Dva derviši

5
Markus Reuter & Ian Boddy: Dervish
(CD, DIN33)

Markus Reuter & Ian Boddy: Dervish (CD)

7 skladeb, 51:52| DiN | DIN33
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

*

Musím říci, že u některých hudebníků je někdy lepší, když nehrají sami, protože vzájemnou komunikací přicházejí možná oběma stranám nové nápady, na něž by sami nepřišli. Pak je také ovšem důležité, jakého spoluhráče si vyberou. To je podle mne i případ Iana Boddyho. Je to velký experimentátor s elektronikou a zvukem vůbec, což může být s technického hlediska kolikrát zajímavé, ale důležitější je, jak se toho využije v hudbě. A právě toto CD je toho příkladem.

Z pouhé elektronické hudby se najednou stává moderní vážná hudba s velmi zajímavými místy. Přitom vlastně žádný z protagonistů alba, ani dalších spoluhráčů se jí nezabývá. Markus Reuter je specialista na tzv. dotekovou kytaru (touch guitar), jeho vlastní vynález. V podstatě jde o speciálně naladěnou elektrickou kytaru, kde nehrajete drnkáním, ale pouze jemnými doteky. Něco podobného u nás praktikuje ve svých skladbách také Dáša Andrtová.

Základy pro toto album si na tuto kytaru nahrál Reuter již v roce 2008 v Rakousku. S těmi pak ve studiu různě pracoval Boddy a elektronicky je zpracovával a doplňoval vlastními nápady. Přizval si dále bubeníka Pata Mastelotta, elektronického čaroděje z bývalé skupiny King Crimson. Ten dodal do některých skladeb poněkud brutálnější rytmus i náladu, připomínající skladby z jeho dřívější skupiny. Ovšem Boddy si se skladbami tentokrát opravdu hodně pohrál a do tří z nich pozval ještě smyčcový kvartet. Ze sedmi skladeb na albu má většina z nich délku 6 – 7 minut, až na poslední, skoro 12minutovou.

Vedle velmi rytmických částí, které kulminují, více převažují místa spíše sférická, naprosto bez rytmu, přecházející až do meditativního ticha. Ovšem hudba má v sobě dost nečekaných zvratů a rozhodně se o ní nedá říci, že by byla nějak typicky melodická, nebo se pracovalo s motivem, který se déle rozvíjí. Často jsou tu atonální místa a více se pracuje s náladami a pocity než s myšlenkami, které na sebe navazují. Inspirováno čátečně hudební teorií skladatele 20. století, Oliviera Messiaena, jehož slavné tóny jsou vetknuty do symfonie Turangalia. Výsledkem jest zrcadlový obraz odstínů a barev, u nichž je nemožné určit, kdo je právě hraje.

Silová dynamika na této nahrávce byla dosažena inženýrem Clemensem Schleiwiesem, který přepsal digitální nahrávky zpět na analogovou pásku. Ty byly pak prohnány přes špičkový zvukařský stůl, který používal i David Bowie a Brian Eno pro své legendární výlety v Hansa Studios, Berlín. Jde o hudbu, která vás jistě zaujme.

© Jiří Mazánek
© okultura, MMX

*

 

Uložit