Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

William Mortensen: A Pictorial Compendium of Witchcraft
(fotografická manipulace, 1926)

Termín „odkouzlení světa“ se používá při popisu proměny tradiční západní společnosti ve společnost moderní s nástupem osvícenství a vědecké revoluce vrcholící na konci 18. století a jako výsledek racionálního zdůvodňování přírodních i společenských jevů. Jako první jej na konci 18. století použil Friedrich Schiller, sto let před Maxem Weberem, když popisuje stav, v němž se svět nachází po odklonu od předmoderních mýtů a metafyziky. Weberův výklad přesouvá magické do osobní roviny a předjímá vizi, že v budoucnosti by přílišná byrokratizace společnosti mohla zcela ovládnout lidský život a uvěznit jej v „železné kleci racionality“. Marcel Gauchet popisuje „odkouzlení světa“ jako rozchod západního světa s tradičním náboženstvím, spolu se zevšeobecněním, že se lidstvo dostalo za hranice náboženského věku. Tak se „obec ve věcech veřejných již obejde bez nadpřirozeného, a týká se to i těch jejích členů, kteří v ně nepřestali věřit.“[1]

Básník, literát a esejista Patrik Linhart má dvě glosy k magii. Prvně v Ročence Staré milenky na rok 2017 uvádí fabulovaný citát J. K. Rowlingové:

„Kouzelnický pohled na život je škodlivý.“

Další se nachází v jeho eseji Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl,[2] v němž hned v úvodu vyřkne obvinění:

„Svět, potažmo moderní svět, jak se říká, byl odkouzlen čili máme ten élent, že jsme jej připravili o veškerou magii.“

A obraz Hugo Simberga Zraněný anděl na obálce knihy tento výrok jenom podtrhuje. Přesto magické, fantastické a iracionální přisuzujeme dětem nebo přírodním národům, případně se stává předmětem zkoumání psychiatrie.[3]

Na druhé straně se však ještě i dnes lidé bojí, aby něco nezakřikli, chodí k léčitelům, každý týden v tisku vyhledáváme horoskopy, vyhýbáme se číslu 13, i vědci mají své talismany, a kartářky nadmíru prosperují, přičemž stejně jako kdysi (za socialismu) se jejich klientela rekrutuje do značné míry z vysokých společenských vrstev. Jakpak to?

Pokračování →

Tento esej je součástí nového vydání Necronomiconu.

*

 

Háfiz se hrouží pohledem do poháru Džamšídova

Dívat se.

 

Dīw (starší forma dēw, avestánsky daēva, sanskrtsky dèva, bůh), bylo podle íránského náboženství jméno zlých duchů, mocností temnot, stvoření Ahrimanových, personifikace hříchů; jejich číslem byl legion. V jejich čele stála skupina sedmi základních démonů (včetně Ahrimana) v protikladu vůči sedmi amšaspandům. Byli podřízeni šáhu Džamšídovi (Abú-l-Kásim Mansúr ibn Hasan Firdausí jej uvádí na str. 49 v Šáhnáme, Knize králů, srv. muslimskou legendu o Šalamounovi), který byl čtvrtým králem světa. Měl na povel všechny anděly a démony světa. Byl i veleknězem Hormozdy (staropersky Ahura Mazda, Ormuzd). Džamšíd prý měl magický pohár ze sedmi prstenců, džám-e džam, který byl naplněn elixírem nesmrtelnosti a dovoloval mu dívat se na celý vesmír. Byl používán i ke zření a šlo v něm spatřit sedmero nebes, v Hrdinské legendě o Arslanovi byl viděn jako křišťálová koule a Šáhnáme používá pojem „křišťálový glóbus“.

Kaj Kávus a jeho létající trůn

V íránském eposu přichází bílý dēw (dēw-i sapèd) na pomoc králi z Mázandaránu proti králi, a nebyl to nikdo jiný než Kaj Kávus, syn mytologického íránského šáha Kaj Kobáda; jeho země byla obydlena dévy zběhlými v magii[1]. Od nich také měl Kaj Kávus létající trůn (třebaže jeho původ byl připisován i jemu), legendární, orly poháněný stroj, který krále dopravil do Číny. Šáhnáme líčí létající stroj následovně: sestával z trůnu, nad nímž byl na čtyřech sloupech vztyčen stánek provedený ze dřeva a zlata a k němu připoutal čtyři zvláště vycvičené orly. U sloupů ve čtyřech rozích stánku byly upevněny kusy masa a hladoví orlové byli řetězem připoutáni za pařát. Jak se orlové snažili dostat k masu, máchali křídly a trůn se začal zvedat. S tímto strojem doletěl král Kaj až do Číny, kde se orlové unavili a stroj spadl. Rustam krále, který havárii zázrakem přežil, nakonec zachránil, třebaže jej pak porazil, když bojoval proti dvěma dalším dīwům, Akvanovi (Akōman) a Aržangovi.

Akōman, jinak také Aka Mana, v avestánském jazyce je to jméno zoroastrovského démona „zlé mysli“ či „zlého úmyslu“, nebo „zlého myšlení“ anebo „zlého záměru“.

Aka Mana (akәm mana), „mana páchal zlo“. Jasna (32.3; jeden z nejstarších textů zoroastrovského kánonu) popisuje dévy jako potomstvo Aka Many, a nikoliv Angra Mainju. Angra Mainju (nebo: Aŋra Mainiuu) je původem  avestánské jméno „ducha zkázy.“ Staroperským ekvivalentem je Ahriman.

V Pahlavího textech z 9. až 12. století se Ahriman (psáno hl(y)mn) často píše vzhůru nohama „jako znamení opovržení a hnusu“.

Pokračování →

Historický nástin vzniku Hermetického řádu Zlatý úsvit – a dalších tajných společností s ním spojených – byl poprvé uveřejněn v Revue HORUS v roce 1995 e. v.
Přítomná podoba vícedílného článku pro portál
OKULTURA doznala rozšíření o některé další návaznosti: činnost předchůdce O.T.O. v USA v podobě společnosti Eulis P. B. Randolpha, ariosofismus v Německu na počátku XX. století a dědictví Zlatého úsvitu a O.T.O. v týfónském hnutí kolem lóže Nu-Isis Kennetha Granta.

*

»Quasi stella matutina in medio nebulae et quasi luna plena in diebus suis lucet et quasi sol refulgens, sic iste refulsit in templo dei«.
(Sir 50,6-7)

„Jako jitřenka zářil uprostřed mlhy a jako plný měsíc ve svých dnech a jako zářící slunce, tak svítil i on v chrámu Božím.“

V době francouzského obrození, v roce 1850, se začalo v Anglii, ale i ve Francii a v Německu, šířit esoterické hnutí prostřednictvím několika společností. Jejich zájem se soustředil na starověká náboženství, zasvěcenecké tradice a thaumaturgii. Byly založeny či obnoveny učené společnosti, některé tajné nebo polotajné, v nichž se seskupovaly mocné osobnosti.

Hermetický řád Zlatého úsvitu, společnosti znovuzřízené dr. Wynn-Westcottem a jeho kolegy, vzešel z anglické společnosti rosikruciánů, ke které mezi jinými patřil Hargrave Jennings, autor knihy Rosikruciáni: Rituály a mystéria, v níž se (1870) pokusil vyložit rosikruciánskou a zednářskou symboliku sexuální a magicko-mystickou interpretací.
Kolem roku 1857 ji vytvořil Robert Wentworth Little, který byl ve spojení s německými rosikruciány, a své členy si tato společnost vybírala mezi mistry zednáři. Mezi adepty patřil např. i autor slavné Encyklopedie svobodných zednářů Kenneth R. H. Mackenzie (zemřel 1886), zasvěcený grófem Apponyim v Rakousku. Dále to byli Frederick Hockley, spisovatelé Algernon Blackwood (od roku 1900) a Bram Stoker, autor slavného okultního románu Drákula, francouzský okultista J. B. Ragon (zemřel 1862) a další. Členstvo ve Zlatém úsvitu se rekrutovalo ze všech kruhů a bylo reprezentováno důstojnými povoláními stejně, jako tam patřili i obyčejní muži a ženy, skromní a neznámí. Pokračování →

 

Pascal Beverly Randolph: Magia sexualis

Francis X. King zemřel 9. listopadu 1994. Tato recenze obsahuje několik úvah, které vznikly četbou knihy Sexuální magie P. B. Randolpha, přeložené, redakčně zpracované a doplněné o úvod Robertem Northem. Vydalo ji nakladatelství Magickal Childe.

Jak Robert North, tak i Magickal Childe, nakladatelství a velkoobchod s bylinami, vůněmi a ostatními magickými potřebami v New Yorku, splatili všem anglicky hovořícím studentům historie západního tantrismu touto publikací dluh, kterým bezesporu toto Randolphovo klíčové instruktivní dílo je – ačkoliv je trochu škoda, že se Robert North rozhodl nezachovat původní titul knihy Magia sexualis.

Pascal Beverly Randolph (1815-1875) byl kontroverzní postavou a jeho učení bylo doprovázeno nesouhlasem všech těch, kteří v roce 1888 zakládali Zlatý úsvit. Tak například na konci 80. let devatenáctého století Wynn Westcott – člověk, který toužil po uznání – zašel tak daleko, že se rozešel spolu se svými spolupracovníky se samozvanou rosikruciánskou skupinou, která se seskupila kolem poněkud pochybného média v Yorkshiru, které se zabývalo čtením v křišťálové kouli a dalšími okultními metodami odvozovanými od Randolpha a jeho školy.

Jestli aspoň některý ze zasvěcennců této yorkshirské skupiny doopravdy používal tyto kvazi-tantrické techniky, které byly jádrem Randolphova učení, je nejisté, ale je velmi pravděpodobné, že tomu tak bylo. Proto podivínský alchymický anglikánský klerikál, reverend W. A. Ayton a další členové jak Zlatého úsvitu, tak i Teosofické společnosti učinili opatrné odkazy na ‚skandály‘ u yorkshirské skupiny, které – což vyplývá z kontextu, jakým byly postaveny – jasně naznačují podezření, že šlo o sexuální výstřelky.

→ Randolphův původ a mystérium prodlouženého těhotenství

Randolph byl míšenec, člověk, na nějž se za jeho života poukazovalo jako na mulata a v současnosti by byl velice pravděpodobně označován (s ohledem na bílou barvu pleti) za ‚afroameričana‘. Přesné okolnosti jeho narození byly (a jsou) zahaleny mystériem – mystériem výlučně vzešlého díky Randolphově kreaci.

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: 📧 hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b