Démonicky oslňující kouzlo kina

15

Kino je plodem romantismu. Nikdy dříve nebyla taková masová výroba idolů. Z herců se dělají hrdinové s fascinující mocí a z hereček eroticky přitažlivé bohyně. »Hvězdy« sestupují na zem, aby do ní otiskly svá chodidla a jejich činy mají nezřízenou reklamu, jsou vynášeny ve sdělovacích prostředcích (opět zpátky do nebe), které jim dodávají lesk a kouzelný půvab, zkrášlují je, činí je atraktivními a ony na oplátku kolem sebe zase šíří okouzlující atmosféru. Jsou zidealizovány a zromantizovány. Dostává se jim publicity a pěstuje se kolem nich kult osobnosti. Okouzlující mladé dívky, fotomodelky a reklamní krasavci.
Bio Illusion – živé iluze, animované obrázky. Vzpomeňme úžasně nových a tak věrohodných speciálních efektů ve Spielbergově filmu
Jurský park pocházejících z dílny trikových kouzelníků z Industrial Light & Magic. Cože to ten název vlastně říká?
Sedíte v sešeřelém kině a v magických okamžicích před dopadnutím prvních světelných paprsků na bílé plátno čekáte na cosi úžasného. Na stvoření nových světů.
»Co vidíš v temnotách, když přicházejí démoni?«

– San

→ Démonicky oslňující kouzlo kina

Z jakéhosi důvodu jsem se rozhodl nazvat tuto přednášku Démonicky oslňující kouzlo kina, a než začneme, bude myslím nejlepší, když nejprve přesně vymezíme pojmy »démonický« a »oslňující kouzlo«.

V popisné mytologii je démon, protikladný andělu, zlovolnou mocí, která může působit jen tehdy, dostane-li příkaz od lidské nebo božské vůle. Ve všech kulturách existuje obrovská spousta démonů, a většina z nich – jak se zdá – pouze nastavuje zrcadlo, zrovna jako andělé, charakterům a vlastnostem, jež skrývá lidská psýcha.

Evokujte chamtivého Mamona, zradou prolezlého Samaela, Belzebuba radujícího se z rozkladu, a pochopíte, co mám na mysli.

Všichni démoni zrcadlí onu takzvanou temnější stránku lidské povahy, a ať už člověk tuto skutečnost přijmout chce či nikoliv, je to v podstatě jen záležitost intelektuální zralosti individua.

»Oslňující kouzlo«1, nebo okouzlit, znamená původně fascinovat, očarovat, podvědomě přitahovat.

Osoba s dostatkem osobního kouzla dokáže přinutit lidi dělat věci, aniž by to současně dalo vyjádřit slovy. Má to co dělat s pohledy, reputací, osobní aurou a mnoha dalšími věcmi. Okouzlit někoho pak znamená upoutat něčí pozornost, aniž by dotyčná osoba tušila, o co přesně jde. Používat jiné techniky než řeč nebo gesta, používat síly, které nevidíme nebo necítíme. Okultní síly.

Kino je vynikajícím příkladem nejdémoničtější umělecké formy dnešní doby, a kino i divadlo jsou jako pohanský chrám, v němž se shromáždili věřící, aby přijali poselství z jiných říší, z jiných úrovní vědomí, ztotožnili se se svými idoly, ustavili základní principy chování, dosáhli uspokojení (nebo přinejmenším příjemného vzrušení) náboženských, sexuálních nebo jiných osobních potřeb.

Jsme sami v úplné tmě. Není tu jiných dojmů než těch, které proudí z plátna a z úst těch, co se na něm pohybují, a ty padají přímo do našeho já. Velikost plátna, barvy, pohyby, akce, hudba – to vše se vzájemně ovlivňuje a vytváří vizi zázraku a iluzi, která je nepřekonatelná, vyjma skutečných náboženských nebo mystických vizí.

Zcela nepochybně je to extrémně mocné médium a lze ho přirozeně využít i zneužít. Efektivní filmová propaganda promývala mozky miliónů lidí v komunistických a národně-socialistických režimech a pomáhala tyto říše zla vytvářet.

Kino je vynikajícím příkladem nejdémoničtější umělecké formy dnešní doby, a kino i divadlo jsou jako pohanský chrám, v němž se shromáždili věřící, aby přijali poselství z jiných říší, z jiných úrovní vědomí, ztotožnili se se svými idoly, ustavili základní principy chování, dosáhli uspokojení (nebo přinejmenším příjemného vzrušení) náboženských, sexuálních nebo jiných osobních potřeb.

Avšak film jako takový, a na to nesmíme zapomenout, je právě jen médium, a zrovna tak ho lze samozřejmě využít pro kreativní vize lásky, života, síly, umění a vznešenosti, a tím pádem i s odpovídajícími účinky. Platí to i pro všechny magické praktiky. Technika samotná zůstává stále jen technikou a to, jak by se měl člověk dívat na magickou operaci, má co dělat jen se samotným mágem a cílem snažení tohoto mága.

Je zavádějící myslet si, že film jako takový je médiem vizionářů. Není to pravda. Film je 100% technické médium, a pokud člověk nezvládne jeho technickou stránku, nedosáhne ničeho. Zrovna jako v magii. Film se stává uměleckým dílem ve chvíli, kdy si vizionářova vůle, vůle režiséra, osvojí a mistrně zvládne veškeré finesy. Zrovna jako v magii.

Díla Sergeje Ejzenštejna a Leni Riefenstahlové jsou zářnými prvořadými příklady.

Byli to mistři magie, kteří úplně náhodou začali v určitém okamžiku pracovat ve prospěch těchto specifických ideologií. Docela vážně si myslím, že by mohli bez problémů žít jinde a dosáhnout zrovna tak skvělých úspěchů v kinematografii.

Právě tak jako v magii se i kino zabývá, kdekoliv je to možné, zachycováním světla. V magii hledá adept osvícení a vedení prostřednictvím vnitřního světla, tedy Svatého anděla strážce. V kině se odehrává podobný proces, jde o pronikání světla mechanickým přístrojem a zachycování tohoto usměrněného proniknuvšího světla na kousek citlivého plastiku – na božský celuloid.

Každé pojetí těchto dvou příkladů je mimořádně individuální. Nikdy nemůže existovat dvojí stejné osvícení nebo expozice filmového pásu. A ačkoliv filmový trh diktuje konformní cítění jak co se týče filmové podoby, tak i co do obsahu, přesto je kinematografie nepřekonatelným médiem osobního, individuálního, subjektivního a kreativního sebevyjádření. Vzhledem ke skutečnosti, že je zde třeba zvládnout takové množství technických záležitostí, musí režisér umět se dostat až k samotným hranicím poznání toho, co přesně chce. Nezáleží na tom, zda-li je to vědomě (jako v případě mamutí komerční produkce, kde pracuje velký tým lidí a jde o spoustu peněz) nebo nevědomě (jako u nezávislého experimentálního filmu). Mistrovské ovládání je věc, o niž je třeba usilovat. Zrovna jako v magii.

V mnohým směrech je filmové plátno duchovním světem, který stvořily hmotné síly. Pokud výsledek svým způsobem ovlivní diváka, pak zde máme dokonalou alchymickou svatbu nebe a země, mystického a magického – božskou extázi, jejímž úkolem je převyprávět, instruovat, invokovat a evokovat v divákovi jakékoliv pocity, jak tomu chce režisér.

Jako v životě, tak i zde neexistuje žádný skutečný konflikt mezi temnotou a světlem, ale spíše dualistická potřeba jednoho tím druhým. Kdyby nebyla v sále tma jako v pytli, potom by moc mihotavého světla vycházejícího ze stříbrného plátna nemohla být tak působivá. Lze to říci i jinak: kdyby neměli Satan a Bůh jeden druhého, ani jeden z nich by neměl vůbec žádnou moc.

V mnohým směrech je filmové plátno duchovním světem, který stvořily hmotné síly. Pokud výsledek svým způsobem ovlivní diváka, pak zde máme dokonalou alchymickou svatbu nebe a země, mystického a magického – božskou extázi, jejímž úkolem je převyprávět, instruovat, invokovat a evokovat v divákovi jakékoliv pocity, jak tomu chce režisér.


Na plátně nemůže být ani řeči o nějaké realitě. Jednoduše neexistuje žádná cesta k tomu, aby realita mohla být ve filmu nějak objektivně zobrazena. Protože i kdyby to byla jen záležitost toho, že se pustí kamera a nechá se běžet, pořád ještě tu byl někdo, kdo postavil stativ, nastavil aperturu kvůli světelnosti a tak dále. Jde o volbu, která je kreativní, ať už si to tato osoba uvědomí či nikoliv.

Lidé jako vždy potřebují pojmy a kategorie, které jim umožňují pochopit a sdělovat, v kinematografii se tak setkáváme se »socialistickým realismem«, »super-realismem«, »surrealismem«, a dokonce »neorealismem«, a jimiž se klasifikují díla mnoha odlišných umělců. Je tomu tak i v magii: jsou ceremoniální mágové, čarodějnice, mágové chaosu, satanisté, katoličtí kněží, rabíni a mnoho dalších »frakcí«, které se mezi sebou odlišují nepříliš běžnými názvy, které používají z komerčních důvodů, z mocenských důvodů a sebeospravedlnění. V základě však všichni využívají stejně postupy proto, aby dosáhli toho, čeho chtějí dosáhnout… magie.

Slovo »okultní« znamená v latině »skrytý«. Okultní síly jsou v podstatě ty síly, které může člověk použít jen tehdy, dokáže-li je probudit ve svém vlastním nitru, v temných oblastech. Dnes, kdy jsou lidé zvyklí dívat se na filmové představení, potřebují režiséři a producenti nové okultní triky, nové speciální efekty, aby dokázali obecenstvo fascinovat a udržet ho v napětí a v neodolatelné touze vracet se pro zážitek z audiovizuálního tranzu. Milióny a milióny dolarů a dalších měn (hlavně indického a čínského kapitálu) jsou utráceny na výzkum a vymýšlení nových triků. A přestože jsou v komerční kinematografii scénáře pořád stejné, jako byly i dřív, je potřeba jim neustále dodávat novou podobu.

Mělo by to znamenat, že iluze, kouzlo filmového plátna a magické okouzlení může být pouze zoufale krátkodobé. Ve většině případů se emocionální trans vytrácí v tom okamžiku, kdy se rozsvítí světla. Co bylo, bylo – jde se na další film… Ovšem v případě uměleckých děl zážitek přetrvává. Zážitek, při němž jste otřeseni až do samotných základů své duše, a přece si neuvědomujete, jak k němu došlo. Zrovna jako v magii. Mág dokáže zapůsobit na lidi v rovině obličeje a svést je k tomu, aby mu poskytli to, co chce, nebo může konat podle jiných, naprosto neznámých plánů, aby zasel semena budoucí sklizně. Tady také vidíme vzájemné srovnání fotografie a kinematografie. Jde o stejné médium, jenže fotka jen dvojrozměrná a lze ji podrobně studovat a analyzovat. Film poskytuje mnohem více příležitostí k oklamání divákova rozumu, neboť žádný z promítnutých obrázků není vnímán jednotlivě. A nesmíme zapomenout na vrchol všeho, na filmovou hudbu, speciálně komponovanou a laděnou tak, aby diváka s otevřenou myslí vlákali do pasti, do níž se chytí jeho oklamaný racionální intelekt, která působí spolu se svým bratrem démonem s 25 dílčími snímky za sekundu – obrazem.

Nacistický sjezd jako spektákl

Experimentální film razil u tohoto média vždy cestu novým přístupům, a to na všech úrovních jak po stránce technické, tak i obecné. Experimentální filmař je nejčastěji tím, kdo chová tak velikou lásku k tomuto médiu, že prostě nemá v úmyslu jen převyprávět nějaký příběh nebo vyvolat dojem, ale spíše chce objevovat kvůli objevování, hledat nové světy a nové cesty, jak tyto nové objevy podat. Jinými slovy, jako všichni opravdoví mágové.

Filmem opuštěné vyprávěčské umění nebo jdoucí přímo proti němu vede k tomu, že provokuje diváka natolik, že buď svoji mysl matoucím dojmům otevírá nebo ji před nimi uzavře. Rozhodneme-li se svoji mysl otevřít, objeví se znenadání extrémně jasný obraz, expozice, odhalující například, jaká technika byla v komerčním snímku použita, aby diváka vtáhla do děje. Proč byla střihem spojena tahle sekvence s tou další? Proč je na tomto místě taková zvláštní hudba a ne někde jinde? Proč byla tato scéna snímána z tohoto úhlu a ne nějak jinak?

Jak už jsem se o tom zmínil předtím… V magii to probíhá stejně: pokud se někdo rozhodne opustit cesty racionálního myšlení a analyzovat procesy a události, které se odehrávají kolem něho, otevře svoji mysl, aby se díval kolem sebe vnitřním pohledem nebo s podvědomou vizí, začne se všechno jevit ve více či méně jasném světle. Přijmeme-li svoji temnou stránku povahy se všemi stránkami a kvalitami, které k ní patří, pak můžeme pokračovat v díle sebezdokonalování.

Řeknu-li jednoduše: tenhle film mi nevoní, protože mu nerozumím, čí je to chyba? A pokud, aniž bych měl vůbec snahu vidět za nejbližší hranice lidské existence, se už nestarám o magii a okultismus, protože v tom vidím nesmysl a dětskou hračku, jsem věrohodný nebo jsem zbabělec?

Mág může vždycky pracovat o samotě. Ve skutečnosti to tak být musí, ať už jde o muže či ženu. Režisérovým dilematem však zůstává, že konečné dílo musí ostatní umět přitáhnout. Jinak se může muž nebo žena oddávat masturbaci s kamerami a filmovými pásy. Experimentální filmař má svobodu v tom, že může zkoušet nové triky, a někdy prostě fungují a jindy zase ne. Dokud to však nezkusí, tak to neví – tak jako v magii. A pokud se ukáže, že by nový trik nebo nová čaromoc mohly být účinné, můžete si být jisti, že takzvaný filmový průmysl vám už už klepe na dveře. Nebo ho možná docela prostě ukradnou bez jakéhokoliv jmenovitého uznání nebo poděkování.

Velký kus práce a dokončených filmů klasických experimentálních filmařů, jako například Američana Kennetha Angera (který je mimochodem rovněž prominentním okultistou), lze dnes vidět jako součást mnohých snímků, které se označují jako rockové videoklipy. A samozřejmě také každý postup, který dokáže velmi rychle imobilizovat odpor lidské mysli (vzájemné srovnávání, rychlé střihy, určitá barevná schémata atd.), bude bezprostředně vtažen do prázdného prostoru, který skýtá komerční reklama, film, jakož i TV.

Ani letmo jsem se nezmínil o televizi, neboť ta je vůbec sama o sobě takovým ultradémonickým světem, kde panuje naprosté pokrytectví a děsivá iluze. Největší rozdíl je přirozeně v tom, že nemluvíme o zachycování a přenášení světla, které přichází ze slunce, ale spíše o daleko složitějších systémech nikoliv obrazů, které existují samy o sobě, ale elektronických obrazů, elektronických zvuků a elektronických a magnetických frekvencí.

Sedíte v sešeřelém kině a v magických okamžicích před dopadnutím prvních světelných paprsků na bílé plátno čekáte na cosi úžasného. Na stvoření nových světů.
»Co vidíš v temnotách, když přicházejí démoni?«

Médium, právě tak jako svět obecně, se vyvíjí prostřednictvím geniálních děl. Mnozí géniové pracují v televizi a jsou samozřejmě hodní i zlí. TV začíná být možná ještě démoničtější než film. Určitě nevyžaduje divákovu soustředěnou pozornost, a může tak působit ještě lépe vzhledem k tomuto faktu než že by ten mluvil proti. Ve chvílích, kdy se v pokoji soustředíme na nějakou jinou činnost, kdo dokáže říct, jaký vliv mají televizní obraz, zvuk a televizní frekvence na náš organismus a naše podvědomí? Neexistuje prozatím žádný důkaz, že televize zvyšuje naši inteligenci, tak proč byste se měli otravovat tím, že na ni budete koukat?

A ještě jedna věc je jasná: tak jako je jisté, že existují démoni, andělé a bozi, kteří žijí s mágem pohromadě v jeho mysli, právě tak je jasný fakt, že nikdo nemůže vážně popírat to, že i když film využívá démonické síly k tomu, aby přitáhl pozornost, celkový zážitek lze snadno označit za »božský«. A možná je to i důvod, proč máme tak strašně rádi film… A přesto, že víme, že je to iluze, cítíme hluboce zakořeněnou potřebu tohoto druhu duchovního prožitku…

*

(Předneseno v klubu Rotunda na krakovské univerzitě, 4. dubna 1992 e.v.)

*

Poznámky:

1 »Glamour« nebo také »glamer« je skotské slovo označující »oslňující kouzlo«, nebo »kouzelný přelud« či »kouzelnou mlhu«, provázející v pohádkách scénu mizejících nebo naopak objevujících se kouzelných předmětů či bytostí. Magický podtext ozřejmují i další významy: mnohdy spojované s »osobním kouzlem« nebo »zvláštním ženským tělesným půvabem spojeným s erotickou přitažlivostí«. – San.

*

(Převzato s laskavým svolením autora z časopisu THE FENRIS WOLF – The Journal Of Contemporary Occultism, Issue No. 3.)
Poprvé vyšlo v © Revue HORUS – Thelemické texty pro Nový Æon, 1995 e. v.
Okultura e-© XII-2001

Uložit