Jayne Mansfieldová: satanistka

44

*

Jayne Mansfieldová: satanistka

„Život je velká radost – smrt velké odříkání. Proto si užijte života co nejvíce – TEĎ HNED!“

Anton La Vey, Kniha Satanova 1, IV:1

„Všechny tvé kosti pak hrdě řeknou, Kdo se mi vyrovná? Nebyl jsem snad příliš mocným sokem svým nepřátelům? Neosvobodil jsem se SÁM, vlastním rozumem a tělem?“

Anton La Vey, Kniha Satanova 2, IV:1

*

Pro většinu veřejnosti zůstává Jayne Mansfieldová v paměti jako „natvrdlá blondýnka“, možná dokonce ještě víc než samotná Marilyn Monroe. S úmrtím Monroe měla definitivně skončit éra natvrdlých blondýnek, a vskutku tomu tak i po nějaký čas bylo. A protože obě dvě byly zaškatulkované do určitého typu role, stala se tato skutečnost koncem jejich kariér, ačkoliv u obou k tomu došlo odlišným způsobem.

Slečna Monroe se od té doby stala ikonou americké kultury a historie stejným způsobem jako její mužský protějšek James Dean, kdežto Jayne zůstane navždy v paměti jako zábavná a praštěná blondýnka, královna špinavých kšeftů, bohyně kýčovitých filmů anebo sobecká ženská posedlá potřebou být středem zájmu médií.

Málo je ovšem znám fakt, že se velice zajímala o okultno už od raného mládí a že v polovině 60. let (20. století – pozn. překl.) se přidala k aktivitám svého dobrého přítele Antona La Veye a jeho tehdy nově založené Církvi Satanově. Ať už je vaše představa o Jayne jakákoliv, jedna věc je jistá… byla opravdovou Hvězdou. Mnoha způsoby.

Narodila se roku 1933 jako Vera Jayne Palmer v Pennsylvanii a jako miliony mladých dívek tehdy v USA podlehla svodu opojné drogy zvané „Hollywood“. Sbírala posedle informace a fotky svých oblíbených hvězd, včetně Shirley Temple a Johnny Weissmullera a v průběhu let se rozhodla na pozadí této touhy, že chce rovněž být filmovou hvězdou.

Jayne Mansfieldová

Vdala se za studenta z kolejí Paula Mansfielda, když jí bylo 16. Otěhotněla s ním a dítě, Jayne Marie, se stalo první důvěrnicí a asistentkou své matky na cestě na hvězdné nebe. V té době, zhruba na počátku 50. let, žila rodina v Texasu.

Jenže když se Mansfield vrátil ze zahraničí, kde byl s americkou armádou, vyjeli si na výlet do Kalifornie, kde prý Jayne na hranicích státu vyskočila z auta, políbila zem a řekla: „Jsem doma“.

Brzo bylo jejímu manželovi jasné, že nemá absolutně žádné plány na návrat…

V její autobiografii Jayne Mansfield‘s wild, wild world (v knize dedikované „Lásce“…), pozdější manžel Mickey Hargitay vypráví: „Obětuje kohokoliv – ať už je to dobrá stránka její povahy nebo ne – když se nedokáže sžít s tím, co ona potřebuje a jaké má požadavky.“ A ještě, „Když Jayne něco opravdu chce, dávejte si pozor. Opravdu dostane to, co chce.“

A tak jest fundament magie ustaven – Vůlí!

Dalších pár let strávila v Hollywoodu snahou strhnout na sebe pozornost všemi možnými způsoby – soutěžemi o královnu krásy, senzačními kousky a nebo jenom prostým odhalováním svého těla plného křivek. A čím více a více se hroužila do role chechtající se a peroxidem odbarvené krásky aspirující na hvězdu, tím víc se jí dostávalo pozornosti, kterou požadovala. Každá fotka, každý titul ze soutěže, každá zmínka o „Jayne Mansfieldové“ v tisku… Vše se stalo jejími invokacemi a jak v tom nabývala dovednosti a poznávala více a více lidí, tím více se jí vyplácelo její rituální vystupování.

„Ano, mé ego procházelo deflací, protože jsem věřila, že bych se mohla případně stát hvězdou.“

V roce 1955 podepsala smlouvu s Warner Bros. a byla samozřejmě v sedmém nebi. Byl teď v byznysu, jak to vždycky chtěla, a začala rozvíjet svůj již velmi otevřený a vstřícný postoj k tisku. Byla si velmi dobře vědoma skutečnosti, že filmová hvězda nemůže existovat bez fanoušků, a proto pořád potřebovala tisk – dobré zprávy, špatné zprávy, prostě jakoukoliv zmínku o sobě.

A této pozornosti se jí dostávalo. Její život se stal vřavou cvakajících fotoaparátů a fanoušků dychtících po podpisu. Ochotně souhlasila se vším. „Není útěku před očima veřejnosti, jak se zdá, ať už je to plánované nebo přirozené.“

V roce 1955 také potkala lásku svého života, Mickey Hargitaye, dřívějšího „Mr. Universe“, který v té době byl součástí show Mae Westové. Proslýchá se, že Westová byla tak zklamaná silnou láskou této mladé dvojky, že vyžadovala, aby Hargitay na zvláštní tiskové konferenci popřel svůj vztah s Jayne Mansfieldovou.

Růžový palác Jayne

Namísto toho ohlásil jejich zasnoubení a výsledkem byla bitka mezi ním a tělesným strážcem Mae Westové – k uspokojení fotografů… a Jayne!

A byl to dozajista její zlatý věk. Dvojice nyní žila v Hollywoodu v domě o 35 pokojích, jenž nesl název „Růžový palác“, protože téměř vše tam bylo růžové (oblíbená barva Jayne…) a Jayne měla úžasný úspěch v letech 56/57 s show nazvanou Will Success spoil Rock Hunter?, rock&rollovou filmovou klasikou The girl can’t help it (kde účinkovali Fats Domino, Gene Vincent, Eddie Cochran a Little Richard!) a filmovou verzí Rock Hunter.

Pak podepsala smlouvu s 20th Century Fox, neboť Warner ji krátce předtím v tichosti propustil, pravděpodobně proto, že si mysleli, že spíš je blázen do médií a jejich pouťová atrakce než talentovaná herečka. Na publicitu zaměřené senzační vrtochy měly značný význam dnes jako dříve. Jeden zábavný moment například je ten, který částečně zvěčnil Kenneth Anger v Hollywood’s Babylon (vydání Arrow Books). Jayne zase vypráví tuhle historku ve Wild, wild world

Sophia Loren a Jayne Mansfield

„Jakmile jsem dorazila k Romanoff, kráčela jsem ihned ke stolu slečny (Sofie) Lorenové, abych jí složila poklonu. Seděla tam a já stála. Naklonila jsem se k ní a fotografové se svým šestým smyslem pro to být na správném místě s vyvalenýma očima fotili. Neměla jsem představu, že jsem toho tolik ukazovala. Jedině jsem si uvědomila, kolik jsem toho ukázala, když jsem viděla výraz na tváři Lorenové a povšimla jsem si, že mi kouká do výstřihu.“

Jistě incident, který byl ozvěnou jiného, který se udál již dříve v její kariéře, když se ona a její člověk pro publicitu dostavili na setkání s veřejností a tiskovou konferenci k filmu s názvem Underwater, kde hrála Jane Russellová. Jayne tam spadla do bazénu a předstírala, že neumí plavat… A k dovršení všeho ztratila horní část svých bikin! Když přišla Jane Russellová, žádnému fotografovi už nezbyl film…

V té době byla opravdu hvězdou, ale studio jí nenabízelo nic jiného než role podle toho, jak si ji zaškatulkovali. Přirozeně ztratila všechny iluze a tím zoufaleji tíhla ke statutu hvězdy a všeho, co k tomu patří. Její fanoušci ji přesto pořád ještě milovali a mohli si číst o všech jejích četných milostných aférách, jejích dětech a filmech v časopisech pro fanoušky.

Sophia Loren a Jayne Mansfield (II)

Její manželství a vztah s Hargitayem občas fungoval, občas nikoli. Velká Mansfieldová si byla vědoma a byla pyšná na svoji sexualitu („Vychovávám děti, abych se pyšnila jejich tělíčky, dobře se o ně starala a těšila se z nich. Mickey to cítí úplně stejně. Můžete mě vidět jako nápadně sexuálně přitažlivou ženu, ale musíte připustit, že to, jak se chovám, má velkou odezvu.“).

Prohlásila, že „cudnost je nechutná perverze“, a také že John F. Kennedy byl jejím milencem stejně jako král rock&rollu – Elvis Presley (který jí dokonce věnoval růžový motocykl!).

Začátek 60. let nebyl právě dobrý pro její kariéru – nebo i jinak. Jediné nabídky pocházely od amerických producentů béček a pak druhořadé nabídky z Evropy. Promises, promises! z roku 1963, kde rovněž hrál Mickey, je docela zábavný příběh o prostopášné blondýnce (hádejte které?) na zábavní plavbě se svým impotentním manželem. Film je často vzpomínán, protože Jayne tam v několika scénách hrála nahá, což ji vůbec neuvádělo do rozpaků. Naopak, pomohlo to filmu a jí se dostalo větší publicity. Jenže je rovněž významné, že to byl další „typický“ film Jayne Mansfieldové, takový, v němž se opravdový talent nemohl projevit a významné bylo jenom její tělo, tělo s krásným hlasem.

Cestovala s dětmi po Evropě, kde v Německu v roce 1963 natočila Homesick for St. Paul a v roce 1964 v Itálii Primitive Love. A ve Státech dělala filmy jako Las Vegas Hillbillies, kde hrála další blondýnka s velkým zadkem, Mamie Van Dorenová. Jenže, jak všichni víme, pro Jayne Mansfieldovou to nebyla nikdy žádná konkurence a v oné době si pořád ještě věřila, že by brzo mohla mít šanci dostat „vážnější“ role. Smutné je, že se to nestalo, ale nad tím bychom se neměli rmoutit. Člověk nesmí nikdy zapomenout, že spousta filmů, které by jinak byly naprostým a nezajímavým odpadem, únavným a rádoby strhujícím, byly obdařeny znamenitou náladou díky její přítomnosti.

Mám na mysli to, že kdo by se staral o filmy jako The Loves of Hercules, The George Raft Story, kdyby tam nebylo jí? Od The girl can’t help it, přes Rock Hunter, Too hot to handle, Promises, promises!, až po Las Vegas Hillbillies tu existuje opravdová láska k médiu jako takovému z její strany. A ačkoliv si možná nebyla sama sebe vědoma, přinejmenším v počátcích své kariéry, je to další zajímavý magický názor, který pomáhal udržet ji naživu a vždy s vůlí…

„Tak tedy musí pracovat každý umělec. Prvně musí najít sám sebe. Dále musí najít formu, který mu vyhovuje, aby se vyjádřil. Poté musí tuto formu milovat, jako formu, uctívat ji, chápat ji a ovládnout ji s tou nejminutóznější pozorností, dokud se mu (jak to vypadá) sama nepřizpůsobí s dychtivou pružností a neodpovídá mu přesně a příhodně, s dokonalou automatičností orgánu, který se evolucí zdokonalil, na každý jeho i ten nejnepatrnější náznak, na jeho největší gesto.“

– Aleister Crowley: The Law is for all. Commentaries on Liber AL vel Legis, část druhá, 17-21.

A to je skutečnost, která nemůže být nikdy popřena. Tyto filmy, spolu s jejím veřejným životem, jsou její marky v čase. Nezáleží na tom, jak „lacině“ vypadají pro běžného člověka, pořád jsou její a nikoho jiného.

Jayne očima Steve Olivera

V polovině 60. let se zúčastnila několika víkendových sezení organizovaných Antonem La Veyem a jeho kongregací Čarodějnic v San Francisku. A když se toto jádro objevilo v Církvi Satanově v roce 1966, Jayne tam byla také.

Ona a dr. La Vey se stali dobrými přáteli a docházela na jejich rituály a exkurze. Byla to jistě pevná základna, kterou v životě potřebovala, někdo, kdo bral ji a její zájmy vážně a považoval ji za magickou hvězdu, nikoliv za mediální filmovou hvězdu.

Její kariéra definitivně padala po spirále dolů. Začala pít kvůli dobrému pocitu, neboť se jí nedostalo žádného opravdového uspokojení od mužů s ní spojených – ať už to byl Enrico Bomba, italský producent, a Matt Cimber, Bombův předchůdce a rovněž producent a režisér italského původu. Mickey Hargitay a děti byli v jednom kole v mediálním cirkuse, v němž zřejmě neexistovalo vůbec žádné soukromí. Takže přirozeně byla magická a terapeutická podpora Církve Satanovy právě to, co Jayne potřebovala.

Sloupky zabývající se klepy se živily na tomto jejím zvláštním zájmu a mysleli si, že je načase obrátit a udělat z ní děvku a škvár. Je vždy snadnější někoho kopnout, když už leží. Teď se všechna její prostopášnost a povídání o „sexualitě“ mohlo obrátit proti ní. („V sexu jsem upřímná. Sex je nejkrásnější a nejpřirozenější věc na světě, když dva lidé jsou k sobě přitahováni. Když ho dusíte, potlačujete, popíráte přirozenost, která vám byla dána – pak je to špatné. To je pro mne velký hřích, nedělat, co vám přirozenost velí konat.“)

Bylo to cosi, co Sam Brody pocítil v samých počátcích. Byl milencem Jayne a jejím právníkem od rozvodu s Mattem Cimberem a pokoušel se Jayne satanismus rozmluvit. Když spolu navštívili La Veyův dům v San Francisku, Brody se zjevně vysmíval La Veyovi a sáhnul na jistou lebku v tom domě, ačkoliv byl varován, aby tak nečinil. „Do roka zemřete. Uvidíte, co to znamená vysmívat se a pohrdat Ďáblem,“ řekl mu La Vey a od té doby se život pro Jayne stal velkou šlamastikou.

Bouračka Jayne

Pár měl za sebou už několik autonehod, které se jim jevily pocházet z událostí, jež jim byly zřejmé a Jayne začala být paranoidní a zmatená. Protože znala důvod těchto neštěstí, který spočíval v Brodyho aroganci a ignoranci, byla vláčena mezi těmito dvěma muži, tíhla však k Brodymu.

28. června 1967, v době vrcholícího Léta lásky, měli další autonehodu v Biloxi, na cestě na televizní show v New Orleans. Mansfieldová, Brody a řidič byli okamžitě mrtví a její děti, které byly na zadním sedadle, přežily!

V novinách se dostalo zprávě o její smrti enormního prostoru, doprovázely ji fotky ze slavných 50. let a zobrazovaly ji jako vřelou a těžce pracující matku. Tisk a Jayne žili ve velmi symbiotickém vztahu a většina nekrologů se přeměnila na laskavé a emocionální ódy. Její nepřátelé viděli, že je výhodné jít vedle ní, teď, když byla mrtvá… Mae Westová například řekla:

„Byla zlá. Byla tak plná zloby, že jednoho dne explodovala a její hlava letěla jedním směrem a tělo druhým.“

To, co můžeme udělat my dnes, je milovat ji za to, čím byla – Hvězdou. Hvězdou v magickém smyslu – determinovanou, se silnou vůlí a úspěšnou, na svém vlastním pravdivém orbitu. Byla velmi osobitá.

„Na prahu noci jsem pocítila velikou radost. Svět byl mojí ústřicí a já byla jeho perlou. Nezakoušela jsem žádných obav, jenom radostné vzrušení.“

– Jayne v knize Wild, wild world

*

Poznámky:

1 In Anton La Vey: Satanská bible. Reflex, Praha 1991.
2 Ibid.

© Carl Abrahamsson
© okultura, MMIV

Uložit