O čísle

41

„Pán je jediný a není druhého. A před jedničkou co počítáš?“
Ladislav Moučka: Sefer Jecira pražská. Půdorys, Praha 1998.

Bůh stvořil jedno stvoření, proto jeden Bůh, to je argument proti polyteismu.
Při prvním vzejití do dvou a jen do dvou (ne do tří!). Co z jediného vypadne, odpadne do čísla (odlučování).
Vyvolané či vyvozené, ale ne způsobené.
Stvořil nebe a zemi – dvojí oddělení a číslu podřízeno jest.
Božská oblast: osoby vycházející, ale ne vně jednoho (nebo ven), totiž Syn a Duch svatý, kteří ne vně toho jediného, ale totéž jako ta Jednota sama jsou. Nejsou účinky Otce, jako by byli vně Otce, neboť jsou dříve a před vším působením a tvořením. Syn je v Otci a Otec v Synu (J 10,30).
Vycházejí z jednoho a jsou v Jednom, v němž nejsou čísla! Není to upadnutí do Vně-Bytí!

 

→ Ten, který vzchází

Ten, který vzchází, je jiný, ale ne než ten, z něhož vzchází (něco jiného = příroda), někdo jiný (člověk).
Neutrum neplodí a není plozeno. Muž plodí, neplodil by však, kdyby nebylo co plodit.
Liché a sudé spadá v jedno.
Ona (žena) není číslem, ani počitatelná, přesto je zdrojem všech čísel a nedostává se do rozporu se svojí jednotou. Ó požehnaná!
Ta čísla a to počítané v sobě sjednocuje (to je Bůh).
Pravím: „Chce-li od tebe žena číslo, nejdete zpět k jednotě, leč však k dělení, arci zpět k dělení.“
Příroda nečiní skoků, ale sestupuje ve spořádaném stavu, krok za krokem, tak pomalu, jak jen to jde, a to znamená jen ke dvěma (nebe a zemi, muže a ženu, je učinil).
Jednou Bůh mluvil dvojí (Job 33,14) a jednou poprvé a neopakuje to.
Budeš je proměňovat a oni budou proměněni. Tomu rozuměj, kdož můžeš, v pravdě není nic stálého. V pravdě jest vše.
Ty se neměníš, ty, ó Pane, se neměníš.
Vězte, žeť jest oddělil Hospodin sobě milého (Ž 4,4).
Odpad od jediného vede ke dvěma, v počátku stvořil Bůh nebe a zemi, a ten, který je jedno, stvořil dvě. Další čísla nejsou tak strašná, jako první dělení do dvou, a proto je i zlověstný druhý den stvoření, totiž outerek.
Sinistrální je dvojka.
Od jednoty k číslu.

→ O proměně druhu

Bůh nemá velikost, je bezrozměrný.
Přidá-li se číslo k číslu, mění se druh, nejde o to vzdálení se od Jednoty (to také a hlavně!), ale o to, že se mění druh. Promysli to.
6 + 6 není nějaký dvojnásobek čísla 6, ale zcela jiným druhem. Tak tedy i žena už je jiným druhem od muže.
„Více lidí účastí na ideji jsou jeden člověk,“ říkají mudrci.
Tak jsou (jako osoby) privatio (oloupeni) a mít něco úrovní závislou (neboť zde jedno visí na druhém) znamená, že má-li věc jeden, nemůže ji mít druhý.
To, co může mít každý (ryba a chléb jako krmě od Ježíše), už není úrovní závislou, nýbrž božskou, kde vše je jedno. A pravím vám: „To osvědčujte a dosvědčujte!“

 

→ O trpném a činném

Nebe a země nemají žádnou společnou matérii a nepatří k témuž rodu. Nejde o principy analogického vztahu.
Takovým působením, jako nebe působí, nic netrpí, nic není ničím dotýkáno, neochabuje a nestárne, působí jednostejně (jednou formou).
Působení takového působícího, jako je zde naznačeno nebem, už nezůstává v trpícím, když to působení odejde.
Stále musíme usilovat o Ducha svatého.
Světlo a horko. Světlo nezůstane v prostředí, když odejde zdroj, odejde i ono (působení na trpícího a nezapustí v něm kořeny).
Kořenem světla je nebe, ta forma nikdy nemůže být sdělena.
Horko to ozářené prostředí pronikne díky přijímavosti (před-připravenosti), a tím horko zakoření v prostředí a ulpí na něm a stane se (to prostředí) dědicem horka. Jinak je to s nebem, to prostředí na ně nikdy není připraveno. Promysli to.
Promysli, jak se předpřipravit na proniknutí Duchem svatým, aby v tobě mohl zakořenit a ulpět na tobě, aby se v tobě mohl rodit (neustále), neboť mít jej nemůžeš, nemáš ho navěky, můžeš ho jen neustále rodit.

Přestaneš plodit, přestaneš rodit.

Příroda nikdy nezačíná to, co nemůže dokončit. Takto úsilí člověka o nebeské je nadpřirozené! „Kořeny nemají“ (Lk 8,13).

→ O rozdílnosti dokonalosti podstatných forem

Trpící vždy žízní po onom jemu přiřazeném působícím (kdo mě pije, žízní trpí). To trpící je chválou, ctí a slávou toho působícího.
Žena to trpící, muž to působící. Nejde o to viditelné, nýbrž o to neviditelné.
K tomu slovo, chvalte Pána (1Tim 1,17). Nikdo sobě samotnému, nýbrž Bohu může dát čest. Žena má trpět, ukazovat to působící, a to je mystérium utrpení (rození), které v manželství (násilí) vchází na ženy.
To působící od svého trpícího vůbec nic nepřijímá a není dotčeno, naopak vše v trpícím je čirý dar, který seshora rozlévá působící na své trpící (nebe na zemi).
Co je první, je nejhodnotnější a je to závazné. A co se odvozuje, je závislé, méně bohaté. Proto je Bůh jeho vlastní poznání a jeho vlastní bytí.
I ty tak buď, arci, buď jeho poznání a budeš jeho bytí. V bohu totiž není něco jiného být a poznávat podle věci, nýbrž také podle pojmu inteligence (rozumu).

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi.

Uložit