Dům Minulosti

19

Algernona Blackwooda známe již z jeho povídky Hórova křídla (Revue HORUS, Solstitium Aestatis 1992). V této vizi se Strašidelný mužsetkává v nesmírném Domě Minulosti se svojí Snovou Vidinou seznamující ho se všemi jeho zasutými vzpomínkami.

*

Jedné noci ke mně přišla Snová Vidina a přinesla s sebou zrezivělý klíč. Vedla mne po polích a sladce vonících polních pěšinách, kde si už živé ploty navzájem zpívaly v jarní tmě, a nakonec jsme přišli k obrovskému, pustému domu s utkvěle zírajícími okny a vysokou střechou, již ještě napůl zakrývaly stíny opravdu časného jitra. Všiml jsem si, že stažené rolety byly z těžké černé látky a že dům je zahalen do nehybného ticha. „Tohle,“ zašeptala mi do ucha, „je Dům Minulosti. Pojď si se mnou projít některé jeho místnosti a chodby, ale rychle, poněvadž nemám klíč na dlouho a noc už téměř skonala. Ale snad si to budeš pamatovat!“

Klíč děsně rachotil, když jím otáčela v zámku, a jakmile se velké dveře prudce otevřely do prázdné haly a my jsme vešli dovnitř, uslyšel jsem jakési šeptání, pláč a šustění šatů, jako by se lidé převraceli ve spánku a měli se každou chvíli probudit. Potom se mne v mžiku zmocnil pocit intenzivního smutku a pronikl mi až do duše; oči mne začaly pálit a svědit a v srdci jsem začal mít podobný pocit, jako by se tam rozmotávalo cosi, co tam spalo po celé věky. Celá má bytost, neschopná odporu, se okamžitě poddala pocitu nejhlubší melancholie a bolest v srdci, v němž se Věci pohnuly a probudily, v okamžení zesílila natolik, že ji nebylo možno vyjádřit slovy…

Giovanni Battista Piranesi: Carceri d’Invenzione

Šli jsme dál a slabé hlasy a vzlykot se před námi nesly do nitra Domu a já si přitom uvědomil, že ovzduší je plné pozvednutých rukou, rozevlátých oděvů a zplihlých kadeří a také očí, které byly tak smutné a melancholické, že se slzy, které mi užuž stoupaly do očí, zarazily úžasem nad tak nesnesitelným nenaplněným toužením. „Nepřipusť, abys podlehl tomuto smutku,“ zašeptala mi do ucha Snová Vidina kráčející po mém boku. „Neprobouzejí se často. Spí po celá léta. Světnice byly do jedné plné, a nepřijdou-li je vyrušit příchozí jako my, nikdy se samy od sebe neprobudí. Ale když se pohne jeden, vyruší ze spánku jiné a ti se také probudí alespoň po tu dobu, než se pohyb přenese z jedné místnosti do druhé a nakonec projde celým Domem… Potom je někdy smutek tak velký, že se nedá snést a mysl ochabne. Z toho důvodu na ně Paměť sesílá nejsladší a nejhlubší spánek, jaký zná, a dbá, aby se tento starý zrezivělý klíč co nejméně používal. Ale poslouchej teď,“ dodala a zdvihla přitom ruku, „neslyšíš, jak se celým domem šíří chvění vzduchu, připomínající šumění vody padající někde v dálce? A ty sám si… třeba… právě teď… nevzpomínáš?“ Ještě než stačila promluvit, se ke mně slabě donesl začínající nový zvuk a potom jsem z hlubokých sklepů pod námi a zároveň i z horních prostorů Domu uslyšel šeptání a šustění a vnitřní hnutí spících Stínů. Ten zvuk tiše povstal jako akord vylouděný z velkých neviděných strun, napjatých kdesi v základech Domu, a jeho chvění jemně prostupovalo jeho základy a stropy. A já hned věděl, že naslouchám pomalému probouzení Duchů Minulosti.

Ach, běda mi, jak jsem tam zůstal stát v hrozném návalu smutku s očima přetékajícíma slzami a naslouchal jsem slabým hlasům dávno zemřelých… Neboť celý Dům se vskutku probouzel a do nosu mi vzápětí začal stoupat jemný, pronikavý pach stáří: dávno uložených dopisů s vybledlým písmem a zašlými stuhami, navoněných kadeří, zlatých a hnědých, uložených – ach, s jakou něhou! – mezi vylisovanými květinami, jež si dosud uchovaly nejniternější jemnost své zapomenuté vůně, provoněné přítomností ztracených vzpomínek – omamnou vůní minulosti. Oči mi přetékaly slzami, srdce se ve mně svíralo a zase uvolňovalo, jak jsem se bez zábran oddával starému, starému vlivu těchto zvuků a vůní. Tito Duchové Minulosti – zapomenutí v návalu čerstvějších vzpomínek – se kolem mne shlukli, brali mé ruce do svých a neustále šeptali o tom, co jsem už tak dávno zapomněl, neustále vzdychali a přitom z vlasů a oděvů vytřásali vůně mrtvých dob a přitom mne vodili po celém obrovském Domě z místnosti do místnosti a z poschodí do poschodí.

A u všech těchto Duchů jsem nechápal – kdo vlastně přesně jsou. Někteří projevovali vskutku jen ty nejchabější známky života a probouzeli ve mně jen tak slabé pocity, že po sobě zanechali ve vzduchu jen nezřetelný rozmazaný dojem kdežto jiní na mne hleděli polovyčítavým pohledem svých bezbarvých, vyhaslých očí jako by se sami toužili připomenout mému vzpomínání a potom, když poznali, že nebyli poznáni, se jemně vznášeli zpět ke stínům své místnosti, aby tam znovu spali až do Posledního Dne, kdy je nebudu moci nepoznat. „Mnozí z nich spí už tak dlouho,“ řekla mi Snová Vidina kráčející po mém boku, „že se probouzejí jen s krajními obtížemi. Jakmile se však probudí, poznají tě a vzpomenou si na tebe, i když ty si je nevybavíš. Protože v tomto Domě Minulosti platí pravidlo, že když je nepoznáš zřetelně a nevzpomeneš si přesně, odkud je znáš a s jakými konkrétními záležitostmi ve tvém minulém vývoji jsou spojeny, nemohou zůstat v bdělém stavu. Nevzpomeneš-li si na ně v okamžiku, kdy se vaše pohledy setkají, nepotvrdíš-li jejich pohledům, jež tě poznávají očima, žes je poznal také, musí znovu usnout, tiše a smutně, nikdo jim netiskne ruce a neslyší jejich hlasy, a tak jsou nuceni spát, nezemřelí a trpěliví, dokud…“

Giovanni Battista Piranesi: Carceri d’Invenzione, X

V tom okamžiku její slova náhle dozněla kdesi v dálce a já si uvědomil, že se mne zmocnil neodolatelný pocit rozkoše a Štěstí. Něco se dotklo mých rtů a v srdci mi vyšlehl mohutný slastný plamen a ten mi pak bouřlivě vehnal do žil krev. Najednou se mi prudce rozbušilo srdce, pleť mi začala žhnout, oči mi zjihly něhou a hrozný smutek toho místa se rozplynul jako by kouzlem. Otočil jsem se s výkřikem radosti, který okamžitě pohltil sbor pláče a vzdechů, jež mne obklopovaly, podíval jsem se… a podvědomě jsem v návalu štěstí vztáhl ruce k… k vidině Obličeje… vlasů, rtů, očí; na krásné šíji měla zlatohlav a z dechu jí vanul – ó hvězdy, jak to bylo dávno! – starý, starý parfém Orientu. Její rty se přisály k mým, její vlasy mi zahalily oči, rukama se mi pověsila na krk a z očí, v nichž dosud nepohasly hvězdy ani jas. proudila do mých láska té duše, kterou jsem znal před tak dávnými dobami. Ach, to divoké vzrušení ten nevýslovný zázrak – kdybych si jen dokázal vzpomenout! … Ta jemná vůně rozptylující mlhu tak prastaré minulosti, kterou jsem však kdysi tak důvěrně znal… ještě než se kopce Atlantidy začaly tyčit nad modré moře nebo písečné přesypy začaly stlát lůžko Sfinze. Ale počkat – vrací se to, začínám si vzpomínat. V duši se mi zvedá opona za oponou a už téměř vidím za ně. Ale to příšerné pásmo strašlivých a zlověstných let, tisíce a tisíce… Srdce se mi chvěje a mám strach. Zdvíhá se další opona a otvírá se nový výhled, vzdálenější než ty ostatní, neukončitelný, mířící k bodu uprostřed hustých mlh. Pohleďte, ty se také začaly hýbat, zvedat, řidnout. Konečně uvidím… už si začínám vybavovat tmavou pleť… orientální půvab, zázračné oči, v nichž se skrývalo Buddhovo vědění a Kristova moudrost dřív, než někdo vůbec začal snít o jejich příchodu. Jako sen ve snu se po mně znovu krade a neodolatelně se zmocňuje celé mé bytosti… ta štíhlá postava… hvězdy na magické obloze Východu… větry šeptající v palmovém lisu… šplouchání říčních vin a hudba rákosí, k němuž se stáčejí a kde vzdychají na zlatém písku mělčin. Tisíce let dávno uplynulých, vzdálených snad celé eóny. Ten obraz trochu slábne a začíná se ztrácet, potom však zřejmě znovu vyvstává. Běda, ten úsměv zářících zubů… těch víček s krajkami žilkování. Ach, kdo mi pomůže, abych si vzpomněl, neboť je to příliš vzdálené a matné a já si to nedokážu zcela vybavit; přestože mám dosud rozechvělé rty a vztažené paže, začíná se to zase vytrácet. Už se jí v pohledu objevuje smutek příliš hluboký pro slova, poněvadž si uvědomuje, že zůstává nepoznána… ona, jejíž pouhá přítomnost ve mně kdysi dokázala vzrušit celý vesmír… a pomalu, smutečním krokem se mlčky vrací ke kalnému, nesmírnému spánku, ke snu a snu o dni, kdy si na ni určitě musím vzpomenout a ona určitě musí přijít tam, kam patří… Pohlédne po mně z konce místnosti, kde ji už přikrývají Stíny a vztaženýma rukama ji vítají zpět k věkovitému spánku v Domě Minulosti. Celý rozechvěný, s tou zvláštní vůní dosud v nose a s plamenem v srdci jsem se otočil a následoval svou Snovou Vidinu po širokém schodišti do další části domu.

Když jsme vstupovali do horních chodeb, uslyšel jsem, jak vítr se zpěvem přelétá nad střechou. Jeho hudba se mne zmocnila natolik, až jsem pocítil, jako by se celé mé tělo proměnilo v jediné srdce, které bolelo, namáhalo se a bušilo, jako by chtělo puknout, a to vše jen proto, že jsem slyšel vítr, který si zpíval kolem tohoto Domu Minulosti. „Ale pamatuj,“ zašeptala mi do ucha Snová Vidina v odpověď na můj nevyslovený údiv, „že nasloucháš písni, kterou zpíval po nevýslovné věky nevýslovnému množství uší. Vrací se tak úděsně daleko a v tomto prostém žalozpěvu, tak hlubokém v té hrozné monotónnosti, jsou obsaženy asociace a vzpomínky na radosti, žaly a zápasy celé tvé předcházející existence. Ten vítr, podobně jako moře, promlouvá k nejniternější paměti,“ dodala, „a proto je jeho hlas hlasem tak hlubokého duchovního smutku. Je to píseň věcí, jež zůstanou navždy neúplné neukončené a neuspokojující.

Když jsme procházeli klenutými místnostmi, všiml jsem si, že se nikdo ani nepohne. Nebylo slyšet žádný skutečný zvuk, jen tam vanul všeobecný dojem hlubokého, hromadného dýchaní, připomínajícího vzdouvání ztlumeného oceánu. Ale ty místnosti, to jsem ihned poznal, byly plné až po stěny, přeplněné jednou řadou vedle druhé… A z poschodí pod námi se neustále nesl šumot plačících Stínů, jež znovu usínaly, znovu se ukládaly v tichu, tmě a prachu. Prachu… Ach, ten prach, který se vznášel v tomto Domě Minulosti, byl tak voňavý, že chlácholil smysly a utišoval bolavé srdce, tak měkký, až jím bez protestu vyprahl jazyk, ale přesto padal, shromažďoval se a usazoval se na všem tak tiše, že jej vzduch nesl jako jemnou mlhu a spící Stíny jej nosily místo rubáše.

„A tihle jsou nejstarší,“ řekla mi Snová Vidina, „spí nejdéle,“ a ukázala na husté řady mlčících spáčů. „Nikdo z nich se neprobudil po věky, které už ani spočítat nelze, a i kdyby se probudili, stejně bys je nepoznal. Jsou, podobně jako ostatní, jen tví, ale jsou to vzpomínky na tvé nejstarší etapy na velké Cestě Vývoje. Jednoho dne se však probudí a ty je budeš muset poznat a odpovědět jim na jejich otázky, poněvadž nemohou zemřít, dokud se znovu nevyčerpají prostřednictvím tebe, jenž jsi je zrodil.“

„Ach, běda,“ pomyslel jsem si a přitom jsem jen napůl poslouchal nebo rozuměl, co chtěla říci těmito posledními slovy, „jaké matky, jací otcové a bratři tedy mohou spát v této místnosti, jací věrní milenci, jací opravdoví přátelé, jací odvěcí nepřátelé! A když pomyslím, že jednoho dne se postaví proti mně a já se jim budu muset znovu podívat do očí, vyžádat si je, poznat je, odpustit jim a dát si od nich odpustit… od těch vzpomínek na celou mou Minulost…“

Otočil jsem se, abych promluvil se Snovou Vidinou po svém boku, ale ta se už rozplývala v šeru, a když jsem se podíval lépe, celý dům roztál v narůžovělý opar na východní obloze, uslyšel jsem zpívat ptáky a spatřil jsem, jak mraky nade mnou zahalují hvězdy závojem světla nadcházejícího dne.

*

Translation © Zdeněk Hron
© Revue Horus, 1993
© okultura, MMX

Uložit

Uložit