Síň duše aneb Hněv Boží

5
Atrium Animae: Dies Irae (CD, PRO256, Projekt, 2011)

Atrium Animae: Dies Irae

CD, PRO256, Projekt, 2011
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

*

Debutové album italského dua Atrium Animae vydal kupodivu americký Projekt, protože zřejmě dostal informaci o kvalitách jejich hudby. Zajímavé na tomto vydavatelství v poslední době je to, že přešlo na digipacky a dost temné obálky. Trochu něco podobného jako u německého vydavatelství ECM. Nicméně námět tohoto alba je tak trochu tomu odpovídající a též hudba.

Snad bychom si měli přiblížit jak název dua, tak i námět hudby. Obojí je v latině. Název by se dal přeložit jako Síň duše. Každopádně „atrium“ je uzavřený dvorek mezi budovami. Často takový býval v klášterech, kde byl kus travnaté přírody v chladných stěnách a ambitech, proto ho také často nazývali mniši rajský dvůr. Z mystického hlediska, které dvojice zcela jistě sleduje, jde spíše o rozmezí mezi světem materiálním a duchovním a jejich současné existování. Je to hranice mezi životem a smrtí. A právě toho se týká námět alba.

Dies irae je soudný den, o němž píše ve svém Zjevení či Apokalypse sv. Jan. Tehdy přicházejí duše před Boží trůn, aby byly souzeny a odměňovány podle svých skutků. Některé duše budou zatraceny, jiné budou požívat nebeské slasti. Toto křesťanské pojetí poprvé ztvárnil ve své básni napsané ve středověké latině (lišící se od současné latiny) františkánský mnich Tommaso da Celano tak úspěšně (někdy ve 13. století), že se stalo nejlepším dílem té doby a později na asi 400 let i sekvencí v římskokatolickém rekviem, čili mši za zemřelé, až do roku 1970, kdy ji papež Pavel VI. na 2. vatikánském koncilu vyloučil. Dnes je již jen součástí tridentské latinské liturgie a mší za zemřelé. Nicméně mnoho skladatelů právě rekviem svým koncertním způsobem zhudebňovalo, takže vzniklo více pochopení tohoto hlubokého textu.

Atrium Animae

Obdobně tak učinili i Atrium Animae. Veškerou instrumentální složku obstaral Massimiliano Picconi. Jde o syntetizátory a programování, které se soustředilo na samply žestí a strunných nástrojů, tak trochu jako v symfonickém orchestru. Ovšem interpretace se přibližuje vedle tohoto klasicistního pojetí více temnému, až gotickému ambientu. Hudební fráze jsou těžké, pomalé, tak trochu deptající svým až líným postupem a vahou. Ovšem výborně doplňují zpěv žalmů a úryvků ze Zjevení sv. Jana, které interpretuje sopranistka Alessia Cicala. Ta zpívá multiplaybackem více hlasů – jen do druhé skladby si přizvala zřejmě sestru kontraaltistku Barbaru Cicalu a basistu Paola Meloniho. Její hlas i nálada se přibližuje zpěvačce Lise Gerrard, i tak skladbám Dead Can Dance a Arcana.

Naléhavost sdělení zdůrazňují právě pomalu postupující samply basových strunných nástrojů hrajících sekaný rytmus, nad nímž se vznášejí jednak táhlé samply žestí a smyčců, ale hlavně lamentace hlasů zpěvačky. Ta má docela široký rejstřík svého hlasového fondu, že občas přemýšlíte, zda to také zpívá ona. Sedm skladeb jako sedm pečetí, které musí rozlomit beránek boží, aby se naplnil jejich obsah, než nastane soudný den, je sice dost temných a místy dramatických, ale nebere vám naději a nechce vás zdeptat. Ale hlavně je to opravdu vynikající hudba, která má obrovskou hloubku emocí.

© okultura 20=
© Jiří Mazánek

*

Uložit