Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

„Zelený muž“ v katedrále v Norwichi.

Kam směřujeme? Kam jdeš ty?

Pomalu upadáme do Velkého spánku. Uchystal nám úžasný život.

Divoká příroda nezadržitelně mizí v tříšti stále menších ostrůvků jako ledovec tající v teplém moři. Úžas nad komunikačním šílenstvím.

Jsme na vrcholu KOLA a pomalu začínáme padat dolů. Osudově. Opouštíme onu vyrovnávající rovnováhu Sfingy, abychom ji zaměnili za týfónské podněty. Nakonec stejně zase budeme muset použít moudrosti k tomu, aby byla opět nalezena cesta k vrcholu syntézou.

Veškerý styl je zabit. Přichází poledne a mizí náš stín, přicházejí mrákoty, a to je Velký Spánek. Bude trvat možná několik století. Temných věků – jako ve středověku.

Kde jsi teď? Jsi připraven?

Nový Aeon chce slyšet tvé hromové ANO! Celou věčnost tato Věčnost slyšela tvé opakující se ne! ne! ne! Dětství však bylo lidstvu odňato. Přichází zodpovědnost dospělosti, v níž se již neberou ohledy na ufňukané kňourání neposlušného dítěte.

Úsměv Hierofanta v sobě skrývá úděsné tajemství o poslušnosti vyplývající z přísahy dané za úsvitu Stvoření. Řekli jsme: BUĎ. A ONO bylo. Ted‘ však žvatláme JE, a ONO není.

Universum expanduje. Na volném moři si hrají modří delfíni a zpívají. Má mysl se řítí v extázi a srdce i myšlenky běží rychleji než láska. Planety pulsují a do našich duší doléhá rachot nově vznikajících souhvězdí. Vede mě Hlas.

Kolem nás se tká prostor z elektřiny, a už jsme mu dali jméno: kyber-prostor.

A jemu nové zákony: kyber-estetiku.

Studna snů už je napojena, virtuální realita přichází: pro každého ten ‚jediný pravý sen‘. Lidstvo hromadně a nevědomě utíká od reality. Kde bude, až se probudí?

V.V.V.V.V. – Vi Veri Vniversum Vivus Vici.

Pokračování →

Švýcarský autor P. -R. König je čtenářům Revue HORUS znám z čísla II/94, kde byl uveřejněn jeho článek k historickému fenoménu O.T.O. Tentokrát uveřejňujeme jeho příspěvek, který přednesl pro CESNUR na universitě v Římě, zabývá gnostickými aspekty spásy, misogyny, O.T.O. a úvahou o tom, je-li sperma homeopatickým lékem.

*

Světelné koláčky

Jednoho dne se universum rozpadlo na kousky – ať už to způsobil ženský aspekt Stvořitele nebo nějaká přechodná jsoucnost mezi božským a profánním.

Ti, kdož jsou s tímto světem i v něm, kdož se těší dobrému zdraví a zakusili lásky i uspokojení v oborech, které upřednostňují, nemají – jak se zdá – zapotřebí gnosticismu léčícího universum, který – jak věřím – je náboženskou pomůckou, kterak nést úděl nesnesitelného života.

Mág a gnostik žijí najednou ve dvou různých světech. Jenže zatímco mág se snaží onoho světa nad sebou využít, aby měl moc nad světem vezdejším, gnostik hledá božskou skutečnost, království, které se nachází zde na tomto světě, který je pouze jakýmsi druhem stínového světa. Ale jak mág, tak i gnostik cítí, že sexualita může být klíčem nebo dveřmi do jiných světů; liší se však asketickou nebo libertinskou, smyslovou orientací. O tom se chci zmínit. Uvedu souhrn gnostických tradic, ale ne co se týče literatury, ani obecně srovnáváním jejich kosmologie a ani jejich historií; obrátím se k moderním dobám, v nichž moderní gnostikové pravděpodobně vidí oba světy reálněji než starověcí gnostikové.

→ Spása

Život ve světě, který je subjektivně pociťován a zakoušen jako „prohnilé místo“ (gnostický pojem), volá po spáse. Místem, kde tato spása začíná, je hmotné tělo. Vystupuje do vyšších úrovní (např. emocionální úroveň a intelektuální úroveň), dokud nedosáhne božského místa v plérómatu. To jest ta přetékající plnost. Toto pléróma, ať už je v člověku nebo někde ve vnějším prostoru, je gnostickým protikladem tohoto „prohnilého“ pozemského místa. K tomu, jak opustit toto prohnilé místo, lze vytyčit dvě cesty: přemoci ho nebo se ho vystříhat (asketický koncept); nebo jej rozpustit tím, že žijeme až do úplného konce (smyslová cesta). Na vyšší úrovni je tomu naopak. Smyslová cesta vede k homeopatickému asketismu: tím že oslabujeme zlo, zatímco se mu s potěšením oddáváme jakožto nutnosti. Sensualističtí gnostikové vítají hřích s otevřenou náručí, aby zakusili zkaženost tohoto světa a aby jako fénix povstali z popela. Sexuální orgie jsou výpotkem božského pneuma či Logu, který vystupuje k plérómatu. Asketická cesta reaguje alopaticky[1]: proti jedu existence podává jako lék nevědomost těla.

Pokračování →

Železná opona

Čtyři pojmy vyjadřují jediné. Jejich kladné a záporné významy pro lidský život a jeho cíl chceme v tomto zamyšlení znázornit. Co v nich je společného, může nám být pobídkou k nové morálce na přelomu aeonů – právě prožívaného údobí.

• OSA – je zavedené společné jsoucno, k němuž vztahujeme objekty či události téhož řádu (např. symetrie, stejnoleh­lost, geometrické místo bodů);

• PILÍŘ – je opěrným nosným stanovištěm záruky a spolehlivosti;

• MEZ – odděluje od sebe jsoucna, která ve svých významech (intencích) nemohou navzájem prolínat, je tím, co nemůže s jedné či druhé strany být přesaženo;

• HRANICE – konečně v pojetí tohoto eseje formuje jsouc­na ve smyslu postřehnutí, pojetí (apprehense-in-tuitus = názor [představa]; diskurs-conceptus = pojem [myšlení]); je to ono jsoucno, které v nerozlišeném chaosu „objektivního světa“ zavádí řád a systém. Chaos se „rozpadá“ čili formuje do množství „předmětů,“ věcí: transcendentalit.

Ale hranice je ono jsoucno, ke kterému lze dospět, za nímž je však něco úplně jiného, cizího a snad neznámého: třeba smrt; nebo pro obyvatele rozděleného světa ten svět za (železnou) oponou; nebo třeba nejmenší možná vzdálenost či největší rychlost ve fyzice.

Pokračování →

Algernona Blackwooda známe již z jeho povídky Hórova křídla (Revue HORUS, Solstitium Aestatis 1992). V této vizi se „Strašidelný muž“ setkává v nesmírném Domě Minulosti se svojí Snovou Vidinou seznamující ho se všemi jeho zasutými vzpomínkami.

*

Jedné noci ke mně přišla Snová Vidina a přinesla s sebou zrezivělý klíč. Vedla mne po polích a sladce vonících polních pěšinách, kde si už živé ploty navzájem zpívaly v jarní tmě, a nakonec jsme přišli k obrovskému, pustému domu s utkvěle zírajícími okny a vysokou střechou, již ještě napůl zakrývaly stíny opravdu časného jitra. Všiml jsem si, že stažené rolety byly z těžké černé látky a že dům je zahalen do nehybného ticha. „Tohle,“ zašeptala mi do ucha, „je Dům Minulosti. Pojď si se mnou projít některé jeho místnosti a chodby, ale rychle, poněvadž nemám klíč na dlouho a noc už téměř skonala. Ale snad si to budeš pamatovat!“

Klíč děsně rachotil, když jím otáčela v zámku, a jakmile se velké dveře prudce otevřely do prázdné haly a my jsme vešli dovnitř, uslyšel jsem jakési šeptání, pláč a šustění šatů, jako by se lidé převraceli ve spánku a měli se každou chvíli probudit. Potom se mne v mžiku zmocnil pocit intenzivního smutku a pronikl mi až do duše; oči mne začaly pálit a svědit a v srdci jsem začal mít podobný pocit, jako by se tam rozmotávalo cosi, co tam spalo po celé věky. Celá má bytost, neschopná odporu, se okamžitě poddala pocitu nejhlubší melancholie a bolest v srdci, v němž se Věci pohnuly a probudily, v okamžení zesílila natolik, že ji nebylo možno vyjádřit slovy…

Giovanni Battista Piranesi: Carceri d'Invenzione

Šli jsme dál a slabé hlasy a vzlykot se před námi nesly do nitra Domu a já si přitom uvědomil, že ovzduší je plné pozvednutých rukou, rozevlátých oděvů a zplihlých kadeří a také očí, které byly tak smutné a melancholické, že se slzy, které mi užuž stoupaly do očí, zarazily úžasem nad tak nesnesitelným nenaplněným toužením. „Nepřipusť, abys podlehl tomuto smutku,“ zašeptala mi do ucha Snová Vidina kráčející po mém boku. „Neprobouzejí se často. Spí po celá léta. Světnice byly do jedné plné, a nepřijdou-li je vyrušit příchozí jako my, nikdy se samy od sebe neprobudí. Ale když se pohne jeden, vyruší ze spánku jiné a ti se také probudí alespoň po tu dobu, než se pohyb přenese z jedné místnosti do druhé a nakonec projde celým Domem… Potom je někdy smutek tak velký, že se nedá snést a mysl ochabne. Z toho důvodu na ně Paměť sesílá nejsladší a nejhlubší spánek, jaký zná, a dbá, aby se tento starý zrezivělý klíč co nejméně používal. Ale poslouchej teď,“ dodala a zdvihla přitom ruku, „neslyšíš, jak se celým domem šíří chvění vzduchu, připomínající šumění vody padající někde v dálce? A ty sám si… třeba… právě teď… nevzpomínáš?“ Ještě než stačila promluvit, se ke mně slabě donesl začínající nový zvuk a potom jsem z hlubokých sklepů pod námi a zároveň i z horních prostorů Domu uslyšel šeptání a šustění a vnitřní hnutí spících Stínů. Ten zvuk tiše povstal jako akord vylouděný z velkých neviděných strun, napjatých kdesi v základech Domu, a jeho chvění jemně prostupovalo jeho základy a stropy. A já hned věděl, že naslouchám pomalému probouzení Duchů Minulosti.

Pokračování →

Diáře Aleistera Crowleyho

(1914-1920)

Další úryvek z Crowleyho deníků přibližuje okolnosti výkladu jedné z nejdůležitějších pasáží Knihy Thothovy věnované povaze důkazu k přesunutí pís­mene Cade z karty Hvězda na kartu s názvem Císař. Podrobněji je tu rozložen i výklad magického Slova Nového Aeonu AbraHadAbra, které ještě pozdě­ji mění z ABRA-LA-ŠT-AL-ABRA jen na LA-ŠT-AL. Další komentáře k tomuto lze najít v knize Magie v teorii a praxi. V neposlední řadě se tu Crowley dále zabývá mýtoetymologií a hledá kabalistické souvislosti me­zi písmeny a božskými principy, které vysvětlují na­konec i thelémskou trojici Knihy Zákona: totiž Nuit, Hadita a Ra-Hoor-Khuita.

*

An XVI ☉ v 27° Π, ☽ v 1° ♌

Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.

*

Crowley v Tunisu

18. června 1920, ♀.

22:36. Začal jsem psát nový manuskript knihy. Můj magický diář byl teď v posledních týdnech veleplodný; zdá se mi, že to, co jsem našel, je výlučný modus mého zasvěceneckého výrazu. Nepíši normální eseje o určité věci, nebo nějaké texty pravidelně plánovaných in­strukcí. Nejspíše to odpovídá mému napětí a exaltova­nému stavu, urputnému pohybu, za který je odpověď na mé rozluštění všech symbolů. Připadá mi to, jako by tohle vehementní dosahování, tahle rozkoš zakoušená z rychlosti pohybu po Cestě – ‚Vzhůru do aethyru, ó můj Bože! Můj Bože!’¹ – byla sprintem po cílové ro­vince na konci tohoto prazvláštního závodu. Nevím, jestli si mám říkat Ipsissimus, a ani na tom nezáleží. Je­diné, co cítím, je že jsem měl dosti ‚osobního nasazení’ po celou věčnost životů, a že tenhle slunovrat bude znamenat iniciaci nového proudu, pravděpodobně úzce praktického významu.

Nazítří bude vycházet nový měsíc na západě, nad Cherbourgem, a tahle Diana má ke mně promluvit hla­sem, o němž je řeč v [Liber] VII, 111:36, jak mi to zjevilo orákulum. První řeč vypadá jako Radost a Láska; druhá jako zatroubení k útoku. Nesnažím se o tom dozvědět více. (P.S. Vyšlo to perfektně; jenže se to týkalo jiné fy­zické osoby.)

Co se týče mých osobních vztahů, slunce a luna (kte­ré vypadají jako symboly se zvláštním vztahem ke kaž­dému z nás, a jež podle mého úsudku a podle svědectví jistého poselství jí byly zprostředkovány ještě předtím, než mně poznala), pak zde odkazuji na CCXX, 1:16 – vždyť je to An XVI!² – ve světle hrozivého očeká­vání našeho tělesného setkání jsem se zeptal orákula na radu. Nechci ani Lásku, ani přelud Lásky, která by si žádala oběť; netoužím ani po fantomu falešného puri­tánství, který by mě měl chodit strašit. Vzal jsem si na pomoc CCXX, 1:54 – „Ať se nezmění ani tvar jediného písmene; protože hle! ani ty, ó proroku, nepronikneš všechna mystéria v něm ukrytá.“ (Ale slyšel jsem rovněž, že bych se měl zabývat třemi slovy.) To zname­ná: ona má poklady, jež pro tebe nejsou viditelné; nechť se stane tvou absolutní milenkou. Druhé slovo: [Liber] LXV, V:56, „A hle! než luna třikráte dorostla, byl z něho had Uraeus, a jedový zub mu na­rostl a jeho sémě navěky věkův.“ Což znamená: (do ‘tří měsíců’, nebo třemi magickými polibky, které zlomí kouzla?) dostanu od ní celou sílu.

Pokračování →

Podání o černé magii často zmiňují starodávné knihy, které popisují teorii a praxi rituálů zla. Jejich samotná jména, jako Discours Des Sorciers a Le Satanisme, stačí k tomu, aby způsobila záchvěv hrůzy, ale možná dobře, že mimo zapečetěné schránky národních knihoven jich existuje jen pár. Jakmile se však nějaká dostane do rukou nějakého představitele veřejnosti – může jím být někdo, kdo se okultními vědami zabývá či nikoliv – výsledky mohou být přinejmenším, abychom tak řekli, nepředvídatelné. V této krátké povídce vykreslil Francis Prevot, jenž byl uznávaným autorem strašidelných povídek na přelomu století, příšerný příběh o zhoubných mocnostech Černé knihy.

*

Svatá tekutina

Turner se pohodlně uvelebil ve své hluboké lenošce, upravil si lampu a s příjemnou předtuchou si začal prohlížet svazek, který mu poslal jeho knihkupec. Ke knize byl přiložen krátký vzkaz, že se jedná o mimořádně vzácný rukopis, který sice každý adept čarodějnictví a černé magie zná podle jména a proslulosti, ale málokdo jej viděl nebo vzal do ruky.

Byl to tlustý malý svazek vázaný v pergamenu, který byl zažloutlý a umazaný věkem a – jak Turner zpozoroval – měl úplně jinou kvalitu a strukturu než všechny pergameny, jaké znal. Na zadní straně byl velkým černým písmem napsán titul De mysteriis Dom Sathanas – tedy O tajných rituálech Pána Satana. Turner, kterého morbidně přitahovaly zakázané věci a jehož ponurý, bystrý duch se stravoval na studiu příšerných rituálů provozovaných vyznavači zla, se rozdychtěně zajíkl.

Pokračování →

August Derleth

Žádný nadšenec hrůzostrašných příběhů nepotřebuje úvod k dílu Augusta Derletha. Jeho povídky jej uvedly jako jednoho z nejryzejších moderních spisovatelů tohoto žánru, zatímco jeho četné antologie jej představují jako vytříbeného editora, který má přístup k opravdu nejlepšímu materiálu.

Derleth byl rovněž expertem v okultních vědách a žil v Sauk City ve Wisconsinu, jednoho z nejtemnějších, čarodějnicemi nejzamořenějších koutů Ameriky, kde legendy o zlu mají tuhý kořínek.

I historie jej fascinovala a v této vzácné rané povídce, kterou Derleth sám navrhl pro tuto sbírku (The Evil People, ed. Peter Haining, 1968), spřádá příběh o černé magii okolo jedné z největších bestií všech dob – Cesare Borgii.

*

Cesare, kníže Borgia, vévoda valentinoiský a romagnský, pán Imoly a Forli, Rimini a Pesara, Faenzy a Urbina, vztáhl svou majestátní ruku a vzal si od lokaje papír, který mu podával. Zároveň se ze stínů za Borgiou vynořily dvě postavy a nahlédly mu přes rameno do papíru. Mladší z nich, ten se začínajícím knírkem, si nervózně prohrábl chmýří rašící na ostré bradě; druhý, starší, zešedivělý muž ve vojenském oděvu, neprozradil intenzitu svého zájmu ničím jiným než zúžením očí. Cesare, kníže Borgia, náhle zabručel. „Další tři!“ zvolal s pochmurnou vehemencí.„Ďáblovo dílo,“ zamumlal voják.

„Další tři,“ opakoval mladý muž tlumeným hlasem.

„Něco se musí podniknout, Výsosti,“ vyrazil ze sebe voják křečovitě. „Tohle nemůže… nesmí pokračovat.“

„Nehodí se, abys mne takhle napomínal, kapitáne,“ odsekl stručně kníže Borgia. „Buď si jist, že potřebné už bylo podniknuto. Ještě této noci uzříme konec této satanské záležitosti.“ Obrátil se prudce k lokajovi, který se okamžitě začal uklánět s rychlostí a pravidelností automatu. „Zavolej mně mága, Reného!“

Pokračování →