Vykoupení v tiskařské černi

24
D. Ž. Bor, Jiří Veselský: Držme se! Vzájemná korespondence z let 1998-2004 (Trigon, Praha 2013)
D. Ž. Bor, Jiří Veselský: Držme se!
Vzájemná korespondence z let 1998-2004
(Trigon, Praha 2013)

D. Ž. Bor, Jiří Veselský: Držme se!
Vzájemná korespondence z let 1998-2004

880 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2013, vydání první, vázané
ISBN 978-80-86159-96-6

*

Vladislav Zadrobílek (*14. listopadu 1932 – †11. prosince 2010) vstoupil do povědomí svých čtenářů jako otec hermetického nakladatelství Trigon od roku 1990, plodný spisovatel – vlastní hermetické výpravy podepisoval uměleckým jménem D. Ž. Bor – a redaktor, hudebník a výtvarník. Samizdatem vydal přes třicet titulů s texty svých oblíbených autorů včetně svých vlastních.

Pokud jste měli to štěstí a mohli jste třebas jen příležitostně nahlédnout do jeho laboratoře, viděli na stolech ty hory knih, kupičky korektur nachystaných k opravám, návrhy, folianty, bichle, slovníky, pak si stejně jako já musíte klást otázku, kde bral ještě čas na takovou (a jistě ne jedinou) rozsáhlou korespondenci, jakou představuje tento špalek dopisů Jiřímu Veselskému (*26. července 1933 — †18. dubna 2004). Syn dramatika Jaroslava Marii Veselského, rodák z Kyjova, „absolvoval Arcibiskupské gymnázium v Brně, studia historie na Univerzitě Palackého však nedokončil. Pracoval jako učitel, knihovník (také na zámku v Kuksu, který hraje v jeho díle důležitou roli), archivář a korektor, příležitostně publikoval umělecké kritiky a články o historii. Udržoval přátelskou korespondenci se spisovateli jako Jakub Deml, Vítězslav Nezval nebo Milan Kundera. V patnácti letech vydal básnickou skladbu Maria, dále napsal poémy Asi tak, Křížová výprava dětí, De Pontificatio Ioannae Papissae Tractatum, Státnice z alchymie, Žarošská pouť, Oratorium na úryvky z deníku ze dnů maďarských událostí 1956 a Čtrnáctiletá u Chruščovgradu, které pro svůj nonkonformní obsah mohl publikovat pouze v samizdatu (souhrnně vyšly až v roce 1996 v souboru Nezaručené pověsti). Později psal spíše drobnou milostnou lyriku, provokující otevřeným zobrazováním hebefilie“ (cs.wikipedia.org).

Jak to všechno vlastně začalo?

„Milý Jiří, asi se podivíš, kdo Ti píše, a tak už předem říkám: nediv se, někdy se takové zvláštnosti dějí a není třeba jim přikládat žádný obzvláštní význam. Tvoji adresu jsem získal od Míly Topinky, kamaráda, který Tě zdraví a stejně jako já Ti přeje všechno dobré v Novém roce. Možná víš, že po listopadových událostech jsem prodloužil svou někdejší samizdatovou činnost v činnost už oficielní a jsem jediným majitelem i zaměstnancem nakladatelství Trigon. Je to perný chlebíček, ale ještě mě trochu baví dělat něco pro sebe i pro druhé. O Tobě vím z Hosta a od přátel, kteří byli na Bítově (první setkání básníků na hradě Bítov proběhlo na konci září 1996 v režii Jiřího Kuběny-Paukerta).“

Byli vůči sobě velmi otevření, opravdoví přátelé, proto se mu DŽB svěřuje: „Že z toho plynou depresivní stavy skoro permanentní, je jistě pochopitelné.“

Bizarní jsou vhledy týkající se původu některých soch v Kuksu, a z toho všeho se vyklubají prapodivné okulturní filiace:

»Něco mě přece jen pobaví. Nikdo nerozpoznal, co to bylo za sochu Fitzli-putzli, kterou dal Špork postavit a potom opět strhnout (bál se!); Pavel Preiss nevěděl, co to jméno mohlo znamenat. „Je z hlediska etymologického naprosto nevysvětlitelné!“ Přišel jsem na správné a jediné vysvětlení: je to porušené a transkripcemi naprosto znečitelněné jméno Quetzalcoatla, boha Opeřeného hada, o němž se amerikanisté domnívají, že to byl nějaký člověk, který se přeplavil dávno před Kolumbem přes moře do Ameriky z Irska nebo z Friesie. Už jsem našel čtyři rytiny z osmnáctého století, na kterých jsou naprosto odlišně vyobrazeny jeho sochy. Nejpodivnější je otištěna v prvním díle knihy Trogilli Arnkiela (1702) o severských národech Vendech, Friesech, Gotech, Sasech, Kymbrech atd.: Deumo, božstvo Vendů (podivný ptačí, téměř kohoutí zjev), je tu přirovnáváno k zlému indiánskému bohu Vitzli-Putzli; v jiné knize (tady má podobu takřka shodnou s vykopávkami) je stejné božstvo nazýváno Hoitzli-pochtli a v dalších dvou (tentokrát má při sobě zprava a zleva hady) Vitzliputzli. Pilný až vášnivý čtenář Špork jistě měl některou z těchto knih v ruce, a když narazil na „zlého boha Indiánů“, kterému se obětovali lidé (hloupost tehdejších cestovatelů, především jezuitů!), napadlo ho, že jméno použije pro ďábelského advokáta! Divím se, že dodnes na to nikdo ještě nepřišel. Braunův potompotomek posílá V-1 na Londýn, potomek Friesů či Vendů přepluje oceán, aby se stal hlavním bohem mexických Indiánů a vrátil se později do Kuksu v podobě snad advokáta Neumanna. Ne, vůbec v tom nevidím nic zvláštního. Je to také reálné, i když ne socialisticky.«

A ponenáhlu nahlížíme do rodinné historie, vidíme, kde měl DŽB kořeny, kam je natahoval a zapouštěl:

„Doufám, že Ti nevadí změna jména; Konciter či Kuncitr se jmenoval můj pradědeček (původně Konzidörfer, jméno si úmyslně zkomolil, byl vyloučen z rodinného klanu, protože si vzal chudou holku z Čech, ač byl vyššího rodu a Rakušan; tak se to alespoň u nás tradovalo).“

Také rozeznáváme původ některých myšlenek či obrazů ve vlastním jeho díle:

„Jak asi rozpoznáš, krajina ve Sklerotikonu připomíná Kuks, ale je kontaminována mými pobyty v Českém Středohoří (obec Dlažkovice) a na Jižní Moravě. Sirotčí existuje u Ch[oustníkova] H[radiště], kde jsem žil. Ta knížka je nedovařená, ale neodolal jsem a pustil ji do světa. Měl bych k ní dopsat 2. díl, dnes, kdy se věci tak mění. Ale co mi po tom, dnes! Poznámka ke Sporckovi: v nevelké knížečce J. Š. Kubína je krátké lidové vyprávění o kouzelníkovi Šporkovi, jehož závěr se podobá legendě o kr. Šalamounovi: leží ve své hrobce a pořád není mrtvý. Asi je otisknu jako pestrobarevný nálet na kameni historie.“

Přichází také čas reminiscencí, jakoby v předtuše krácení se času vezdejšího:

„Doufám, že žiješ v klidu a v míru. V několika posledních týdnech rád vzpomínám na věci prošlé; to jsem nikdy (téměř!) nečinil. Nesouvisí to nijak se stárnutím, myslím, spíš se věci samy od sebe připomínají tím, jak se v životě podobně a podobné vyskytují, jak je poznávám v nových událostech, příhodách, historkách. To potvrzuje můj pocit neměnnosti, či spíše záměnnosti. Ale přece jen: můj pocit nehybnosti času bývá někdy nahlodáván podezřením, že stálost je nevnímaný pomalý pohyb.“

A ta slova! Že mne jich zaujalo! Třeba: „je literatura jen mimotný účel, nebo (jak říkával Plinius) v ní máme vidět prostředek, jak se zbavit smrtelnosti?“ Mimotný účel. Považte! Nebo slovo „obradovává“ („je tu radostno“) (str. 389).

Přichází leckdy únava v tom dobrém díle, ale zase vzepětí a klus k dokonání a dokončování díla: „Stále ještě počítám s nakladatelováním, stále ještě mám, přes narůstavou nechuť cokoliv vytvářet, dosti chuti alespoň o své nechuti mluvit a přitom dál cosi tvořit.“

A mimo to další plány a myšlenky v hlavě, neodbytně bušící na brány vědomí, chtějící se zhmotnit, hledající vykoupení v tiskařské černi na panenské bělosti papíru:

„Nevím, jestli se ještě pustím do psaní zasvěcovací povídky, kterou jsem začal koncipovat (!) před víc jak třiceti lety, hodně víc! – – –, zdá se mi už vyčichlá, přes všechnu tu brutálnost a bujarost: skrývá v sobě potutelný záměr ukázat kohosi z pohledu a zorného úhlu hlupáka, a zároveň velebit jeho pronikavý pohled a postřeh; to je nemalé pokušení, nicméně stále váhám. Jednou Ti kousek pošlu vytištěný…“

Vladislav Zadrobílek
Vladislav Zadrobílek

Mluvil jsem o těch dopisech DŽB s dr. B., kterak je nahlížím a shodli jsme se na tom, že to je monstrósní, podivuhodné svědectví o velikosti jeho ducha, olbřímí nátura, kámen prubovaný, kvásek, mimořádný zjev, který prošel českým národem; občas podezřívám, že tu mezi ním kráčel bez povšimnutí, opomíjen, mnohými i zhrdán, se slunečními kadeřavými vlasy a vousy ku posměchu, vzdor, kopiník českého jazyka, varta posledního zasvěcení ze starých časů…

A do toho mu píše JV: „Obdivuji, kolik jsi toho v ediční i vlastní lit. práci zvládl. Ale to asi bude v mnohém podmíněno dobrým rodinným zázemím – a to já nikdy neměl…“

A k tomu některé vzpomínky na návštěvy, z nichž vybírám tuto dlouhou, která má neuvěřitelnou sílu, když si uvědomíte, že vás něco takového už nejspíš ani nepotká, neboť nejsou tu velikáni jejich zrna, nejsou tu než jejich vzpomínky, ale poděkování DŽB, že je napsal! Třeba si někdo ty vzpomínky přečte, promyslí, znovu prožije a vtiskne jim ono bájeslovné TEĎ.

»Před dvěma dny jsem navštívil jednoho z posledních žijících členů hermetické společnosti Universalia, téměř 92letého profesora Fučíka. Nebyl jsem za ním poprvé; před několika lety jsem tu byl a mluvil s ním. Stojíme se ženou za plotem, asi 26 stupňů Celsia, vedro k nedýchání, on sedí před domem na lavičce: Koho hledáte? – Povídám: Profesora Fučíka. – Ten už umřel. A co jste mu chtěli? – Poradit se s ním. – O čem poradit? – O alchymii. – To by nemělo cenu, je to jen ztráta času. – Já si to nemyslím. – To neodvisí od vás, je to škoda času. Hledejte něco jiného. No tak počkejte, já vám otevřu. Dobelhal se o holi k brance a odemkl. Chvilku trvalo, než se rozmluvil. Potom mluvil velmi zaujatě a najednou nebyl hluchý (hluchého dělal za chvíli, když se vrátila jeho dcera s manželem a vnukem), mluvil o tom, jak [jeho] rodina hledá jen peníze a nic jiného nevidí, jak s nimi nemá o čem mluvit, vyprávěl o katolické církvi, o vysokém kléru za války, jak na něho poslali gestapo, a i na jiné, protože byli hermetici a tudíž špatní lidé, mluvil o Fráňovi Drtikolovi, Steinerovi, Lasenicovi atd. V jednu chvíli se na mě podíval a přestal hrát sklerotika: „Vy jste mi dal tehdy před lety vizitku, já vím“ (bylo to před šesti lety!). Začal opřený o hůl vstávat, popadl mě za paži, byla v tom stisku síla: „Vy, vy musíte vědět, že není nic jiného nežli teď! Já když sedím na parcele, kterou jsem vlastnoručně obdělal, vyhnojil a osil, slyším hory mluvit s nebem a říčka do toho zpívá, tam jsem, musíte být! Co bylo a co bude, není důležité, důležité je teď! Já to vím, ty hory a nebe a říčka to vědí, tam sedám a slyším, jak jsem. Nezapomeňte na to! Nikdy! Slyšíte?“ Byla v tom člověku veliká síla. „Svět je jen mršina, omalovaná a pořád převlíkaná do nového, myslím vnější svět. Vy musíte pečovat o zrod vnitřního světa, ten je věčný a neumírá.“ Tam jsem si najednou uvědomil Březinu, daleko mladšího, ale také na konci cesty. Už nechce psát. Už nechce mluvit. Ale neudělá poslední krok: mluví, rozmlouvá, dává lekce; přitom oba ti muži si byli profesí tak blízcí! – a přesto jeden oněměl, aniž by vnitřně přestal žít, kdežto druhý se stal podivným lokálním rozumbradou; čas od času sice jako by ožil, ale sotvaže vyšlehl z odevzdaného těla plamínek, už zase zhasl. Nic vážného z toho, jen drb, učitelské poučování, sečtělost, dávaná ne k dobru, ale naodiv. Kdo byl Březina ve stáří? Kdo byl mladý Jebavý? A kdo to byl v Nové Říši? To postihnout, pokusit se o to! Proč toho o něm (o nich, přeci o nich!) tolik napsali? – nevěděl jsem, že tolik lidí přinutili o sobě (plurál!) psát! Byla síla v tom cílevědomém, usilovném, vědychtivě se otáčejícím nebozezu jménem Jebavý-Březina!«

Následuje od str. 41 pozoruhodný exkurs právě k Březinovi, mýtoetymologie jeho jména, životní poutě a doputování; čtěte, vstřebávejte símě ducha, slova a jejich chuť!

Odpovědnost. Ba dokonce zásluhy, ano! Vina, čistota, procesí života – je to na slzy pochopení a přitakání, přimknutí se k živé míze Stromu života. Oproštění, spása, svébytnost, soubytí.

„V tom se asi shodneme, že nejde o to, co kdo říká, ale o to, co dělá. Vzpomeneš si na Zdeňka Přibyla, malíře? To byl komunista přesvědčením, pronásledovaný režimem tím i oním. Protože on nehledal „politiku“, nedělal ji, ale žil správně, po svém přesvědčení. Vydal jsem jeho překlad Zazi v metru jako dodatečnou poctu snad poslednímu bohémovi v Čechách, který zahodil i to malování (a byl talent!), protože mu připadlo zbytečné – a radši pěstoval v bytě křečky, rodil s kočkou koťata, měl sluhu, který ho v čase nouze živil, když ale byly peníze, vše se obrátilo a Sidonius platil a platil, dokud měl z čeho. To taky nebyl outsider. Takhle by to nechápal. A jestliže dneska mám možnost něčím se odvděčit těm, kteří mě mají duchovně na svědomí, potom to dělám rád a jak nejlépe to dokážu.“

Jak glosovat oněch 900 stran dopisů, statisíce znaků, desetitisíce minut, ono „vleklé tædium vitæ“ (únavu životem), kterak píše JV, „hodiny mlčení“, „hodiny vyrovnanosti a lačnosti po poznání“, „nedobré stavy“?

Vtipem.

»Moje žena mi doma říkává, že jsem pýthie. A nejmladší dcera se zlobí, když „věštím“. Naposledy se to zase stalo při finálovém zápase mistrovství světa v hokeji. Já nevím, jestli něco takového někdy sleduješ… já ano. Seděli jsme v pokoji, moje žena, nejmladší dcera a já. Vývoj zápasu byl zmrtvujícně nečekaný. Prohrávali jsme tak rychle a tak zle, že obě mé ženské zmkle zíraly. A já říkám: No tak, Hlaváči, dej se do toho, ty to umíš! Dej gól. Ale nic se nedělo. Naopak, Hlaváč ne a ne se chytit. Při druhé třetině jsem prorokoval, že to špatně dopadne – při třetí jsem utrušoval, že hráči se už těší, až bude konec a začne přídavek. Byl jsem málem vypískán. A pořád do toho říkám: No tak, Hlaváči, už se chystej, dáš góla, no tak, dělej, ty to umíš! Zuzana, dcera, pronesla: Hele, vždyť tě neposlouchá, tak už toho nech. Vysvětlil jsem jí, že to říkat musím, jinak že gól nedá. A že takto silné myšlenky nutně musí překonat i větší vzdálenosti a zapůsobit. A při nové hře jsem to nevydržel a hučel jsem do Hlaváče, že už je nejvyšší čas. Obě mé ženské mě chtěly zapudit, když vtom padl gól. Já jsem vůbec netušil, a nejen já, kdo ten „zlatý gól“ vstřelil. A najednou slyším: Gól! Hlaváč dává rozhodný gól. Vstal jsem a šel na chvilku pryč. Unikl jsem tak komentářům à la: No jo, tys to přece věděl! Od samého počátku jsi mu to sugeroval! Jenomže, kupodivu! ano! Chápeš to, Jiříku? Synchronicity, věštění bez důvodu (já totiž nevěděl, proč vlastně to říkám, Hlaváče volám), mimorozumové uvažování, kdy mysl je rybník a v něm plno kaprů, stačí jenom je nechat, volat je jménem a sami plesknou břichem o hladinu.«

A tak vás vyzývám a vzývám, abyste i vy přišli k rybníku své mysli a začali jako Ota Pavel volat kapříky jménem, neodolatelně, aby pro vás pleskli zlatým břichem o hladinu a na malinkou chviličku vás obšťastnili zahlédnutím božského písma šupinatých penízků, poselství Nevýslovného – jen pro vás, arci, jen pro vás.

*

Poznámky jistě představovaly velikou práci dohledávací, znamenalo to všechno projít mnohokrát tam a zase zpátky, třídění dopisů, chronologické přiřazování – obdivuhodné dílo editorů Boženy Správcové a Michala Jareše & vydavatele ZZ!

„A tak si opakuj, začínej každý den jedním písmenem, D, dárce darů, R, radost z nich, Ž, žádej, M, milost, E, evokuj, S, sílu, E, evokuj evokuj evokuj: DRŽME SE! Posílám tu sílu, posílám malé, ale ze srdce dary, evokuju a žádám pro nás milost, pro všechny.“

Držme se!

*

© San
© okultura viMMXIV

Uložit