Za hvězdou Altair

67
Ian Boddy: Altair
(DiN59, 2CD, DiN, 2019)

Ian Boddy: Altair

DiN59, 2CD, DiN, 2019
Distribuce v ČR: HORUS CyclicDaemon

Toto 2CD album z roku 2019 nabízí na prvním nosiči s názvem Gathering záznam koncertu ze dne 20. října 2018 v kostele svaté Marie ve Philadephii a na druhém CD je opět živý záznam vysílání Iana Boddyho na rádiu Star’s End ze dne 21. října téhož roku a v témže městě.

Gathering 

Je zde sedm skladeb o celkové délce skoro 78 minut. Ne však každá skladba trvá deset minut, dvě jsou delší a dvě kratší. První skladba Shrine je úvodní rozjezdovkou. Začíná jakýmsi vytím a brzy se přidá basový rytmus s táhlou melodií nad ním a chvíli nato i jednoduché bicí. Tempo je celkem mírné, melodie se obkreslováním dalšími motivy harmonizuje, ale udržuje skladbě stálou náladu.

Ta se ovšem díky rytmu zvýrazněnému bicími stane mnohem agresivnější a teprve po kulminaci se pomalu zklidňuje a zhruba od 8:30 přechází do táhlého clusteru, poté jednoho tónu s občasnými hlubokými údery. Protože z toho všeho vyroste druhá skladba Stay, na níž se autorsky podílel Markus Reuter, řekl bych, že v té době Boddy přepínal na další elektronická zařízení a potřeboval mít k tomu volné ruce. To se totiž opakuje u většiny ostatních skladeb, že se ke konci takto ztišují a potom nastupuje bez přerušení další skladba. Řekl bych, že tato skladba je jedna z nejpovedenějších kompozičně. Do přetrvávající křišťálové melodie se díky crescendu přibližuje a vzdaluje spíše agresivní fráze. Vedle křišťálové melodie se ovšem objevuje ještě další, zajímavě se proměňující a variující. Celou dobu setrvává pomalé, skoro líné tempo. A takto to vše od osmé minuty odplývá a přechází do třetí skladby Quantum of Memory. Ta začíná jemnými výbuchy clusterů, z nichž vyroste jasná, atmosférická melodie. Konejší nás asi do 2:30, než se z ní pomalu vyloupne jemný, zvonivý rytmus, který doplní pomalé basy. Ty potom převezmou vedoucí roli, poněkud v duchu minimalismu Steva Reicha. Tak trochu jako školní úloha, jak správně harmonizovat basy. Až kolem šesté minuty nastoupí nad tím vším táhlá melodie. Ta není nijak výrazná, spíše v pozadí, ale stále o ní víte. Kolem 7:30 ustupuje rytmus do pozadí, i když zůstává a prvenství získává pomalý, harmonický akord, proložený takřka tichem. Ale to už je opět přechod do čtvrté skladby Incognito. Ta není tak plynulá jako předchozí skladby, i když soudržnost drží táhlá melodie. Tu však přerušují hluboké údery oddělované pauzami. Údery se stávají častější, takže vytvoří jakýsi tepavý rytmus, který po druhé minutě převezme jedinou, hlavní úlohu a k němu se přidá výrazná melodie. Ta se dost ostinátně opakuje společně s rytmem, později trochu variuje. Bez zrychlení to vydrží až do konce, kde nastane zklidnění do chvilkového ticha a hned nastupuje ústřední skladba Altair. To je jméno nejjasnější hvězdy souhvězdí Orla, i celého 2CD, a nejdelší 17 minut dlouhé skladby. Počáteční bublání je podpořeno občas hlubokým basem, pak začíná táhlá melodie, proměňující v sobě barvu a zároveň spodní rytmus. Ta se náhle změní v naléhavou a jakoby vyjadřující pohodový let kosmem. Je v ní snění a pulzace vzdalování a přibližování. Jako hvězdičky, které míjíme se kolem ní objevují prskavé a bublavé tóny. Ale let pokračuje dál stejným tempem. Občas převáží rytmus, jindy zase melodie. Kolem jedenácté minuty rytmus ustává a melodie se zpomaluje. Táhne se jako stříbrná nit, do které občas probublává druhá melodie. Vše utichá a vzdaluje se a přichází šestá skladba Two Blocks. Atmosférický vítr a erupce dost nepříjemných zvuků, tepající, pochodový rytmus to spojuje a slabá, tenká melodie v pozadí. Erupce přestávají, zůstává jen rytmus, melodie je slabá, spíše šepotem v pozadí, jen chvílemi je znatelnější. Přidává se k ní opakující se kolotočová fráze. Před šestou minutou se rytmus náhle zhustí, přidají se k němu bicí a pak s ním komunikuje i melodie. Opět náhle rytmus takřka ustane a přejde do pomalého tempa. Vede sice melodie, ale rytmus se nedá a zase je výrazný a rychlý. Do jedenácté minuty je to taková studie generál basu. Pak už je pouze sférický šum, než nastane závěrečná erupce, potlesk a ticho. A tehdy je čas na poslední skladbu The Thaumaturge. Ta vás od počátku svým napětím připravuje na závěrečné, taneční veselí. Středně rychlé tempo, doplňované nenáročnou, znovu se opakující melodií a na konci opět zklidnění a potlesk.

Na albu Ian Boddy udržel stejnou atmosféru, která posluchače vtahuje a překvapuje a dokázal, že umí analogová zařízení využívat k tvoření hudby, která oslovuje srdce.

Ian Boddy

Star’s End 

Na druhém CD je pět skladeb o celkovém trvání kolem 63 minut. Jejich délka je trochu rozdílná, ale tři jsou delší. Jak jsem již uvedl, toto CD je záznamem živého vysílání na rádiu Star’s End, za nímž stojí Chuck van Zyl žijící ve Philadelphii, organizátor tzv. The Gatherings Concert Series, které je zaměřeno na ambientní hudbu. Každý umělec má čas kolem 60 minut. Nejvíce toho využíval Erik Wøllo, který potom také tyto pořady vydal.

Nejkratší, první skladba se jmenuje Sanctum. Začíná takřka neznatelnou melodií, která potom crescendem vyroste do mohutné rýhy, se zvukem podobným tryskovému letadlu. Ta zmizí a zůstává klastrový chorál. Přes ten znovu přejede obdobný zvuk jako na začátku. V tomto duchu se to již mírněji střídá, chorál je trochu výraznější a na konci skladby, která přechází do druhé Unquiet, jsou zvuky podobné havranům. Další skladba je skoro stejně dlouhá, obě patří k těm kratším. Oproti svému názvu je kupodivu pomalá a klidná, a v podstatě se v ní střídají zesilováním a vzdalováním dvě fráze, pod nimiž je trochu rozrušující klastrový šum. Barva tónů trochu připomíná troubení zámořských lodí a šum zvuk vln moře. V šumu vše přejde do třetí skladby Spire. Začátek připomíná silnou vánici, možná kolem věže, podle názvu skladby. Do ní se rozjede typický, minimalistický rytmus zvonkové barvy a tichý, občasný, sametový bas. Nenápadně se do toho vplíží táhlá melodie, která si radostně preluduje. Ta se později zharmonizuje a celá skladba se ztišuje a zklidňuje. Tato harmonie nabývá kolem sedmé minuty vrchu i hlasitosti a přidává se ještě další preludující si motiv. Pak už ale zase jsou hlasitější rytmy, které skladbu zklidňují, zpomalují, ztišují, a nakonec mizí a zůstává jen jedna, táhlá melodie. To už jsme ale opět postoupili do další, skoro dvacetiminutové skladby Apostasy, česky Odpadnutí. Pokud letíme raketou, tak asi její části, protože poslední skladba se pak jmenuje Zbytky, Remnants. Tomu by odpovídaly úvodní clustery plné šumů, než nám před čtvrtou minutou mizí a začíná tepající rytmus. Není agresivní, spíše v sametovém, hlubokém rejstříku a postupně se k němu přidává jemnější, táhlá melodie ve výškách a velmi jemňoučké bicí, spíše na hi-hat. Stává se z toho krásně kompaktní kompozice. Časem se v ní objevují další melodické nápady, o různé barvě rejstříků. Rytmika vše drží a skladba se stává místy naléhavější, než se zase uklidní a přijde nová vlna crescenda a nové zklidnění. Po čtrnácté minutě skoro zmizí rytmus a dominuje pouze jedna, táhlá melodie, kolem níž probleskují tóny rytmiky. V této meditativní náladě doletíme až do páté skladby. Velmi klidná, pomalá skladba s odmlkami symbolizuje zřejmě jednotlivé zbytky plynoucí v kosmu. Její hlasitost se zhruba ve čtvrté minutě naléhavě zesiluje a přidává se sample neurčitého chorálu. Skladba dlouho utichá, drží se na jednom dronu, kolem něhož ještě nějakou dobu pomalu vyvěrá a mizí melodie, až zůstává pouze drone a dlouho, dlouho utichá.

Osobně mají moje uši rády spíše konkrétní hudbu než zvuky, které se lépe hodí k filmu. Ovšem Ian Boddy dokázal, že tyto zvuky neomezují jeho invenci, má zajímavé nápady a je to pro posluchače zcela určitě hudba, která oslovuje nejen uši, ale i srdce.