová stezka. Jantarová stezka sice nebyla jediná (bylo několik odlišných jantarových stezek), ale ta, která se táhla Moravou, byla jednou z nejkratších k námořnímu obchodu na cestě: Balt – Morava – Aquileia (mezi Benátkami a Terstem).
Na území Brněnska sídlili bohové a géniové nejen bronzového a měděného věku a bohové a bohyně neolitických zemědělců, ale i bohyně a bohové pradávných paleolitických lovců a sběračů. Okolo Brna jsou místa, ze kterých se lidé prokazatelně dívají na tutéž krajinu již stovky tisíc let. Dokladem jejich pobytu jsou nalezené kamenné nástroje, které jako jediné přečkaly a přečkají věky. Nástroje z nejstaršího úseku paleolitu pocházejí z Červeného kopce v Brně a jsou staré zhruba 780 tisíc let. To byla doba počátku cromerského klimatického komplexu, který byl průměrně teplejší než současnost. Tvůrcem nejstarších kamenných nástrojů na Moravě byl nejspíš hominin nazvaný Homo antecessor, jehož kostry jsou ze stejné doby doloženy ze španělské lokality Atapuerca (Sima del elefante).
Mladší nálezy kamenných nástrojů (starých 700–600 tisíc let, ze střední části cromerského komplexu) pocházejí z brněnské Stránské skály, kde byly nalezeny také nejstarší doklady používání ohně ve střední Evropě. V té době na Stránské skále žily a lovily také šavlozubé kočky (Homotherium moravicum). Starý paleolit končí s příchodem předposledního (saalského, či risského) zalednění před 300 tisíci lety. Během tohoto zalednění sahal pevninský ledovec, který mohl mít někde i tříkilometrovou mocnost, až téměř ke Krkonoším a Jeseníkům. V této době se ve zmíněných horách, v periglaciálních podmínkách, vytvořily horské ledovce, které tam typickým způsobem vytvarovaly krajinu (doly, morény, kary).
Na výstavě bylo možno spatřit kamenné nástroje, které byly vytvořeny patrně již ve starém paleolitu. Ve srovnání s nástroji z pozdějších období pravěku působí vystavené nástroje masivně a jednoduše. Tyto nástroje (pěstní klín a sekáče) byly vytvořeny prostým vícečetným oboucháním valounů křemene jiným valounem (tzv. otloukačem, který byl také vystaven). Původní kůra valounu je na těchto prastarých nástrojích z velké části zachována (od mladého paleolitu naproti tomu začne být kůra z nástrojů záměrně odstraňována).
Pokud vykopete nějaký nástroj z určité vrstvy spraše či jiných sedimentů, můžete danou vrstvu pomocí různých metod celkem exaktně datovat. Vystavené kusy ovšem pocházejí z povrchových sběrů, u nichž je datace pomocí stratigrafie nemožná. Jak je tedy možné u těchto artefaktů určit stáří? Z charakteru ohlazení (tzv. eolizace). Křemen je sice minerál nesmírně odolný proti zvětrávání (např. písky Sahary jsou tvořeny hlavně křemenným pískem, neboť zbytek se rozpadl v prach), nicméně statisíce let působení větru, vody a půdy jeho dříve čerstvý povrch přeci jen zahladí (eolizuje). Právě podle míry eolizace lze nepřímo usuzovat u vystavených kamenných nástrojů na jejich staropaleolitické stáří (mohou však také pocházet ze starší fáze středního paleolitu). Technologicky se jedná o Mod 1 neboli oldowan (vystavené sekáče) a o Mod 2 (pěstní klíny).
Na prostřední poličce v levé části se můžeme seznámit se středním paleolitem (300 až 50 tisíc let). V tomto úseku dějin v okolí Brna, stejně jako jinde v Evropě, žili nejprve předci neandrtálců a poté neandrtálci. Na svých sídlištích zanechali neandrtálci nástroje, které jsou už na první pohled mnohem opracovanější než ty ze staršího úseku dějin (na povrchu artefaktu jsou stopy desítek úderů oproti jednotkám úderů na starších nástrojích). Nápadná je i jejich barevnost – nástroje jsou vyrobeny z několika odlišně zbarvených minerálů (nikoli převážně z křemene). Vystavena jsou různě tvarovaná drasadla, pěstní klínky a klínové nože, které jsou pro oblast Moravy indexovým nástrojem kultury nazvané micoquien (nástrojem typickým pouze pro danou kulturu). Micoquien patřil klasickým neandrtálcům Evropy posledního úseku středního paleolitu (před 70 až 50 tisíci lety). Právě tomuto období patří kosterní pozůstatky, které byly nalezeny při světoznámém výzkumu jeskyně Kůlny.
Vpravo od kolekce ze středního paleolitu byly vystaveny nástroje z mladého paleolitu. V tomto období v Evropě vystřídali neandrtálce moderní lidé. Jejich nástroje jsou nápadné tím, že se vesměs jedná o nástroje vytvořené z maximálně pár milimetrů tlustých čepelí odrážených z tzv. jádra pomocí kostěného nástroje. Jádra těžená čepelovou technikou se vyznačují kuželovitým tvarem s paralelními fasetami po odštípnutých čepelích. Tři krásná čepelová jádra s bílou patinou byla vystavena. Hned vedle jader bylo možno spatřit tři listovité hroty. Tyto indexové nástroje byly vytvářeny v kultuře szeletien (před 45 až 39 tisíci lety) a patří mezi vizuálně nejpřitažlivější výtvory vyštípané z kamene. Tvůrci szeletských listových hrotů byli patrně již moderní lidé, ale prozatím chybí kosterní nálezy, které by to jednoznačně potvrzovaly.
Na Stránské skále i na protilehlém Červeném kopci se na samém počátku mladého paleolitu (před 48 000 lety) usadili příslušníci zvláštní kultury – nejspíše další z několika raných populací anatomicky moderních lidí ve střední Evropě. Archeologové tuto kulturu (resp. technokomplex) nazývají bohunicien podle brněnských Bohunic, kde byla tato industrie poprvé popsána. Technologie štípání kamene v bohunicienu vykazuje až neuvěřitelné podobnosti s blízkovýchodní kulturou emirien z oblasti Levanty, a tato kultura je proto považována za jeden z možných dokladů migrace moderních lidí z Předního východu do Evropy (podobné nálezy jsou z Turecka, Krymu, jižní Sibiře). Od této kultury jsou vystaveny dva indexové nástroje: bohunické hroty s nezaměnitelně opracovanou patkou nástroje.
Ostatní vystavené kusy v sekci mladý paleolit představují masivní čepele a masivní škrabadlo, kterým byla tehdy, stejně jako donedávna, před činěním mízdřena kůže. Tyto nástroje patří kultuře aurignacien, která je potvrzenou kulturou moderních lidí (mimo jiné slavnými kosterními nálezy z Mladečských jeskyní). Nositelé kultury aurignacien vytvářeli podle současných poznatků jako první v Evropě figurální umění, rytiny i malby.
Další místo, které mělo pro praobyvatele Brna svoje kouzlo, se nachází na úpatí dnes hustě zastavěného nyní bezejmenného kopce nad řekou Svitavou na ulici Přadlácké v Brně-Zábrdovicích. Zde slavní lovci mamutů, lidé kultury pavlovien (což je specifická odnož západoevropské kultury gravettien známá především nejstarší známou pálenou keramikou na světě, mimo jiné slavnou Věstonickou venuší), před zhruba 24 000 lety uložili do hrobu muže s obrovským množstvím milodarů: kromě nespočtu ozdob z fosilních schránek (dentálií), kostí, kamenných terčíků a kamenného mezikruží obsahoval hrob i nejstarší doklad loutky na světě – dokonce s pohyblivými končetinami i hlavou. Z tohoto období na výstavě zahlédneme indexový nástroj – gravettu neboli hrot z jedné podélné strany otupený.
Do téměř nejmladšího období mladého paleolitu, po glaciálním maximu můžeme zařadit vystavené mikrojádro, které lze z technologického hlediska přiřadit kultuře lovců sobů a koní, kultuře magdalénienu. Nositelé této kultury na našem území zanechali překrásné rytiny na kostech, které byly nalezeny v jeskyni Pekárna. Ze zmíněného mikrojádra byly sbíjeny tzv. mikročepele, které jsou pro dané období velmi typické.
Kuřimská venuše
Poslední, nejnižší poličkou se dostáváme do období holocénu, klimatické současnosti. První neolitickou kulturou na našem území byla kultura s lineární keramikou (5500 až 5000 př. l.). Jednalo se o pokračování migrační vlny z Úrodného půlměsíce (přes Anatolii, Egejskou oblast, Balkán a Panonskou nížinu). Lidé této kultury s sebou přinesli celý balíček neolitických technologií: znalost zemědělství, chovu zvířat, keramiky, broušení kamenných nástrojů, stavby kůlových velkodomů, velkých příkopů, valů a palisád. Neolitičtí lidé byli menšího vzrůstu než původní lovci a sběrači, protože jejich strava byla chudší. Byli však schopni vychovat více potomků. Díky tomu osady lidu s lineární keramikou celkem hustě pokrývají krajinu vhodnou k zemědělství. Od jejich příchodu proudily okolím Brna z egejské oblasti lastury mořského mlže Spondylus gaederopus, z něhož si lidé v té době vytvářeli prestižní ozdoby: náramky, korálky a přívěsky. Ve stejné době Moravou i přímo okolím Brna vedla stezka, kterou se sem tentokrát ze severu dostával bájný jantar (z 6. tisíciletí př. l. prozatím nejsou známy doklady transportu baltského jantaru dál do Středomoří).
Ze sídliště z nejstaršího období kultury s lineární keramikou v Brně-Starém Lískovci, kde dnes stojí univerzitní kampus, je znám jeden z nejstarších dokladů roubené studny ve střední Evropě. Jedná se zároveň o jeden z nejstarších dokladů tesařství na světě. Na dohled z tohoto rozlehlého a příkopem ohrazeného sídliště směrem na sever, na menším sídlišti kultury s lineární keramikou, byla nalezena unikátní soška sedící bohyně s typickými výraznými liniemi na zádech: Kuřimská venuše.
Kuřimská venuše byla na této výstavě zcela poprvé představena veřejnosti, a to společně se svou rekonstrukcí. Archeologický nález představuje nevelké (okolo 7 cm) torzo sedící ženské postavy, které chybějí ruce (nebo prsy), nohy a hlava. Tyto části byly odlomeny (podle míry ohlazení zlomů) patrně už v neolitu (patrně rituálně, protože takto se dochovává nemalá část podobných figurek). Venuše je vytvořena z jemnější hlíny, která je na povrchu vypálená do světle šedého odstínu. Na idolu jsou rýhou zvýrazněny hýždě, podle kterých můžeme jasně poznat, že se jedná o sedící postavu a nikoli postavu stojící. Kuřimská venuše je ozdobena rytými liniemi, které jsou pro tuto kulturu na keramice typické (ostatně daly této kultuře její jméno). Nejvýraznější je toto zdobení na zádech idolu, kde nechybí ani typický motiv jedlové větvičky (mohou tak být znázorněna: žebra, zdobení na těle nebo i klas obilí). Na jiných idolech ze stejné doby bývají znázorněny nejčastěji čtyři dvojice „žeber“, méně často trojice „žeber“. Kuřimská venuše má jen dva páry „žeber“. Otázkou je, do jaké míry linie vyryté na idolu imitují zdobení ženského těla v raném neolitu (buď zdobení nebo tetování na kůži). Nad „žebry“, někde v úrovni lopatek jsou v idolu vytvořeny dva hlubší vpichy, které mohly sloužit k tomu, aby v nich bylo něco zastrčeno. Vzhledem k tomu, že záda venuše jsou ozdobena rytými liniemi nejbohatěji, můžeme uvažovat i o tom, že venuše mohla být k celebrujícím lidem otočena zády. Takto zády je na výstavě Kuřimská venuše instalována.
Kuřimská venuše je jedna z mála existujících podobných plastik vyobrazující sedící ženskou postavu, patrně bohyni (popř. adorantku). Z následujícího období neolitu z kultury s moravskou malovanou keramikou je znám nespočet sošek venuší (většinou větších rozměrů a mnohdy tak velkých, že jsou duté). Z období raného neolitu jsou však takové figurky stále absolutní raritou. Žádný podobný nález není doposud znám z území České republiky. Velmi podobné torzo sedící postavy z prostředí kultury s lineární keramikou s motivem jedlové větvičky na zádech je známo z rakouské lokality v Maiersch (asi 100 km jihozápadně od Brna). Další podobné torzo je známo až z německé lokality na předměstí Stuttgartu v Muhlhausen am Neckar. Pak už existují jen zlomky podobných plastik, kterých není známo více než deset (včetně stojících a mužských idolů).
Výstava představila kromě originálu také repliku Kuřimské venuše. Replika byla vytvořená z jílu vykopaného v potoce a má doplněny nohy a hlavu. Pokusně jsou na replice místo rukou dotvořeny prsy (zdá se však, že původně na idolu byly spíše ruce). Jestliže se jedná o sedící idol, je klíčovou otázkou, na čem seděl. Sedící bohyně či adorantky z pozdějšího období neolitu (kultura s moravskou malovanou keramikou) sedávají na kvádrové až krychlové stoličce či trůnu (srov. nálezy fragmentů trůnu z Brna-Ivanovic, Střelic, Bílovic, Kobeřic, Kramolín, Jaroměřice n. R., Eggendorf a. W.). Autor repliky se nechal inspirovat podobným trůnem nalezeným v Bílovicích u Uherského Hradiště. Zdobení trůnu však vychází z typických ornamentů kultury s lineární keramikou.
Z neolitu jsou na výstavě dále představeny typické broušené kamenné nástroje. Všechny mají zahlazený povrch. Některé jej mají dokonce vyleštěný tak, že na omak působí jako sklo. Některé vystavené nástroje jsou vrtané (sekeromlat). Zajímavým exponátem je zjevně nedovrtané kamenné kladivo, na kterém je vidět, jak probíhal proces vrtání kamene v neolitu. Zjevně byl používán dutý vrták, protože po vyvrtané díře zbýval ještě tzv. vývrtek, který bylo na výstavě také možno spatřit.
Velká Matka dříve a nyní
Nejprve se krátce podívejme na oprávněnost interpretace zdobených sošek žen (venuší) jakožto idolů Velké Matky, popř. Velké Bohyně. Teprve následně se stručně zaměřme na problém spojování představ o Velké Matce v pravěku s moderními představami.

Díky naprosté vzácnosti všech antropomorfních idolů v prostředí kultury s lineární keramikou se může zdát spojování několika zlomků sošek s Velkou Bohyní jako příliš zbrklé. Avšak interpretace mnohem početnějších idolů z následné kultury s moravskou malovanou keramikou je v tomto ohledu jednoznačná a mezi badateli v tom panuje shoda: jedná se buď o idol Velké Bohyně, nebo o zpodobení adorantky (uctívatelky), nebo hračku. Adorantka, čili žena a nikoli bohyně (vzpomeňte, kolik řeckých mýtů začíná tím, že lidé zaměňují živou ženu za samotnou bohyni), by byla ženou, která buď nese masku Velké Matky, nebo jí prostě jen slouží. Každopádně by to bylo velmi zvláštní, kdyby byla Velká Matka v kultu zpřítomňována pouze svojí uctívatelkou, nikoli sama sebou. Mohlo však platit také obojí: na oltáři by byl idol Velké Matky a před idolem nebo před oltářem by byly figurky adorantek. Z jiných míst Evropy a z pozdějšího období neolitu známe lokality (rumunské lokality Isaia a Poduri z kultury precucuteni), kde bylo v sakrální stavbě umístěno hned několik velmi podobných sošek zaráz, na každé lokalitě bylo 21 sošek žen a 13 sedátek. V obou případech můžeme všech 21 figurek považovat za stejný ideový typ, totiž za Velkou Matku: sedící sošku korpulentní ženy s bohatým rytým i malovaným dekorem. Z mnoha figurek, které se našly, jsou některé patrně i hračkami pro děti. Nepochybné nálezy venuší či sošek v sakrálním či rituálním kontextu (z neolitu až doby současné) však potvrzují, že velká část venuší opravdu představovala idoly, které souvisely s nějakým kultem.
Pokud interpretujeme tyto ženské idoly jako archetyp, který vyjadřuje v různých dobách a v různých kulturách podobný význam, pak se při popisu musíme soustředit na jiné fenomény, než jsou ty, které se týkají vědy, ekonomie a práva. Budu nyní vzhledem k idolům Velké Matky zastávat přístup, který lze nazvat interpretačním konzervativismem (je to obdoba Occamovy břitvy při interpretaci ikonografie a symbolismu a zároveň je to obdoba Dumézilovy strukturální komparativní mytologie). Z konzervativního úhlu pohledu je oprávněné se domnívat, že určité předměty a situace hrají v lidském životě pokaždé tutéž nebo podobnou roli. Příkladem může být kladivo. Najdeme-li vrtané „kladivo“ z kamene, je celkem oprávněné se domnívat, že tento předmět zastával v pravěku tutéž funkci jako zastává dnes: sloužil k tlučení, nebo jako statusový předmět (což je funkce dnes už téměř zapomenutá, ale ještě nedávno ji zastávalo např. královské žezlo; vrcholů prestiže kladiva či mlatu bylo během pravěku a středověku hned několik; vzpomenout lze i historické Thorovo kladivo). Stejně tak je hřebík pořád hřebíkem (ať už je dřevěný nebo železný) a bývá zatloukán kladivem (kamenným, kovovým či dřevěným). Odlišně to může být pouze ve specifických podmínkách (které by bylo třeba definovat) – typicky je tento vztah velmi trvalý a kulturně málo proměnný. Stejně je to s nádobou, s domem, s ohněm a vlastně všemi prastarými lidskými vynálezy. Stejně je to i se vztahem každé živé bytosti k matce. Z tohoto vztahu, který je většinou tím nejranějším a nejzákladnějším vztahem pro každého, vzniká postupně abstraktnější vztah jedince k Bytí, resp. vztah Mikrokosmu k Makrokosmu. Makrokosmos je naší „kojnou“, stejně jako je „kojnou“ všech ostatních přirozených věcí. (Dalo by se snad i říci, že Velká Matka byla prvním zábleskem mnohem pozdějšího henoteismu či dokonce monoteismu.)

Z tohoto důvodu je spíše příznačné než udivující, že ikonografie tzv. Velké Bohyně sedící na trůnu se po tisíce let tak málo proměňovala. S korpulentní ženou sedící na trůnu se totiž setkáme již na neolitickém nalezišti Çatalhöyük (cca 7400–6200 př. l.). S méně kyprými bohyněmi na trůnu se pak setkáme i po tisících let na egyptských (Eset, Nebthet ad.), mezopotámských (Innana, Ninchursag, Aštarta ad.) a pozdně antických zobrazeních (Kybelé, Déméter, Héra, Persefoné, Rhea ad.). Dokonce lze nalézt náznaky přetrvávání i v ikonografii Madony, Matky Krista, ve středověku. Mezi zmíněnými sedícími Bohyněmi však existuje nepřetržitá řada různých mezistupňů – vždy reflektujících soudobé poměry a vkus.
Iluzí, ke které nás práce s archetypy může dovést, je představa, že všechny Velké Matky byly uctívány stejným či podobným kultem a měly stejné nebo podobné postavení v ideovém a mytologickém systému u všech odlišných kultur. Koncept archetypu v rozporu s touto představou tvrdí pouze, že tu existuje stejný „zdroj“ (popř. krystalická mřížka), který se pokaždé vždy realizuje neopakovatelným novým způsobem. Sám neměnný archetyp Velké Matky tedy v konkrétních historických procesech nutně nabývá různých konotací a zvláštních symbolických kontextů. Rituály i mýty o Velké Matce jsou proměnlivé stejně jako každé jiné mýty (třeba ty o Slunci či Luně), což nijak nepopírá existenci archetypu Velké Matky (nebo Slunce a Luny). I kdyby všechny neolitické kultury vznikly z jediného společného ideového zdroje (což lze těžko tvrdit, neboť mezolitické i paleolitické kultury byly již dávno před příchodem zemědělců neuvěřitelně rozrůzněny a rozptýleny), netrvalo by dlouho a původní kult a mýtus by se brzo začaly odlišovat, až by nabyly zcela samostatného a jedinečného charakteru – úplně stejně jako lidské jazyky (např. jako se indoevropština během asi pěti tisíců let vyvinula do odlišných indoevropských jazyků). To (znovu opakuji) však nijak neruší koncept archetypu Velké Matky, stejně jako různorodost a proměnlivost přirozených jazyků neruší koncept jazyka jako takového (v různých svých proměnách jazyk stále naplňuje velmi podobné funkce: komunikaci, paměť, kategorizaci ad.).
Velkým problémem při interpretaci však může být míra, do jaké představy spojené s Velkou Matkou automaticky spojujeme s našimi současnými představami, které k tomuto tématu máme (tedy se současnou sociální reprezentací Velké Matky). Velká Matka je dnes například zcela nadbytečně spojena (už od M. Gimbutas) s diskutabilně definovaným ekonomicko-právním matriarchátem. Stejně tak se musíme mít na pozoru před přímým spojováním Velké Matky s ekologickými tématy, která jsou sice neobyčejně důležitá v současnosti, ale stěží existovala, řekněme, před 19. stoletím. Podobných moderních představ, které spojujeme s Velkou Matkou, lze nalézt jistě více.

V současné době je (podle mého názoru) Velká Matka entitou, na které se shodne většina věřících (Panna Marie, Madona) a dokonce i mnoho z těch, kteří se necítí být spojeni s žádným náboženstvím. Velká Matka není jen naší matkou, ale i matkou všeho, dokonce všech bohů. Zpřítomňuje tvořivý počátek ukrytý v temnotě či bahně. V řecké mytologii vystupuje jako Gaia (nebo Gé, nebo Dé, tj. Déméter). Je za všech okolností chtonická, protože je archetypicky spojena se zemí, ze které jako z dělohy vyrůstají rostliny i kovy. Velká Matka je i pro nás pořád zemí i Zemí, ale nyní tu Zemi chápeme mnohem víc kosmicky (a globálně), než ji chápali naši předkové. Zemi dnes sice nahlížíme z hlediska relativní nekonečnosti Vesmíru, ale pořád ji chápeme jako naši loď, jako náš dům, jako naši kolébku a nádobu, v níž nacházíme pokoj a spočinutí a kam se také navrátíme, až nám vyprchají roky života.
Znalci hermetismu znají Třikrát velikého Herma a vědí, že toto „třikrát“ je patrně odvozeno od egyptského způsobu zápisu superlativu (nebo prostě zesílení) trojím opakováním téhož hieroglyfu. V případě Trismegista šlo o trojí opakování slova wr, velký, psaného hieroglyfem vlaštovky. Stejné epitetum, „Třikrát veliká“, měla někdy i Velká Matka. Pokud by však toto epitetum mělo být vyjádřeno v egyptských hieroglyfech, bylo by nejspíš vyjádřeno třemi různými znaky (resp. adjektivy). Ta adjektiva by mohla znamenat různé fáze života ženy (jak je tomu někdy u bohyně Hekaté), různé fáze a podoby Luny nebo jiné trojice (orla, lva a hada). Ze západní Evropy doby římské známe trojité Matrony (Matres, Matronae). Zároveň jsme v pozdní antice svědky spojování Seléné, Artemis a Hekaté do trojice. Od Keltů je známa trojitá Morrígan či Brigita.
Věk zlatavého bronzu a stříbřitého železa
Transport jantaru v době měděné a zejména ve starší době bronzové se protáhl dále k jihu a baltský jantar tak směřoval mimo jiné až do světa slavné mykénské kultury (baltský jantar byl nalezen také v hrobce faraóna Tutanchamona). V eneolitu (době měděné) bylo postaveno významné hradisko Staré Zámky v Brně-Líšni vybudované lidem kultury s nálevkovitými poháry a lidem badenské kultury. Na konci eneolitu došlo k významnému poklesu populace v celé Evropě. Tento úbytek je připisován na vrub jedné z nejranějších morových epidemií. Do vylidněné Evropy pak vnikal stále početnější lid pastevců, lučištníků a patrně již prvních jezdců na koni nazvaný dnes kulturou se zvoncovitými poháry, jejichž haplotyp R1 (R1a a R1b) mají dnes zhruba dvě třetiny mužů v Evropě. Tuto migraci lidu kultury se zvoncovitými poháry (a kultury se šňůrovou keramikou) můžeme zároveň spojit i s prvními indoevropskými jazyky. Z tohoto období jsou na výstavě prezentovány velmi pracně vyštípané drobné hroty se se dvěma zpětnými trny, které jsou opět indexovým nástrojem kultury se zvoncovitými poháry.
Na našem území na kulturu se zvoncovitými poháry na počátku doby bronzové navázala únětická kultura, kterou proslavil slavný disk z německé Nebry. Tato první velká kultura bronzového věku na našem území těžila jak z ovládání několika jantarových stezek (moravské, české a bavorské), tak hlavně z obsazení ložiska cínu v Krušných horách (jednoho z mála ložisek v Evropě i na Předním Východě). V závěrečné fázi únětické kultury, v 18. stol. př. l. v okolí Brna působila tzv. věteřovská skupina. Z doby věteřovské skupiny pocházejí nepochybné doklady kulturního kontaktu s mykénskou kulturou nalezené na nedalekém hradisku na Cézavách u Blučiny (18 km směrem na jih od Brna). Ve stejné době stálo významné sídliště tohoto lidu na kopci nad nivou Svitavy a Ponavy, kde dnes stojí Fakultní dětská nemocnice, na kopci nad nálezem „hrobu šamana“. Na stejném kopci se nachází i vila Tugendhat.
Z dalších období pravěku si zvláštní zmínku zaslouží Obřanské hradisko z Brna-Obřan. Jednalo se o rozsáhlé sídliště z mladší doby bronzové (14. až 10. stol. př. l.) patřící lidu popelnicových polí, podolské fázi. Rozlehlé hradisko bylo chráněno mohutnými hradbami a uvnitř se nacházely domy, dílny a metalurgické i hrnčířské pece. Nedaleké pohřebiště s tisíci hroby dokládá, že šlo o jedno z největších sídel své doby na Moravě. Dokonce se v případě tohoto hradiska mluví o tzv. proto-urbánním horizontu, tedy o náznaku prvního města.
Další významné středisko pozdější doby železné leželo na východ od Brna na ostrožně u obce Horákov. Tato lokalita dala dokonce jméno celé kultuře starší doby železné – horákovské kultuře. Pravděpodobně právě lid této kultury využíval nedalekou svatyni v Býčí skále, kde se kromě jiných nevídaných pokladů našly i pozůstatky šesti pozlacených rituálních vozů. Tento soubor tvoří celou polovinu všech dosud nalezených vozů z této doby v Evropě – je tedy vidět, že svatyně v Býčí skále měla v době halštatské, tedy u předkeltské populace, mimořádný význam. Z tohoto období je vystaven překrásný, rytými liniemi hustě zdobený přeslen.
Pro úplnost prehistorie Brna je třeba uvést, že i Římané za Marka Aurelia okolo Brna zřídili několik táborů právě proto, aby kontrolovali důležité brody na Jantarové stezce. Drobnou bronzovou mincí z římské doby končí výstava i výlet do minulosti Brna a jeho okolí.











