(Malvern, Praha 2021)
Šťastné a hrůzostrašné. Antologie štědrovečerních hororů
124 stran, Malvern, Praha 2021, brožovaná
ISBN 978-80-7530-317-2
Ke konci každého roku, kdy se zapálí v krbu a uvaří horké kakao, se lidé tradičně vracejí ke svým oblíbeným klasickým svátečním knihám, filmům a písním. Ačkoli se může zdát, že duchařské příběhy už k dnešním svátkům nepatří, kdysi tvořily páteř vánočního vyprávění příběhů a vrcholu popularity dosáhly ve viktoriánské Anglii.
V této době vstoupili duchové & přízraky do beletrie – a podobně tomu bylo i na jevišti, na fotografiích a při salónních seancích. Před začátkem vlády královny Viktorie v roce 1837 se mělo za to, že tento žánr již skomírá. Jenže v roce 1887, když Mary Louise Molesworthová napsala Příběh rozjetého vlaku, naříkala její postava, paní Snowdonová, nad tou nekončící záplavou duchů. „Člověk už dnes neslyší o ničem jiném,“ naříkala a na následujících stránkách se dozvídáme o přízraku krásné ženy, která se zjevila poté, co hrůzně uhořela při strašlivém požáru.
Co všem těmto zjevením vdechlo nový život? Nejjednodušším vysvětlením je zrod periodického tisku. Strašidelné příběhy byly tradičně šířeny ústně, vydavatelé ale najednou potřebovali nafouknout obsah a strašidelné příběhy se jim hodily do krámu – krátké, levné, typické, podobná témata, a daly se poměrně snadno podle potřeby zkrátit.
Těsně před Vánocemi roku 1843 vydal Charles Dickens v seriálové podobě velmi úspěšný duchařský příběh Vánoční koleda ve svém časopise All the Year Round, na němž se podíleli například Wilkie Collins a Elizabeth Gaskellová. Téhož roku byla rozeslána první komerčně vyráběná vánoční pohlednice a Dickensův příběh odrážel a ovlivňoval rostoucí trend slavit Vánoce.
Vánoce se s duchy pojí již dlouhou dobu, říká Roger Clarke, autor knihy Přírodopis duchů a strašidel: 500 let hledání důkazů.[1] Například těsně před Vánocemi roku 1642 prý pastýři viděli na obloze bojovat přízraky vojáků z občanské války. Pokračovalo se také v tradici, kterou založil Montague Rhodes James,[2] probošt King’s College v Cambridgi, který každoročně na Štědrý den sezval do elitního klubu Tlachálků několik vybraných studentů a přátel, kde jim přečetl jednu z duchařských a strašidelných povídek, které začal psát, vydal je až na nátlak svých přátel a dodnes jsou populární. Patří mezi ně i Podivná sbírka kanovníka Alberika (1895), v níž starobylá svatá kniha přitahuje přítomnost démonů ohlašovanou zjevením ruky pokryté „hrubými černými chlupy, delšími, než jaké kdy rostly na lidské ruce; nehty vyrůstající z konců prstů a ostře zahnuté dolů, šedé, zrohovatělé a zvrásněné“. M. R. James byl velkou inspirací po řadu dalších autorů a k jeho odkazu se hlásil například také Howard Phillips Lovecraft, který jej označil za mistra „děsu a obludné vize“.
Osvětlení tehdy zajišťovaly plynové lampy, které se také podílely na vzniku duchařských historek; kysličník uhelnatý, který vypouštěly, vyvolával halucinace. V polovině století se už lidé s duchy setkávali v každodenním životě. Roku 1848 zaslechly mladé sestry Foxovy z New Yorku sérii klepání – duch s nimi zřejmě komunikoval prostřednictvím kódu a jejich příběh se rychle rozšířil. Móda spiritismu byla v plném proudu. Spiritisté věřili, že duchové přebývající v posmrtném životě mohou komunikovat s živými, a pořádali seance, aby jim to umožnili.
S rozvojem fotografie se objevily fotografie duchů – existovali lidé, kteří si tak vydělali obrovské peníze a používali různé triky, aby vyfotografovali portrétované spolu s duchovitými obrazy jejich mrtvých blízkých. William Mumler vytvořil slavný snímek Mary Todd Lincolnové s přízračnýma rukama mrtvého manžela Abrahama Lincolna spočívajícíma na jejích ramenou. Pak přišel film a rozhlas. Z obrazovky a po rozhlasových vlnách se linuly přízračné hlasy a obrazy.
Duchové se objevovali v éteru, pod postelí a stále častěji i v hlavách lidí. V průběhu 19. století docházelo k postupnému zvnitřnění hrůzy, až se přišlo na to, že příšery nejsou tam venku, ale že je najdeme v našem nitru. To samozřejmě vrcholí s Freudem. U duchařských příběhů se objevuje pocit, že místo toho, abyste se zavřeli doma a příšeru nechali venku, žije příšera s vámi a máte s ní určité intimní pouto.
🎄
Algernon Blackwood se proslavil povídkami Wendigo[3] a novelou Vrby,[4] dvěma příklady toho, co by se dalo nazvat „přírodní horory“ majícími docela blízko k lidovému hororu. Řada jeho povídek vypráví o napětí mezi přírodními krásami a jejich schopností – či dokonce ochotou – škodit. Představa přírody jako neúprosného a děsivého živlu se silně podobá Lovecraftově „kosmické hrůze“ v tom smyslu, že naznačuje hrůzné věci, které se dějí těsně za naším známým lidským světem. Blackwoodovo zpracování tohoto tématu je ještě účinnější než Lovecraftovo.
Cestovní vak je klasický duchařský příběh ve stylu M. R. Jamese či Edwarda Frederica Bensona. Mladší asistent a osobní tajemník královského soudního rady Arthura Wilbrahama pan Johnson, pracuje pro právnickou firmu, která právě dosáhla zproštění viny (z důvodu nepříčetnosti obžalovaného) obzvláště krutého vraha Johna Turka. Johnson, vyčerpaný případem a posedlý vrahovou zlou tváří, se hodlá zotavit tím, že stráví vánoční prázdniny v Alpách a od svého zaměstnavatele, ale i přítele, si vypůjčí jeden z jeho cestovních vaků. Během balení zaslechne, jako by někdo stoupal po schodech, pak však kroky utichnou a uslyší je znovu až ve své blízkosti, načež se ho poprvé v životě zmocní strach – přejde do ložnice a všimne si, že „vršek cestovního vaku zplihle visí jeho směrem a pozoruhodně připomíná lidskou tvář… celek absurdně připomínal tvář Johna Turka, vraha“.
Hrdina přemítá, jak
„je těžké přesně určit chvilku, kdy se zrodí strach, pokud jeho příčinu nemáme přímo před očima. Na hranici mysli se kupí pocity, vrstva za vrstvou, podobně jako se na hladině nehybné vody hromadí led, avšak často se to děje tak pozvolna, že to s určitostí vědomě nepoznáme. Posléze je však překročena hranice, kdy se nahromaděné pocity přerodí v jednoznačnou emoci a mysl si uvědomí, že se něco stalo.“
V příštím okamžiku koutkem oka zahlédne nezřetelný obrys postavy postávající na schodech, když se ale odhodlá věc prozkoumat, vidí, že schodiště je prázdné. Nervozita „překonala pomyslnou hranici a přerodila se ve strach, naléhavý iracionální strach. Zbývalo překonat další hranici, než se strach změní v děs, a potom ještě jednu, za níž už ležela sféra čiré hrůzy.“
Představivost je zasažena a roznícena, přicházejí další obrazy a vlny strachu. Mezi oním cestovním vakem a příšerným vtělením darebáka existovalo pouto, které si náhle uvědomil – tělo oběti, hrůzně rozsekané části těla spolu s vápnem, bylo před pohřbením napěchováno do plátěného zavazadla. A John Turk to také jasně vyložil: „To je můj vak. A já ho chci.“
Posmrtný přízrak si svůj poslední výstup na návštěvě u Johnsona pěkně užil. My též.
Ze starších, dickensovských časů (1867; jenže na titulní straně 27 se skví rok 1863, což vypadá na šprýmovné dílo vánočního šotka…) pochází Podivná vánoční hra viktoriánské autorky Charlotty Riddellové, narozené v Irsku, proslavená svými duchařskými příběhy, často jsou to budovy, v nichž straší, např. Dům u pohádkové tůně, Neobydlený dům, Strašidelná řeka, Zmizení pana Jeremiáše Redwortha a Jeptiščina kletba. Nadpřirozené jevy provázejí i kratší povídky jako Otevřené dveře a Statek pod ořešáky nacházející se ve svazku Podivné příběhy.
John Lester a jeho sestra Clare se stanou dědici venkovského sídla Martingdale. John je umělec s otevřenou myslí, ale situace není zrovna růžová. Předchozí majitel, Paul Lester, odmítl v Martingdale žít, protože „něco spatřil“. Ačkoli nikdy neřekl, proč tam nechce pobývat, místní věřili, že v Martingdale straší Paulův předchůdce Jeremy Lester, který beze stopy zmizel na Štědrý den před jednačtyřiceti lety. A správce se v tomto směru vyjadřoval dosti jasně – první správkyně, paní Reynoldsová, vypravovala, že slyšela „příšerný dupání, klení a rachocení nábytkem“. Strašení pocházelo z neuspořádanosti světských věcí bránících duchům přejít do onoho světa a John s Clare tomu přijdou na kloub, když se rozhodnou na Štědrý večer držet hlídku a zjistit, co je příčinou veškerého řádění duchů a podivných zjevení. Výjev celého večera se jim odehrál před očima a dozvěděli se, že zesnulý majitel Martingdale tehdy nezemřel v čestném souboji, nýbrž byl úkladně zavražděn proradným přítelem. Jeho totožnost nakonec pozoruhodným způsobem vyjde najevo.
Andrew Caldecott začal své příběhy o nadpřirozených jevech psát teprve v pozdním věku, takže se zdá, že náměty na ně sbíral v průběhu své úřednické kariéry v Britském Malajsku, Hong Kongu a na Cejloně a byl obeznámen s díly podobně píšících autorů jako L. P. Hartley, John Metcalfe, M. R. James a Robert Hugh Benson.[5]
Děj po vláčném úvodu se zvrtne a zrychlí s oznámením v novinách, že na Boží hod byl zavražděn Clarence Love poté, co ho po důrazných domluvách k osobám, co se na něj zezadu na nástupišti metra ve stanici Pentland Street tlačily, tyto strčily pod přijíždějící soupravu. Předtím, jak si pozorný čtenář povšiml, ho lapil na vánoční besídce Santa a s předstíranou obřadností ho dovedl ke dveřím, načež pravil:
Všechno zlo co nevidět, odtud Santa vezme hned.
A je to právě teta Cecilie, která panu Dreytonovi zanechá k prolistování knihu sebraných strašidelných povídek M. R. Jamese, na což on (rozumí se Andrew Caldecott) zareaguje:
„Vždyť ta stará hlupačka ví, že je mám všechny v původním vydání.“
A manželka dodá, že teta prý chtěla, aby si přečetl autorův doslov pod názvem Příběhy, které jsem se pokoušel sepsat. A v něm se slovo od slova naplňuje dění, jehož byla Dreytonovic rodina svědkem.
Pravdivý příběh hrůzy Johna Berwicka Harwooda z roku 1861 patří mezi starší práce, uveřejňované často anonymně, což může být i důvodem toho, že se nepodařilo najít jeho podobiznu a různí se i rok jeho úmrtí – uvádí se buď 1899 nebo 1886. Přispíval do skotského Blackwood’s Edinburgh Magazine, část folklorních znalostí (ghúlové a upíři z Východu) nabyl během svých cest do Číny a při svatební cestě na Dálný Východ (1850).
Rosině kmotře, lady Speldhurstové, se dostane od hlavní postavy nabídky – s předtuchou nadcházejícího zla, aby během svého pobytu pobývala v jejím pokoji ve starém tudorovském sídle. Lady se vyžívala ve vypravování strašidelných příběhů vždy nějak souvisejících s démonologií a čarodějnictvím. Pohoda je narušena návštěvou správce, jenž jejímu otci zvěstoval ztrátu čtyř ovcí, které odporně rozcupovalo nějaké zvíře, nadto „jim to ale pouze pilo krev, neboť masa zmizelo jen málo, pokud vůbec nějaké… Měly vyrvaná srdce, zpola ohryzaná pár kroků od jejich těl… v měkkém bahně v příkopu našli otisk bosé nohy a kousek od něj… článek zrezivělého řetězu“. Vše začalo táhlým, truchlivým zavytím notně připomínajícím pověrečné předznamenání smrti v rodině (narážka na irskou bean-sidhe nebo banshee).
Na Rosinu postel „se ztěžka svalil nikoli pes, nýbrž něco mající lidskou podobu, bez oblečení, něco velkého a snědého… jed vpravený nepřirozenou nenávistí do stěn“ Zeleného pokoje, jehož návštěvníkem byla
„ohromná, na kost vyhublá postava, zpustošená kostra, napůl oděná, špinavá od hlíny a zaschlé krve, obrovské končetiny jakoby nahodile rozhozené na posteli a rozcuchaná kštice rozprostřená na polštáři jako spletitá změť. … Ach, jaká divoká odpudivost tváře… [která] i přes ohavnou masku z bahna a zpola zaschlé sražené krve měla lidské rysy, avšak vzezření zvířecké a divošsky nelítostné. Mezi rozevřenými rty prosvítaly ve zlovolném úšklebku bílé zuby.“
William Wilthew Fenn se narodil do rodiny zámožného obchodníka s čajem, Williama Hugh Fenna. Studoval umění a stal se uznávaným krajinářem, poměrně brzy však začal přicházet o zrak a v pětadvaceti letech byl úplně slepý. Tehdy začal psát eseje a příběhy pro časopisy. V roce 1867 se oženil s Elizabeth Susan Eleanor Bowlesovou a spokojeně žili v Londýně.
Ocelové zrcadlo aneb vánoční sen z roku 1867 se odehrává o Vánocích v sídle Sequinových jménem Loubí. Magickým předmětem jest zde zrcadlo, které postupně zakrývá mlžný opar, jako by někdo na něj dýchal, zamlžená ocel se stává prostředníkem obrazů linoucích se ze zásvětí. Zjevení podobné tomu, které spatřil hrdina v ocelovém zrcadle v přiděleném, sice malebném, leč staromódním pokoji přezdívaném „zrcadlová komnata“, protože ji obestíralo několik legend, totiž přízračný obraz ovdovělé ženy, se objevovalo pouze tehdy, když hlavě rodu Sequinových hrozil násilný skon. Naposledy se tak stalo roku 1746, když v bitvě u Cullodenu zemřel první sir Godfrey.
Na str. 94, konec první věty posledního odstavce, mi ulpělo oko na slovu „hunterovi“ – asi bych volil raději český výraz „lovecký n. honební kůň“, třebaže pojem „hunter“ se užívá též. Hned na následující straně je špatný pád, věta má správně znít: „Lady Sequinová se ze šoku nikdy nevzpamatovala.“
Eliza Lynnová Lintonová uzavírá výbor povídek Štědrým večerem v domě na pobřeží z roku 1870. Čtenáři měli možnost se s jejím dílem seznámit už v antologii Upíři, démoni & spol.[6]
Čteme o prokletí stíhajícím mužské příslušníky rodu Mackenziů, jimž nebylo dáno zemřít v klidu v posteli. Alice, dcera Charlese, se provdala za Waltera Gardwooda a společně se odstěhovali do neobývaného domu na pobřeží mezi skalisky a útesy v naprosté odloučenosti, na míle daleko od města a jiných sídel.
Na str. 100 si korektoři autorku bohužel vychutnali: „… lásku k divokým mořským břehům, jež si musel vychutnávat v naprostém odloučení, aby si je vůbec vychutnal.“
U rybářů z osady si vydobyl špatnou pověst a nesla se mezi nimi zvěst, že v něm straší, a jak oni, tak i suchozemci se zdráhali po západu slunce zdržovat poblíž.
„Avšak co tam strašilo, nebylo vždy stejně strašlivé. Ty nejhorší a nejpříšernější věci se ve stavení děly pouze kolem Vánoc.“
Walter neměl ani ponětí o jeho špatné pověsti, Alice ovšem byla křehčí povahy a zanedlouho si povšiml její bledosti a sklíčenosti, nadto ji děsily hrozné sny. Když se ptá po povaze těchto vidin, zmíní svého nebohého otce přicházejícího každou noc k její posteli, bledého jako smrt, z hlavy mu stéká spousta krve a žalostně se na ni dívá. Jem Penreath, místní podivín, v tom všem hraje nejasnou, avšak hrozivou roli, protože Alice jej spojuje se zraněním hlavy svého otce provázeného ženou s plavými vlasy. Peklo se rozpoutá, kdy Walter chce zbourat přístavek za domem a Alice už tuší, co Penreath spáchal.
🎄
Šťastný a hrůzostrašný Štědrý večer.
[1] Roger Clarke: A Natural History of Ghosts: 500 Years of Hunting for Proof. Penguin, 2013.
[2] Srv. San: Votevírání ďáblovy škatulky, viz https://www.okultura.cz/WordPress/votevirani-dablovy-skatulky/.
[3] Srv. San: Snivý potápěč v temnotách, viz https://www.okultura.cz/WordPress/snivy-potapec-v-temnotach/#:~:text=poch%C3%A1zej%C3%AD%20z%C2%A0pov%C3%ADdky-,The%20Wendigo,-(1910)%20od%20Algernona.
[4] Algernon Blackwood: Vrby. Vyšehrad, Praha 2018.
[5] Robert Hugh Benson: Zrcadlo ze Shalottu. Malvern, Praha 2012. Srv. San: Zřím zřídlo zření – Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění.
[6] Upíři, démoni & spol. PLUS, Praha 2012.
