Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

NOVÝ ÆON

Vůlí vůle jest blaženost.

Liber Stellae Rubeae

svb figvra LXVI

Publikace v třídě A.

Imprimatur:
N. Fra. A .^.. A .^..

Tajný rituál Apepův, srdce IAO-OAI, předaný V.V.V.V.V., by jej užil v jisté záležitosti Liber Legis a zaznamenal pod číslicí LXVI.

1. Apep prohlašuje Asara bohem.

2. Vznešené panny nechť ho s jásotem vzývají, synu Noci!

3. Tuto jest kniha nejtajnějšího uctívání rubínové hvězdy. Nikomu se nedostane do rukou vyjma těch, kteří jsou nestoudní slovem i skutkem.

4. Nikdo toto dílo nepochopí — je příliš delikátní pro syny lidské.

5. Jestliže bude kvůli tobě prolita krev rubínové hvězdy; jestliže jsi měl po celý lunární měsíc účast na vzývání svým Jod a Pé, pak můžeš přijímat tuto nejsvětější svátost.

6. Jeden poučí druhého bez ohledu na to, co si o tom myslí lidé.

7. Ve středu černého kamene vztyčíš pořádný oltář.

8. V hlavě oltáře bude zlato a dvě poctivé podobizny Mistra.

9. Uprostřed pak pohár čerstvě nalitého vína.

10. V patě pak hvězdný rubín.

11. Oltář bude nepokrytý.

12. Nejprve rituál Planoucí hvězdy.

13. Pak rituál pečeti.

Pokračování →

Železná opona

Čtyři pojmy vyjadřují jediné. Jejich kladné a záporné významy pro lidský život a jeho cíl chceme v tomto zamyšlení znázornit. Co v nich je společného, může nám být pobídkou k nové morálce na přelomu aeonů – právě prožívaného údobí.

• OSA – je zavedené společné jsoucno, k němuž vztahujeme objekty či události téhož řádu (např. symetrie, stejnoleh­lost, geometrické místo bodů);

• PILÍŘ – je opěrným nosným stanovištěm záruky a spolehlivosti;

• MEZ – odděluje od sebe jsoucna, která ve svých významech (intencích) nemohou navzájem prolínat, je tím, co nemůže s jedné či druhé strany být přesaženo;

• HRANICE – konečně v pojetí tohoto eseje formuje jsouc­na ve smyslu postřehnutí, pojetí (apprehense-in-tuitus = názor [představa]; diskurs-conceptus = pojem [myšlení]); je to ono jsoucno, které v nerozlišeném chaosu „objektivního světa“ zavádí řád a systém. Chaos se „rozpadá“ čili formuje do množství „předmětů,“ věcí: transcendentalit.

Ale hranice je ono jsoucno, ke kterému lze dospět, za nímž je však něco úplně jiného, cizího a snad neznámého: třeba smrt; nebo pro obyvatele rozděleného světa ten svět za (železnou) oponou; nebo třeba nejmenší možná vzdálenost či největší rychlost ve fyzice.

Pokračování →

Epištola k rytířům u připomenutí oudělu jejich

*

Ejhle, popatřil jsem v posledku času svého kolikero prazvláštních oukonů bližními našimi na sobě páchaných, dílcem z nerozumu, a kterak směniti chrám v krám.

Venkoncem je nemálo obtížné učiniti rozhodnutí, alébrž býváme vlečeni hodinami světskými a jest magicky věru nesnadné zlomiti zlovolných siločar této setrvačnosti života našeho.

*

O hoření a chladu vnitřním

Tuto jsem viděl, kolikero zim zpět, jakpak zvnitřku zapálená bytost, rytíř Bou ibn Nay Wárí, srdce hořícího, velmi nadějná od urozenosti, dobrý kov, pro strach a předsouzení mnohá sobě další cesty odepřela. Kteréžto oje a opratě a udítka to byly?

Aj, Synu, máš mnohé moudrosti a bylo ti svěřeno, že nejprve v pícce rozdělati oheň třeba, jinak s tavbou méně ušlechtilých kovů počítati nemožno.

Ku slávě Otce našeho jsme jej společně s tebou zažehli a kopec polínek s Duchem svatým přiložili, a viz! Dílo dobré před našima očima růsti jsme zřeli. Nejen to. Mnohá struska na povrch žhavý vynesena byla, v dál poznána a započtena. Okovy tyto jiní na něj vkládali od kolébky; činíce tak z vlastní pomýlenosti, radosti zvrácené neb zlého outěžku na nich vloženého opět jinými. Čištění a prubování vcházelo čím dále hloub, až jsme narazili na hada zlého a úskočného, co jed potměšilý plival nejprv v myšlení, ku konci už pak i v konání. Jméno toho hada Privatio slulo, neb děliti se nechtěl o předmět magnetismu svého a lupem veskrze pojmouti jej hodlal v moc svou. Fortna opatství thelémského byla takto uzavřena. Nuž, ne v čase strachoty strážci našimi, však zevnitř, bídně a, aj, nemáme zatím vyhlídek k otevření Slávy a vylití Ducha.

*

O umění a duchu lásky

Nedosti tomu tak, viděli jsme více. V požehnaných chvílích snášel se Duch Boží nad ním, a čeho jiní v potu tváře své dobývali, uděloval mu v nadbytku a radost byla v nich s námi, oni nerozuměli svými srdci, kdežto on měl vlohy k iniciaci, jež sic má náležeti všem jedincům našeho druhu, třebaže jen hrstka z nich účinně pocítí její projevení. Mnohokráte jsem, rytíři mí, zdůrazňoval arcidůležitost osobního sblížení s připravovanými matériemi, po vstupu do lesa ovšem tento nevzpomněl rady mé a svoji matérii opustil příklonem k hadímu syčení. Totiž, ustoupení počalo v předmětu lásky a obraz byl nahrazen jiným obrazem. Jak užírající! Vůli vyměniti honce značí stádo medle ztratiti.

A tušíme, víme & svědčíme, že vystoupivše do stromů, máme stádečka rozhojňovati a množení napomáhati, kterak náš milý Bůh nás k tomu nabádá: Milujte se a množte se.

Pokračování →

Diáře Aleistera Crowleyho

(1914-1920)

Další úryvek z Crowleyho deníků přibližuje okolnosti výkladu jedné z nejdůležitějších pasáží Knihy Thothovy věnované povaze důkazu k přesunutí pís­mene Cade z karty Hvězda na kartu s názvem Císař. Podrobněji je tu rozložen i výklad magického Slova Nového Aeonu AbraHadAbra, které ještě pozdě­ji mění z ABRA-LA-ŠT-AL-ABRA jen na LA-ŠT-AL. Další komentáře k tomuto lze najít v knize Magie v teorii a praxi. V neposlední řadě se tu Crowley dále zabývá mýtoetymologií a hledá kabalistické souvislosti me­zi písmeny a božskými principy, které vysvětlují na­konec i thelémskou trojici Knihy Zákona: totiž Nuit, Hadita a Ra-Hoor-Khuita.

*

An XVI ☉ v 27° Π, ☽ v 1° ♌

Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.

*

Crowley v Tunisu

18. června 1920, ♀.

22:36. Začal jsem psát nový manuskript knihy. Můj magický diář byl teď v posledních týdnech veleplodný; zdá se mi, že to, co jsem našel, je výlučný modus mého zasvěceneckého výrazu. Nepíši normální eseje o určité věci, nebo nějaké texty pravidelně plánovaných in­strukcí. Nejspíše to odpovídá mému napětí a exaltova­nému stavu, urputnému pohybu, za který je odpověď na mé rozluštění všech symbolů. Připadá mi to, jako by tohle vehementní dosahování, tahle rozkoš zakoušená z rychlosti pohybu po Cestě – ‚Vzhůru do aethyru, ó můj Bože! Můj Bože!’¹ – byla sprintem po cílové ro­vince na konci tohoto prazvláštního závodu. Nevím, jestli si mám říkat Ipsissimus, a ani na tom nezáleží. Je­diné, co cítím, je že jsem měl dosti ‚osobního nasazení’ po celou věčnost životů, a že tenhle slunovrat bude znamenat iniciaci nového proudu, pravděpodobně úzce praktického významu.

Nazítří bude vycházet nový měsíc na západě, nad Cherbourgem, a tahle Diana má ke mně promluvit hla­sem, o němž je řeč v [Liber] VII, 111:36, jak mi to zjevilo orákulum. První řeč vypadá jako Radost a Láska; druhá jako zatroubení k útoku. Nesnažím se o tom dozvědět více. (P.S. Vyšlo to perfektně; jenže se to týkalo jiné fy­zické osoby.)

Co se týče mých osobních vztahů, slunce a luna (kte­ré vypadají jako symboly se zvláštním vztahem ke kaž­dému z nás, a jež podle mého úsudku a podle svědectví jistého poselství jí byly zprostředkovány ještě předtím, než mně poznala), pak zde odkazuji na CCXX, 1:16 – vždyť je to An XVI!² – ve světle hrozivého očeká­vání našeho tělesného setkání jsem se zeptal orákula na radu. Nechci ani Lásku, ani přelud Lásky, která by si žádala oběť; netoužím ani po fantomu falešného puri­tánství, který by mě měl chodit strašit. Vzal jsem si na pomoc CCXX, 1:54 – „Ať se nezmění ani tvar jediného písmene; protože hle! ani ty, ó proroku, nepronikneš všechna mystéria v něm ukrytá.“ (Ale slyšel jsem rovněž, že bych se měl zabývat třemi slovy.) To zname­ná: ona má poklady, jež pro tebe nejsou viditelné; nechť se stane tvou absolutní milenkou. Druhé slovo: [Liber] LXV, V:56, „A hle! než luna třikráte dorostla, byl z něho had Uraeus, a jedový zub mu na­rostl a jeho sémě navěky věkův.“ Což znamená: (do ‘tří měsíců’, nebo třemi magickými polibky, které zlomí kouzla?) dostanu od ní celou sílu.

Pokračování →

Lawrence Sutin: Do What Thou Wilt. A Life of Aleister Crowley

Lawrence Sutin: Do What Thou Wilt. A Life of Aleister Crowley

484 stran, St. Martin’s Griffin, New York 2002, vydání první, brožované, cena $17.95
ISBN 9780312252434

*

„Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.“

Cara soror et frater,

*

Lawrence Sutin je profesorem na universitě v Hamlinu a má doktorát na harvardské universitě. Mezi jeho předchozí díla se řadí Divine Invasions: A Life of Philips K. Dick, Jack and Rochelle: A Holocaust Story of Love and Resistance a A Postcard Memoir.

Výzkum a psaní této biografie mu zabralo více než deset let (1989-99). Vydatné pomoci se mu dostávalo skrze přátelství a podporu frátera Superior O.T.O., jímž je v současnosti Hymenaeus Beta. On byl rovněž prvním čtenářem rozsáhlého rukopisu, který čítal kolem 1800 stran, a pomáhal mu jej redigovat až do konečné podoby, kterou má možnost nyní posoudit už čtenář. Mohou se mu zde tedy, je-li pozorný, odhalit materiály, které v předchozích (také: auto-) biografiích zařazeny nebyly, protože ležely v archivech, ať už z jakéhokoliv důvodu.

V úvodu se zpovídá: „Zatímco Hymenaeus Beta je religionista a já stojím zcela mimo a jsem skeptik co se týče thelémské víry, jeho kritika mého textu byla vždy respektována a sloužila hledání pravdy mezi fakty. Nicméně jsme se neshodli v četných bodech ohledně interpretace Crowleyho života a mé názory, jež tu můžete číst, by neměly být pokládány za jeho.“

→ Zlatý úsvit

Kniha má klasických 11 kapitol – číslo, které by Bestii potěšilo. V úvodu se dočtete o magické tradici, v níž se navrhuje, aby se zuřící boj mezi Ježíšem a Satanem (na chvilku) odložil stranou, to aby bylo byla pochopena pravá podstata mága. Bohužel přetrvává populární obraz Crowleyho coby neřestného satanisty, který si užíval drog a zvráceného sexu, aby oživil slabounkou šarádu své rouhavé magie; inspiroval prý nepravosti vrcholící rituálními únosy a vraždami, které řídily kulty, jež vrhly Ameriku do nekonečné krize. Crowley však vnímal satanismus jako „okázalý, lacině honosný, vyšperkovaný a pompézní sport, který není hoden jeho času a umu“. Crowley se ovšem stal předlohou mnoha literárních postav už od dob gotického románu; jen namátkou Mág W. Somerseta Maughama (1906), jemuž přisoudil jeho „zlovolná kouzla“; další spisovatelé fikce modelovali své ničemy podle Bestie: James Branch Cabell, Dion Fortune, Christopher Isherwood, M. R. James, Anthony Powell, H. R. Wakefield, Dennis Wheatley, Colin Wilson a Robert Anton Wilson (v Iluminátech). Britský dramatik Snoo Wilson napsal hit, který běžel v Londýně řadu let, s názvem Bestie. Pronikl také do novodobé popkultury, když se poprvé objevil na přední straně alba Beatles Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (1967), s oholenou hlavou a pronikavýma očima, jedna z jeho nejikonografičtějších podob, která vydržela ve světě rockové hudby v různých obdobách a odstínech až do dneška, ovlivnil texty Rolling Stones, Led Zeppelin, Davida Bowieho, Darryla Halla, Stinga, Ozzy Osborna, The Clash, The Cure a v neposlední řadě ze současné kvetoucí scény apokalyptického neofolku pak Current 93 (kde se mísí navíc ještě vliv Crowleyho žáka, Kennetha Granta), nehledě na záplavu méně známých kapel z oblasti hardcore, punku a industriálu.

Pokračování →

A pro nesmírnost schodiště neviděli stupňů jeho…

Vidí hory, vidí les, vidí mraky u nebes, ale nikdy nepochopí, co se mu pod nosem tropí. – A. B. Strugačtí

*

Přicházející události vrhají před sebou stíny, pravil Campbell a měl pravdu, neboť mluvíme-li o Velkém Předělu, musíme nejprve pochopit, jak vůbec toto označení spatřilo světlo světa.

Pravíme, že než světlo světla spatří nějaká myšlenka či věc, proběhne obrazivostí člověka a vstoupí do prostoru zvaného Anima Mundi.¹ Každá zvláštní idea má svého zvláštního nositele, Porodníka, který ji zjeví lidstvu. Mein Kampf měl svého Hitlera, Faust svého Goetha a Kniha Zákona Aleistera Crowleyho, který skrze ni vyhlásil Nový aeon (přesněji: stal se právě oním Porodníkem pro bytost zvanou Aiwass²) a v těchto pohnutých dobách se objevuje stále více faktů, připusťme i slovo „zjevení,“ které podtrhují tuto zvěst. Jednou z nich může být i poselství jugoslávské divotvůrkyně z Medžugorje o „velkém předělu,“ který mluví o principiální proměně lidstva, lépe řečeno její části, v kardinálně jiné bytosti. Nelze se vyhnout námitce o další elitářské vizi se sektářským podtextem – kdo bude takto „proměněn“? A kdo bude „zatracen“? O tom nyní mohou existovat pouze dohady, jak bude vypadat tento člověk, ale my se jej pokusíme v tomto příspěvku aspoň trochu přiblížit. Tvrdíme, že ve spodních duchovních proudech lidstva se odehrávají všechny podstatné procesy dříve než ve zjevném světle dějinných událostí. „Nahoře“ v „nebi“, tzn. v nevědomí, se odehrává taková scéna v předstihu oproti „zemi,“ tj. ve vědomí.³ Musíme také naznačit, že inspirovaní mohou taková poselství obdržet jako ideu a inspiraci pro literární téma, nebo vnuknutí, které je pak dále vykládáno jen jako „zdařile vykreslená scéna“ nebo „obraz příštích dnů“. My se dnes odvážíme říci více.

Knihu Vlny ztišují vítr⁴ autorů A. B. Strugackých není třeba představovat čtenářům sci-fi příběhů, a tuším, že ti naši se asi ptají, proč se právě v našem časopise mají setkávat s tímto literárním proudem. Patrně proto, že v naší společnosti právě pro svou inspirovanost plní funkci dříve přisuzovanou pohádkám.⁵ Ty nesly náboj magických pravd až do doby, než lidé přestali využívat tohoto média pro rozvoj komunikačních prostředků na „modernější“ bázi, a odklonili se od ústního podání tradičních moudrostí. Nový aeon přináší zlom do života lidstva: osvobozuje ho od letitých předsudků, moderních idolů-polobohů, novodobých mýtů, a zavádí jediné řešení pro všechny: Dělej, co ty chceš. Sjednocení na vyšší úrovni (Kristova těla), nalezení údělu pro každého, vyžaduje evoluci vědomí. Evoluci evoluce. „Jakékoliv vědomí, ať už středověké, rousseauovské, technologické, a v poslední fázi víceméně kryptokratické, absolvuje cestu od stavu maximální rozlišnosti, divošství, vzájemné zatrpklosti, ubohosti citů, nedůvěry (viz nynější stav vztahů republikových) až k stavu maximální jednoty, jaká je možná při zachování individualit (zvláštní funkce buňky těla), přátelskosti, vysoké kultury vztahů, altruismu, pohrdání dosažitelnými hmotnými statky“ (cesta, po níž se ubírají budoucí Spojené státy evropské). „Tento proces se řídí biologickými a sociálními zákony, jichž nutně nemusíme být tvůrci, spíše však subjekty. Před lidský rozum se staví jen dvě volby: (otrok-pán) bud stagnace, sebeuspokojení, egocentrismus, kultura zbožnosti (od slova zboží, viz 0. ročník Revue HORUS, č. 3, str. 5, poznámka dole, a str. 13), venezianismus (tamtéž), ztráta zájmu o okolní svět; nebo vykročení na cestu evoluce druhého stupně, na cestu evoluce plánované a řízené, na cestu Ducha, na cestu do monokosmu. Syntéza rozumu je nevyhnutelná, přinese nesčetné množství nových mezí světa, a to povede k neuvěřitelnému zvýšení množství, ale především kvality informací, které se dají absorbovat.“ Nový člověk, Syn člověka, bude kojen informacemi; nastupuje Věk Ducha, Hermův věk, Nový aeon, aeon Hóra, Věk intelektu a integrity, jak se mu říká v síti manažerských škol založených R. Buckminsterem Fullerem.⁶ Při rozšíření vědomí se rozroste i pojetí domova, dosud omezeného jen na kousek půdy, na němž lpíme, v lepším případě na město či zem, z které pocházíme. Jen pár šťastlivců, kteří navštívili kosmický prostor, zažilo nový rozměr slova „domov“ ve spojení s planetou Země, a ještě méně z nich jej spojilo s celým vesmírem. Čím však je „universalismus,“ nezahrnuje-li právě universum?

Pokračování →