Květinová píseň

6

 

Soriah (with Ashkelon Sain): Atlan
(CD, Projekt, PRO00232, 2010)

Soriah (with Ashkelon Sain): Atlan (CD)

11 skladeb | Projekt | PRO00232
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

*

Teprve po rozpadu SSSR zjistilo hodně lidí, kteří se o to dříve více nezajímali, jaké hudební bohatství se skrývá v dalších autonomních republikách, speciálně středoasijských. Jejich hudebníci také konečně dostali možnost vyjíždět za hranice a natáčet CD.

Mezi nimi snad nejvíce zaujali ti, kteří se zabývají tzv. alikvotním zpěvem, u nás věcí neslýchanou, ač jeho prvky se objevují i v moravských skladbách, nebo byly nezávisle zjištěny i jinými hudebníky. Avšak systematická práce s alikvotním zvukem a zpěvem, jaká je v těchto republikách nebo též u tibetských lamů využívána k léčení, duchovní práci nebo radostnému vyjadřování pocitů, ta byla nejen u nás, ale i jinde ve světě neznámá.

U alikvotního zpěvu se užívá několik technik, abychom získali více typů tohoto zpěvu, podle toho, jestli použijeme pouze dech, dále jazyk, jeho postavení v ústní dutině, větší tlak na zvukový sloupec, stažení hrdla či břicha a také kam posíláme zvuk. Kombinací těchto technik vzniká jednak nejznámější „flétnový“ rejstřík, obvykle nazývaný sygyt, a dále ten, kterému říkáme „hrdelní“, velmi hluboký, jakoby nachlazený, obvykle nazývaný borbanadyr. Mezi nimi jsou další varianty. Některému zpěvákovi nezní jen dva tóny, ale třeba i tři současně.

Tato technika je nejznámější v podání souborů zpod Altajských hor, hlavně z Tuvinské republiky, kde se konají i festivaly tohoto zpěvu. Právě na jednom z nich byl vyhodnocen jako nejlepší zahraniční účastník protagonista našeho alba Australan Soriah, vlastním jménem Enrique Ugalde. Jméno má po tatínkovi, u kterého žil v Mexiku. Tam ho zajímala kultura Aztéků a také se naučil jejich jazyk nahuatl. Ten pak využívá ve skladbách na tomto albu nebo je aspoň v něm pojmenovává. To kromě dvou, které jsou tradičně tuvinské. Vedle především onoho hlubokého hrdelního zpěvu hraje také na různé tradiční nástroje, především smyčcové – igil a byzanči, dále pak na dvoustrunné drnkací loutny – došpulúr, ale také některé flétny a perkuse, i syntetizátor. O jeho spoluhráči, který si říká Ashkelon Sain, se dozvíte jen, že je též z Austrálie (Portlandu) a působí hlavně v tranzovních, rituálních psycho-gotických kapelách.

Atlan

Na CD má na starost většinu elektroniky a rytmů. Album je dlouhé 76 minut a je na něm 11 nestejně dlouhých skladeb, z nichž poslední je nejdelší, kolem 13 minut. Úvodní, instrumentální Yoallicuicatl, je postavena na táhlých zvucích igilu a harmonickém, hlubokém droneu. Druhá Cehui, o něco delší, v překladu Kéž spočívají v klidu, je rytmická, zpívaná částečně hrdelně v nahuatlu, a využitá je především elektronika a perkuse. Po zajímavém, temném začátku je pokračování celkem stejné, méně nápadité. Třetí Tonacayotica, o maličko kratší, zpívaná opět v nahuatlu, Nabídnutí těla, využívá hluboký i flétnový rejstřík a její podmanivost je vystupňovaná šeptáním. Také způsob zpěvu, pomlky v něm a rytmický, jednolitější doprovod jí dávají větší sugestivnost a emotivní sílu. Čtyřka Temictli Atlan je jen minutovým, zvukovým přechodem s pak zadrnkanými tóny na šestiminutovou pětku, Citlalpol, začínající opět táhlým igilem a hlubokými drones. Zvuk se však jakoby rozevírá více do prostoru, aby ho zcela vyplnil a přidal se pomalý rytmus na buben. Igil doplněný zesilující se elektronickou plochou a ostinátním rytmem bubnu, udrží napětí po celou skladbu, která přejde do šesté, skoro devítiminutové. Ta má název Xopancuicatl, Květinová píseň, je zpívána v nahuatlu, ale opět střídavě hlubokým a flétnovým rejstříkem. Je pěkně melodická a něčím mi připomíná skladby Jah Wobble. Její trochu popový ráz velmi pozvedne třetí typ hrdelního zpěvu, který má podobu jakéhosi ostrého řvaní a také opět velmi hluboké tóny elektroniky. Po sedmé skladbě je pojmenováno celé album Atlan. Využívá doprovodu došpuluru, skvělých, do hlubin sestupujících tónů elektroniky, jemné drones, ale především úžasného výkonu hrdelního zpěvu, který klesá do vašeho podvědomí, aby se opět jako fénix zvedal do výšin. Osmá a devátá skladba jsou jediné s tradičním tuvinským textem, obě jsou modlitby. Osmá Morguul je velmi nabitá energií, rytmem a recitací modlitby, ale celkově ve všech nástrojích i zpěvu tak přeechovaná, že se slévá do skoro beztvaré zvukové masy, obzvláště díky hojně užitých basových tónů. Devítka Borbak dává naopak prostor nádhernému vyznění vícehlasého hrdelního zpěvu a krásnému, houpavé drones, a tak se z ní stává snad nejhezčí skladba alba a opravdová modlitba. Desítka Tona Atoyaatl na zpěv krásně navazuje igilem, jehož tóny se přelévají do syntetizátoru a zpět. Hluboká meditace. Poslední skladba Amo Cahuit, Bezčasí, staví na sugestivní recitaci podložené hlubokými kráčejícími tóny, nenápadném syntetizátoru v pozadí a postupně přeroste v táhlý, modlitební zpěv, který podkládá hluboké melodie syntetizátoru. Tato úžasná atmosféra zastavení času se udrží po celou skladbu, spolu s vnitřním stupňováním a zase uticháním napětí. Je v tom obrovská síla, a kdyby bylo takové celé album, nemělo by chybu.

Někomu může celkový zvuk CD připomínat temný, gotický rock nebo jiné, spíše depresivní kapely, ale ač tu tyto prvky jsou, vyznění je naprosto jiné, pozitivní. Pro ty, kdo slyšeli hodně souborů alikvotního, středoasijského zpěvu, je spíše zajímavé, jak se ho dá využít zcela jinak než tradičně.

*

© Jiří Mazánek
© okultura, MMX

Uložit