Rohatí démoni, tajemné nápisy na mumiových obinadlech, věštění z vnitřností a krvavé obřady slibující nesmrtelnost. Alfred Rosenberg v nich hledal původ evropského čarodějnictví i údajně temné dědictví katolické církve. Opíral se přitom o práce uznávaného orientalisty Alberta Grünwedela, jehož pozdní výklady překročily hranici mezi vědeckou hypotézou a fantastickou konstrukcí. Z jejich spojení vznikl podivuhodný příběh: dějiny démonů přetvořené v rasový mýtus.
Odkud se vzal ďábel s rohy? Proč evropská představivost zaplnila podsvětí nestvůrami, mučidly a plameny? A jak souvisejí čarodějnické sabaty s náboženstvím starověkých Etrusků? Otázky, které by mohly otevřít rozsáhlé religionistické pátrání, dostaly v Rosenbergově podání předem určenou odpověď. Za démonologií, magií a strachem z pekla měla stát cizí duchovní moc, jež postupně ovládla evropské náboženství.
Jeho výklad spojoval etruské hrobky s íránskými draky, tibetskými božstvy a středověkými čarodějnicemi. Pod povrchem kulturních rozdílů měl všude působit tentýž mechanismus: krvavá oběť, přivlastnění životní síly a vláda kněží prostřednictvím strachu. Záhadné památky se tím měnily v důkazní materiál obžaloby, jejímž skutečným předmětem byla evropská přítomnost.
Mýtus krve a jeho temný protivník
Alfred Rosenberg (1893–1946), rodák z dnešního Tallinnu, patřil k hlavním ideologům nacismu. Původním vzděláním architekt se prosadil jako publicista a šéfredaktor stranického listu Völkischer Beobachter. Za války stanul v čele ministerstva pro okupovaná východní území. V Norimberku byl odsouzen k smrti a roku 1946 popraven. Jeho ideologické dílo proto nelze oddělovat od politického systému, jemuž sloužilo.
Kniha Der Mythus des 20. Jahrhunderts, poprvé vydaná roku 1930, nabízela rasový výklad dějin, umění a náboženství. Rosenberg v ní chápal rasu jako zdroj duchovních vlastností: měla určovat způsob myšlení, mravní hodnoty i schopnost tvořit kulturu. Nešlo o genetiku v dnešním vědeckém smyslu, nýbrž o ideologickou představu, v níž se biologický původ proměňoval v osud.
Proti idealizovanému „nordickému“ člověku, nositeli cti, vnitřní svobody a poznání přírody, postavil člověka ovládaného magií, kněžskou autoritou a hrůzou z nadpřirozených trestů. Původ druhého typu hledal na Předním východě a v etruském prostředí. Čarodějnictví tak v jeho systému nebylo jen lidovou pověrou. Stávalo se příznakem údajného narušení evropské duchovní identity.
Právě zde vstoupil do příběhu badatel, který zdánlivě poskytoval přesně to, co Rosenberg potřeboval: starobylé texty, archeologické památky a jejich překvapivě jednoznačné „rozluštění“.
Učenec, který chtěl rozluštit příliš mnoho
Albert Grünwedel (1856–1935) nebyl neznámým amatérem. Jako indolog, tibetolog a archeolog se podílel na německých expedicích do Střední Asie a na výzkumu buddhistického umění. Jeho práce souvisely s oblastí Turfanu i s jeskynními svatyněmi u Kuči. Znalost obrazového materiálu, jazyků a náboženských tradic mu dávala značnou odbornou autoritu.
V pozdním období však začal hledat jediný klíč k velmi vzdáleným kulturním jevům. Roku 1922 vydal Tusca, v níž se pokusil rozluštit etruské texty. O dva roky později následovalo dílo Die Teufel des Avesta und ihre Beziehungen zur Ikonographie des Buddhismus Zentral-Asiens, tedy Ďáblové Avesty a jejich vztahy k ikonografii buddhismu Střední Asie. Už název ukazuje šíři jeho záměru: propojit staroíránskou démonologii s buddhistickými obrazy a prostřednictvím dalších analogií také s Etrurií.
Tady je důležité rozlišit Grünwedelovy skutečné vědecké zásluhy a jeho pozdní spekulace. Encyclopaedia Iranica připomíná ostrou kritiku těchto prací a výslovně zaznamenává, že právě jeho představy o „etruském satanismu“ převzal Rosenberg. Nešlo tedy o obecně přijaté rozluštění dávného kultu, ale o sporný výklad, který v ideologickém prostředí získal nový život.
Obinadla, bronzová játra a smlouva s podsvětím
Grünwedelova konstrukce působila přesvědčivě také proto, že vyrůstala kolem skutečných a mimořádně zajímavých památek. Jednou z nich je Liber linteus, lněná kniha dochovaná díky tomu, že její pásy posloužily k ovázání egyptské mumie. Nejdelší zachovaný etruský text tak přežil daleko od země svého původu. Grünwedel v něm hledal návody k magickému znovuzrození, obětní formule a tajemství proměny zemřelého.
Podobně vykládal kamenný nápis z Perugie, olověnou destičku z Magliana, text z Capuy a výzdobu hrobky Golini I. Právní, obřadní a pohřební památky se v jeho čtení sbíhaly k jedinému tématu: k vyvolávání podsvětních sil a získávání nesmrtelnosti. Zvláštní úlohu dostávaly také nápisy spojované s Larthem Pulenou a výjevy posmrtných hostin.
Představu světa řízeného znameními podporovala bronzová játra z Piacenzy. Tento model se jmény božstev souvisí s haruspicií, věštěním z vnitřností obětních zvířat. V Rosenbergově podání se však náboženská praxe měnila v charakteristiku celého národa: Etruskové měli být technicky zruční, ale duchovně zotročení magií.
Rozdíl mezi památkou a jejím výkladem je přitom zásadní. Liber linteus je vykládán jako rituální kalendář, nápis z Perugie jako pozemková smlouva a text z Capuy opět jako kalendář obřadů. Bronzová játra jsou pomůckou haruspika. Z těchto určení neplynou Grünwedelovy závěry o organizovaném satanismu či obětování dětí. Skutečná záhadnost etruských textů mu poskytovala prostor, který zaplňoval vlastním systémem významů.
Zrození rohatého přízraku
V jádru tohoto systému stála představa, že člověk může získat novou životní sílu násilným přenesením života z jiné bytosti. Sluneční cyklus, každodenní zánik a návrat světla, Grünwedel propojoval s obětí, ohněm a znovuzrozením. Rosenberg pak z těchto motivů sestavoval obraz údajné etrusko-asijské magie.
Důležitou roli měla fulgurace, spojovaná s bleskem a jeho mocí. V podkladech shrnutý Grünwedelův výklad ji však posouvá od výkladu nebeských znamení k magickému přivolání ohně, který má proměnit oběť a obětníka. Obětovaný chlapec se v této konstrukci stává zdrojem síly; kněz si jeho ducha přivlastní a z rituálu vystupuje přízrak v podobě býka či kozla.
Právě zde měl podle Rosenberga ležet původ evropského rohatého ďábla. Minotaurus, satyr a kozel čarodějnického sabatu se ocitali v jediné souvislé řadě. Shodný tělesný znak – rohy – získával váhu dokladu o společném původu, přestože podobnost obrazů sama o sobě takovou historickou návaznost neprokazuje.
Do téže soustavy Grünwedel vkládal falické symboly, tělesné výměšky, kouř a magické pečetě. Výrazům a znakům přisuzoval významy spojené s oplodněním, rozkladem a proměnou hmoty v duchovní sílu. Jméno Rasna, vztahované k Etruskům, spojoval s představou vyvolených; další domněle rozluštěné výrazy řadil ke kozlímu démonu, okřídlenému přízraku nebo obětnímu knězi. Tyto výklady je třeba číst jako součást jeho hypotézy, nikoli jako spolehlivý slovník etruštiny.
Přitažlivost takového obrazu je zřejmá. Nabízel zdánlivé vysvětlení celé skupiny čarodějnických motivů najednou: rohaté bytosti, krvavého paktu, nočního letu i pověstí o magických mastech. Co bylo v jednom prostředí náboženským symbolem a v jiném obviněním proti údajným čarodějnicím, spojovalo se v příběh tajné tradice přežívající tisíciletí.
Íránští draci a oheň nesmrtelnosti
Etrurie byla jen jednou částí mnohem rozsáhlejšího obrazu. Grünwedel se obracel také k Avestě, souboru posvátných textů zoroastrické tradice, a k jejím vyprávěním o střetu dobrých a zlých mocností. Jeho pozornost přitahovali zejména Angra Mainyu, démon hněvu Aēšma a dračí protivník Aži Dahāka.
Zajímavá je kupříkladu pasáž Zamyád-jaštu, v níž proti Dahākovi zasahuje oheň Átar. Hrozba plamenů, které proniknou tělem nestvůry, se u Grünwedela proměňuje v zašifrovaný popis rituálu. Mytologický zápas čte jako tělesný proces: násilné proniknutí ohně má umožnit proměnu a přístup k nesmrtelnosti. Vzápětí v něm nachází obdobu mechanismu, který předtím vložil do etruských nápisů.
Další vrstvu tvoří postavy prvotního krále Jimy, turanského protivníka Franrasyana a hrdiny Keresáspy. Podle dodaných podkladů je Grünwedel zapojuje do příběhů ztracené královské slávy, krvavých obětí, pádu a zápasu s démonickými silami. Kolem nich shromažďuje nižší bytosti spojené s rozkladem a smrtí. Rozdíly mezi jednotlivými tradicemi ustupují jeho snaze všude rozpoznat stejný skrytý obřad.
Takové čtení vytváří zvláštní kruh: etruský text má vysvětlovat íránský mýtus a íránský mýtus má zároveň potvrzovat správnost etruského překladu. Množství paralel potom může působit jako důkaz, i když jednotlivé vazby zůstávají hypotetické.
Z Etrurie do tibetských svatyní
Nejodvážnější část Grünwedelova hledání vedla k buddhismu Střední Asie a Tibetu. Materiál z jeskynních svatyní, který znal z vlastní odborné práce, vykládal v souvislosti s údajnými proměnami původního náboženství pod vlivem magie. Pozornost soustředil na děsivé postavy, masky, kostěné předměty, pohřebiště a tělesnou symboliku tantrických tradic.
Do popředí se dostával Jamántaka, spojovaný s býčí podobou, dákiní nebo Vadžraváráhí se sviním atributem. V Grünwedelově konstrukci se tyto postavy přibližovaly démonům jeho etruského a íránského světa. Vyprávění o Náropovi, Tilopovi a dalších tantrických mistrech mu poskytovala další látku pro úvahy o utajovaném vědění, zasvěcení a nekromantii.
Podklady zachycují i jeho krajní interpretace: rituální násilí, přeměnu žen v démonické bytosti, magii prováděnou mezi mrtvými a obrazy psů či šakalů spojené s trestem a posmrtným údělem. V článku o dějinách těchto představ mají své místo. Nelze je však bez dalšího převést na zprávu o skutečné podobě buddhistické praxe. Grünwedel tu často přecházel od obrazu k domnělému činu a od symbolu k obvinění.
Pro Rosenbergův širší obraz světa byly podobné paralely přitažlivé právě svou šíří. Zdánlivě ukazovaly, že za mnoha různými náboženstvími stojí jediný systém. Čím vzdálenější oblasti se podařilo propojit, tím starobylejší a mocnější mohl tento systém vypadat.
Jak měl démonický kult ovládnout Řím
Z etruských hrobek a asijských svatyní vedla Rosenbergova myšlenková cesta do Říma. Zde se podle něj cizí kultovní praktiky spojily s politickou mocí a později přešly do katolické církve. Náboženské dějiny tak líčil jako postupné vytlačování původních evropských ctností kněžskou magií.
Jedním z opěrných bodů byl příchod maloasijské Velké Matky, Kybelé, za druhé punské války. Její kult byl v Římě oficiálně přijat roku 204 př. n. l. Rosenberg v podobných událostech hledal zlom, kdy měl Řím podlehnout „orientálnímu“ duchu. Přijímání a proměny náboženských kultů tím překládal do jazyka rasového konfliktu.
Navazovala na to představa, že papežská hierarchie zdědila autoritu starověkých kněží. Liturgie, relikvie, očistec, kněžské oděvy a svátosti se v jeho polemice měnily v pozůstatky stejného mechanismu: člověk má být udržován v závislosti na těch, kdo údajně ovládají neviditelné síly.
Součástí tohoto výkladu bylo i oddělování Ježíše od historického křesťanství. Ježíše si Rosenberg přizpůsoboval obrazu hrdinské, údajně „nordické“ osobnosti, zatímco Pavlovi připisoval vnesení „semitských“ prvků do nové víry. Antisemitismus zde nebyl vedlejším dodatkem. Určoval samotný způsob, jakým vybíral, spojoval a hodnotil náboženské tradice.
Dante, čarodějnice a spor o svobodného člověka
Rosenberg nacházel etruské dědictví také v Dantově Pekle. Harpyje, Fúrie, Minotaurus, draví psi a démoničtí trýznitelé mu sloužili jako doklady přetrvávání antického podsvětí v křesťanské představivosti. Literární práce s antickými motivy se v jeho podání měnila v příznak mnohem hlubší duchovní závislosti.
Dalším článkem bylo Malleus maleficarum, Kladivo na čarodějnice, spojované především s inkvizitorem Heinrichem Kramerem. Nauku o čarodějnicích, inkubech a sukubech Rosenberg začleňoval do téhož příběhu. Církev podle něj šířila strach z démonů a současně jeho prostřednictvím potlačovala nezávislé lidi. V jeho konstrukci tak splývaly dvě odlišné otázky: původ představ o čarodějnictví a původ pronásledování lidí z čarodějnictví obviněných.
Proti tomuto světu stavěl vlastní rodokmen svobodného poznání. Roger Bacon, Jan Scotus Eriugena, Koperník, Kant či Goethe se u něj ocitali na straně tvořivého ducha vzdorujícího autoritě. Do stejného rámce zasazoval pronásledování valdenských, hugenotů a husitů. Výběr však podléhal ideologické potřebě: husitský odpor mohl oceňovat jako vzpouru proti Římu, zatímco táboritské očekávání nové říše zavrhoval jako další nežádoucí náboženský vliv.
Podklady připomínají také jeho výsměch mnichovskému procesí o Božím těle roku 1929, které zastihlo krupobití. Rosenberg z příhody vytvářel obraz neúčinného náboženského kouzlení. Zároveň mu však na nepřátelské církvi imponovala organizační síla, zejména disciplína spojovaná s jezuitským řádem. Odmítání jejího učení tak mohlo existovat vedle zájmu o její prostředky působení.
Když se z výkladu minulosti stane nový mýtus
Příběh Rosenbergovy démonologie ukazuje, jak snadno mohou skutečné památky získat význam, který jim přidělí předem hotová představa. Na začátku stojí lněný text, nápis na kameni, bronzový model jater nebo malba ve svatyni. Následuje odvážné rozluštění, řetězec podobností, a nakonec politický závěr o údajném nepříteli celé civilizace.
Grünwedel hledal za různými tradicemi společné tajemství magie. Rosenberg jeho spekulacím přidělil místo v rasovém zápasu. Z etruských kněží, íránských démonů, tantrických postav a křesťanského pekla sestavil souvislý obraz cizí moci, proti níž měl povstat nový člověk.
Na tomto příběhu není nejpozoruhodnější údajné odhalení původu rohatého ďábla. Je to způsob, jakým mohl ďábel posloužit moderní ideologii. Rosenberg chtěl evropského člověka zbavit starého náboženského strachu, ale na jeho místo postavil jiný mýtus: představu krve jako osudu a dějin jako nekonečného boje s cizorodou silou. Démoni z jeho světa nezmizeli. Jen dostali politická jména.
℘
Základní použitá díla:
Alfred Rosenberg: Der Mythus des 20. Jahrhunderts (1930); Albert Grünwedel: Tusca (1922); týž: Die Teufel des Avesta und ihre Beziehungen zur Ikonographie des Buddhismus Zentral-Asiens (1924).
