Kam se člověk dosud nevydal

378
Amir Baghiri – Live Long and Prosper
(CDr, DB1177, Databloem, 2011)

Amir Baghiri: Live Long and Prosper

CDr, DB1177, Databloem, 2011
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

Íránského hudebníka žijícího léta v Německu Amira Baghiriho jsme již dlouho neslyšeli na novém albu. Přesněji řečeno pět let. Zdá se, že někdo má velkou sebekritičnost – pokud má též asi dost peněz na živobytí – a nemusí vydávat každý rok několik alb. Baghiri má ovšem velký rozptyl možností, kde uplatňuje své schopnosti, přes filmovou hudbu, filmové dokumenty či spolupráci s dalšími hudebníky, takže jistě nepotřeboval plodit za každou cenu měco nového. Ostatně za zhruba 30 let, co působí na hudební scéně, vydal jen sólových alb kolem 30 a jsou známá a uznávaná po celém světě a jistě se i dobře prodávají.

Snad si jen připomeneme, že Amir začal hrát již v roce 1980 během svých studií na universitě jako klávesový hráč v různých kapelách. Postupně získal zkušenosti v elektronické hudbě, programování a především se zařadil do ambientního stylu. Ten, jak víme, má již mnoho odnoží a podnoží, u něj snad je to nejčastěji tzv. atmospheric a space music. Při poslechu máte prostě pocit obrovských prostor, které nás objímají, prostupují, pohlcují nebo jimi putujete. Vedle těchto elektronických zařízení Baghiri také ovládá větší množství perkusivních nástrojů, které s nimi kombinuje na některých albech.

Spock: Žij dlouho a blaze!

A právě toto nové album, Live Long and Prosper, kde nám po vulkánském způsobu přeje: „Žij dlouho a blaze!“ – pěkné přání do celosvětové krize – by se dalo zařadit mezi ta, jež jsou tzv. space music, čili hudbou vyjadřující oblast vesmírných prostor a putování mezi nimi. Asi proto je také věnováno všem příznivcům Star Treku, poutníkům po hvězdách. Pochopíme-li to ve smyslu Jacka Londona, jako tuláci po hvězdách, kdy lze přenést makrokosmos do lidského mikrokosmu, jde vlastně o jakýsi duchovní výlet do našeho nitra, o vlastní poznávání.

Na albu dlouhém přes 76 minut je kupodivu devět skladeb, takže ne všechny jsou přehnaně dlouhé. I když názvy skladeb si často hudebníci vymýšlejí, aby byly zajímavé a přitažlivé a s obsahem nemusí mít nic společného, podíváme-li se zde, tak lze konstatovat, že v nich je vyjádřen obojí výlet – jak ten mezi hvězdy, ta i ten vnitřní. Nepochopil jsem jen, jestli název nejdelší, více než 16 minutové skladby Romulus, je snad názvem nějaké planetky nebo jaký má význam. Nicméně je to vskutku skvost mezi ostatními. Jeho nálada a způsob rozvíjení mi připomíná první alba Briana a Rogera Ena pozvednuté k  silnějšímu účinku modernějšími prostředky a možnostmi. Nic není uspěchané, vše dýchá hlubokým klidem, spočinutím. Ten pocit dechu není přehnaný, prostor jako by s vámi velmi pomalu nadechoval a vydechoval a tím vámi prostupoval očistný klid. Žádné zbytečné vedlejší melodie vás neruší, i když tam jemňoučce existují. Do nich zhruba v polovině proniká pulzující rytmus, ale opravdu nenápadně, krásně je doplňuje velmi jemná deštná hůl. Spolu s nimi se objevuje též příjemně nás unášející melodie, která nás jakoby houpá na vodě. Plujeme a zároveň se vznášíme a plyneme s hudbou prostorem s nesmírným pocitem osvobození. A přitom je to vše takové jemné, jako dotek pírkem.

I další 9 minutová skladba Mudd se rozvíjí obdobně klidně, s nádechy, jen je zcela bez rytmu.

Do více než 10 minutové Where no man has gone before (Kam se člověk dosud nevydal) Baghiri mluví, což by bylo zcela dobré mít v bookletu napsané, protože mu není rozumět. Je to opět krásná skladba, více rytmická, s více vedlejšími melodiemi, ale jinak klidná.

Trochu temnější a velmi zvukově sevřená je Blood Fever a velmi sugestivní a působivá The Mind‘s Eye. I poslední dvě kratší skladby pokračují v tomto duchu, u závěrečné Lost in Space je zajímavý rytmus.

Takže, shrnuto – jde o úžasný návrat a skvělé album.

© Jiří Mazánek
© okultura, MMXII

*

Uložit