Je to už déle než 15 let, co v České republice začala působit skupina lidí ustavená v tělese 1. Česko-Slovenského chrámu Církve Satanovy a věnovat se osobitému duchovnímu úsilí. Článek představuje určitou výpovědní hodnotu a zkušenost připomínající tu, již popisuje jiný dokument, a sice Magii nebo život!
Je to i „oficiální dokument“ templu vysvětlující, proč se sáhlo k přísnému vymezení vůči různým skupinám i jednotlivcům. Jeho jádro dlouhodobě uvnitř navzájem spolupracuje a uchovává již řadu magických a okulturních zkušeností. Nyní, po jistých událostech, dochází k uzavření templu.
*
I když se mi to nepíše právě lehce, musel jsem díky událostem uplynulých měsíců zcela zásadně přehodnotit svůj pohled na takzvané „adepty magie,“ působící v České republice. Tento článek patrně vyvolá vlnu diskusí a nepochybuji o tom, že jeho obsahem mnohé popudím. Přesto si myslím, že dlužím za sebe i za náš Chrám vysvětlení, proč se tak radikálně změnilo mé chování a naše vystupování při styku s veřejností.
Jako mladý a začínající student okultních nauk jsem si naivně myslel, že lidé zabývající se touto vznešenou činností, musí být na vysoké mentální i psychické úrovni, o jejich charakteru ani nemluvím. Realita, jak jsem záhy zjistil, je pochopitelně od této představy na kilometry vzdálená. Přesto jsem se vždy u ostatních lidí snažil vidět především to dobré a ke své velké škodě přehlížel a bagatelizoval to špatné a to i tehdy, když tyto nedostatky zjevně převládaly.
Nyní vím, že jsem byl v minulosti ke svému okolí málo kritický a až příliš tolerantní. Dobře jsem si byl vědom svých vlastních nedostatků, a protože mi není příjemné, když mi je někdo předhazuje, snažil jsem se nadměrně nekritizovat své okolí, abych se snad někoho zbytečně nedotkl. Dnes je mi jasné, že to byla velká chyba. Vůbec jsem si takovéto lidi neměl pouštět tak blízko k tělu a dovolit jim, aby vstupovali do mého soukromí. Rovněž má neustálá snaha vystupovat na veřejnosti co možná nejlíp nebyla vždy na místě. Bál jsem se, že by má přirozenost a upřímnost mohla vrhat špatné světlo na náš Chrám a tak jsem raději s těmito „adepty“ jednal v rukavičkách.
Ještě před pár lety jsem se naivně domníval, že spolu tito lidé i přes své nedostatky mohou napříč okultní scénou vzájemně spolupracovat a být jeden druhému přínosem. Já sám jsem se o tuto spolupráci s některými z nich pokoušel a zkraje jsem nabyl dokonce dojmu, že možná je. Jak se ale s odstupem času ukázalo, až na pár výjimek se tato spolupráce stává pouze slepou uličkou, co odvádí mou pozornost od nastoupené cesty.
