Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Patrik Linhart: Horrory roků (Paper Jam, Hradec Králové 2016)

Patrik Linhart: Horrory roků
(Paper Jam, Hradec Králové 2016)

Patrik Linhart: Horrory roků

368 stran, Paper Jam, Hradec Králové 2016, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87688-43-4

 

Výbor 11 esejů, 17 kritik, 1 kalendářní glosy spolu s úvodem k músopedii chronologicky uspořádaných literárních a výtvarných počinů přes dvacet století včetně 16 s rozmyslem zvolených ilustrací představuje nová kniha Patrika Linharta, jehož předchozí, rozsahem stejně imperiální dílo Vyprávění nočních hubeňourů, počaté v radosti z tvorby, jsme uvedli našim čtenářům již před dvěma lety.[1]

Úvodu vévodí okulturní esej Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl předznamenávající autorův zámysl, s nímž se jal po boku Noren spřádat předivo svých myšlenek. Mrtvá krajina Leona Spillaerta jenom podtrhuje jeho v úvodu vykřičené obvinění, „že jsme svět připravili o veškerou magii.“

Neplatí to však v jeho případě, neboť o vlastní iniciaci se postaral sám s horlivostí Panurga, který na příkaz Lahvice BACBUC vypil všechny knihy v dosahu svého magického kruhu a stal se učeným až po játra znaje jako bohové vše dobré a zlé z pera „Huysmanse, Maupassanta, Machena, Meyrinka, Stokera, Blackwooda, Jakuba Böhma i Swedenborga, Papuse, Eliphase Léviho, Lasenice a Junga.“

Pokračování →

Vznešenost neviditelné moci

San Březen - 2 - 2014
Edward Fenton (ed.): Deníky Johna Deeho (Academia, Praha 2013)

Edward Fenton (ed.): Deníky Johna Deeho
(Academia, Praha 2013)

Edward Fenton (ed.): Deníky Johna Deeho

590 stran, Academia, Praha 2013, vydání první, vázané, cena 555 Kč
ISBN 978-80-200-2304-9

*

John Dee (*13. července 1527, Londýn – †1608 nebo 1609, Mortlake) si začal své deníky vést pravděpodobně před rokem 1577, kdy oslavil padesáté narozeniny a byl jako matematik, astronom, astrolog, zeměpisec, kartograf, chemik, alchymista a cestovatel, a rádce Alžběty I. na vrcholu své pozoruhodné kariéry. A ta nebyla v žádném případě jednoduchá.

Dee navštěvoval od roku 1535 školu Chelmsfordu, poté od listopadu 1542 do roku 1546 St. John’s College v Cambridge. Zde záhy rozpoznali jeho nadání a stal se zakládajícím členem Trinity College, kde mu důmyslné jevištní efekty během produkce Aristofanovy hry Mír vynesly reputaci mága a tato pověst s ním šla už po celý jeho život. Koncem 40. a začátkem 50. let 16. století cestoval po Evropě, studoval v Louvain (1548) a Bruselu a v Paříži poslouchal přednášky o Euklidovi. Studoval společně s Gemmou Frisiem a stal se blízkým přítelem kartografa Gerarda Mercatora, který se vrátil do Anglie s významným souborem matematických a astronomických přístrojů. V roce 1552 potkal v Londýně Gerolama Cardana: během tohoto vztahu zkoumali možnost perpetua mobile stejně jako ovlivnění drahokamu takovým způsobem, aby nabyl magických vlastností. I proto už za studií v Cambridge čelil obviněním z čarodějných praktik.

Dee se obzvláště zajímal o ty obory, jež podle něj podléhaly moci čísel, a k nim patřila architektura, optika, astronomie a navigace. Právě navigaci se věnoval ve své knize General and Rare Memorials pertayning to the Perfect Arte of Navigation, v němž postuloval mj. i propagandistické cíle Britského impéria (termín poprvé použil právě Dee). Jenže brzo se však mělo všechno změnit. Na přelomu 70. a 80. let 16. století zažil řadu neúspechů, které v budoucnu poznamenaly jeho pověst. Frobisherovi se nepodařilo najít severozápadní cestu a náhle se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten financovat vydání jeho zbývajících tří svazků věnovaných navigaci. A od té doby John Dee už nikdy žádnou jinou knihu nevydal.

Pokračování →

První magické obrození

Knihu Zákona, Liber AL vel Legis, sepsal Aleister Crowley v Káhiře ve třech po sobě jdoucích dnech, a to 8.-10. dubna 1904. Nadiktovala mu ji netělesná entita jménem „Aiwass“, kterou později označil za svého osobního Svatého anděla strážce. Kniha se stala ústředním posvátným textem Thelémy. Crowley v ní vyhlásil příchod nové fáze duchovního vývoje lidstva známé jako „Horův aeon“.

HPL

HPL

Howardu Phillipsu Lovecraftovi bylo v té době 14 let. O deset let později se z jeho dopisu zaslaného časopisu All-Story ze 7. března 1914 dovídáme: „Přečetl jsem všechna čísla vašeho časopisu od jeho založení v lednu roku 1905,“ což znamená, že musel strávit pozoruhodné množství příběhů z nejranějšího období šestákové pulp fiction. Sám k tomu o pár let později dodává:

„Od roku 1913 jsem si vytvořil trestuhodný návyk vybírat si laciné časopisy, jako byl třeba měsíčník The Argosy, abych odvedl svoji mysl od fádnosti naší reality.“

Co přesně ho na těchto časopisech fascinovalo? V roce 1905 už byly jeho zájmy pevně vyhraněné a zaměstnávaly jeho pozornost na celý život: starožitnosti, chemie, astronomie, klasická literatura, poesie 18. století, a samozřejmě výstřední fantastické příběhy. V žádném případě však nepřečetl veškerou běžně dostupnou fantastickou literaturu, jež byla v tu dobu napsána, a tak objevil některé významné spisovatele této branže z konce devatenáctého a začátku dvacátého století poměrně pozdě. V osmi objevil Poea a to nasměrovalo jeho tvůrčí energii k fantastickým příběhům, jenže Ambrose Bierce a lorda Dunsanyho objevil teprve až v roce 1919, Arthura Machena 1923, Algernona Blackwooda a M. R. Jamese 1924 a Roberta W. Chamberse 1927.

Pokračování →

Tento esej je součástí nového vydání Necronomiconu.

*

 

Háfiz se hrouží pohledem do poháru Džamšídova

Dívat se.

 

Dīw (starší forma dēw, avestánsky daēva, sanskrtsky dèva, bůh), bylo podle íránského náboženství jméno zlých duchů, mocností temnot, stvoření Ahrimanových, personifikace hříchů; jejich číslem byl legion. V jejich čele stála skupina sedmi základních démonů (včetně Ahrimana) v protikladu vůči sedmi amšaspandům. Byli podřízeni šáhu Džamšídovi (Abú-l-Kásim Mansúr ibn Hasan Firdausí jej uvádí na str. 49 v Šáhnáme, Knize králů, srv. muslimskou legendu o Šalamounovi), který byl čtvrtým králem světa. Měl na povel všechny anděly a démony světa. Byl i veleknězem Hormozdy (staropersky Ahura Mazda, Ormuzd). Džamšíd prý měl magický pohár ze sedmi prstenců, džám-e džam, který byl naplněn elixírem nesmrtelnosti a dovoloval mu dívat se na celý vesmír. Byl používán i ke zření a šlo v něm spatřit sedmero nebes, v Hrdinské legendě o Arslanovi byl viděn jako křišťálová koule a Šáhnáme používá pojem „křišťálový glóbus“.

Kaj Kávus a jeho létající trůn

V íránském eposu přichází bílý dēw (dēw-i sapèd) na pomoc králi z Mázandaránu proti králi, a nebyl to nikdo jiný než Kaj Kávus, syn mytologického íránského šáha Kaj Kobáda; jeho země byla obydlena dévy zběhlými v magii[1]. Od nich také měl Kaj Kávus létající trůn (třebaže jeho původ byl připisován i jemu), legendární, orly poháněný stroj, který krále dopravil do Číny. Šáhnáme líčí létající stroj následovně: sestával z trůnu, nad nímž byl na čtyřech sloupech vztyčen stánek provedený ze dřeva a zlata a k němu připoutal čtyři zvláště vycvičené orly. U sloupů ve čtyřech rozích stánku byly upevněny kusy masa a hladoví orlové byli řetězem připoutáni za pařát. Jak se orlové snažili dostat k masu, máchali křídly a trůn se začal zvedat. S tímto strojem doletěl král Kaj až do Číny, kde se orlové unavili a stroj spadl. Rustam krále, který havárii zázrakem přežil, nakonec zachránil, třebaže jej pak porazil, když bojoval proti dvěma dalším dīwům, Akvanovi (Akōman) a Aržangovi.

Akōman, jinak také Aka Mana, v avestánském jazyce je to jméno zoroastrovského démona „zlé mysli“ či „zlého úmyslu“, nebo „zlého myšlení“ anebo „zlého záměru“.

Aka Mana (akәm mana), „mana páchal zlo“. Jasna (32.3; jeden z nejstarších textů zoroastrovského kánonu) popisuje dévy jako potomstvo Aka Many, a nikoliv Angra Mainju. Angra Mainju (nebo: Aŋra Mainiuu) je původem  avestánské jméno „ducha zkázy.“ Staroperským ekvivalentem je Ahriman.

V Pahlavího textech z 9. až 12. století se Ahriman (psáno hl(y)mn) často píše vzhůru nohama „jako znamení opovržení a hnusu“.

Pokračování →

Otevírání bran démonických světů

Milan Nakonečný Únor - 28 - 2011

Donald Tyson: Zasvěcení do henochiánské magie

Donald Tyson: Zasvěcení do henochiánské magie

320 stran, Grada, Praha 2010, překlad a předmluva K. Goldmann, cena 349 Kč
ISBN 978-80-247-3231-2

*

Ve známém pražském nakladatelství Grada vznikla poměrně nedávno nová ediční řada nazvaná Iniciace, v níž vyšlo již několik významných knih, vhodně doplňujících vzácnou nabídku seriózních publikací z různých oborů esoteriky. Jednou z těchto významných knih je ta, která je předmětem této recenze. Jejím autorem je v zahraničí známý kanadský odborník, autor knih o magii, tarotu a dalších esoterických oborech. Kniha vyšla také v dalších překladech a je považována za jeden z nejlepších, ne-li vůbec za nejlepší úvod do tzv. henochiánské magie. Autor tento obor praktické evokativní magie charakterizuje jako „složitý“ a podává toto vymezení:

„Henochiánská magie je teurgický systém (nebo též angelická magie), který předala alžbětinskému alchymistovi a vidci Edwardu Kelleymu skupina duchů, jež nazýváme Henochovi andělé.“

Doplňme, že šlo o vize, které v průběhu evokací Kelley získával prostřednictvím křišťálu jako poselství andělů a které přítomný John Dee zapisoval. Komunikace s „anděly“ se odehrávala prostřednictvím specifického jazyka se zvláštním slovníkem a syntaxem a tak se vytvořil historicky specifický obor ceremoniální magie, nazvaný „henochiánský“ podle jména biblické postavy Henocha.

Po více než třech stoletích bylo objeveno knižní vydání Deeových zápisků z komunikace s anděly a tento objev se stal modifikovaným základem magické praxe proslulého řádu Zlatého úsvitu (Golden Dawn). To je stručná historie tohoto oboru magie, resp. teurgie a velká hodnota Tysonovy monografie spočívá v tom, že neskrývá diskurs, který se dodnes o henochiánské magii vede. Její tvrdí kritici ji pokládají za pseudomagii; henochiánský jazyk byl šifrou, kterou používal Dee jako špion, pracující pro anglický dvůr. Další pochybnosti se vynořily kolem „henochiánských andělů“, kteří si za prostředníka svých poselství vybrali morálně pochybného, trestaného zloděje Kelleyho, který předtím pěstoval goetii a k dovršení všeho požadovali, aby si Dee s Kelleym vyměňovali manželky. Spíše by se tedy mělo hovořit o styku s démony než o styku s anděly, máme-li jimi na mysli „světlé“ transcendentní „síly“.

Pokračování →

UFO, kult Ku & projekt Galileo

San Květen - 10 - 2010

*

→ Čínský magický kult Ku

Ku

Osmnáctý hexagram I-ťingu, Ku, je překládán jako Zkaženost.

Následování a přizpůsobivost se snadno zvrhnou v cosi velmi nekalého. Taková je negativní spojitost tohoto hexagramu s hexagramem předchozím. Kdo se k někomu přidává a radostně jej podporuje, ten pro něj pracuje a slouží mu. Mluví-li se o zkaženém, pak jde o práci na zkaženém. Čínské jméno hexagramu vyjadřuje znak představující mísu plnou červů, symbol něčeho zkaženého, nepoživatelného. Sklad dolního a horního trigramu kombinuje měkkou ústupnost až apatii spodního trigramu s tvrdou vytrvalostí až umanutostí trigramu horního. Je to něco, co se nesrovnává, co je ve své podstatě zvrácené a volá po nápravě. Jsou jisté vhodné a nevhodné časy obětí, kterých je třeba, aby se dílo zdařilo a jeho plody zůstaly zdravé.1

V srdci kultu Ku spočívá systém analogický mystériím vúdú, které se týkají 256 jedů Bohyně, čili kal. Ku je černá magie, jako je Wu magií „bílou“. Má jistou příbuznost s egyptským slovem Khu, a proto i odkazuje na ženskou povahu jejího zdroje. Khu je magická síla par excellence. Je zpodobňována cípkem nebo ocáskem femininního komplexu, v němž se vytvářejí kaly.

Když Kenneth Grant, žák slavného anglického mága Aleistera Crowleyho, vykládá ve své knize Hecate’s Fountain jeho slavný magický manifest o Novém Æonu, Knihu Zákona2, popisuje kaly neboli barvy Hadita v jeho tajné manifestaci v tomto pořadí:

  • modrá
  • zlatá
  • rudá
  • purpurová
  • zelená.

Hadit je nekonečně malý nebo atomický bod (bindu). Skrytý bůh, který jest jedno s Adadem, Daat (hebrejská sefira Poznání nebo Rozumu) a Thothem (egyptským bohem moudrosti, a také strážcem tarotu), jejichž spojení (yog) vytváří Yog-Sothotha.3

Pojem Yog-Sothoth pochází z Necronomiconu a znamená doslova „věk (yug) nebo aeon Set-Thotha.“ V metafysickém smyslu je Yog-Sothoth symbolem ducha Choronzona, velikého démona Chaosu, který dlí v srdci hmoty nebo v materiálním universu. Jeho tajemství je možné odkrýt pouze projitím Brány Daatu (tj. Thothovy) do pouště Setovy, Set-Thotha, či Sothotha.

Pokračování →

LAM: Cesta ke svobodě

Apollyon 731 Květen - 8 - 2010

Kresba Lama od Aleistera Crowleyho, nesoucí název The Way (Cesta), se poprvé objevila roku 1919 na jeho výstavě nazvané Mrtvé duše v Greenwich Village ve státě New York. Na jaře téhož roku byla otištěna v periodice The Equinox III;1 jako frontispis Crowleyho komentářů ke knize Hlas ticha od H. P. Blavatské. Tato kniha s komentáři se označuje jako Liber LXXI. Jak se zdá, kresba vznikla v souvislosti s Amalantrah Working, řadou magických experimentů, které Crowley provedl se svou tehdejší partnerkou Roddie Minorovou v letech 1918-19, když žil v New Yorku. Záznamy se bohužel nedochovaly kompletní, ale ze souvislostí vyplývá, že portrét Lama tvoří základ těchto seancí.

*

Ófitské vejce

I.

Předpokládá se, že Amalantrah Working v mnoha směrech navazuje na řadu vizí a sdělení, které vzešly z evokací shrnutých pod název Ab-ul-Diz Working v roce 1911. V obou těchto záznamech je přednostně uváděn symbol vejce.

V květnu roku 1945 Crowley věnoval kresbu svému žákovi Kennethu Grantovi. Z dochovaných záznamů z roku 1947 víme, že Crowley s touto entitou nepřerušil kontakt až do své smrti. V 60. letech navázal nejsilnější kontakt s Lamem Michael Bertiaux, vúdú-gnostický mistr kultu La Couleuvre Noire1, a několik dalších magiků z řádu Ordo Templi Orientis2. V roce 1987 Kenneth Grant, vůdce anglické větve Ordo Templi Orientis, oznamuje v instrukci týfónského O.T.O. nazvané Dikpala cesty ticha, že „nejvyšší svatyně Řádu pokládá za vhodné zpravidelnit a prověřit dosažené výsledky členů O.T.O., kteří mají stálý kontakt s magickou entitou známou jako Lam“. Z těchto důvodů byl založen vnitřní kult Řádu, tzv. Kult Lama, který shromažduje poznatky z těchto kontaktů. O zpopularizování a rozšíření tohoto fenoménu se v součastné době zasloužil i žák Kennetha Granta a přední člen týfónského O.T.O., Michael Staley. Ten tématicky uspořádal několik veřejných přednášek a přispěl řadou článků do ústředního hlasu anglického Ordo Templi Orientis, magazínu Starfire.

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b